15 března: Kraj (povídka inspirovaná dodatky k Pánu Prstenů)

 Dnes jsem si vybrala dvě témata od Pomněnky: domov a hobití zeměpis.

Kraj

S polednem se zastavili na břehu půvabné, veselé říčky, jejíž tok už skoro den sledovali, natáhli se na zeleném drnu a unavené nohy nechali omývat chladivými vlnkami. Říčka zurčela a zpívala, hmyz bzučel a bylo teplo. Teplo a ospalo.

„Myslím, že bychom jí měli říkat Voda,“ navrhl Blanko, trochu nepřítomně, zatímco sledoval úpornou snahu drobného broučka dostat se na vrchol stébla jakési vysoké trávy.

To Marka donutilo vztyčit se do sedu. „Voda?“ zeptal se nevěřícně.

„Nu, proč ne? Podívej se – jak zurčí a zpívá! Není vším, čím by voda měla být? A teče téměř rovně, ze západu až k Hnědé řece – jako páteř, která nosí život! Živá Voda našeho nového Kraje.“

Marko odolal pokušení povzdychnout si. Občas pochyboval, zda byl dobrý nápad nechávat pojmenovávání jejich nového domova na bratrovi. Jenže Marko sám neměl na jména talent, hlavu jak vymetenou, kdykoliv měl na nějaké jen pomyslet... Voda... Kraj... Nemohl popřít, že bratrova jména byla výstižná, když už ne přímo nápaditá. Voda bublala a zurčela, slunce se od ní blyštivě odráželo, vrby se skláněly až k hladině a jejich listí bylo svěže zeleným listím pozdního jara...

Požehnaná voda v požehnaném kraji, v jejich Kraji – jejich Voda...

Opatrně vybalil svoji mapu z navoskovaného plátna, ve kterém ji pro ochranu nosil, pomaličku ji rozvinul a prsty přejel po pečlivě narýsovaných čarách a liniích říčky, která se jim již stihla stát tak známou a milou. Marko měl jistou ruku a dobré oko na kreslení, a přece se mu dlaň trochu třásla, když do mapy vpisoval nové jméno.

Voda.

Tak, hotovo... je pojmenovaná, je jejich...

Blanko ho pozoroval s úsměvem na tváři, než se pohodlněji uvelebil ve vysoké trávě.

„Měli bychom jít dál,“ řekl, zcela v rozporu s uvolněnou pózou, kterou právě zaujal. „Potřebujeme větší domov.“

Marko přikývl. Sluneční světlo se blýskalo na vodní hladině a všechno kolem bzučelo teplem a domovem.

„Co myslíš?“ zasmál se Blanko, roztáhl ruce a divoce zapískal.

Marko si pomyslel, že kdyby mohl, snad by se na roztažených rukou i vznesl.

Svahy dýchaly horkem. Léto přišlo, pot jim jiskřil na čelech a vzduch voněl rmenem. Kopce byly prosluněné, provoněné a bílé kamení svítilo mezi trsy trávy.

Marko zvedl jeden bílý oblázek, a ten se mu rozpadl v prstech. Zbyly z něj dva menší a bílý prach. „Myslím, že zem je tu na stavbu nor dost nestabilní. Nevím, nevím... město a tady... i když výhled je krásný, to je pravda...“ Zastínil si rukou tvář, aby proti prudkému slunci lépe viděl.

Blanko se rozesmál.

„Co?“ zeptal se Marko trochu uraženě a otočil se k bratrovi, aby se na něj mohl zamračit. „Myslíš, že přeháním? Zem se nám tu drolí pod nohama.“

Blanko se smát nepřestal. „Tvůj... tvůj obličej! Je celý... je...“

Marko se podíval na svoje ruce, pokryté bílým prachem, a rychle se dovtípil, jak vypadá jeho obličej. „Jen počkej...“ zamumlal.

Bez váhání se na bratra vrhnul – rukama mu zajel přímo do jeho plavých vlasů. Zhroutili se spolu k zemi jako hromádka smíchu a výkřiků, váleli se mezi bílým kamením a bílým prachem, a květy rmenu se drolily pod vahou jejich těl.

Svět voněl a hřál a zvučel smíchem jeho bratra.

Když se konečně trochu uklidnili a rozvířený prach se opět usadil, seděli spolu, celí bílí, na vyhřáté stráni a pozorovali chvění horkého vzduchu.

„Říkám ti,“ nenechal se odbýt Blanko, „že tady, v Bílých vrších, bude město, to nejdůležitější v našem Kraji!“

„To určitě,“ odfrkl si Marko. „A až tu nora spadne někomu na hlavu, všichni řekneme: podívejte na Blanka, byl to jeho nápad!“ Zarazil se. Bílé vrchy? „Možná,“ pokračoval opatrně, „bychom některá jména měli nechat na ostatních. Víš – na příští jaro, až je sem povedeme...“

Blanko se na něj podíval trochu zaraženě.

„Něco pojmenovat,“ pokračoval Marko, „to znamená něco mít. A moci pojmenovat svůj domov... to je ze všech věcí nejdůležitější. Navíc,“ zasmál se, „vsadím chlupy na chodidlech, že přijdou s originálnějšími názvy než Bílé vrchy!“

„Něco pojmenovat znamená něco mít... A já chci mít Bílé vrchy,“ řekl Blanko a jeho oči byly vážné. Pak se ale usmál. „Slibuji, že něco nechám i ostatním!“

Marko s povzdechem vytáhl mapu.

Začínal podzim, stále ještě slunečný a teplý, ale cítili to oba.

Byl skoro čas otočit se zpět.

Tráva a luční kvítí tu rostly vysoko a bujně, téměř je šimraly pod bradou. Bylo to tu jiné než na Bílých vrších – osamělejší, divočejší a srdci vzdálenější.

Slunce už zapadalo, když stanuli na hřebení jednoho z kopců. Teplo opouštělo krajinu a vlákna babího léta se jim chytala do vlasů. Kopretiny a kozlíky se kolem nich pokyvovaly v mírném večerním větříku. Na východě se pomalu ukládal ke spánku jejich Kraj, na západě se v načervenalém oparu koupala neprozkoumaná země a za ní náznak dalších kopců, dalekých a nedosažitelných.

Tam už nedojdeme, věděl Marko. Tady, na těchto svazích, se otočíme zpět.

„Daleké vrchy,“ zašeptal a ani nebyl pohoršen neoriginalitou vlastního návrhu, „tak tady tomu budeme říkat, protože budou nejzazším místem našeho Kraje. Místem, kde končí domov.“

„Nebo začíná,“ usmál se na něj Blanko.

„Kdo by chodil domů od západu? Kdo by vůbec náš Kraj opouštěl? Končí... začíná... vždyť je to jedno... Daleké vrchy, protože tady bude všem vždycky tak trochu smutně a opuštěně...“

„To je jenom podzim, bratře.“ Blanko ho vzal kolem ramen. „Uvidíš. Na jaře, až půjdeme všichni, zaplníme každičký kousek našeho Kraje a nikdo nebude sám!“

Marko si to pokoušel představit – ten obrovský kus země, který spolu prošli, ty krásné louky a svěží kopce, zaplněné, zabydlené a šťastné. Tady se budou pást krávy, v nížinách poroste obilí, u potoků si budou hrát děti a s večerem se v celém Kraji rozsvítí tisíce světel v tisících oken, takže se z dálky bude zdát, že kopce mrkají...

Když padla noc, chladnější a větrnější, než byly ty letní, ležel, bdě, vedle Blanka a představoval si, že ve všeobjímající tmě už vidí teple zlaté oči budoucích domovů, že se rozsvěcí, jedno po druhém, na úpatí vrchů...

Přitiskl tvář k zemi – byla teplejší než okolní vzduch.

„Buď naše,“ zašeptal, „a buď k nám dobrá. A my budeme tví.“