31. března: Pobřeží (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Poslední březnová povídka je zdaleka nejdelší. Jsem docela hrdá, že jsem ještě jednu stihla...

Na závěr jsem ještě jednou zkombinovala dvě témata: Tani si přála povídku inspirovanou touto přenádhernou písničkou (překlad) a Pomněnka chtěla povídku zabývající se odpuštěním. Vznikl poměrně těžký kus, snažící se postihnout náročný psychologický vývoj, tak uvidíme, jak úspěšná jsem byla...

Tímto ukončuju letošní březen a děkuji všem, pro které jsem mohla psát!

Pobřeží

Když poprvé přišla k Moři, bylo pod mrakem a chladný čerstvý vítr cuchal vlasy. Moře hučelo a vlny s pravidelností srdečního tepu pohlcovaly a opět obnažovaly pláž, tam a zpět, tam a zpět... Mořští ptáci létali nízko. Temnota již dávno pominula a nová světla křižovala nebesa, dnes však byla za hradbou mraků loď slunce spíš jen tušit.

Usedla na vlhké oblázky a nechala zimu, aby ji rozechvěla.

Ve vzduchu čpěla vůně ryb a soli a ona sama sobě připadala právě taková: syrová, chladná, drsná. Nikdy předtím necítila k Moři příchylnost, nyní jí však připadalo, že sem patří, na studené pobřeží, pod šedou oblohu, vlhčená slanou tříští a trhaná na kusy větrem.

Přes šeď nebe se vrhl racek a útesy ozvěnou zesílily jeho křik. A za ním další... a i on drásavě křičel... Zabořila ruce do oblázků a škeblí a nechala svůj hlas vyletět ven. Dlouze se odrazil od skal, hrdelní a ohavný, a přece se truchlivostí nevyrovnal racčím skřekům. Copak můj žal není dost hluboký? Což nedokáži křičet jako oni? pomyslela si. Já, která jsem ztratila vše?

Vítr zesílil a o pobřeží se lámaly mohutné vlny.

Zastyděla se.

Možná skutečně ztratila, ale ještě ne vše, ještě ne... Pokud chtěla kontemplovat svou vlastní ztrátu, mohla zůstat v Tirionu, pokud chtěla trpět, mohla prohledávat trosky Formenosu, pokud chtěla na okamžik zapomenout, mohla navštívit otcův dům... Nepotřebovala Moře a Moře nepotřebovalo ji.

Ne, nepřišla sem truchlit sebe samu a své. Přišla pochopit. A možná, možná jednoho dne prosit o pochopení...

Oblečení jí vlhlo a nohy studily. Byla starou rozbitou věcí, ze které se štěpily třísky a zabodávaly se pod nehty. Byla špatně vypálenou keramikou, křehkou a lámavou. Byla vyschlou, drolivou hlínou, ze které by ani Mistr nic neuhnětl. Odpadávaly z ní kousky a Moře si je bralo.

Byla ráda. Cítila, že bude ještě muset mnohé ztratit, než bude opět budovat.

Někdy záviděla Anairë. Záviděla jí lásku, kterou k ní chovala princezna Eärwen, protože z té lásky vyvěrala vůle pochopit a jednou snad i odpustit... Ach, ty dvě prošly zkouškou! Těžkou, dobře to věděla. Dokud vládla Temnota, Eärwen s Anairë nepromluvila a nevpustila ji do svého domu. Ale Temnota pominula, světlo se vrátilo a dveře se opět pootevřely. Neodvažovala se odhadovat hlubiny bolesti, které ty dvě musely překonat. Překonaly je však. Den za dnem, zas a znovu se jim odvažovaly čelit.

Ona neměla koho vzít za ruku a vkročit s ním do tmy. Musela jít sama a věřit, že temnota před ní uteče...

Když podruhé přišla k Moři, svítilo slunce. Tisíce odlesků zářilo na hladině, a opět, jako tep, přicházelo a odcházelo Moře, až k jejím chodidlům.

Nebyla sama. Tam, před ní, pohupovala se drobná loďka, a dva světlovlasí muži lovili oštěpy stříbrohřbeté ryby. Na břehu seděla žena, vlasy jako měsíční svit a oči bledé jako ranní mlhy, a rychlými pohyby štípala pazourek. Připravené ratiště nového oštěpu leželo opodál.

Spatřila ji přicházet z daleka – hbité pohyby se zastavily.

„Paní Nerdanel,“ pozdravila ji, tiše a obezřetně. Poznala ji – jak by ji mohla nepoznat!

„Paní,“ vrátila jí Nerdanel pozdrav a sklonila hlavu.

Chvíli se na sebe mlčky dívaly.

Pak žena pokynula hlavou a Nerdanel usedla vedle ní.

„Nečekali jsme tě tu.“

„Jsem nevítaná?“ Neměla by jim to za zlé, ne...

Žena pokrčila rameny. „Nevím.“

„Necítím se vítaná.“

„Moře nezapomíná na bolest.“

„Není to jen Moře. Kam přijdu, necítím se vítaná...“

Žena opět pokrčila rameny.

„Neříkám to pro lítost, jen chci být pochopena. Necítím se vítaná, a proto jsem přišla. Doufám ve smíření.“

„Chceš změnit vůli Moře?“

„Vůli Moře, srdce elfů...“

Žena na ni pohlédla, oči plné bolesti. „Možná budeš čekat dlouho, paní.“

Nerdanel pozvedla dlaň před obličej. Zdálo se jí, že jí prosvítá slunce, že je jí míň, než bývalo... „Vždycky jsem byla trpělivá.“

Možná se rozplyne a příboj si ji vezme: bílou pěnu s nádechem mědi... jako by do vody kdosi krvácel...

„Falalótë, to je moje jméno.“

Nerdanel se usmála. Bylo by to tak zlé?

Seděly vedle sebe, téměř mlčky, a splétaly sítě. Tam a zpátky, tam a zpátky, jako Moře. Byla to Nerdanelina první síť, ale její prsty nikdy nezaváhaly. Ta, která vysochala zázraky, před kterými žasl celý Tirion, lehce splétala drobnou přízi v provazy a provazy v oka...

„Je těžké s tebou sedět,“ vydechla Falalótë do ticha. „Je to těžké, protože je to až příliš snadné.“

Nerdanel k ní neotočila hlavu. „Mluvím moc, nebo naopak příliš málo?“

„Ani jedno. Mluvíš tak akorát.“

„Je to tedy něco z toho, co říkám?“

„Ne. Ráda tě poslouchám. V jiném životě bychom mohli být přítelkyněmi.“

Nerdanel mlčela. Nebylo třeba říct: život je jen jeden – ten, jenž žijeme. Nastával odliv a Moře se pomalu stahovalo od pobřeží.

„Dobře se ti se mnou sedí a mluví i mlčí, ale jsem Nerdanel, princezna a paní Noldor, a proto je to těžké,“ řekla nakonec.

„Je to tak.“

„Proto jsem sem přišla.“

„Abys prosila o odpuštění?“

„Ano.“

Falalótë se krátce a hořce zasmála. „Co bychom ti měli odpouštět? Jsi nevinná!“

Oka sítě se chvěla Nerdanel mezi prsty a nad hlavou kvíleli racci. Usedali na vlhkou pláž a hledali mezi oblázky škeble, které Moře při svém ústupu nechalo za sebou. „Zločiny jsem nespáchala, ale jsem vina láskou k vrahům.“

Vzhlédla a shledala, že Falalótë se vedle ní též chvěje.

„Víš, koho jsem ztratila?“ zeptala se a tvář měla popelavou.

Nerdanel obešel chlad – jako by ji ovanul ledový vítr, ač počasí bylo mírné a vánek teplý. Mlčela.

„Dva bratry. Otce. Manžela. Během jediného dne. Nezůstal žádný muž v mé rodině.“

Opět cítila slanou, drsnou vůni Moře, která z ní sdírala kůži a brala si ještě mnohem víc. Vezmi si všechno! pomyslela si zoufale. „Jsem vinna,“ zašeptala.

Kdyby svou vlastní bolestí byla schopna postihnout bolest telerijské ženy po svém boku, v mžiku by se zřekla svých milovaných. Leč nemohla – láska byla větší než cizí bolest.

Hleděly na Moře a mlčely. Bylo to hořké mlčení.

„Asi bych se měla ptát, jak někdo může milovat takového muže,“ promluvila Falalótë nakonec. „Zda byl vždy takový. Zda byl vždy schopný působit druhým tu samou bolest, kterou Nepřítel způsobil jemu.“

Nebe bylo vysoké a Moře nekonečné. Tam někde daleko dleli... a někteří možná již zemřeli... Nerdanel v očích zaštípala sůl.

„On byl... on vždy viděl jen jednu cestu, tu svou. Ale miloval... miloval tak opravdově jako nikdo. Sobecky, ale opravdově. Jeho plamen...“

„Mlč.“

Otočila se k Falalótë, poplašená, a shledala, že pláče.

„Paní Nerdanel, prosím tě... mlč!“

„Omlouvám se,“ zašeptala.

„Ne!“ Falalótë vyskočila na nohy a síť se svezla k zemi, zvolna, jako když se skládají labutí perutě. „Ty se omlouváš a já...“ zalkla se. „Mám právo nechtít to slyšet, mám! Jsem jen oběť, ta které ublížil. V tomto světě, kde mi nezbylo... kde mi zbylo tak málo, mám právo ho nechtít pochopit a nesoucítit s ním! Ať soucítí jiní! Ať ho chápou jiní! Jediný... po mě to nemůžeš chtít!“ Padla na kolena a zajela si prsty do vlasů. Stříbřité prameny se plazily po kamení jako podivné chaluhy z hlubin Belegaeru. A když se k obloze zvedl její výkřik, byl podobný truchlivému hlasu racků. Děsivě podobný.

Nerdanel seděla vedle naříkající a toužila zanechat na pospas Moři všechnu svou zrádnou lásku. Toužila povstat, nová a nezatížená, aby mohla být skutečnou přítelkyní této telerijské ženě. Nemohla však. Její srdce krvácelo a cosi z ní odcházelo, nedokázala ale říct, co.

Poklekla vedle Falalótë a nechala srdce krvácet.

Seděla na pláži, sama, a na obzoru se sbírala bouře. Bylo časné ráno, obloha z poloviny temná nocí a z poloviny příslibem deště.

Předešlého večera konala se v Tirionu hostina. Vešla do síně, oděná do sametu a okrášlena čelenkou vykládanou acháty. „Paní Nerdanel!“ oznámili... Na trůnu seděl Arafinwë a hleděl na ni vážným, smutným pohledem. Opětovala mu ho a nemrkla. Vždy na sebe nyní hleděli tak vážně... Předchozí noci nezamhouřila oči a s ránem již seděla zde, na prázdné pláži, a čekala na déšť.

Každý má právo být milován, pomyslela si. I když ublížil... ale ne těmi, kterým ublížil... To po nich nikdo nemůže chtít...

Uslyšela tiché kroky a Falalótë usedla vedle ní.

„Dlouho jsi nepřišla.“

Chodí sem každý den? Nebo jsou snad již jejich feär spoutané, a když Moře zavolá jednu, přijde i druhá?

Nerdanel se rozhodla mlčet.

„To je dobře...“ Jako by jí četla myšlenky. „Dneska budu mluvit já. A ty, paní Noldor, mi budeš naslouchat. Snad nejsi vinna... avšak toto mi dlužíš.“

Nerdanel sklonila hlavu ke kolenům – pokorné přikývnutí.

Falalótin hlas téměř splýval se šuměním Moře. „Zaútočili, když jsme je nečekali. Možná někteří věděli, že... on... jedná králem Olwëm, ale ne my, rybáři a lodivodové... Poprvé od Zatmění se nám podařilo rozžehnout lucerny. Poprvé jsme se odvážili připravovat své lodě k vyplutí a lovu, poprvé jsme doufali v návrat Světla... Ale místo toho přišli Noldor a vstoupili na naše paluby. Odejděte, řekli, toto již nejsou vaše lodě. Nerozuměli jsme... Byla jsem na palubě, připravovala jsem oštěpy. Můj manžel byl se mnou a bratři byli na lodi našeho otce, na doslech. Nechápala jsem, proč nás vyhání z našich vlastních lodí, ale nad přístavem se začal zmáhat křik a někdo byl shozen do vody. Tehdy vytáhli meče.“ Odmlčela se, prsty zaťaté do dlaní, až zbělaly. „Nikdy jsem neviděla nic děsivějšího. Tak dlouhého a ostrého a nemilosrdného. Na okamžik jsem si pomyslela, že je krásná, ta čepel, ale on, ať už byl kýmkoliv, ji zabořil mému muži do hrudi a jeho tělo skopl přes palubu... Vím, že jsem křičela, ale o moc víc si nepamatuji. Byl to jen okamžik, stříbrný záblesk... Měla jsem u nohou oštěpy, ale, dokážeš si to představit, vůbec jsem na ně nepomyslela! Vrhla jsem se na něj... stál stále na okraji... a oba jsme přepadli do vln... Nejspíš neuměl plavat, ale ani na to jsem nepomyslela. Držela jsem ho a klesali jsme spolu... až ke dnu... není tam, v Přístavu, hluboko. Držela jsem ho, dokud se nepřestal škubat. Nejspíš ani zadržovat dech neuměl...“ Zasmála se, hořce.

„Někdy... někdy se mi o tom zdá, o tom škubání... a jak netrvalo vůbec dlouho... Procitnu a bojím se, že i já jsem se stala Nepřítelem...“

Nerdanel nahmatala sevřenou pěst a mlčky ji stiskla.

Falalótë se nadechla. „Když jsem se vynořila, všude kolem plavala těla a stále přibývala další. Pěna příboje byla rudá. Neviděla jsem umírat svého otce, ani své bratry, ale viděla jsem tolik jiných... Dovedu si dobře představit, jak zahynuli! Splývala jsem mezi mrtvolami svých milovaných a nechala příboj dělat si, co chce. Hodiny, hodiny jsem čekala a voda byla stále ledovější. Věděla jsem... to neumírá jen můj lid, ale i srdce Pána a Paní, kteří nás milovali... Hodiny, než bylo vše dokonáno a oni odpluli s našimi loďmi, dětmi našich fëar. Vyhrabala jsem se z vody a říkám ti, paní, až do poslední kapky krve jsem byla rozechvělá chladem. Neohlížela jsem se na ty ve vlnách. Běžela jsem domů, protože jsem měla strach... strach, že jsem ztratila všechny. Matku jsem nalezla schoulenou pod stolem s mojí dcerou v náručí. Když jsem je uviděla podlomily se mi nohy... Noldor nevešli do našich domů... Tu noc se zvedl nářek Uinen. Nevím, zda skutečně byla noc, protože Temnota stále vládla a nebylo žádného slunce, které by nás mohlo vysvobodit svítáním, ale pro nás to byla noc, temná a nekonečná... Nevím, ženo kamenných měst, zda jsi někdy slyšela pláč milované Paní, ale není strašnějšího nářku. Vše hučelo a kvílelo, sténalo a burácelo, a vlny bily do našich dveří: voda pronikla pod prahem až k nám, kde jsme spolu klečely na podlaze. Nikdo netruchlí jako Moře – ne nadarmo je slané...“

Seděly, jejich ruce spojené, a obě dvě se chvěly.

„Ta noc mě změnila. Cosi ve mně rozbila a já to už nikdy nezískám zpátky.“

„I mě změnila ta noc,“ zašeptala Nerdanel. Když přišly do Tirionu zprávy, když slyšela...

Na zem spadly první kapky, pár, pak víc...

Falalótë se zvedla. „Děkuji, že jsi poslouchala. Nechávám tu bolest s tebou, ač je to nespravedlivé. Chtěla bych ten příběh vyprávět... jim... aby také pocítili... ale jsi tu jen ty...“

„Pocítí...“ Nerdanel měla stažené hrdlo. Déšť je bičoval těžkými provazci vody. „...mnoho bolesti...“

„Není to stejné,“ řekla telerijská žena a odcházela.

Nerdanel zůstala sama. Nastavila tvář dešti a přála si plakat jako paní Uinen. Ničit svými slzami a děsit svým žalem.

Neseděly, nedokázaly sedět.

Šli spolu po pláži a slunce pražilo vysoko nad jejich hlavami. Falalótë šla bosa, otisky jejích chodidel jako polibky v písku.

Jejich pouť neměla cíle a možná neměla ani počátku. Možná, že byly už navěky uvězněny na tomto pruhu mořského pobřeží, odsouzeny jít stále dál, dokud vše nebude řečeno. Jsou to již desetiletí či staletí od jejich prvního setkání? Někdy se to zdálo být pár dní...

„Dnes budu mluvit já...“ zašeptala Nerdanel. „Snes mne, prosím.“

Falalótë k ní otočila své bledé oči.

„Snažím se... snažím se smířit se. S tebou, s lidem Falmari, sama se sebou. Ale také s nimi. Kým jsou a kým jsem si myslela, že jsou... Stále je vidím... To jsou oni, které jsem milovala, které jsem vychovala, které jsem hýčkala, které jsem těšila, peskovala, učila. Jejichž první kroky jsem sledovala se strachem v očích, jejichž ruce jsem vedla. Oni, jenž jsem znala ze všech nejlépe – matka, manželka... A k čemu to bylo!“ Prudce hodila hlavou a měděných kadeří se zmocnil vítr. „Tady, u Moře, je vidím jiné. Vidím vrahy, vidím zloděje. Vidím je nevážit si děl druhých, ač jsem je učila, že dílo je odraz duše. Vidím je pohrdat životem, ač jsem jim vštěpovala jeho nezměrnou cenu... Kde jsem udělala chybu? Kým byli? Existovali někdy ti, které jsem znala a milovala? Pokud ano – kdy se změnili? Pokud ne – s kým jsem sdílela svůj život? Vidím je tvýma očima a nepoznávám je! A přece není kam utéct před pravdou...“

Racci létali nad hladinou a jejich těla vrhala rychle se pohybující stíny v prudkém slunečním svitu. Křičeli – dnes však jejich hlasy nezněly truchlivě; drásaly duši ohavnou syrovostí.

„Zpytuji svůj život a ptám se... a on se mi ztrácí. Vše, co byla pravda, náhle pravda být nemusí. Zbyde ze mě něco?“

Falalótë šla mlčky vedle ní. Pod nohama skřípěly oblázky a písek.

„Jsou jako přízraky, o nichž se mi zdálo. Probudila jsem se a nevím, co je skutečné.“

„Pověz mi o nich.“ Poplašeně pohlédly jedna na druhou, ale Falalótë neuhnula pohledem. „Chci o nich slyšet. O těch, kterými jsi myslela, že jsou. Jsem připravená.“

Stály vedle sebe a obě se třásly.

Nastala zima – moře hučelo a bouřilo, z temné šedi oblohy padaly sněhové vločky a vlny je požíraly. Vítr voněl solí a ledem.

„Chci je zpět,“ řekla Nerdanel a v jejím hlase byla ocel. „Chci vědět, zda se opět můžou stát, kým byli.“

„Myslíš, že již nastal čas na odpuštění? Že rány již nehnisají?“

„Nevím. Nebudu vědět, dokud nestrnu obvaz.“

„Aby tvé rozhodnutí ránu nezhoršilo...“

Otočila se k Falalótë. „Mám se odít v prosté šaty, jít bosa z Tirionu do Alqualondë a pokleknout před Olwëho palácem? Mám prosit?“

Bledé oči se na ni upřely, nemilosrdné. „Mnozí by to ocenili. Noldor jsou hrdí a svou hrdost staví nad bolest druhých.“

„Udělám to.“

Hleděly jedna na druhou.

„Chci opět spatřit své děti...“

„Rozumím ti,“ přikývla Falalótë, bolest ve tváři. „Jsem matkou. I já bych toužila po návratu svého dítěte.“ Tam a zpátky, pulsovalo Moře, hlubokými, pravidelnými vzdechy. „Ale jak bych ti mohla dát odpověď? Já, která jsem své dítě nikdy neztratila? Jak bych mohla znát tu bolest a dát rozhřešení! Nevím, co je a není odpustitelné...“

„Zaveď mě k někomu, kdo ví,“ zašeptala Nerdanel.

Vločky jim padaly do vlasů, rudých a stříbrných, a Moře, které si vše pamatuje, pochmurně hučelo.

Žena měla bledé oči, stejné jako Falalótë, ale její vlasy byly tmavší. Kolem úst měla vrásku žalu. Seděly spolu a splétaly sítě.

„Chceš zpět své děti.“

„Chci.“

„Jsi ochotná kvůli tomu trpět?“

„Ať jsem nebo nejsem, již trpím.“

„Ano...“ připustila žena, „ochota s tím nemá mnoho společného.“

„Po čem toužíš ty, paní?“

„Po tom samém, samozřejmě. Po svých dětech. Chtěla bych vidět své syny seskočit z paluby do příboje, chtěla bych, aby jim vodní tříšť postříbřila kolena. Chtěla bych, aby podali ruce těm, kteří na ně čekají na břehu.“

Nerdanel se rozesmála. Zaklonila hlavu a smála se a plakala.

„Paní,“ zachraptěla nakonec, „jak podobné jsou naše sny! Tvé děti zemřely a mé byly proklety žít... a snad...snad ani ony už nejsou... Ale... ale když si představuji jejich návrat... vidím to jasně... jak seskakují z lodě... a skloní hlavu... a podají ruce těm, co čekají... chci, aby někdo čekal...“

„Paní Nerdanel,“ žena na ni hleděla laskavě, „jak by mohl nečekat?“

Chvíli bylo ticho, jen vlny hučely.

„Děkuji,“ zašeptala Nerdanel.

„Mnohé jsme daly Moři, já, ty i moje dcera. A my, kteří dlíme na březích, víme, o čem zpívá. Jednoho dne nám Moře mnohé vrátí.“

Nerdanel seděla, hleděla vpřed a nepohnula se. Seděla dlouho – i poté, co osaměla, a ještě mnohem déle. Nad hlavou jí křičeli racci, ale byl to vzdálený zvuk... odlétali. Neměla už co víc dát – slzy, slova, vzpomínky, vše obětovala.

Nepotřebovala již Moře... a Moře nepotřebovalo ji.

Zvedla se a odcházela. Pryč od vln, k Horám, průsmykem vzhůru – až tam, kde čeká Tirion.

Až příště půjde tou cestou, bude bosa.