21. března: Bouře (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Dnešní povídka je opět pro Tani - přání bylo něco o Valar/Maiar. Vybrala jsem si Maiar.

Tuto povídku jsem chtěla napsat už opravdu dlouho. Čas nastal, bohužel nemám dojem, že se mi podařilo vyjádřit se podle mých představ. Nejsem úplně spokojená. Lépe to ale asi aktuálně nezvládnu. Třeba se k tématu ještě někdy vrátím...

Bouře

Dávno, dávno, ve ztracených eonech Stvoření, které navždy zůstanou nespočítané, protože Děti Jediného ještě nenaučily Duchy Ardy měřit čas, přišel k Ošošaiovi Ten, který povstává v moci, a nabídl mu podíl vlády, jež nikdy neměla být jeho.

Moře tehdy vířila, bouřila a ničila. Byl to strašlivý čas.

A uprostřed té hrůzy stál Ošošai, okouzlen a fascinován silou vlastního hněvu.

Jak snadné to bylo! Jak mocné a svobodné, jak lehce se hmota i myšlenka ohýbaly pod jeho vůlí, když se hněval! Vše byl chaos a on v něm jediný bod smyslu. Vše se hroutilo do nebytí a on jediný zůstával stát – ne navzdory, ne... to síla hněvu ho činila dostatečným, mocným, jsoucím...

To bylo již dávno.

Bouře přešla, zahnána dotykem jeho Paní a tichou výčitkou jejích očí, vlhkých a temných. Mraky se roztrhaly, vlny utišily a jiné myšlenky, jako paprsky jasně bodavého světla, přišly k Ošošaiovi.

Láska, řekl mu jeho Pán, který nikdy v moci nepovstával, ač byla jeho moc veliká. Láska tvé Paní tě zachránila.

A co moje láska? tázal se Ošošai svého nitra, ale Pánovi neodporoval.

Necítil hořkost.

Necítil ani touhu po svém zkroceném hněvu.

V hloubi své duše však cítil, že přijde znovu. Že znovu bude bouřit a ničit a chtít...

Obětí Paní bylo chladivé jako vody prvotních moří a vonělo po chaluhových lesích. Když spočíval v jejím náručí, necítil hněv ani neklid. Když spočíval v jejím náručí, nepřipadal sám sobě být smyslem. Nechtěl – byl chtěn.

Co moje láska? ptal se příboje, neúnavně bušícího do masy pobřeží, vykusujícího z něj rok za rokem, den za dnem, výdech za nádechem, větší a větší kusy. Co mne bude stát? Co to znamená, že já, mocný pouze ve svém hněvu, dokážu milovat tak, že zapomenu na svou moc?

Příboj neodpověděl, ale s každým jeho nádechem uvolňovala zem písek a štěrk, a ony se stávaly mořem.

V příboji si hrály děti.

Snad nebyli skutečnými dětmi dle jejich vlastního počítání, ti, kteří sami sebe nazývali Quendi, ale hráli si jako děti, smáli se jako děti, báli se jako děti...

Setkali se s ním tam, kde pěna bělila útesy, pod temným nebem plným hvězd.

Dali mu nová jména: Ossë a Yssion, a někdy též Gaerys – to když se báli jeho hněvu.

Přijal jejich jména, ale sám se neodvažoval dát nějaké zpět.

Smáli se a plakali a učili se plavat, tam, kde dosáhli na dno, a posléze i tam, kde nedosáhli. Milovali vítr – stejně jako on. Divoce se smáli, když je šlehal do tváří jejich vlastními vlasy, a vrhali se do vodní tříště. Zpívali s ním pod temným nebem a příboj s větrem se splétaly s jejich písní.

S nimi se mohl hněvat i smát, radovat se i zuřit, a když je učil věcem, které dosud neznali, konečně spatřil smysl sebe samého. Konečně poznal, jak milovat a dávat, ne jen být milován a nezklamat ty, kteří milují.

Proto, když přišel Pán, aby odvezl děti, které si Ošošai zamiloval, nestyděl se prosit.

Neopouštějte mě!

Temné nebe zakryly mraky a plakaly těžkými dešťovými kapkami.

Neopouštějte mě, prosil příboj, dorážející na pobřeží.

Neopouštějte mě, prosil déšť máčející dětem vlasy a čela.

Neopouštějte mě, zuřil tajfun a mohutné hradby vln.

Byl to Nowë s moudrýma očima, kdo se rozhodl zůstat na březích Bližších zemí, Nowë a jeho přátelé. Prsty příboje je hladily po holých kotnících a Ošošai přísahal, že nikdy nezůstanou sami.

Miloval je však všechny, následoval proto velký Ostrov a plnil píseň vod zoufalou prosbou: Neopouštějte mě!

Čím blíže byli Blažené zemi, tím těžší byla jejich srdce a tím zřetelněji slyšeli jeho píseň.

„Pane!“ volali. „Zastav a neodlučuj nás!“

A Ostrov byl zakotven a sám Ošošai zakoval jeho základy do nitra země, hluboko pod mořské dno, aby se nepohnul ani o píď blíže Blažené zemi.

Ošošaiův pán nebyl krutý. Ne, mnozí by ho nazvali soucitným...

Naslouchal však tvrdému imperativu povinnosti a neotřesitelnému hlasu svobodné vůle.

Pán nebyl krutý, jeho příkaz se však nesnesitelně krutým zdál být. Duněl a hučel hlubinami, a nešlo uniknout.

Ošošai zuřil a vzdoroval a nakonec šel, plný hněvu a beznaděje, udělat, co bylo přikázáno.

Učili se rychle, jeho nejdražší přátelé.

Jejich lodě byly bílé a rychlé a ani Ošošaiův hněv jim nemohl ublížit. Krásné ve své nevyhnutelnosti.

Dal jsem vám vítr, zašeptal do vln, když poprvé napnuli plachty. Teď již víte, jak ovládnout bouři, jak letět na jejím hněvu a být jejími pány. Dal jsem vám vítr, abyste mi mohli uniknout.

Lodě byly bílé a krásné a smutné jako loučení. Křídla labutí bila o vodní hladinu a Ošošai křičel jejich řezavými hlasy.

V příboji si hrály děti.

Jeho pán nebyl krutý, nebyl krutý, nebyl...

Ne, nehrály si. Ošošai dobře znal rozdíl mezi hrou a zlem. Jeho samotné bytí bylo definicí toho rozdílu.

Jeho pán nebyl krutý, nebyl...

Volali ho! Volali ho a prosili o pomoc! Znal jejich hlasy stejně dobře, jako svůj vlastní...

ZŮSTAŇ, KDE JSI. NEZASAHUJ.

Volali ho! Volali ho jeho jmény a on nemohl přijít!

Kam půjdeš, pokud se teď vzepřeš? Dveře, které ti nabídl Nepřítel Světa jsou dávno zavřené! A i kdyby se snad otevřely, prošel bys jimi a stal se nepřítelem všech, které miluješ?

Volali ho a on neodpověděl.

Naříkali a on nepřišel.

Slyšel hlas Olwëho prosit, jak nikdy neprosil. Ve jménu spravedlnosti, kde jsi? Ve jménu lásky, kterou sdílíme, kde jsi?

Příboj se barvil rudě.

NEZASAHUJ. TI, CO SVOBODNĚ PŘIŠLI, SMÍ I SVOBODNĚ ODEJÍT.

Krutý, krutý... Krutost, kterou ani Ošošaiovy ničivé bouře nikdy nemohly obsáhnout!

Nebyl však sám ve svém žalu a bezmoci. Výkřik milované Uinen rozvibroval vody, neslyšený nikým, a přece všemi. Zabalil se do něj jako do pláště. Svůj žal a bolest zahalil bolestí její a vlny se zvedly výš a výš, bily do pobřeží, požíraly kosti Blažené říše, poprvé ochutnaly krev...

Bolest vibrovala mořem.

Nebyla to bouře. Nebyl to hněv. Byl to jediný, nekončící výkřik agónie.

Otče, proč jsi mi dal milovat? Je to snad trest za moji dávnou věrolomnost? Proč však trestáš moji Paní? Proč trestáš Děti Moře?

Pak konečně... ticho...

Vše doznělo.

Ve vodě, kde se zvuk tak snadno nese, zavládl okamžik mlčení. Velryby ustaly ve svých písních, ryby nevířily ploutvemi, drobní i velcí korýši se zastavili na mořském dně. Jediná vteřina ticha.

Bylo po všem.

Vrazi unikli. Dobrovolně přišli, dobrovolně odešli.

Ošošai nepřišel dobrovolně, a tak nemohl ani odejít. Přišel pro lásku a skrze lásku, a láska mu přikazovala zůstat.

Bral těla, která pohltilo moře, a něžně z nich smýval slzy a krev.

Věděl, co udělá.

Jemně je složí do písku, k nohám jejich pozůstalých. Ani jediného si nenechá.

Pak se sám položí po jejich boku, jako vyplavené chaluhy jim uvízne ve vlasech a mezi prsty. Až přijdou jejich milovaní, jemně ho vyčešou z mokrých kadeří. Zůstane a nechá se unášet, chtivý jejich doteků a něhy, jejich písní a rdousivého žalu. Chtivý odpuštění.

Zůstane a nebude sám.

Už dávno, pradávno pochopil, že není smyslem svého bytí.

Možná bylo jeho sudbou vždy zklamávat. Možná byl bouří, která ničila, když neměla, a mlčela, když měla ničit.

Ale i Bouře byla milována a milovala.

Utišil své srdce a položil se k nohám Dětí Moře. Uinen mu ležela po boku.