Aredheliny povídky a básně

 Letos bylo jen jediné přání na básničku, a tak by mě mrzelo, kdybych toho nevyužila – Pomněnka si přála báseň na téma různých podob/druhů ticha. Je to experimentální... a z pohledu postavy, za kterou jsem se do dneška mluvit neodvážila...

 Dnešní povídka je pro Aničku, která si přála něco o Tilionovi a Arien.  Vždycky je zábava snažit se psát z pohledu Ainur...

 Dnešní povídka je pro Tani. (Bohužel zveřejněná o den později, než byla napsaná.)

 Je opět březen a s ním příležitost si ode mě přát nějakou povídku nebo básničku. Neslibuji zaručené splnění všech přání, ale určitě to zkuste, uvidím na kolik počinů budu mít letos sílu. První letošní povídka je pro Pomněnku, která si přála "Galadriel jako maminku/babičku/tchýni". Připravte se na smutek, jak jinak.

Dnešní báseň je opět z těch nedávných, vznikla v létě, když jsem se o víkendech vracívala z plnění jistých povinností a celé to mělo velmi neskutečný nádech...

 Po dlouhé době opět jedna archivní povídka, opět za odměnu. I když si popravdě nejsem příliš jistá, jestli je zrovna touhle povídkou vhodné někoho odměňovat - jedná se rozhodně o jednu z těch nejméně šťastných, co jsem kdy napsala.

Březen je sice za námi, ale naštěstí je stále dost prastarých, archivních povídek, které můžu vypouštět do světa jako odměnu a jako motivaci všem, kdo se snaží...

Málem už by letos žádný další březnový počin nebyl, ale bylo mi líto, že nevznikla žádná básnička... tak aspoň na tu nejposlednější z chvil... Téma bylo kombinované: Tani si přála něco o Černých Númenorejcích a z Pomněnčiných lístečků jsem si vytáhla kartu pocitů: radostné očekávání. Výsledek nic moc, ale aspoň něco vzniklo.

 Zdá se, že jsem letos odsouzená ke zveřejňování březnových příspěvků o den později. Po napsání už prostě na přepsání do počítače a zveřejnění nejsou síly...