Aredheliny povídky a básně

 Po dlouhé době opět jedna archivní povídka, opět za odměnu. I když si popravdě nejsem příliš jistá, jestli je zrovna touhle povídkou vhodné někoho odměňovat - jedná se rozhodně o jednu z těch nejméně šťastných, co jsem kdy napsala.

Březen je sice za námi, ale naštěstí je stále dost prastarých, archivních povídek, které můžu vypouštět do světa jako odměnu a jako motivaci všem, kdo se snaží...

Málem už by letos žádný další březnový počin nebyl, ale bylo mi líto, že nevznikla žádná básnička... tak aspoň na tu nejposlednější z chvil... Téma bylo kombinované: Tani si přála něco o Černých Númenorejcích a z Pomněnčiných lístečků jsem si vytáhla kartu pocitů: radostné očekávání. Výsledek nic moc, ale aspoň něco vzniklo.

 Zdá se, že jsem letos odsouzená ke zveřejňování březnových příspěvků o den později. Po napsání už prostě na přepsání do počítače a zveřejnění nejsou síly...

 Opět o den později, včera se na zveřejnění nedostávalo sil.

 Ano, vím, že je dnes 10. března, ale povídka skutečně vznikla už osmého. Možnost zveřejňovat je často omezená...

 Dneska nová básnička, ne jako povzbuzení nebo odměna, ale jenom tak, pro mě. Musím říct, že je krásné, že pořád zůstává na světě jedno místo, které mě inspiruje k tvorbě...

 Z hlubin archivu se za odměnu a pro povzbuzení vynořuje další povídka.

 Stále jsme bohužel v bezpovídkovém období, ale na žádost jsem vyhrabala jednu vskutku obskurní, starou básničku. Je... zvláštní. Neptala bych se, co chtěl básník říct, básník neví. Ale na několikátý pokus se mi podařil rozklíčovat rytmus třetí sloky, takže už i ta recitace nahlas dává větší smysl. Básnička budiž pro všechny znamením, že se člověk může ve svých snahách neustále zlepšovat.