14. března: Závrať (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Dnešní povídka je pro Tani. (Bohužel zveřejněná o den později, než byla napsaná.)

Zadáním byla překrásná písnička (pro zájemce překlad) a "něco s Maeglinem".

O Maeglinovi už jsem napsala poměrně dost, nicméně shledávám, že je to postava, která se dá neustále dále těžit. Shodou okolností jsme letos s FS hráli představení, kde bylo Maeglina plno, a tak bylo plno i úvah o něm. A nejenom o něm... Měla jsem letos tu čest zahrát si Eöla, což bylo skvělé, nicméně zas a znovu mě překvapila všeobecná nenávist k této postavě. Chápu ji, Eöl je skutečně asi nejrozporuplnější elf Tolkienova legendária, ale přesto se nemůžu ubránit pocitu, že většina lidí nedoceňuje neskutečně složitý povahový potenciál této postavy...

Takže dneska Maeglin, který má problém adaptovat se v Gondolinu, a jeho dětství.

Závrať

Ten den byl podmračený a větrný, a dech, který šel od úst se rychle srážel v krystalky ledu. Chladně profukovalo gondolinskými ulicemi – kdo musel ven, šel rychle, hlavu skloněnou proti větru. Jak líbezná byla gondolinská léta! Ale nyní byl pouze počátek jara a tumladenskou planinu, ležící vysoko nad krajinami Beleriandu, obcházel chlad.

Nyní bylo jaro a s jarem si pro Maeglina přicházel smutek.

Kráčel ulicemi, opuštěnými a studenými, ocelově šedé nebe nad ním a vítr ve vlasech. Možná proto zelo město prázdnotou: možná se všichni choulili doma, u krbů a ohřívadel, možná ještě spali, nebo předstírali, že spí...

Byl sám a chtěl být sám, jen on a kámen. Došel až tam... na okraj. Kámen města ho studil pod chodidly a kámen hor ho studil v srdci, rozprostřený od obzoru k obzoru. Jen nad ním se klenulo šedé nebe, strašlivě prázdné svými mohutnými mračny a větrnými víry. S těžkým výdechem opřel hlavu o kámen bílého zábradlí.

Tady, ve městě jeho snů, nebylo kam utéct, ani kde se schovat. Prázdnota a chlad. Teplo – to byla výheň a v ní rudé železo, pravidelné údery a syčení vody, praskot uhlíků. Úkryt – to byly větve stromů, tak pevně spletené, že jimi sluneční světlo neprošlo, ale za nocí... za nocí jimi prosvítaly hvězdy. Domov...

Dotkl se svých tváří – byly mokré.

Maminko, pomyslel si. Jak jsi to dokázala? Jak jsi žila v tomto překrásném, strašlivém městě? Nebo tě snad nejímala závrať, když jsi pohlédla vzhůru... a dolů... a kolem sebe...? Připadal si jako zvířátko, vyhrabané, vyvlečené ze své nory a zapomenuté pod nelítostnou oblohou.

Zvedl hlavu a vzpomněl si, kde je. Na okraji...

Cítil se snad takto i on? Cítil se tak, když stál na okraji a nezbývalo mu, než vykročit do prázdna? K soli slz se přidala nechuť zvednutého žaludku. Rychle opět opřel čelo o kámen a nechal jeho chlad ztišit nevolnost.

V Nan Elmothu nebylo prázdno, les je dětství se vždy zdál být plným... jeho temná větvoví, jeho zarostlé mýtiny, jeho hrozivá křoviska, jeho teplé nory... vše bylo plné...

Eöl pomalu natáhl paži a míza mu měkce skanula do dlaně. „Když přijde čas, vyjdeš do lesa a najdeš strom, který se s tebou podělí o svou vlastní krev,“ řekl před časem Eöl chlapci – a nyní čas přišel!

Eöl stál trpělivě, zatímco kapky jedna po druhé... kap, kap... dopadaly na jeho nataženou dlaň. Chlapec ho sledoval pozorným, hladovým pohledem.

Byla noc – šero lesa změněné v temnotu, jíž jako šípy probodávaly ohně hvězd mezi větvemi. Nenesli žádnou lucernu. Eöl viděl ve tmě lépe než lesní kočka a chlapec byl přivyklejší přítmí než jasnému světlu. Nan Elmothu vládly rozličné smysly – než nalezli strom, který se s chlapcem podělí o krev, slyšel svého otce tiše větřit.

Chlapec udělal zářez sám. „Stačí malý,“ zašeptal Eöl, „nechceme si navzájem ublížit.“ Chlapec sám udělal zářez i do vlastního předloktí.

Krev se v otcových dlaních smísila s mízou.

Studené prsty putovaly chlapcovou tváří: ...od očí... přes bradu... cestami, kde už brzy povedou rodové značky... Míza byla lepkavá a hořce voněla. Chlapec si vzpomněl na matku a zalitoval její nepřítomnosti – ale maminka nepatřila lesu, maminka přišla ze světla. Maminku už kdysi měla svou chvíli a chlapec pouze litoval, že byl příliš malý, než aby pamatoval...

„Myslíš, že to nevím? Že jsem ji nikdy neslyšel?“ zeptal se ho otec posměšně před časem. Chlapce tehdy přepadla úzkost, ale Eöl se jen zasmál. „Ať si má své malé rozmary! Ale ty pochopíš, že naše zvyky jsou cennější. Naše zvyky mluví o srdci a k srdci. Jméno, které já ti dám, bude mluvit o tvé duši, o tom kým jsi, ne o tom, kým bych si snad přál, abys byl, když jsi se ještě ani neuměl otočit v kolébce! Pojmenovává snad její jméno skutečně tebe, nebo jen kapitolu jejího života?“ To bylo před časem.

Nyní byla noc a míza s krví štípaly v koutcích očí.

Stáli mlčky ve tmě, ale nebyli sami. Všude kolem vrněl les, sténaly stromy, šustila křídla sov a dýchala prsť. Nan Elmoth čekal, plný, až bude ještě plnější.

Chlapec cítil váhu té chvíle, seděla mu na ramenou. Za okamžik... za okamžik se vše změní!

Eölovy oči svítily ve tmě, jako dvě sestoupivší hvězdy.

Naklonil se kupředu a vtiskl chlapci jediný chladný polibek na čelo.

„Maeglin,“ zašeptal.

A byl pryč. Chlapec Maeglin zůstal sám a měl jen svůj ostrý zrak, aby našel cestu domů.

… plný... ne! Přeplněný, jako příliš těsné vězení, svázané krví svých obětí a dusivými pravidly... Možná bylo v Nan Elmothu tepleji, možná i bezpečněji, ale větve jeho stromů dusily a v opadance tlely sny mrtvých tisíciletí. Tam, mezi kouzly setrvání a tíhou dávno minulého, nebylo místo pro Maeglinovy vlastní sny – sotva zrozené a toužící po volnosti! Eölova duše snad mohla setrvávat, šťastná ve své neměnnosti, ale Maeglinova musela jít kupředu, neměla-li zahynout...

A Bílé město... děsivé svou odkrytostí, svou volnou oblohou, svým chladným kamenem a svobodou...

Opatrně zvedl hlavu.

Vysoko, vysoko na ocelově šedém nebi kroužil orel. Zachvěl se. Děsivá výše, děsivé možnosti. A chlad... o kolik chladněji asi bylo tam, desítky stop vysoko, kde větrné víry přemílaly cáry mračen! Jak malý se musel zdát svět z té výšky... a jak jiný! Perspektivy, odhalené pouze tomu, kdo se odváží...

V Nan Elmothu přežívalo vědění, staré, ba prastaré, a těžké... kdo se do něj ponořil, ochutnal dávno mrtvý svět, svět bez nebeských světel, svět prvních písní, svět prvních slov, svět prvních výdechů. Kdo se do něj odvážil vnořit, těžce bojoval za vynoření. A Maeglin bojoval! Maeglin nezapomněl, že je též Lómionem, Synem přítmí, který touží vidět volné nebe...

Ve výhni bylo šero, jen uhlíky rudě plály – a rozžhavené železo. Otcovy ruce jemně vedly paže syna. Výdech, nádech. Prastará, posvátná slova zašeptaná železu. Tón, Maegline, důležitý je správný tón... Větvička cesmíny ve vědru vody – požehnání.

Dnes nekuli obyčejné železo.

Eölův hlas byl zpěvavý, chvíli tichý, chvíli nabýval na síle jako poryv větru, nahoru, dolů, do otočky...

„Za starých časů jsme byli dětmi hvězd, chodili jsme s hvězdami a ony chodily s námi... Kam spadl hvězdný prach, vykvetly bílé květy. Všemi lesy jsme mohli chodit bosi a stezky se před námi otvíraly. Tma nám otevřela oči a my dohlédli až za hvězdy. Brzy však mělo přijít světlo a oslepit nás... Tón, Maegline, správný tón... Tehdy ke mně sestoupila hvězda. Sjela z nebes jako bílý blesk a já šel pláněmi a údolími, až tam, kde jsem tušil, že na mne čeká. Tehdy naposledy jsem je viděl, ty širé kraje! Pak přišla velká světla a my, co jsme nechtěli zcela oslepnout, jsme se skryli v lesích... Dotkl jsem se hvězdy a ona zašeptala: ‚Vykovej ze mě dva meče... jeden jako výčitku slunci, druhý jako hrozbu měsíci...‘“

Černý meč se výhružně zaleskl, kde visel na stěně.

„Poslední zbytek hvězdy však dávám tobě, abys pocítil, o čem mluvím, a nikdy nezapomněl...“

Otec vedl synovy paže a dva hlasy spěchaly jeden za druhým, nahoru, dolů, do otočky...

Byly to jen dva docela malé prstýnky, prosté ve své kráse. Jeden pro ruku muže, jeden pro ruku ženy.

S jedním ji pohřbili. Druhý měl stále na prstu, když stál na okraji...

Maeglin čekal, že ho z ruky stáhne a mrští mu ho do tváře. Neudělal to.

Nejspíš zapomněl.

Orel stoupal stále výš, byl už jen stěží viditelnou tečkou. Maeglin se pousmál. Ještě kousíček a připojí se ke hvězdám.

Proč paní Varda kdysi shodila otci jednu ze svých hvězd do dlaní? Proč právě jemu? K čemu měly skutečně sloužit ty dva meče? Sáhl si k boku, ale nenahmatal nic... Anguirel spočíval na dně truhly, pod vrstvou oblečení. Čekal.

Maeglin stál na okraji a neodvažoval se pohlédnout dolů.

Tam dole též něco čekalo.

Z šedého nebe jímala závrať a z kamene horstva vanul chlad, ale dívat se na ně už Maeglin dokázal, Oči, zrozené v přítmí, si jen musely zvyknout.

A snad... nyní je ráno, ale noc se vrátí, značně umenšená, avšak vytrvalá... a hvězdy v horách bývají neskutečně jasné, jako sůl rozsypaná po černém sametu, jako počátek věků. Za bezměsíčných nocí si lze lhát. Za bezměsíčných nocí smí dítě, svírané úzkostí, pozvednout prsty k nebi a předstírat, že pozoruje ohně hvězd skrze větvoví svého dětství.