Oči dětí jsou očima smrti (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Po dlouhé době opět jedna archivní povídka, opět za odměnu. I když si popravdě nejsem příliš jistá, jestli je zrovna touhle povídkou vhodné někoho odměňovat - jedná se rozhodně o jednu z těch nejméně šťastných, co jsem kdy napsala.

Oči dětí jsou očima smrti

Malé děti spí tvrdě. Jakmile jednou usnou, stulené pod přikrývkou, s čelem přitisknutým k chladivému prostěradlu, nikdo by je neměl budit, ne dřív než to udělá ranní slunce. Někdy však není zbytí.

Noc byla temná a sametově tichá, když byli chlapci vytrhnuti z konejšivého nevědomí. Za okny padal sníh, přikrýval kameny, podrost i spadané kmeny, tížil kůru prohýbajících se větví. Lesy byly zahaleny v bílé. Choulili se k sobě pod jednou dekou, aby se ochránili před chladem, který do místnosti pronikal zvenčí. Nic neviděli, nic neslyšeli, nic nevnímali. Dokud je služebník jejich otce nepřišel odvést do bezpečí.

Eluréd nechtěl být vzbuzen. Bránil se všemi možnými způsoby, které je schopno vymyslet dětské podvědomí, ale nakonec nezbylo než otevřít oči. V pokoji byla zima. Zprvu nechápali, co se děje, ale přesto opustili vyhřátou postel. Chtěli se obléct, ale elf je zarazil.

„Na to není čas,“ řekl. „Vezměte si teplé pláště a pevné boty. Vaše maminka na vás čeká.“

Zatímco hledali svoji obuv, vysvětlil jim elf, co se děje. Byli tu zlí, cizí Noldor. Ne jako byla teta Galadriel, jiní. Chtěli je všechny zabít, a proto museli rychle utéct. Jsou strašliví, říkal služebník. Netvoři.

Teď konečně chlapci uslyšeli vzdálené výkřiky.

Těsně před tím, než opustili místnost, přitiskl k sobě Elurín vycpanou hračku – malou hnědou sovu. Eluréd to viděl, ale neřekl ani slovo. Chtěl, aby jeho bratříček s sebou měl něco, co mu dá odvahu a pocit bezpečí.

Přede dveřmi čekal další elf a spolu s prvním pak odvedl bratry do velké síně, kde měli počkat na maminku. Maminka tam nebyla, ale tatínek ano. Byl mrtvý. Jeden z elfů se zakymácel při pohledu na těla rozesetá po síni a oba chlapci se rozplakali. Teď už věřili všemu, co jim řekli o krvežíznivých netvorech.

Kromě mrtvých těl zel sál prázdnotou. Schoulili se za mohutnými sloupy a čekali.

Nimloth nakonec přišla a za ruku držela Elwing.

Tehdy ještě chlapci věřili, že nakonec všechno dobře dopadne. Že spolu utečou, že se zachrání, že možná tatínek není tak úplně mrtvý...

Nic z toho se nestalo. V jednu chvíli se na ně maminka pousmála a v druhou se otočila pryč a oni pochopili, že je opouští. Že zůstává s tatínkem.

Ani jeden nedokázal říct, co se stalo potom. Kdy přesně přišli ti zlí elfové? Kdo vyběhl první z jejich úkrytu? Co se stalo s Elwing? Kdy ji viděli naposledy?

Nimloth se pokoušela bránit, ale neměla v sobě smrtící světlo svých nepřátel. Upadla a její krev nakreslila na mramorové podlaze rudou květinu. Jeden z jejich ochránců byl zabit jen několik okamžiků poté, druhý zmizel.

Odněkud zdáli se ozval tupý zvuk, jako když průvan přibouchne těžké dubové dveře.

Byli tři.

Jejich vůdce, elf s neuspořádanými tmavými vlasy, téměř nespouštěl oči z mrtvoly svého pána, ležící na podlaze, a když jeho zrak náhodou zabloudil k dětem, okamžitě se naplnil záští, jako by to byly jejich drobné ruce, které Celegorma zahubily. Paži s mečem nenechal ani na okamžik klesnout. Druhý, vysoký a pohledný, měl chladné, kruté oči. Pozoroval děti bez jediného zamrkání a brousil při tom dýku. Třetí elf byl velmi mladý. Jeho oči byli nejisté a zmatené, když se díval do tváří mrtvých a umírajících.

Eluréd se téměř doplazil k mamince a dotkl se její ruky. Nimloth ještě žila. Nehýbala se, oči měla zastřené a obrácené vzhůru, ale nenápadný pohyb její hrudi prozrazoval život. Eluréd sklonil hlavu a tiše plakal. Za jeho zády Elurín tenounce kvílel – seděl tam, kde ho srazil k zemi ten mladý elf. Svíral svoji hračku a naříkal.

Vůdce odtrhl pohled od mrtvých těl a zadíval se na toho s dýkou. „Zabij je,“ přikázal.

Kruté oči poprvé trochu zamrkaly. „Ne,“ řekl elf tiše. „Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby přišel některý z princů a uviděl krev dětí na našich mečích? Propadli bychom hrdlem.“

„Nenávidím je, udělej to,“ bylo vše, co vůdce řekl.

Eluréd pustil matčinu ruku a prudce objal Elurína. Srdce mu nezastavitelně bušilo a ve spáncích mu bubnovala krev.

„Stejně je nakonec princové zabijí, nebo ne? K ničemu jim přece nejsou...“ řekl mladý elf nejistě.

Kruté oči zablikaly. „Možná. Nesmíme ale udělat něco nepředloženého. Musíme zůstat čistí.“

Vůdce vstal a jeho hlas se snesl na děti jako hromobití. „Musíme se jich zbavit, slyšíš?“

„Tak se jich zbav.“ Kruté oči byly ledovější než sněhová bouře zuřící vně menegrothských zdí. Eluréd netušil, že je to právě led a sníh, na co elf myslí.

Přitiskl se k bratříčkovi a plakal. Bylo příliš pozdě přát si, aby nemusel zemřít?

Nimloth se nedokázala pohnout. Neviděla nic, jenom šeď stropu trůnního sálu, ztrácejícího se v závratné výšce nad ní. Nedokázala ani pohnout rty.

Slyšela všechno.

Věděla, co mají v úmyslu a její srdce krvácelo. Kdyby alespoň mohla natáhnout paži a uchopit Diora za ruku, umíralo by se jí lehčeji. Věděla, že neleží daleko.

Pomyslela na Valar, které znala jen z vyprávění svého dědečka Elma, který je znal zase od svého bratra Elwëho. Od krále Thingola. Věděla, že jsou skuteční, ale naslouchají někdy modlitbám těch, kteří nikdy neviděli Valinor?

Prosím, modlila se, zachraňte moje syny. Nedovolte, aby jim udělali tu strašlivou věc, na které se domluvili. Zachraňte Elwing. Spokojte se s naší krví, nedopusťte, aby umíraly nevinné děti. Nevěděla, co se stalo s její dcerou. Neviděla ji, když padala k zemi, neslyšela její pláč, když vlekli děti pryč ze síně. Možná ji nechytili, pomyslela si. Prosím, dovolte jí uniknout...

Rudá, rozpíjející se květina, vytvořená její krví, jí zamazala bělostné vlasy. I její tvář byla bílá, i rty, i slzy, které jí vytékaly z koutků očí.

Dívala se vzhůru a zdálo se jí, že z šedého stropu síně padají velké sněhové slzy.

Celou dobu se prosebně dívali na vůdce skupiny, protože věděli, že jestli je něčí slovo může zachránit, tak jeho. Pronásledovali ho pohledem, i když jim zavazovali oči, aby měli jistotu, že nenajdou cestu zpátky. Marně. Jedinkrát zachytili pohled mladého elfa, ale ten se odvrátil a znovu už se na ně nepodíval. Jejich naivní naděje se proměnila v prach.

Šli dlouho a chlapcům byla zima. Když jim konečně rozvázali oči, viděli, že jsou na naprosto neznámém místě uprostřed zimního lesa. Na východě se objevoval bledý proužek svítání.

Tři elfové stáli jako nehmotné přízraky několik metrů od nich. Elurín k nim natáhl drobnou paži, druhou než tu, ve které držel své zvířátko. „Prosím,“ řekl a hlas se mu třásl.

Jejich tváře neprozrazovaly nic než lhostejnost. Otočili se a zmizeli. Chlapci zůstali sami.

Byla jim zima a měli strach.

Zima a strach, to byly jediné dvě věci, na které dokázali dlouhou dobu myslet. Přitiskli se k sobě a plakali, zatímco se snažili utěšit jeden druhého. Nad hvozdem vstávalo slunce.

Konečně pláč ustal a Eluréd pomohl bratrovi na nohy. „Musíme jít,“ řekl.

„Kam půjdeme?“ zeptal se Elurín.

„Musíme jít,“ zopakoval Eluréd, nechávaje tak bratrovu otázku nezodpovězenou.

Vyrazili. Sníh už nepadal, ale vzduch byl ještě chladnější než v noci. Litovali, že poslechli a neoblékli se pořádně. Měli na sobě pouze noční kabátky, pláště a boty. Dýchali si na zmrzlé prsty a snažili se nemyslet na hlad, který je trápil. Ten den byl mrazivý.

V lese bylo ticho, jen čas od času se ozvalo tupé žuchnutí sněhu spadlého z větve. Chlapci šli a k polednímu se opět přihlásil hlad. Zastavili se, ale nenašli nic k jídlu. Sníh byl tři stopy hluboký.

„Co jenom budeme dělat?“ zanaříkal Elurín a zavěsil se na bratra. „Nechci tu umřít, Eluréde, chci domů, za maminkou!“ Popotáhl a tiše dodal. „Bojím se té strašné zimy.“

Eluréd se rozhlédl po lese. „Spíš bych se bál, že nás najdou,“ řekl temně.

„Oni? Proč by nás hledali, vždyť nás tu chtěli nechat...“

„To nebyli jejich vůdci. Mluvili o nějakých princích, a z nich mám strach,“ odpověděl Eluréd a prohrábl si rozcuchané vlasy. „Měli bychom radši jít dál.“

Elurín opět plakal.

Maedhros stál uprostřed trůnního sálu a jeho oči ostražitě těkaly po mrtvých v síni. Několik desítek elfů ho neklidně pozorovalo. Maglor stál o něco víc stranou a upřeně se díval na bledou ženu, která ležela v kaluži krve jen dva metry od něj. Amras se nedbale opíral o zeď vedle něj, v očích ale neměl nic ze svého uvolněného postoje.

Těla jejich bratrů už dávno odnesli, nikdo se na ně nechtěl dívat déle, než bylo nutné.

„Přiveďte toho zajatce.“ V Maedhrosově hlase znělo chladné zavrnění kovu.

Dveře se otevřely a Amrod rozhodně dotáhl dovnitř svázaného sindarského elfa. Jakmile elf spatřil mrtvá těla, zatvářil se zděšeně a zakryl si oči.

„Je to pravda?“ zeptal se Maedhros nepříliš hlasitě a ukázal na jednu z mrtvol. „Je to Dior?“ Jeho zrak zabloudil ke třem Celegormovým bojovníkům, kteří tvrdili, že byli při tom, když mrtvý muž zabil dva z jeho bratrů, než ho společnými silami přemohli.

Zajatec neodpověděl, ale Maglorovi neušlo, jak se mu při té otázce zaryly nehty do tváře.

Maedhros chvíli Sindu pozoroval, a pak k němu přistoupil tak blízko, že zajatec neměl jinou možnost, než vzít na vědomí jeho přítomnost.

„Je to Dior?“ zeptal se znovu.

Elf pomalu roztáhl prsty a mezerou mezi nimi se podíval na mrtvého. Oči měl rudé od pláče. Pak přikývl. „Eluchíl,“ zašeptal.

Oči všech v místnosti se okamžitě stočily k mrtvému. I po smrti byl Dior podivně krásný. Husté černé vlasy lemovaly tu nejzvláštnější tvář, jakou Fëanorovci kdy viděli; těžko říct, které rysy byly dominantnější – elfské nebo lidské. Přesto ta tvář byla krásná, podobná zimnímu nebi posetému hvězdami, tvář skrývající v sobě tajemství starší a krásnější než svět. Dědictví Ainur. V králových otevřených očích se odráželo světlo – možná to bylo světlo silmarilu. Samotný silmaril ale nikde v sále nebyl.

Maedhros i jeho zbývající bratři začínali propadat zoufalství. Jejich muži obrátili celý Menegroth vzhůru nohama, ale Kámen nenašli. Dior byl Maedhrosova poslední naděje.

Násilím od něj odtrhnul zrak a obrátil se zpět k zajatci. Uchopil ho za rameno a nepříliš šetrně ho obrátil k mrtvé ženě. „A ona?“

Při pohledu na ženu vydal zajatec dlouhý, naříkavý výkřik, jako by ji uviděl poprvé, ačkoliv to nemohla být pravda – měl na ni dobrý výhled už od dveří, kterými ho přivlekli.

„Netvoři!“ vykřikl. „Vrazi! Jak jste to mohli udělat! Jak jste mohli vztáhnout ruce na královnu! Co vám udělala? Byla nevinná! Bezbranná!“ Pokusil se muže před sebou uhodit, ale neuspěl.

Maedhros se líně vyhnul pohybu elfových spoutaných rukou a jeho hlas byl mírně ironický. „Bezbranná?“ zeptal se a ukázal při tom na dýku, která ležela jen kousek od její ruky. Maglor ale cítil, že jeho ironie je jen přetvářkou. Viděl, že bratrova levá ruka je pevně sevřená v pěst.

Podíval se na mrtvou královnu a zdálo se mu, že její bledé rty a otevřené oči volají k nebesům po pomstě. Zachvěl se. Rozhlédl se a všiml si, že ani dvojčata se na Nimloth nedívají. Jejich oči byly sklopené k zemi. Pouze Maedhros hleděl mrtvé do tváře, jako by v ní něco hledal. Maglor si byl jistý, že přikáže, aby byli Dior a Nimloth pohřbeni se stejnými poctami jako Celegorm, Caranthir a Curufin.

Zajatec se choulil u stěny a vypadal zbědovaně. Plakal. „Co jste udělali s dětmi, jak jste je zabili?“ zašeptal tichoučce.

Jediným trhnutím se Maedhros probral ze svého mlčenlivého transu. Obočí se mu vyklenulo. „Děti?“ zeptal se tiše, ale přísně.

Zajatec se kousl do rtu, když si uvědomil, co udělal. Vyděšeně zavrtěl hlavou.

„Děti,“ zopakoval Maedhros a jeho zmatení bylo pryč. „Kolik?“

Elf se zoufale rozhlédl kolem, jako by čekal, že mu někdo z nepřátel pomůže. „Tři,“ hlesl nakonec. „Dva chlapci a dívka. Ještě docela malí. Prosím...“

Maedhros ho zarazil zdviženou rukou. „Kde jsou teď?“

„Já... nevím. Královna je měla dostat pryč, utéct s nimi. Ale vy jste ji zabili! Prosím! Jsou to děti...“

Maedhros ho už neposlouchal. Svou pozornost obrátil ke trojici Celegormových mužů. „Slyšeli jste? Tři malé děti – princezna a dva princové. To vy jste bojovali s královnou. Je něco, co mi k tomu můžete říct?“

Elfové chvíli mlčeli, a pak ten, který jim velel, řekl: „Určitě při tom nebyla žádná holčička, ani žádná jiná žena,“ Neodvážil se svému pánu lhát a jeho slova nebyla lží.

„A co chlapci?“ zeptal se Maedhros a do hlasu se mu vloudil náznak nebezpečí, kterého se všichni jeho muži děsili.

Druhý z trojice ale zůstal klidný. „Žádné děti jsme neviděli,“ prohlásil nevzrušeně.

Maedhrosovi se ten muž nikdy nelíbil. Jeho oči byly jako led. Maedhros se jich štítil, protože někdy, když stál před zrcadlem, se mu zdálo, že jeho vlastní oči vypadají stejně. Měl se před tím mužem vždy na pozoru. A teď zavětřil ve vzduchu lež.

„Opravdu?“ zeptal se a čekal na jejich slabost, jako čeká vlk na vůni čerstvé krve.

Třetí elf byl ještě mladý, narozený až ve Středozemi. Nepoznal Fëanorovu spalující sílu, ani nejčernější hlubiny zoufalství, ze kterých se rodí železná vůle. Maedhros vycítil jeho zachvění.

Přistoupil k němu, velmi, velmi blízko, a jeho otázka byla tichá, ale těžká jako kámen. „Máš něco, co bys dodal?“

„Ne, můj pane.“ Elfův hlas se snažil znít pevně, ale nezněl. Maedhrosův pohled nezakolísal, propaloval skořápku mladíkova sebeovládání. Po dvaceti vteřinách vstoupily elfovi do očí slzy. A Maedhros věděl, že ho porazil. Sotva však elf promluvil, všechno zadostiučinění, které do té chvíle cítil, se proměnilo ve sníh, led a mráz.

O čtvrt hodiny později vyšel Maedhros z brány vypleněného Menegrothu a Maglor ho pronásledoval jako neodbytný stín. Právě se začínalo stmívat. Maedhros nesl jednu z Fëanorových luceren, dýku, teplý plášť a láhev s vínem.

„Jaký máš plán? Co chceš udělat?“ Maglorův hlas byl jako vítr mezi sněhovými závějemi.

„Nemám žádný plán. Prostě je najdu.“

„Prostě je najdeš?“

„Vrať se, Káno. Připrav těla k pohřbu. Pokud nepřijdu do tří dnů, dej bratrům sbohem i za mě.“

A zmizel v zimním lese jako duch ve zkrvavené zbroji a s jasným světlem v ruce.

Noc, která se snesla na lesy Neldorethu byla temná a mrazivá. Prachové závěje se pokryly ledovým krunýřem, tvrdším než křemen, a voda, stékající z větví, zmrzla v drobné rampouchy. Vítr štípal jako rozžhavené kleště.

Chlapci se choulili k sobě pod rozložitým bukem, stočení mezi jeho kořeny jako divoká zvířata. Celý den bloudili zimním lesem a teď se báli noci. Báli se zvuků v temnotě, báli se vzdychání větru, báli se spánku. Eluréd k sobě Elurína přitiskl a hodiny mu pak zpíval ukolébavky jejich matky, aby je nepřemohla únava. Marně se snažili předat jeden druhému trochu tepla. Čas od času promluvil i Elurín, slabým, nejistým hlasem. V hodině před svítáním, v nejstudenější hodině noci, se Elurínovi zdálo, že kdesi daleko kdosi volá, ale Eluréd zpíval a neslyšel nic.

Když slunce začalo vstávat z mlžného oparu, zvedl Eluréd hlavu a v jeho černých vlasech byly uvízlé úlomky ledu pokrytého jinovatkou. Mdlé zimní slunce ho pohladilo po tváři, tváři bledší než sníh přikrývající okolní lesy. Zatřásl Elurínem a jeho bratr otevřel oči.

Tak skončila první noc.

Dál bloudili lesem a předstírali, že jdou k nějakému cíli; jejich nohy se ale zvedaly pomaleji a namáhavěji než předchozího dne. Byli unavení. Probděli noc a teď se jim klížily oči. Měli hlad – už druhý den neměli nic k jídlu. Byla jim zima. Jejich lidská a elfská krev spolu bojovaly: jedna šeptala, že brzy zemřou hladem, zimou nebo vyčerpáním, druhá namítala, že Eldar vydrží víc, než se vůbec zdá možné, že přežijí. Chlapci se ploužili lesem stále pomaleji a pomaleji.

V zimě přichází noc brzy.

Jakmile se začalo stmívat, klesly obě děti do sněhu blízko padlého, hnijícího kmene a stoletého dubu. Jejich síly je opustily. Na nebi se rozsvěcovaly první zimní hvězdy.

Elurín se podíval zničeně na bratra. Rty se mu chvěly. „Je... mi t-taková... s-strašlivá zima, Elu..r-éde,“ vydechl. Od pusy mu stoupal obláček páry.

Eluréd ho pohladil po vlasech a jeho ruka byla studená. „J-já vím. Vez-zmi si tohle...“ Sundal si plášť a něžně do něj bratra zabalil. Při pohledu na Elurína ve dvou pláštích se trochu pousmál.

„Ale to... ti bude z-zima,“ zaprotestoval Elurín slabě.

„O mě s-si ne-nedělej starosti. Budu v poř-řád-dku, když... mě p-pevně obejmeš.“ Uložil bratra do sněhu a pevně se k němu přitulil. Jednou rukou ho objal, druhou mu položil na čelo, tak, jak to někdy dělala maminka, když měli v noci strach.

„B-budeš zase z-zpívat?“

„Ano,“ vydechl Eluréd, ale nezpíval. Přesně v tu chvíli totiž zaslechli to, čeho se báli nejvíc. Nepříliš daleko je někdo volal jmény. Nějaký muž.

Jeho hlas byl jasný a silný a zdálo se jim, že se přibližuje. Okamžitě poznali, že je to nepřítel, kdo je hledá. Mluvil jinak, než mluvili elfové z Doriathu, jeho l a r byly tvrdé, jako údery ocele o ocel. Sindar tak nemluvili, jejich výslovnost byla mnohem měkčí. Občas tak slyšeli mluvit tetu Galadriel, když se na ně rozzlobila, a proto ten přízvuk okamžitě poznali – tak mluvili Noldor.

„Eluréde....! Eluríne...!“

„N-neodpovídej!“ špitl Eluréd a přitiskl bratra blíž k sobě. „Neodp-povídej...“

Nocí se nesly mužovy výkřiky, někdy zněly blíž, někdy dál, a Eluréd zavřel unaveně oči. Byla mu zima. Téměř cítil, jak se mu na holých pažích usazuje jinovatka. Chtělo se mu spát, ale ne tady, někde v teple...

„Eluréde...!“ Výkřiky rozechvívaly noční vzduch.

„Neodpovídej...“

Ve spícím lese zahoukala sova a Elurín cítil, že mu duši svírá železná rukavice. Byl rád, že je tu Eluréd s ním.

„Eluríne...!“

„N-neodp-povídej...“ Bratrův šepot byl slaboučký, sotva slyšitelný.

Snad si někdo z nich přál, aby přišlo svítání. Aby vyšlo studené slunce a strašlivá noc skončila. Možná slunce vyslyšelo jejich prosby. Možná odpovědělo na Maedhrosovy zoufalé modlitby, aby mu bylo dáno o trochu víc světla, než si nesl s sebou. Temnota se pomalu začala měnit v mlhavé pološero.

„Eluríne...! Eluréde...!“

„N-neodpovím...“

Vlastní slabý šepot Elurína vyděsil. Ale ještě víc ho vyděsilo ticho – jeho bratr tentokrát nepromluvil. „Elur-réde?“ vydechl nejistě. Nic. Jenom ta strašlivá sova kdesi v hlubinách šera tlumeně zahoukala, jako by opakovala jeho slova. Eluréde...

Elurín zavřel oči a soustředil se na bratrovu ruku na svém čele. Jeho dlaň už nebyla studená. Byla ledová. To nebyl dotyk živého člověka. Byl to dotyk mrtvoly.

Elurín vykřikl, nepříliš hlasitě, ale strašlivě. Strašlivě a dlouze.

Téměř v ozvěnu na ten výkřik uslyšel kroky, lehké, ale rychle se přibližující. A potom uviděl světlo. Jasné, stříbrně-zlaté světlo, které vše pohlcovalo, vše spalovalo a měnilo v popel. Světlo příliš jasné pro dětské oči pokryté jinovatkou.

Maedhros prudce zastavil, lucerna v jeho ruce se dlouze zhoupla a osvětlila nevelkou prohlubeň mezi uhnívajícím kmenem jakéhosi stromu a starým, vrásčitým dubem. Přímo tam se k sobě v ponurém šeru choulily dvě děti. Tak nehybné byly a tak tiché, že se Maedhros vůbec nedivil, že je nedokázal objevit, dokud neuslyšel ten výkřik.

Našel je.

Našel je, ale příliš pozdě.

Udělal krok kupředu a věděl, že jeden z chlapců už nežije.

Mrtvý na sobě neměl žádný plášť ani nic teplého; ten druhý měl pláště dva. Maedhrosovi bylo okamžitě jasné, co se stalo. Chtělo se mu křičet nebo utéct, ale místo toho klesl na kolena do sněhu hned vedle dětí.

Byli si velmi podobní. Stejné tmavé vlasy, stejné rysy v obličeji. Dvojčata, pomyslel si. Paže i obličej mrtvého chlapce již pokryla jinovatka, ale způsob, jakým objímal bratra, byl stále ochranitelský. Maedhros natáhl paži a opatrně se dítěte dotkl. Mrtvé asi hodinu, možná míň, usoudil a pocítil hlodavý smutek, tam, kde se dřív domníval, že má srdce. Proč je jenom nedokázal najít o něco rychleji?

Podíval se na živé dítě a zjistil, že má otevřené oči; nezdálo se ale, že by něco vidělo. Jako by ho Maedhrosova lampa dočista oslepila. Opatrně mu dal ruku na čelo a zděsil se nad tím, jak studené dítě je. Studené a bledé. Pouze mělké, chraplavé dýchání prozrazovalo, že stále žije.

„Maličký,“ oslovil ho, „slyšíš mě?“

Dítě prudce vydechlo a Maedhros si všiml, že kousek vedle leží vycpané zvířátko. Zvedl ho a chvíli se na ně díval. Neuvědomil si, že pláče.

Pak si bezohledně serval z ramen plášť a natáhl ruku pro živé dítě. Pokusil se je do něj zabalit, ale chlapec odmítal pustit svého mrtvého bratra. Promodralé prstíky křečovitě svíraly paži a oblečení toho druhého, a když si dítě uvědomilo, že se ho někdo snaží od bratříčka oddělit, začalo kopat a tiše, tichounce naříkat.

Maedhros se ho snažil uklidnit, ale nezdálo se, že by ho dítě vnímalo. Nakonec se mu téměř násilím podařilo uvolnit drobné dětské prstíky a přitáhnout si dítě do náručí.

„Tiše,“ šeptal, „pššš, bude to dobré...“ Sundal chlapci oba promočené pláště a zabalil ho do svého. Dítěti se chvěly rty a na tvářích mu naskákaly modré skvrny. Mělo zimnici a Maedhrosovi se zdálo, že se propadá do jakéhosi černého bezvědomí. Pocítil, že se ho zmocňuje panika.

Tak rychle, jak to jednou rukou dokázal, odzátkoval svou láhev s vínem a velmi opatrně přiložil její hrdlo k ústům dítěte. Podepřel mu hlavu a téměř zázrakem se mu skutečně podařilo přinutit chlapce spolknout trochu tekutiny.

Dítě se rozkašlalo a zavřelo na okamžik své nevidomé oči. Když je zase otevřelo, poznal Maedhros, že opět vidí, že oslnění je pryč. Pohlédlo na něj a ve tváři mělo strach. Zbledlo a zachvělo se.

Maedhros chtěl říci něco uklidňujícího, ale nedokázal to. Nemohl mluvit sindarsky teď, když věděl, že ho dítě doopravdy slyší.

Chlapec sebou zazmítal a pokusil se vysvobodit, ale byl příliš pevně zabalený do pláště dospělého elfa. Podíval se kolem zoufalýma očima, jako by někoho hledal. „Eluréde...“ zakňoural slabě.

Maedhros si vzpomněl na ta dvě jména, která mu řekli, když opouštěl Menengroth. Znamenalo to, že chlapec v jeho náručí je Elurín?

Neschopný něco říct, začal tiše mluvit a prozpěvovat quenijsky. Mluvil k dítěti, které mu nerozumělo, ujišťoval je, že je v bezpečí, že se nemusí bát, že už se mu nic nestane. Elurín přestal bojovat a plakal. Rty se mu chvěly čím dál víc a nezdálo se, že by Maedhrosův plášť pomáhal.

„Elur-réde...“ zašeptal znovu.

Maedhros vstal s dítětem v náručí a cítil, jak mu chlapcovy slzy smáčejí vlasy na krku. Pohlédl na druhého bratra, ležícího ve sněhu, a zarazil se. Mezi závějemi se Eluréd zdál být maličký; tělo bledého zvířátka ztracené ve sněhu, zhroucené a osamocené... tak strašlivě osamocené. Ve vlasech měl ledové krystalky a na rtech a na víčkách mu jinovatka nakreslila bledé ornamenty. Nemohl ho tam nechat jen tak ležet, napospas vlkům a liškám.

S pocitem, že nejspíš dělá velkou chybu, položil Elurína na zem a opatrně zvedl mrtvé dítě. Zdálo se mu lehoučké. Došel s ním k nehluboké brázdě v zemi a něžně ho do ní uložil. Nebylo čím zakrýt ten primitivní hrob – jen několika hrstmi hlíny, zetlelým listím a sněhem. Když chlapcova tvář zmizela pod sněhem, rozplakal se. Ne na dlouho, ale přesto to byly slzy, slzy prolité v opuštěném zimním lese, kde je nikdo nemohl vidět.

Vrátil se k živému dítěti a opět ho zvedl do náručí. Chlapec si nevedl dobře. Třásl se zimnicí, tváře i rty měl promodralé a jeho vzlyky byly mnohem tišší než předtím. Maedhros věděl, že už nesmí ztrácet čas. Protože už neměl volnou ruku, nechal dosud svítící lucernu ležet tam, kam ji předtím odhodil, a rychlým krokem vyrazil lesem zpět k Esgalduině a Menegrothu. Dítě se třáslo v jeho náručí, stále tišší a tišší, zatímco nad zasněženými lesy Neldorethu vstávalo plamenné slunce.

Nevěnoval pozornost okolnímu lesu ani únavě, která se ho zmocňovala po bitvě a dvou probdělých, prochozených nocích. Jediné, na co dokázal myslet, bylo dostat se co nejdřív do tepla a zachránit toho chlapce. Elurína.

Ani si neuvědomoval, že běží. Že je pozdě, pochopil hodinu poté, když chlapcovy vzlyky utichly docela a zůstal jen ten nezastavitelný třas. Zastavil se, pohlédl chlapci do tváře a věděl, že není nic, co by pro něj mohl udělat. V mrazivém lese, stále příliš daleko od dobytého Menegrothu, klesl do sněhu s umírajícím dítětem v náručí.

Kdesi v objetí stromů zahoukal puštík, poslední sova té prokleté noci. Byl to truchlivý zvuk, volání z hloubi hvozdů, a Maedhros věděl, že dítě odejde dřív, než se zvedne ranní mlha. Pohladil chlapce po vlasech a znovu promluvil, tentokrát sindarsky: „Už je to dobré, už nemusíš mít strach. Jsi s námi a my tě máme rádi...“

Bledý chlapec sebou zavrtěl a špitl: „Eluréde...“ A už se nepohnul.

Maedhros seděl bez pohnutí dlouhé minuty a díval se na neposkvrněný sníh u svých nohou. Neplakal, jako plakal, když pohřbíval Eluréda, ale po tváři mu pomalu stékalo několik osamocených slz, třpytivých a čistých. Zlehka mu padaly zpoza řas, dobývaly si cestičky po jeho lících a přepadávaly přes bledé, sotva viditelné jizvy. Ale jeho oči byly tvrdé a s každou vteřinou ticha se stávaly nemilosrdnějšími. Jako by sama smrt plakala.

Nakonec vstal, s mrtvým tělem stále v náručí, a otočil se zpět, odkud předtím přišel. Věděl, že to jediné, co může pro mrtvého prince udělat, je pochovat ho v mělké brázdě vedle jeho bratra.

Tak skončila druhá noc.

Maedhros se vrátil do Menegrothu kolem poledne druhého dne po svém odchodu, zamlklý a sám. Jeho tvář byla tvrdá a znepokojivá, jiná, než jaká byla, když odcházel. Maglor s obavami přemýšlel, co se v lese mohlo stát. Poprvé za celý svůj dlouhý život nepoznával svého bratra.

„Jsou těla připravena k pohřbu?“ otázal se Maedhros dřív, než se stačil na cokoliv zeptat.

Maglor přikývl a opatrně dodal: „Připravil jsem také těla Diora a Nimloth.“ Udělal to, ačkoliv to po něm bratr nežádal.

Maedhros přikývl, že rozumí. „Sežeň Dvojčata,“ řekl. „Pohřeb se bude konat hned – dvě hodiny po poledni. Zítra opouštíme Menegroth.“

„Proč tak rychle?“ Maglor zamrkal. Před necelými třemi dny zabíjel podruhé ve svém životě elfy, potřísnil svůj meč nevinnou krví a spoutal svoji duši pevněji zkázonosnou přísahou. Před necelými třemi dny ztratil tři ze svých milovaných bratrů. Všechno nadarmo, všechno pro nic. Nebyl připravený pohnout se tak rychle kupředu.

„Chci být z Doriathu pryč co nejdřív,“ odpověděl Maedhros. Jeho tvář byla nečitelná.

Možná se jenom bojí těch Sindar, kterým se podařilo uniknout, pomyslel si Maglor, ale z nějakého důvodu ho nepříjemně mrazilo v zádech.

„Zajisti, ať jsou všichni naši muži v určený čas připraveni rozloučit se se svými princi. Já ještě musím vykonat spravedlnost.“

„Spravedlnost?“ Maglor se zachvěl. „Můžu ti nějak pomoct, bratře?“

„Ne.“ Maedhros se otočil k opodál stojícímu bojovníkovi: „Přiveď sem ty tři Celegormovy muže, kteří svědčili u mrtvého krále a královny. Řekni jim, že byli odsouzeni k smrti.“ Bojovník odešel.

„K smrti?“ zopakoval Maglor. „Opravdu?“

„Ano.“

„Všichni tři? Jsou to naši muži, Maitimo!“

„Zaslouží si zemřít. Nebuď pokrytec, Makalaurë; myslíš, že jsem si nevšiml, jak ses díval na Nimloth? Popravil bys je v tu chvíli sám, kdyby ses tak dobře neovládal. Já s nimi mít slitování nebudu.“

„Nebudeš milosrdný ani k tomu nejmladšímu z nich? Je dospělý sotva pár desítek let, myslíš, že ho nezmanipulovali? Že to bylo jeho rozhodnutí?“

Dveře se otevřely a pět mužů dovnitř přivedlo odsouzence. Maedhros se k nim otočil. Jestli doufali v nějaký zázrak, při pohledu do tváře svého pána je jejich naděje opustila. Maedhrosova tvář byla tvrdší než kámen. „Vyveďte je před bránu,“ přikázal.

Tvář vůdce skupiny byla bledá a klidná, byl to ale nucený klid. Druhý elf měl oči sklopené k zemi a nedíval se okolo sebe. Vlasy mu zakrývaly část tváře. Mladý bojovník byl bledší než sníh, rty měl bezkrevné a oči mu vyděšeně těkaly po okolí, jako by čekal, že ho někdo zachrání. Byl k smrti vystrašený.

Maglor cítil, že ho cosi uvnitř drtí. „Maitimo,“ řekl a přistoupil k bratrovi. Musel mluvit teď, dřív než odsouzence vyvedou ven, Maedhros vyjde za nimi a brána se s třesknutím zavře. „Maitimo, rozvaž to. Podívej se na něj, copak si to opravdu zaslouží? Je příliš mladý! Buď milosrdný...“

Maedhros přijal svůj meč od jednoho ze služebníků a tasil. Čepel se zatřpytila jako voda proměněná v led. Otočil se k Maglorovi a ten zadržel dech. Ještě nikdy nebyly Maedhrosovy oči tak tvrdé, nesmlouvavé a nemilosrdné. Maglor ho téměř nepoznával.

„Ne,“ řekl. „Nepros za něj, Makalaurë.“ A zamířil k bráně.

Maglor ho smutně pozoroval. Kdy se tvoje srdce proměnilo v krutý led, Maitimo? ptal se sám sebe truchlivě.

Najednou ho napadla otázka, poslední otázka, na kterou se ještě nezeptal.

„Bratře!“ zvolal. „Co se stalo s těmi chlapci?“

Maedhros se zastavil a chvíli stál tiše, než se otočil. Jeho obličej byl naprosto bez výrazu. „Chlapci,“ řekl pomalu, jako by přemýšlel, o kom Maglor mluví. „Ty jsem nikdy nenašel.“

Brána Menegrothu se zavřela.