20. března: Služba (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Dnešní povídka je pro Aničku, která si přála něco o Tilionovi a Arien. 

Vždycky je zábava snažit se psát z pohledu Ainur...

Služba

Setkali se ve tmě, zastíněni svými těly.

Daleko, ve městech a příbytcích Starších dětí hořely lucerny a rozháněly temnotu, a kolem Ezelloharu plály pochodně, ale zde, v zapomenutém údolí u paty nezměrného Taniquetilu, byla tma. Snad by ji rozehnali ohni svých duší, ale oba se oděli do hávů masa a kostí, a tak jen dívčiny oči šlehaly zlatým plamenem a mužovy dlaně stříbřitě doutnaly.

Vysoko, vysoko na nebesích mrkaly hvězdy.

Setkali se ve tmě a dlouhou dobu spolu stáli v mlčení.

„Tma,“ zašeptala žena.

„Tma,“ souhlasil muž.

„Bude ti chybět?“ zeptala se.

„Bude,“ zašeptal zpět. „Bude chybět tobě?“

„...Bude.“

A mlčeli.

Ještě před okamžikem byli plni naděje a odhodlání... a náhle se necítili být připraveni! Navěky. Viselo to mezi nimi jako cosi neznámého – absurdní myšlenka pro ty, jež byli dříve než čas!

„Udělali jsme už těžší rozhodnutí, nezvratnější, když jsme se rozhodli vstoupit do Ardy. Volili jsme a řekli jsme ano.“

„Ano,“ zopakovala a v tom slově zahučely plameny. „Jsme Službou, protože Službu jsme si zvolili. Kdybychom se báli sloužit, zůstali bychom u Jediného. Zůstali bychom myšlenkou.“

Kdesi v borovém lese, pokrývajícím svahy údolí, plachtila sova. Oba cítili tlukot jejího srdce.

„...do konce Ardy...“

„...nebo dokud nás Nepřítel nezničí.“

Byla to zvláštní představa... již nebudou sami sebou, stávají se dalšími z řady světel, dalším bojištěm mezi Nepřítelem a Služebníky...

„Proč?“ zeptala se.

„Ty víš proč.“

„Bojím se, že to vím.“

„Proč se bojíš?“

„Bojím se, že volíš špatně.“

„Volím dobře.“

„Bojím se, že volíš ze špatných pohnutek.“

Úder srdce – ne jejich. To soví srdce bilo, a srdce těch malých tvorečků po nichž pátrala v jehličí.

„Miluji tě.“

Mlčela. Oba rozuměli tomu mlčení. Sova usedla na větev. Miluješ marně.

„Dej pozor,“ zašeptala nakonec. „To není Služba – čekat odměnu. I kdybych chtěla, nemohla bych.“ Nechci, zůstalo nevyřčeno.

„A já,“ povzdychl si on, „chci, ale nemůžu. Nebudu tedy čekat. To je moje služba – chtít, ale nečekat. Ne pro touhu, ale touze navzdory.“

Oba to cítili - porozumění rostlo mezi nimi, téměř hmatatelné.

„Kdysi dávno,“ začala nejistě, tiše, „ke mně přišel a řekl, že mne bude milovat, pokud s ním půjdu...“

„Ale ty jsi nešla.“

„Ne... ale mnozí šli...“

Dotkl se její ruky. Maso a kost a oheň.

„Když jsem chodil lesy, tam, za Horami a Mořem, miloval jsem. Stíny, které se míhaly mezi stromy. Hudbu ticha a tekoucí vody. Vůni mechu a hub a vlhka. Chtěl jsem zůstat, ale Služba vedla jinam. Někdy, když spím v Lórienu, zdá se mi o nich...“

„Mohl jsi následovat Melyannu zpět do těch zemí.“

„Mohl jsem.“

Mlčeli a chápali jeden druhého. Čekali na nový úsvit, ale věděli, že nepřijde – ne dokud ho oni nepřinesou.

„Proto jsem nešla... tehdy. Nepřišel jako Služebník, ale jako Pán.“

„Ale co ti, kteří šli?“

Temným lesem šlehl plamen. To se žena náhle usmála. „Až přijde ráno, budu strašlivější než oni.“

Šli a přijali svůj úkol.

Odložili těla, a hle – ona byla nahý plamen, děsivý ve svém jasu, a on byl stříbrný stín, míhající se za nocí mezi stromy.