Krtek (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Březen je sice za námi, ale naštěstí je stále dost prastarých, archivních povídek, které můžu vypouštět do světa jako odměnu a jako motivaci všem, kdo se snaží...

Dnešní povídka je pravděpodobně nejstarší z mých "krátkých povídek", což pro mě v době jejího vzniku bylo dosti atypické – tenkrát jsem ještě netušila, co mě čeká v březnech budoucích. :) Atypická je i náladou – přišla ke mě víc jako pocit, než jako příběh, a taky podle toho vypadá.

Krtek

Zdál se mu sen. Musel to být sen, protože v něm byla ona.

Položil jí hlavu do klína a nechal ty dlouhé, bílé prsty, aby ho opatrně hladily po vlasech. Chybělo mu to. Chyběl mu ten pocit bezpečí a lásky.

„Dneska jsem objevil novou studánku,“ vyprávěl jí. Teď nebo tehdy? Možná to byla vzpomínka...

Hladila ho po vlasech a tiše mu broukala jakousi ukolébavku. Kde se tu vzala v tomto snu, v této sladké vzpomínce?

„Taky jsem chytil krtka,“ řekl tiše. „Má stejně hebký kožíšek, jako jsou tvé vlasy.“

Uslyšel její tichý smích, který mu tolik chyběl. „Už dostal nějaké jméno?“

Ticho. Hluboké, zaražené ticho.

Pak znovu promluvila, roztřeseně a smutně: „Odpusť mi, nemyslela jsem. Ty víš, že jsem ti nechtěla ublížit, nikdy jsem ti nechtěla ublížit.“

„Já vím.“

Proč tu byla, v tomto zvláštním, zvláštním snu?

V jeho životě byla tma, která stále houstla. Zítra ho čekal nejhorší a nejtěžší ze všech jeho dnů. Zítra v poledne podá krásná, zlatovlasá dívka ruku nanicovatému smrtelníkovi a její rty se stříbřitě zatřpytí, než ho políbí. Její šaty budou bílé a ve vlasech bude mít vpletené květiny. Věděl, že to nesnese. Proč jsi raději nezemřela na Helcaraxë jako tvoje matka, Celebrindal? myslel si v nejtemnějších chvílích. Proč jsme se museli setkat, proč jsem vlastně nezahynul toho osudného dne, kdy jsem přišel do Gondolinu?

Proč teď sní tenhle podivný sen?

Bledé ruce ho hladily po vlasech. „Jsem unavený,“ zamumlal.

„Tak spi,“ zašeptala a její šepot byl jako zašumění temných, vysokých stromů v zemi jeho dětství. Co byla skutečnost? Gondolin s jeho slunečním svitem, Idril a tou smrtelnou nickou, která mu přišla zničit život, nebo ona, se svými něžnými prsty a prchavým smíchem?

„Nemůžu spát, v noci vyplouvají na povrch věci, na které nechci myslet.“

„Pověz mi o tom.“

„Nemá mě ráda. Myslím, že doopravdy mě nikdo nemá rád. A nikdy neměl.“

„Myslíš?“ V té otázce byl drobný varovný osten. „Copak pro tebe nikdy nikdo nic neudělal?“

Pohřbil obličej do bílé látky jejích šatů. Neměl sílu omluvit se za svá neuvážená slova. Neměl už sílu na nic.

„Spi,“ šeptala. „Zazpívám ti ukolébavku. Všechno zlé odejde, když uvidí, že jsem s tebou. Spi, odpočívej.“ Znovu ho hladila po vlasech.

„Nejspíš se mi to jenom zdá,“ zamumlal.

„Myslíš?“ zeptala se znovu.

Určitě to byl sen. Nemohla tu doopravdy být. Nebyla skutečná; byla jen přízrakem z doby, kdy ještě nevěděl, co chce, a jeho ochočený krtek měl jméno, zatímco on je neměl. To už byla dávno minulost.

„Proč všechno v mém životě končí tak špatně?“ zeptal se. „Jestli to víš, tak mi to pověz.“

„To je Sudba, Lómione. Jsme prokletí. Není nic, co bychom mohli udělat. Proč raději neusneš a nenecháš mě, abych tě aspoň chvíli chránila před temnotou? Tak jako jsem to dělala vždycky.“

Zavrtěl se a pokusil se setřást tu podivnou otupělost.

Nebyla tu. Nemohla tu být. Byla mrtvá. Viděl ji umírat, stejně jako viděl umírat svého otce i všechny své krtky. Plakal nad jejím nehybným tělem a viděl, jak ji spouštějí do hrobky.

„Matko,“ zašeptal.

„Spi,“ řekla a on opět pocítil, jaké to je, být někým milován. Mít někoho, kdo odežene noční můry i všechny pochybnosti. „Spi, Lómione, a neboj se. Jsem s tebou a miluji tě.“

Poslušně zavřel oči. Pod Aredheliným konejšivým dotykem nebyla už Idrilina zítřejší svatba tak bolestivá. Cítil se téměř šťastný.

Ale ona tu nebyla doopravdy. Nemohla tu být. Byla mrtvá.

A přece tak skutečná.

Téměř cítil vůni Nan Elmothu. Ne, pomyslel si, tam se nevrátím. Ale bylo to lákavé.

„Proč nespíš? Spánek ti pomůže.“

„Matko...“ Co jí chtěl říct? Že ji má rád? Že se mu stýská? Že se bojí? Nedokázal to. Černá malátnost mu obestřela mysl a on cítil, že klesá hluboko, hluboko...

V sametové tmě se naposledy odrazil její šepot, přesně tak, jako když byl malý. Nikdy tolik netoužil být opět tím dítětem beze jména a bez budoucnosti. Co pro něj vlastně znamenalo tohle zářící město?

„Přinesla jsem ti krtka.“