6. března: Noc... ráno (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Je opět březen a s ním příležitost si ode mě přát nějakou povídku nebo básničku. Neslibuji zaručené splnění všech přání, ale určitě to zkuste, uvidím na kolik počinů budu mít letos sílu.

První letošní povídka je pro Pomněnku, která si přála "Galadriel jako maminku/babičku/tchýni".

Připravte se na smutek, jak jinak.

Noc... ráno

Přihnali se s večerem. Nebe temnělo a jejich tváře byly šedé žalem a bolestí.

„Jen na jednu noc,“ řekli. Pak vyrazí k severu (nikdo nechtěl jet znovu Rudou bránou), průsmykem přes hory a domů, do Imladris. Jeli by rovnou, ale... Situace byla vážná a Lórien byl blízko.

Galadriel rozuměla. Rozuměla dobře.

Mlčky sledovala, jak odnášejí její dceru na lože, jak se k talanu sbíhají léčitelé, ti nejlepší z nejlepších. Elrondovi se nevyrovnají. Byla to hořká myšlenka, hořká.

Nemohla se zbavit pocitu, že se to vše děje někomu jinému, že to snad ani není ona, kdo se dívá na tu bledou, nepřítomnou tvář, a marně v ní hledá své malé děťátko, svoji holčičku, která se tak ráda se smíchem brodila potoky, až byla celá zacákaná, a za jasných nocí se točila pod hvězdami v nesmyslném tanci malých dětí.

Dívala se na ni a nenacházela, co hledala.

Jak dlouho už se dívala? Minuty? Hodiny?

Osaměla v talanu. Léčitelé byli pryč – udělali, co mohli. (Nic, nic.) Vzala svou dceru za ruku a zhrozila se. Byla ledová jako smrt, jako vody jezera Nenuial, ve kterém se kdysi koupávala.

„Celebrían!“ zavolala ji. „Celebrían!“

Nic, nic.

Popelavá tvář se nepohnula a prázdné oči se nezachvěly. Vnímala? Viděla ji? Slyšela? Byla tu s ní, její Celebrían, nebo se už vydala na cestu?

Ta myšlenka byla hrozivá. Odejde, pomyslela si. Ztratím ji! Přivezli mi zpět jen tělo... Strašlivá bolest a strašlivý strach a strašlivá píseň, která vytryskla z Galadrieliných rtů – píseň o setrvání, o vůli pokračovat, zůstaň, zůstaň...

Vše zešedlo, i Paní z Lesa. Rty měla ledově studené a před nimi se srážel obláček páry. Jak strašlivě unavená náhle byla... Jen na okamžik opře čelo o paži své dcery, jen na okamžik budou spát, ona a její malé děťátko, jen na malou chvíli...

Na obzoru se již objevil bledý proužek svítání, když procitla. V talanu byla zima, ale někdo ji i Celebrían zabalil do přikrývek. Vzduch byl nehybný. Celebríanina tvář byla strhaná a bledá, oči však měla zavřené. Spala. Měla má dcera vždy tak průsvitná víčka? Tak bledé rty?

Políbila spící na čelo a vyšla ven.

Po Caras Galadhonu se válela mlha. Námraza se srážela na listech a na konečcích vlasů. Vše spalo, a přece nebyla sama. Stál mezi stromy, jako by na ni čekal, všechno v jeho držení těla však křičelo, že chce být sám...

Pozorovala ho a cítila, že o ní ví.

„Měl bys spát,“ promluvila nakonec a ticho se zachvělo pod jejím hlasem. „Máte před sebou dlouhou, namáhavou cestu a musíte být rychlí. Jen Elrond... Jen... Pokud on ne-...“ Zajíkla se.

Neodpověděl.

„Kde je Elladan?“

Chvíle ticha. „Nespí.“

„Elrohire...“ Přistoupila k němu a dotkla se jeho ramene. Ucukl.

Nevěděla, co říct. Musela promluvit.

„Jak se na mě vůbec můžeš dívat?“ zašeptal.

„Není to tvoje vina... Vaše vina. Není!“

„Je,“ vydechl.

„Ne...“ Měla dojem, že vzduch zamrzá, chvěje se děsem. „Ne, moje drahá duše...“

„Ty jsi ji nenašla... Kdybys ji viděla, jak jsme ji viděli my...“ Elrohirovi se vydral z hrdla vzlyk. „Kdybychom ji našli dřív. Kdybychom cestovali s ní...“

Objala ho a umlčela vše, co snad chtěl ještě říct. „Maličký... můj maličký. Jednoho dne... jednoho dne ti řeknu, jaké povídáš nesmysly. Jednoho dne ti vše vymluvím... Ale dneska... Elrohire, jsem unavená...“ K vlastní hrůze ucítila v očích slzy.

„Musela strašně trpět...“ šeptal.

„Už je to dobré... už je to dobré...“ lhala šeptem zpět a plakala.

Nohy je neudržely a oni klesli k zemi. Klečeli spolu na chladné trávě, hromádka výčitek a lží, a svět se probouzel.

Nové ráno, nová bolest.

Ale ve světle nového slunce byla Celebríanina víčka přeci jenom nepatrně růžovější.