Aredheliny povídky a básně

Rozcestník povídek (chronologicky!).

Je to tady. Dnes je velký den! Zaprvé proto, že má Irith narozeniny. Zadruhé proto, že jsem jí jako dárek a poctu všemu úžasnému hobitstvu napsala svou historicky první (!) hobití povídku. Ano, čtete dobře. Možná by se hodilo poznamenat, že jsem si při tom ověřila, co jsem tušila už dlouho, totiž že jsem skrz naskrz depresoidní elf a hobití povídky psát neumím. Měla jsem příležitost napsat něco veselého, hravého a pozitivního, ale místo toho to zase sklouzlo do mé obvyklé deprese... Takže pokud chcete vidět elfa, snažícího se psát o hobitech, chutě dál! Doufám, Irith, že se ti to přesto bude líbit. Všechno nejlepší k narozeninám, ať máš stále plné spíže, čaroděj nechodí moc často a hobitstvo nikdy nevymře!

Stejně jako minulý rok zveřejňuju svoji povídku pro Vánoce ve Středozemi i tady, abych měla vše hezky pohromadě, a opět vás vyzývám, abyste to vesele ignorovali a pelášili na Mittalmar. Však to znáte...

Podzim nám pomalu (nebo spíš docela rychle) končí, a tak je čas ještě na jednu podzimní báseň. Tentokrát jsem si trochu zaexperimentovala...

Možná jste se už někdy podivovali, že navzdory mé přezdívce se v žádné mojí povídce ještě neobjevila postava jménem Aredhel. Nebo ne? No, v té dnešní se taky neobjeví (ha ha), nicméně tentokrát k tomu mnoho nezbývalo, jak určitě záhy pochopíte. Ačkoliv totiž moje představa o Aredhel zůstane ještě nějaký čas skryta, tato povídka je utkaná právě kolem ní a jejího příběhu. Povídka je tentokrát trochu kratší, než u mě bývá zvykem, ale zato jsem si neskutečně užila její psaní. Ale nebojte, příští povídkou (ode dneška za dvě stě let, známe svoje elfy) vám to bohatě vynahradím!

Obávám se, že jsem tohle skládala, místo abych se učila a dělala mé nespočetné domácí úkoly, což se mi určitě vymstí, ale po víc než měsíci v Olomouci byl prostě absťák příliš velký. (Každopádně tu strašlivou věc zvanou výškový profil jsem dodělala.) Taky to podle toho vypadá...

Překrásný nedělní večer jsem strávila s Terkou Trpaslíkem, dlouho, dlouho jsme se procházely a dostala jsem výbornou večeři. Včerejšek byl naopak dnem Velké deprese a Neméně velkých průšvihů. Dnes ráno se snad všechno uspokojivě vyřešilo (aspoň doufám... prosím, prosím...), a tak se zase můžu věnovat škole. (Začínám si myslet, že jsem se možná přecenila.) Ano, a mám konečně spolubydlící, není to ta, která to měla být původně, ale nějaká Ukrajinka z Oděsy... Tak dneska aspoň něco malého, abych neměla špatné svědomí. Tahle básnička patří k mé starší tvorbě (takových mám doma ještě hodně) a chtěla jsem ji zveřejnit už nějaký ten čas... Z toho je vidět, jak dlouho trvá, než něco opravdu uskutečním.

Aredhel žije! (Zatím.) Skoro jsem slíbila Irith, že napíšu z Olomouce nějakou reportáž a po zdravé úvaze jsem se rozhodla, že zdokumentuji svůj první týden na vysoké škole, abyste získali představu, jak se mi daří. Každý den má svůj deníkový záznam, pokaždé trochu jiný, někdy se dozvíte dost, jindy nic…. Tak tedy: vítejte v Olomouci, městě, kde žije víc studentů než obyčejných lidí a přecházet ulici je tu mnohonásobně náročnější než v Praze (to je pravda pravdoucí)!

Po hodně dlouhé době (tzn. od maturity!) je zase čas na trochu hudby. Tentokrát je playlist věnovaný mému nejoblíbenějšímu (a také nejtragičtějšímu) Tolkienovou páru: Aegnorovi a Andreth. Ano, Irith, Aněco a Aněcojiného. Příjemný poslech!

Myslím, že je konečně načase, abych zveřejnila svoji maturitní povídku (ano, vážně brzy), kterou pro mě obětavě přepsala moje profesorka. Jedná se o sloh na školní profilovou zkoušku, tedy NE na státní maturitu (obávám se, že moje "líčení o jeskyni" už zmizelo někde v haldách archivovaných maturitních slohů...). Povídka sklidila mezi učitelským sborem z řad češtinářů úspěch a i já ji mám docela ráda. (Zadání bylo napsat příběh určité délky (už nevím jaké) ve kterém použijeme zadaný úryvek; úryvek je v povídce vyznačený kurzívou.)