Vězeň a jeho slova (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Možná jste se už někdy podivovali, že navzdory mé přezdívce se v žádné mojí povídce ještě neobjevila postava jménem Aredhel. Nebo ne? No, v té dnešní se taky neobjeví (ha ha), nicméně tentokrát k tomu mnoho nezbývalo, jak určitě záhy pochopíte. Ačkoliv totiž moje představa o Aredhel zůstane ještě nějaký čas skryta, tato povídka je utkaná právě kolem ní a jejího příběhu.

Povídka je tentokrát trochu kratší, než u mě bývá zvykem, ale zato jsem si neskutečně užila její psaní. Ale nebojte, příští povídkou (ode dneška za dvě stě let, známe svoje elfy) vám to bohatě vynahradím!

Vězeň a jeho slova

Strážce se opřel o zeď, studenou, kamennou zeď, a zavřel na okamžik oči. Temné sklepení se rozplynulo a jeho mysl si užívala kratičkou chvíli odpočinku. Ta noc byla dlouhá.

"Copak, zmáhá tě snad únava?" Hlas, který ho vytrhl ze snění, byl tichý, ale plný skrytého výsměchu. "Nechceš si na chvíli zdřímnout? Vždyť víš, že nikam neuteču…"

Strážce se prudce obrátil ke svému vězni, který seděl na špinavém slamníku na podlaze několik stop od mříží. Ačkoliv se zdál být docela klidný, strážce viděl, že je přikrčený a připravený ke skoku jako divoká kočka; kočičí byly i jeho pohyby - rychlé, ladné a smrtící. Strážce věděl, že se dokáže pohnout rychleji než myšlenka. Zbroj ani plášť už na sobě neměl, ale i jeho spodní oděv, dlouhá tunika a kamaše, byl černý, černý jako jeho pohled. Vlasy měl husté a stříbrné, podivně fosforeskující, ramena mírně shrbená, prsty na rukou dlouhé a obratné. Stále zůstával spoutaný, ačkoliv si většina mužů myslela, že již nemůže nikomu uškodit. Strážce byl však za ty okovy rád. Nelíbilo se mu, že má někoho tak nebezpečného hlídat celou noc docela sám.

"Zapomeň," odpověděl na jeho posměšnou otázku. "Ale ty by ses vyspat měl. Zítra předstoupíš před Králův soud."

"Ach, málem jsem zapomněl!" Elfovy rty se zkroutily do nehezkého úšklebku. "Dík za laskavé připomenutí. Možná bych se na to měl připravit. Nevím, proč mám takový neodbytný pocit, že jsme dnes s králem nezačali právě nejlépe." Ironie z jeho hlasu doslova odkapávala.

Kdybys raději mlčel, pomyslel si strážce znechuceně. "Paní Aredhel a paní Idril prosily dnes večer o ušetření tvého bídného života," řekl po chvíli tiše. "To je víc, než si zasloužíš."

"Aredhel se neodebrala na lože?" Z vězňova hlasu poprvé zazněla opravdová zvědavost.

Strážce na něho nevěřícně pohlédl. Copak zná tak málo svou vlastní ženu? Myslí si snad, že by někoho tak plného života upoutalo na lůžko povrchové zranění ramene? Je tu snad něco, co mu uniká? Slyšel v jeho hlase stín obavy?

Vězňova tvář však byla opět chladná a nepohnutá.

"Princezna za mě prosila také? To je tak hezké. Vyřiď jí mé díky, jestli můžeš." V očích mu zle jiskřilo. "Jak by král mohl odmítnout? A co můj syn, taky za mě prosil?"

Znechucenější pohled už po něm strážce vrhnout nemohl. Opravdu se ho na to ptá, nebo se mu jen vysmívá? "Král je milosrdný," řekl pouze.

"Ta vaše zlatá klec," ozval se vězeň po chvíli mlčení. "Je krásná, jistě, ale pořád je to klec. A vy jste se do ní zavřeli dobrovolně." Jeho hlas zněl truchlivě mezi ponurými kamennými stěnami.

Strážce neodpověděl. Znal jeho názory na Skryté město.

"Vyveď mě ven," řekl vězněný náhle. "Jen na několik minut. Dnes je poslední noc mého života. Chci vidět hvězdy. Vyveď mě ven a já ti svěřím věc života a smrti."

Strážce sevřel rty. "Král bude milosrdný. Pros a on ti daruje život."

Vězeň sklonil hlavu a mlčel.

Noc pomalu ubíhala. Hvězdy tančily svůj tanec po obloze.

Temný elf upadl do podivné nehybnosti, která strážce děsila víc než jeho štiplavé poznámky. Tušil, že se o něčem rozhoduje. Ale o čem? O čem…

Za chvíli začne svítat.

Náhle vězeň zvedl hlavu. "Nedostanu milost, víš."

"Co jsi říkal?" zeptal se strážce zmateně.

"Nedostanu milost. Zítra mě odsoudí." Jeho hlas byl klidný, téměř pokojný. Proč měl strážce najednou nutkání začít ho utěšovat?

"Nepřestávej věřit. Král zná milosrdenství. Idril i Aredhel za tebe prosily. Osvobodí tě."

"Ne," řekl. "Neudělá to. Ty nevíš. On neví. Jen já vím. Možná ví ona…"

Strážci se málem zastavilo srdce. Co ví? Věc života a smrti… "O čem to žvaníš?" Ani nevnímal, že křičí. "Mluv! Mluv!"

Ve vězňových očích opět zaplály výsměšné plamínky. "Musíš být rychlý," zašeptal. "Kdo bere, co mu nepatří, sklidí ovoce svého činu. Kdo se vrhne do rány, která mu nebyla určena, bude platit. Místo toho druhého. Už chápeš? Jsem had, jsem sokol, jsem smrt…"

Krve by se ve strážci nedořezal. A pak už běžel temnou chodbou vzhůru. Tak strašlivě pomalý, tak zoufalý. A za ním zněl vězňův tichý, posměšný sykot:

"Běž, běž, rychleji. Třeba to ještě stihneš. Třeba nás zachráníš, mě i ji…"

Když se o čtyři hodiny později vracel zpátky do vězení, připadal si o pět set let starší. Už neběžel, šoural se podél zdí, opíraje se o ně. Venku již bylo světlo.

Pozdě, příliš pozdě. A přece přišel první. Nebýt jeho, našli by ji už mrtvou. Takhle mohli sledovat, jak umírá, jak volá jména své rodiny, matky, otce, bratrů, syna… A jeho. Ano, i jeho. Zemřela s tváří obrácenou k nebi. Kdyby věděli o té podlosti jen o trochu dřív, mohli by…

Nyní ho uviděl. Seděl na slamníku, stále stejně nepohnutý. Bez srdce, je bez srdce! To on to udělal. Mohl promluvit, mohl! Vždyť byla jeho ženou! Aredhel. Tak krásná…

Vztek vlil strážci do žil nový život. Vrhl se k mřížím s šílenou touhou udeřit ho do tváře. Křičel, co, to netušil.

"Ty svině! Ty svině!"

A potom ticho. Eöl seděl, opřený o stěnu, tvář nepohnutou, rysy klidné. Jeho oči však byly smrtelně raněné a po bledých tvářích mu stékaly slzy.