Deník z Olomouce

Aredhel žije! (Zatím.)

Skoro jsem slíbila Irith, že napíšu z Olomouce nějakou reportáž a po zdravé úvaze jsem se rozhodla, že zdokumentuji svůj první týden na vysoké škole, abyste získali představu, jak se mi daří. Každý den má svůj deníkový záznam, pokaždé trochu jiný, někdy se dozvíte dost, jindy nic….

Tak tedy: vítejte v Olomouci, městě, kde žije víc studentů než obyčejných lidí a přecházet ulici je tu mnohonásobně náročnější než v Praze (to je pravda pravdoucí)!

Den 1.: neděle 20.9.

Aneb den mého příjezdu.

(Vysvětlení: bylo mi smutno a neměla jsem internet)

Dnes se mi nezdály žádné sny

a vše, co se stalo, bylo skutečné,

až příliš skutečné pro moje snivé srdce.

Kdyby to byl sen, mohla bych se probudit

a vědět, že jsem doma.

Kdyby to byl sen, už bych se probudila.

Vysoko nad mým oknem pableskují hvězdy, slaboučké,

ale existující;

pode mnou svítí okna paneláků a na obzoru věž katedrály;

hvězdy jsou nahoře a noční město dole,

daleko na západě leží domov

a ještě o něco dál Valinor.

Stojím mlčky v proudu jednadvacátého století,

a přece nemůžu říct těm, kteří jsou daleko,

že se mi stýská.

Jak je to zvláštní.

Jak jsme si zvykli, že můžeme poslat úsměv tomu,

kdo je stovky kilometrů daleko, a on

se v ten samý okamžik usměje zpátky.

A tak teď přemýšlím, jak sami a vzdálení

museli lidé být

v dobách dávno minulých…

Dneska jsem potkala anděla.

Byla to dívka a mluvila slovensky,

přišla ke mně,

ačkoliv jsme neměly společný ani jazyk ani cestu,

a pomohla mi nést, co jsem sama neunesla.

Nikdo se jí neptal, nikdo nežádal,

přišla sama.

A tak se teď musím ptát:

udělala bych to samé?

Dostala jsem dopis a úsměv na rozloučenou

a vzpomněla jsem si na něj až kvůli hvězdám.

Je několik málo slov od několika málo lidí,

která chceme slyšet, ale neuslyšíme;

já jsem je dostala na malém papíru.

Budu je číst ještě stokrát a přece nikdy.

Stokrát, až mi bude smutno,

osaměle,

nikdy však už jako poprvé, jako naposledy.

Kdyby to byl sen, proč by v něm byla slova

a hvězdy

a druzí lidé

a hvězdy

a slova?

Neboj se. Neboj se ničeho

než toho, že je ztratíš

a ony nebudou…

Den 2.: pondělí 21.9., škola od 8:00 do 18:15

Ráno se budím ještě za pološera - musím toho spoustu oběhat. Zaprvé si musím vyzvednout ISIC kdesi nahoře ve městě. Poctivě klusám pěšky, neboť olomouckého revizora jsem už jednou potkala, takže mám dokázané, že existuje. Moje další cesta směřuje přes celé centrum na jakousi ústřednu dopravního podniku, abych se už onoho zmíněného revizora nemusela bát. Vyfasuji na svůj čerstvě nabytý ISIC jakousi studentskou slevu a klušu do školy. Základy literárněvědné práce. Vyučující je docela sympatická, ale kdo ví, jak dlouho to vydrží. Přebíhání z jedné budovy UPOLu do druhé (UPOL má asi dvacet budov po celé Olomouci). Ta paní, co učí němčinu, je asi nejmilejší a nejvstřícnější dospělá osoba, jakou jsem kdy poznala. Sama mi nabízí absenční studium pro oba moje kurzy němčiny a já se jen těžko bráním nutkání padnout jí z vděčnosti k nohám, protože zkuste nastrkat dva rozvrhy do čtyř dnů. Další fakulta, na kterou spěchám, je přírodovědecká. Tam funguje internet. Zemák (pardon, Regionální geografie) - některé hodiny odpadají, jiné se konají. S hrůzou zjišťuji, že jestli to bude na všech hodinách probíhat stylem "do příštího týdne si přečtěte dvacet stran z odborné publikace xy", nebudu po zbytek svého života dělat nic jiného, než číst odborné publikace. Po konzultaci s doktorem Fňukalem si nicméně vyškrtávám polovinu rozvrhu, ještě si musím rozmyslet, co udělám s geologií. A zpátky na fildu. Typografie nápadně připomíná informatiku. Neumí tu náhodou někdo s fotoshopem? Já totiž ne…

Nějak zapomínám jíst. Mám svačinu, ale nejím to.

V Ústřední knihovně univerzity je internet. Úžasné, jak je na něm celé lidstvo, v čele se mnou, závislé. Cítím se pořádně provinile, že v knihovně nestuduju, tak se aspoň snažím udělat úkol na Základy literárněvědné práce. Hmm.

Vypínají v Olomouci po setmění všechny semafory? V Olomouci určitě vypínají po setmění semafory! Zajímavá volba. Já osobně bych šetřila energii na něčem jiném (třeba na nasvícení katedrály), ale proti gustu…

O půl jedenácté večeřím polívku z pytlíku. Je dobrá. Zítra bude chutnat hůř.

Den 3.: úterý 22.9., škola od 8:00 do 18:15

DEN HOBITŮ!!!

Stále nemám internet, a tak objevuji taje mého notebooku: například Malování.

Co jsem se dnes naučila ve škole?

Hodina Úvod do studia jazyka - jak je to s živými a mrtvými jazyky?

Hodina Úvod do literární teorie - došlo na hluboké životní pravdy:

Hodina Úvod do životního prostředí:

A konečně: Terka Trpaslík a Aredhel slaví Den hobitů!!!! (Jako fakt! Sice se to muselo vtěsnat mezi Aredheliny hodiny…)

A jako to bylo s večeří?

Den 4.: středa 23.9., škola od 8:00 do 18:15 (zdají se vám ty časy každý den stejný? zítra bude změna)

Pomalu se mi to začíná slévat dohromady. Ráno absolvuji další předmět, ze kterého se vyklube informatika a pozdě odpoledne ještě jeden. Nějak se nám to začíná množit.

Nevíte někdo, jaké jsou slovesné tvary? Kdokoliv?

Tedy, že si na vejšce budou tak zakládat na nejrůznějších domácích úkolech jsem netušila; úplně jako na základce. Bylo by lehčí spočítat, z kolika předmětů jsem nedostala domácí úkol, než z kolika jsem dostala, protože pak by odpověď zněla "ze všech" a já, naprosto upřímně, netuším, na kolik předmětů chodím. Co se stalo s tím flákačským vysokoškolským životem, o kterém všichni mluví, a který se nekonal ani první týden? (Tedy, ne že bych se neflákala, ale chápete, jak to myslím…)

Celé odpoledne trávíme s Terkou Trpaslíkem v zahradě nad Bezručovými sady (Bezručovy sady jsou magické místo - kamkoliv v Olomouci jdete, musíte přes ně), povídáme si a je nám dobře. Až do mé další hodiny informatiky.

Večer: Olomouc má úctyhodné množství krásných kostelů, z nichž ten nejmíň zajímavý je paradoxně katedrála sv. Václava. Už při mé historicky první návštěvě Olomouce letos v zimě mi nejvíc přirostl k srdci kostel Panny Marie Sněžné, kde se, shodou okolností, každou středu večer koná studentská mše, na kterou jsme se s Terkou rozhodly jít. Očekávala jsem… nevím, co jsem očekávala, ale rozhodně to nebyl kostel do posledního místa zaplněný mladými lidmi a mše s atmosférou tak úžasnou, jakou jsem na mši nezažila už hodně dlouho. Bylo to úžasné. Aspoň se teď mám v Olomouci i na co těšit.

A bonus na závěr: mám internet!

Většina mých zoufalých výkřiků o pomoc zůstala bez odezvy, tak mi nezbylo než doufat, že táta doma nějaký ten drát splaší. Byla jsem od něj zaúkolována, ať najdu jakousi zdířku; proto jsem poctivě hledala, a co se nestalo: v pavučinách, skřípnutý pod jedním stolem ležel zapomenutý kabel. Fungoval! Můžu začít dělat domácí úkoly…

Den 5.: čtvrtek 24.9., škola od 8:45 do 20:00

Chci se vyspat!

Cítím, že bych měla poznamenat něco o počasí: je hezky. Ha ha.

Sedm rostlin, které změnily svět: brambory, koka, bavlna, Stromovous, chininovník, čaj, cukrová třtina.

Možná bych taky měla říct něco o lidech z Olomouce. Žádní nejsou. Studenti jsou vlastní živočišný druh (a nikdo jiný tu nežije).

Minutky v menze jsou větší, než byl náš oběd ve školní jídelně.

Divím se, že mě ještě nic nezajelo, protože přecházet ulice v Olomouci je vážně adrenalin. (A při chození pěšky se to musí dělat často. Myslela jsem, že budu jezdit, ale zapomeňte na MHD: většina linek jede tak dvakrát do hodiny.) Ulice tu zásadně nemají přechody, a pokud se přechod zjeví, téměř určitě tam není semafor. A jestli tam snad náhodou semafor je, zelená pro chodce se rozsvítí až poté, co auta ze všech stran projedou čtyřikrát. A po setmění stejně všechny semafory vypnou (i ty pro auta). Platí tu holt právo silnějšího. Nebo spíš drzejšího (zoufalejšího), protože jinak by si chodec ani neškrtl.

Domnívala jsem se, že jdu studovat češtinu a geografii, ale očividně jsem se mýlila a jsem studentem jakési výpočetní techniky. Už čtyři mé předměty nápadně připomínají informatiku. U geografie jsem to snad ještě mohla čekat, ale že s ní česká filologie bude hrdě držet krok, je vážně překvapením.

Typografie- umí tu někdo s fotoshopem?

Základy geoinformatiky a GIS - přesně to, jako co to zní. Ještě jsem si nenainstalovala ten program, ve kterém budeme tvořit mapy…

Audiovizuální technologie - ovládá tu někdo korekci videa a zvuku?

Statistika pro geografy - brr, počítače a matematika. Zatímco na přednášce ještě může člověk sedět a zapisovat si s blaženým vědomím, že dneska ještě přednášejícímu rámcově rozumí, což se však příští, maximálně přespříští týden jistojistě změní, cvičení funguje jinak. Dostaneš elektronický manuál, program, o kterém nikdo z celé třídy nikdy neslyšel (jak by také mohl), dva úkoly a plav!

Že tomu nerozumíš? Vždyť máš manuál!

Že z něj chápeš první tři slova? No, času máme dost… Odejít smí ten, kdo oba úkoly splní.

(Byly jsme tam čtyři holky. Těžko říct, která byla nejztracenější.)

Nakonec jsem se neutopila. Dílem zásluhou zoufalých pohledů, které jsem vrhala na vyučujícího, dílem kvůli pomoci kolegy po mé levé ruce. Nutno říct, že on se zase neutopil díky mně. Krásná týmová práce. Končili jsme v osm.

Podařilo se mi opařit se čajem. Budu muset změnit taktiku.

Den 6.: pátek 25.9.

Je ráno a já jedu domů! Eglerio!

(Tedy spíš do Krkonoš, takže internet žádný, ale co…)