Cuiviénen

Překrásný nedělní večer jsem strávila s Terkou Trpaslíkem, dlouho, dlouho jsme se procházely a dostala jsem výbornou večeři. Včerejšek byl naopak dnem Velké deprese a Neméně velkých průšvihů. Dnes ráno se snad všechno uspokojivě vyřešilo (aspoň doufám... prosím, prosím...), a tak se zase můžu věnovat škole. (Začínám si myslet, že jsem se možná přecenila.) Ano, a mám konečně spolubydlící, není to ta, která to měla být původně, ale nějaká Ukrajinka z Oděsy...

Tak dneska aspoň něco malého, abych neměla špatné svědomí.

Tahle básnička patří k mé starší tvorbě (takových mám doma ještě hodně) a chtěla jsem ji zveřejnit už nějaký ten čas... Z toho je vidět, jak dlouho trvá, než něco opravdu uskutečním.

Cuiviénen

Studený, silný vítr vál

a prohnul sosny v dáli,

on zčeřil povrch potůčků,

než moře vyhledaly.

Studený vítr přivál déšť,

kapky se bíle třpytily,

živily vodou potůčky,

jež hudbou svou kraj plnily.

Na břehu moře lesa stín,

kde probudí se národ spící;

pramenů tisíc hltá moře zde,

v Zemi vody zpívající.

Zde brzy již procitne národ,

jenž milý bude svému Bohu,

sám pod hvězdami bude zpívat,

než Slunce vstoupí na oblohu.

V časech, kdy chladný hvězdný jas

sám prosvětloval zemi,

pozvedli k nebi krásný hlas,

jenž nes se lesy všemi.

Nepřítel však hned rozestřel

v tom kraji temné síly,

ty, které chytil, přátelé

již nikdy nespatřili.

Pak za nimi však posel přišel,

z těch, kteří věčně budou bdít,

cestou bolesti, slz a smrti

daleko odved Hvězdný lid.