Aredheliny povídky a básně

Téměř po roce zveřejňuju pro všechny případné zájemce pokračování playlistové série o vyhnanství Noldor, tentokrát pokrývající druhou a třetí beleriandskou bitvu, Mereth Aderthad, založení Gondolinu a Nargothrondu... vše až po konec Obklíčení Angbandu.

Skoro dva měsíce prodlevy - nezbývá, než se stydět... Dnešní povídka (pokud tomu tak můžeme říkat) pochází z opravdu nezměrných hlubin archivu. Je určitě přes deset let stará, možná dokonce skoro patnáct, kdo ví. Takže vážně jenom pro fajnšmekry, kteří jsou zvědaví/odvážní. Původně se jednalo o hru, kterou jsme provozovaly se sestrou - člověk si vylosoval úryvek z knížky (větu nebo dvě) a ten musel zapracovat do krátkého příběhu. Podobná moje povídka existuje ještě jedna, pokud by někdo vyloženě stál o další podobnou záležitost... A pokud si někdo rád hraje, může zkusit zjistit/uhodnout z jaké knížky původní úryvek (v kurzívě) pochází.

Poslední březnový den, poslední březnový příspěvek - dost možná i co se příštích let týče. Takže ne, nemohla jsem si to nechat ujít a nenapsat nic. Téma bylo hezké: začátek jara. Sedlo do nálady, takže vznikla básnička věnovaná Anairë a odloučení, a zároveň básnička inspirovaná tím ne zrovna idylickým jarem, co právě prožíváme.

Dneska bylo po dlouhé době zase dobré téma, úryvek z básně Emily Dickinsonové: "Because I could not stop for Death- He kindly stopped for me- The Carriage held but just Ourselves- And Immortality."

Hleďte a divte se, druhý březnový příspěvek! Tentokrát báseň na téma "odehrávající se po katastrofě, ať už přirozené, nebo někým způsobené". Nic speciálního, zato trocha filosofie. Reakce Valar na první "zhasnutí" a o tom, jak se zlé věci v čase opakují.

Ano, je to znovu tady. Back to Middle-earth Month 2020 . A bohužel je poslední, aspoň to tak organizátoři oznámili. Proto jsem chtěla i letos aspoň pár příspěvků napsat, i když opravdu nemám čas praktikovat to každý den (diplomka čeká), ale to už asi čtenáři pochopili. Musím říct, že se mi bude v následujících letech po březnovém projektu stýskat. Pokud mi tedy někdo nebude chtít házet témata. ;) Dnes krátká hobití povídka na citát ze Společenstva prstenu: "Pomyslel si, že dospěl ke konci svého dobrodružství, a k strašlivému konci, ale ta myšlenka ho posílila."

Tak se zdá, že jsem zaspala leden a víc než jeden článek už nestihnu... Eh, třeba zase v únoru, letos máme koneckonců přestupný rok... Po několika měsících zase tolkienistická báseň a opět jedna z těch starých (březen 2013), nicméně tahle konkrétní i po letech obstojí. Víceméně. Formou je básnička podobná jedné už zveřejněné , jedná se o jakýsi dopis jedné postavy druhé. Víc asi netřeba vysvětlovat.

Opět jsou tu Vánoce ve Středozemi , na Mittalmaru to žije (takže si určitě nenechte nic ujít) a já si tu archivuju svůj letošní příspěvek (už po šesté, wow...). Letos se dostala ke slovu Zlatěnka, což samozřejmě přináší spoustu zádrhelů a otázek. Kdo je Zlatěnka, jak ji psát - jako Maiu, ztělesnění Opletnice nebo něco docela jiného? Kdo je její matka - řeka nebo skutečně existuje jakási říční žena? A kdy se povídka vlastně odehrává? Kdo ví... na některé otázky prostě odpovědi nejsou. Poznámka na okraj: Tohle je poslední článek v roce 2019. Letos jsem zcela nečekaně udělala svůj roční rekord - 48 článků! Dobře já...

Bohužel jsem znovu zklamala a ani v listopadu jsem nedokázala zveřejnit dva články. Zcela bezostyšně to svádím na školu... Ale! V prosinci to všem svým (třem) čtenářům vynahradím - nejenže budou články docela určitě dva, ale navíc to budou dvě středozemské povídky! Jak to vím? Protože první zveřejňuju už dneska a druhá bude vánoční příběh, který napíšu pro Vánoce ve Středozemi (které už běží, určitě je nezapomeňte sledovat!). Takže vidíte, tentokrát slib musím splnit! Dnešní povídka by mohla být věnovaná Pomněnce, která velmi nedávno nečekaně projevila zájem o Fëanorovce a vztah Maglora s jeho adoptivními syny. Povídka je starší (jak jinak), v archivu čeká už několik let, ale Pomněnčin zájem mi připomněl, že je nespíš čas pustit ji do světa. Pokud si někdo pamatuje mé starší povídky, možná tuší, že Konec prvního věku je jakýmsi volným pokračováním povídek Potřetí a O bratrech , a také je navázaná na povídku Syn paní z bílé věže . Dohromady tvoří cyklus, který je teď snad už kompletn...

Navzdory všem slibům a dobrým předsevzetím jsem opět v říjnu nezveřejnila druhý článek. Ach jo. Třeba se to v listopadu konečně povede... Dnešní báseň je moje úplně nejnovější, napsaná na konci září. Vznikla pod dojmy z Norska, které jsem mohla letos v létě navštívit. Udělalo na mě dojem, jak je ostatně zřejmé.