Fingonovi
Tak se zdá, že jsem zaspala leden a víc než jeden článek už nestihnu... Eh, třeba zase v únoru, letos máme koneckonců přestupný rok...
Po několika měsících zase tolkienistická báseň a opět jedna z těch starých (březen 2013), nicméně tahle konkrétní i po letech obstojí. Víceméně.
Formou je básnička podobná jedné už zveřejněné, jedná se o jakýsi dopis jedné postavy druhé. Víc asi netřeba vysvětlovat.
Fingonovi
Kdysi jsem prosil tě o smilování,
o smrt jsem prosil z rukou tvých,
po věky nyní prosit tě budu,
o odpuštění, co smyje můj hřích.
Opusť nás, zapomeň, buď zapomenut,
zabij a pochovej vše, co nás sráží,
v očích tvých jasnější svítilo světlo,
než kterým silmaril v ruce mé září.
Poprvé dělilo nás šedé moře,
podruhé nenávist, železná klec,
potřetí Nepřítel, pak míle dlouhé,
a oheň Glaurungův nakonec.
Přilétl jednou jsi na křídlech větru,
odehnal krutou noc, nastolil ráno,
zpíval jsi o štěstí, o světle zemřelém,
odpusť mi zradu mou, ó Findekáno.
Jedna je rodina, jedna je láska, jedno je přátelství,
jež temných cest nedbá,
avšak dva plameny srdce nám sžírají -
pro všechny Vyhnance jedna je kletba.
Ztratil jsem otce, i duši, i ruku
onoho rána, kdy slyšel jsem zpěv;
mnohokrát slzy mé zkropily zemi,
však pro tebe plakal jsem svou vlastní krev.
Stále jsou vzpomínky, stále jsou živé,
tiše se plíží královstvím stromů,
oči tvé zářivé stále mě sledují;
miluj mě, nenáviď, vrať se zpět domů!
Odsuď mě, poprav mě, srdce mi hoří,
rudá krev nevinných - začal můj pád!
Chci, abys věděl, že vždycky jsem litoval,
vždycky jsem vzpomínal, vždy měl tě rád.
Vždycky, když Arien tančila po nebi,
zpíval jsem píseň svou, tiše a v bolestech,
o dávném přátelství, rozbité rodině,
o zemi mrazivé, o ledu krutých zdech.
Jak strašlivě šedé byly tvé oči,
oheň a zkáza a smrt dávných dob,
vysoký plamen rozpojil nám ruce,
navždycky, napořád - nemáš žádný hrob.
Fingone, Fingone, stačí jen chvilička,
krok, záblesk světla a změním se v prach!
Příteli, přiznávám, že klečet před všemi,
jimž jsem kdy ublížil, trochu mám strach.
Maedhros
To je krásná báseň! Takový nefalšovaný noldorský motiv...Je z ní smutno, ale až tak děsivě smutno. Fingonova smrt je naprosto hrozná, ošklivá věc, ošklivý způsob, jak zemřít. Kdybych byla Maedhros, asi bych zešílela, až bych se doslechla, že Fingona roznesly na kopytech stvůry. Že po tom všem, co spolu zažili i nezažili, co přežili, končí život jednoho z nich v okamžiku takto. To bych pak každou chvíli zpytovala svědomí a doufala, že aspoň Fingonův duch vše nějak přečkal (v jeho záchranu - Fingonova ducha, bych doufala nejvíc, a tak verš "vrať se zpět domů" působí až nečekaně silně) a přijde čas shledání. To bych teprve litovala každého zabíjení a vážika cenu Silmarilu. To bych teprve pochopila to všechno až v okamžiku, kdy se mi Silmaril dostane do ruky. A skládala omluvné verše...
OdpovědětVymazatKrásné!!! A nevím proč, ale časově mi to do roku 2013 hrozně sedí.
Asi jsem se zamilovala... Tohle je neuvěřitelné... Tak plné emocí, bolesti, smutku hlubšího, než jaký jsem kdy poznala... Bolí mě u srdce, zdá se mi, jakobych ve Tvých verších cítila Maedhrosovu duši... Dokážu si představit, jak sedí při dohasínajícím ohni, na rtech báseň, v očích slzy. Opravdu neskutečná krása.
OdpovědětVymazat