4. března: Malé dobrodružství (povídka inspirovaná Pánem prstenů)

Ano, je to znovu tady. Back to Middle-earth Month 2020.

A bohužel je poslední, aspoň to tak organizátoři oznámili. Proto jsem chtěla i letos aspoň pár příspěvků napsat, i když opravdu nemám čas praktikovat to každý den (diplomka čeká), ale to už asi čtenáři pochopili. Musím říct, že se mi bude v následujících letech po březnovém projektu stýskat. Pokud mi tedy někdo nebude chtít házet témata. ;)

Dnes krátká hobití povídka na citát ze Společenstva prstenu: "Pomyslel si, že dospěl ke konci svého dobrodružství, a k strašlivému konci, ale ta myšlenka ho posílila."

Malé dobrodružství

Bylo to jeho malé dobrodružství, domácké a naprosto neškodné. Bezpečné. Skoro se na ně těšil. Spiknutí - líbil se mu zvuk toho slova.

A přesto se celý první den nemohl zbavit pocitu svíravé úzkosti. S přáteli se rozloučil časně z rána, díval se, jak odjíždí do mlhy temného tunelu, a pak se díval ještě chvíli, i když už byli pryč. Díval se na šedé jazýčky ranního oparu, ovíjející se kolem trsů trávy a větví stromů, srdce podivně těžké. Cesta zpátky byla tichá a osamělá. Možná bych si měl ještě krapet přispat? pomyslel si, když za sebou zavíral dveře. Zalezl pod vyhřáté přikrývky a pevně sevřel oči. Spánek ale nepřišel. A tak strávil celý první den bezcílným, úzkostným bloumáním po domě a hlavou se mu honily neklidné myšlenky. Už jsou určitě na Vatrové pasece. To bylo kolem poledne. Jestlipak je to v Hvozdu hodně strašidelné? Dvě hodiny po poledním. Už jsou jistě venku a na vrších za Hvozdem se ukládají k spánku… To když si chystal vydatnou večeři. V noci se neklidně vrtěl mezi peřinami. Dobrodružství byla těžká věc.

Druhý den byla úzkost pryč, zato pršelo a domnělý pan Pytlík začal pociťovat nudu. Z jeho velké spiklenecké role nebylo nic. Možná, že dobrodružství a tajná spiknutí byla přeci jenom přeceňovaná. Když už nic jiného, zatopil aspoň v kamnech, aby i vzdálení sousedé věděli, že v domě někdo přebývá. A snad i aby zahnal ten protivný chlad - podzim o sobě dával vědět. Pak mrzutě oknem pozoroval, jak dešťové kapky pleskají a rozstřikují se na římse. Rozhodně přeceňované!

Třetí den byl mnohem lepší. Ráno ho přivítalo slunce a jasná obloha a čistá, neznepokojená mysl. Tohle je to správné dobrodružství! přemítal, když šmejdil po domě a otvíral okna, aby Studánky vypadaly obydleně. Oblékl si Frodovu vestu a plášť, vzal jeho dýmku a šel přecházet po zápraží. Dával si pozor, aby neobrátil tvář k brance. Třeba se někdo dívá, říkal si spiklenecky, dívá se a myslí si, jak se pan Pytlík v Rádovsku hezky usadil. Musel se pousmát. Být spiklencem byla skvělá zábava.

Čtvrtý den se úzkost vrátila. Ne, nejenom úzkost, ale strach. Brzy se stane něco špatného, věděl. Možná se to už děje… Znovu seděl u okna, bdělý a vystrašený. Pomalu přicházel večer a s ním stíny. Zamkl přední dveře a tiše se plížil k těm zadním. Vzpomněl si na své přátele a u srdce ho bodlo. Měl snad odejít s nimi?

Když pak v noci ze čtvrtého na pátý den klopýtal k nejbližším sousedním stavením, oslepený tmou i strachem, hlavou mu blesklo, že to je konec jeho malého, bezpečného dobrodružství, konec plný děsu. Konec, na který obyčejný hobit z Kraje nikdy nebude připravený. Ale ta myšlenka ho nezastavila, naopak. Posílila jeho nohy i zoufalé odhodlání, postrčila ho dál a dál a dál. Jestli je tohle konec, pak není čas zastavit a nadechnout se, ještě ne, ještě chvíli… Utíkal a za sebou nechával velké zlo.

Teprve když spočinul v náručí znepokojených sousedů a Rádovskem zvučely poplašné rohy, skončilo ono malé, domácké dobrodružství Cvaliho Bulvy.

Vydechl a schoval hlavu do dlaní.