Aredheliny povídky a básně

Poslední březnový den, poslední březnový příspěvek - dost možná i co se příštích let týče. Takže ne, nemohla jsem si to nechat ujít a nenapsat nic. Téma bylo hezké: začátek jara. Sedlo do nálady, takže vznikla básnička věnovaná Anairë a odloučení, a zároveň básnička inspirovaná tím ne zrovna idylickým jarem, co právě prožíváme.

Dneska bylo po dlouhé době zase dobré téma, úryvek z básně Emily Dickinsonové: "Because I could not stop for Death- He kindly stopped for me- The Carriage held but just Ourselves- And Immortality."

Hleďte a divte se, druhý březnový příspěvek! Tentokrát báseň na téma "odehrávající se po katastrofě, ať už přirozené, nebo někým způsobené". Nic speciálního, zato trocha filosofie. Reakce Valar na první "zhasnutí" a o tom, jak se zlé věci v čase opakují.

Ano, je to znovu tady. Back to Middle-earth Month 2020 . A bohužel je poslední, aspoň to tak organizátoři oznámili. Proto jsem chtěla i letos aspoň pár příspěvků napsat, i když opravdu nemám čas praktikovat to každý den (diplomka čeká), ale to už asi čtenáři pochopili. Musím říct, že se mi bude v následujících letech po březnovém projektu stýskat. Pokud mi tedy někdo nebude chtít házet témata. ;) Dnes krátká hobití povídka na citát ze Společenstva prstenu: "Pomyslel si, že dospěl ke konci svého dobrodružství, a k strašlivému konci, ale ta myšlenka ho posílila."

Tak se zdá, že jsem zaspala leden a víc než jeden článek už nestihnu... Eh, třeba zase v únoru, letos máme koneckonců přestupný rok... Po několika měsících zase tolkienistická báseň a opět jedna z těch starých (březen 2013), nicméně tahle konkrétní i po letech obstojí. Víceméně. Formou je básnička podobná jedné už zveřejněné , jedná se o jakýsi dopis jedné postavy druhé. Víc asi netřeba vysvětlovat.

Opět jsou tu Vánoce ve Středozemi , na Mittalmaru to žije (takže si určitě nenechte nic ujít) a já si tu archivuju svůj letošní příspěvek (už po šesté, wow...). Letos se dostala ke slovu Zlatěnka, což samozřejmě přináší spoustu zádrhelů a otázek. Kdo je Zlatěnka, jak ji psát - jako Maiu, ztělesnění Opletnice nebo něco docela jiného? Kdo je její matka - řeka nebo skutečně existuje jakási říční žena? A kdy se povídka vlastně odehrává? Kdo ví... na některé otázky prostě odpovědi nejsou. Poznámka na okraj: Tohle je poslední článek v roce 2019. Letos jsem zcela nečekaně udělala svůj roční rekord - 48 článků! Dobře já...

Bohužel jsem znovu zklamala a ani v listopadu jsem nedokázala zveřejnit dva články. Zcela bezostyšně to svádím na školu... Ale! V prosinci to všem svým (třem) čtenářům vynahradím - nejenže budou články docela určitě dva, ale navíc to budou dvě středozemské povídky! Jak to vím? Protože první zveřejňuju už dneska a druhá bude vánoční příběh, který napíšu pro Vánoce ve Středozemi (které už běží, určitě je nezapomeňte sledovat!). Takže vidíte, tentokrát slib musím splnit! Dnešní povídka by mohla být věnovaná Pomněnce, která velmi nedávno nečekaně projevila zájem o Fëanorovce a vztah Maglora s jeho adoptivními syny. Povídka je starší (jak jinak), v archivu čeká už několik let, ale Pomněnčin zájem mi připomněl, že je nespíš čas pustit ji do světa. Pokud si někdo pamatuje mé starší povídky, možná tuší, že Konec prvního věku je jakýmsi volným pokračováním povídek Potřetí a O bratrech , a také je navázaná na povídku Syn paní z bílé věže . Dohromady tvoří cyklus, který je teď snad už kompletn...

Navzdory všem slibům a dobrým předsevzetím jsem opět v říjnu nezveřejnila druhý článek. Ach jo. Třeba se to v listopadu konečně povede... Dnešní báseň je moje úplně nejnovější, napsaná na konci září. Vznikla pod dojmy z Norska, které jsem mohla letos v létě navštívit. Udělalo na mě dojem, jak je ostatně zřejmé.

V září jsem zapomněla zveřejnit druhý článek a říjen už je z poloviny pryč - nezbývá, než se za sebe stydět. Snad se zase polepším. Na druhou stranu, konečně se mi podařilo aktualizovat svůj rozcestník povídek , tak se snad brzy pustím i do odpovídání na komentáře. Dneska trochu netradiční povídka a shodou okolností jedna z mých úplně nejoblíbenějších. Napsána byla zhruba před rokem. S Tolkienem nemá nic společného, inspirována byla jistým seriálem, který nejspíš 90 % mých čtenářů nezná. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ji vůbec zveřejnit, jen tak, z ničeho nic, ale mám ji příliš ráda, než abych si ji dokázala nechat pro sebe. Koneckonců, zdrojový materiál není nutné znát, aby čtenář pochopil pointu. Aspoň doufám...

Po čtyřech měsících další tolkienistická báseň - a znovu opravdu stará. Básnička se už pohybuje na té hranici dávnosti, že jsem se ji málem rozhodla nezveřejnit, ale myslím, že poskytuje docela dobrý náhled do toho, jaká byla Aredhel v září 2013. A není úplně marná. Nicméně je to zajímavé dilema - zveřejňovat či nezveřejňovat věci starší než rok 2013?