16. března: Čas (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Opět zveřejňuju o den později, opět je na vině nedostupný internet.

Za dnešní téma děkuju Aničce, která mi poskytla citát z Chaty v Jezerní kotlině od Jaroslava Foglara: „Nechť srdce naše v bratrství se spojí a cesty nic zlého nezkříží a nerozdvojí. To si slibujeme, to si slibujeme!“

Citát mi připomněl moji dávnou touhu napsat pokračovaní pro jednu z mých nejstarších březnových povídek, tudíž jsem ho k tomu po krátkém zaváhání využila. Takže pozor, povídka je opravdu nefalšované pokračování povídky Temné země, zveřejněné 8. března 2017. (Pět let??? wow...)

Snad se i tak bude líbit!

Časové zařazení je úmyslně vágní, ale zcela jistě velmi velmi pozdní...

Čas

Čas byl bezvýznamný.

Ne snad, že by nebyl důležitý, nebo že by nestálo za to o něm přemýšlet. Často, někdy celé dny či dokonce týdny, byl čas to jediné, na co Nurwë myslel. Čím déle však trvalo jeho přemítání (staletí? tisíciletí? desetitisíciletí?), tím více sílilo přesvědčení, že čas vskutku je bezvýznamný. Bez významu.

Celý koncept času pozbýval význam, když duše bloudila světem tak dlouho jako Nurwë.

Byl snad ještě ve světě hvozd, kde nezanechal obtisk svého chodidla stokrát dokola? Řeka, kterou nepřebrodil, horský průsmyk, jímž si ve sněhové vánici neprorazil cestu? Existovala ještě hvězda, kterou nepojmenoval a délka, již nepřešel? Čekala někde ještě země, která již nebyla jeho?

Čekala, ale jen jedna.

Ten nedosažitelný kus světa, stokrát rozkvétající v představách, stokrát znovu odmítnutý. Tisíckrát čekaný a nikdy nepřicházející.

Nurwë nechal uniknout dlouhý, předlouhý povzdech. Mohl trvat hodiny i dny, těžko říct. Čas byl strašlivý ve své naprosté bezvýznamnosti.

Stál na skaliskách a do tváře mu vanul čerstvý vítr. Obzor dával blednoucími pruhy modři tušit svítání a hvězdy zvolna mizely. Byl čas vrátit se do hlubokých stínů východních hvozdů.

Nurwë si na slunce zvykl už dávno… ale neoblíbil si ho nikdy.

Déšť konečně ustal. Rozvodněné řeky, vylité z koryt, se hnaly lukami i lesy a unášely s sebou mohutné větve. Podmáčené svahy se pod tíhou vody s mlaskavým rachotem sesouvaly do údolí. Muselo pršet týdny.

Nurwë si ani nevšiml, kdy začalo.

A přesto mu to nezměrné množství vody, jež zalilo krajinu, působilo zvláštní, bolestivou radost. Zurčení bystřin a rachot vodopádů. Mohl zavřít oči a představit si… široký záliv Jezera… tisíce potoků a tisíce peřejí… ticho a hvězdy a občas zpěv, zvonky na krcích dlouhosrstých ovcí… Jeho první a jediný domov. Cuiviénen.

Žádné další místo už tak líbezně nezpívalo a tak sladce nevonělo, a možná proto byl věčným tulákem. Mohl to říct s jistotou – byl už všude.

Jen v jedné zemi dosud nebyl, a o té se šeptalo, že je ze všech zemí nejkrásnější. Nurwë měl své tiché, hořké pochybnosti.

Dávno, dávno už byly cesty k Vodám probuzení ztraceny. Svět byl změněn, znovu a znovu, a utišená zátoka nezměrného Jezera se stala jednou z obětí času. Ani Helcar už nebyl, jakkoliv se zdál věčný ve své nekonečnosti. Tentokrát si Nurwë možná poprvé uvědomil strašlivý paradox času. Plakal a plakal a nemohl přestat – zdánlivě celou věčnost. Tu samou věčnost, po kterou mělo existovat mocné Helcarské moře i Cuiviénen, sladký domov, kde hvězdy stále zářily stejně jasně jako na počátku jejich dní. Ale ta místa byla navždy pryč a slzy zůstávaly. Tehdy roky a věky přestaly dávat smysl.

Déšť tedy konečně ustal. Nurwë pomalu, malátně mrkl a hle! Krajina kolem byla suchá a klidná a jen z dálky bylo nezřetelně slyšet hučení řeky. Neřítily se ještě před okamžikem krajem rozvodněné toky, nebořilo se vše živé po kolena do bahna?

Čas… odnesl tu povodeň, stejně jako odnesl vzpomínku na zurčení potůčků pod hvězdným nebem, nepoznamenaným velkými světly.

Z celého širého světa Nurwë stále nejvíc miloval rozlehlé východní Hvozdy, jimiž neprocházely žádné stezky, kromě jeho vlastních stop. Zde stále mohl dýchat ticho a samotu, podobnou té, jaká byla na počátku.

Tady někde, plulo mu myslí pod větvemi stromů spletenými tak dokonale, že nepropouštěly téměř žádné světlo, tady někde jsem kdysi chodíval, ač už to nepoznávám a vše je jinak. Kosti země zůstávají. Chtělo se mu plakat a chtělo se mu smát.

Těžko věřit, že kdysi dávno netoužil být sám.

Kdysi byl součástí lidu, dokonce jejich vůdce – Kindi si říkali a Nurwë v tom jméně slyšel otisk jména staršího a starší vzpomínky. Kwendî , ti kteří mluví.

To slovo chutnalo hořce.

Kdysi se toulali od východu k západu a zase zpět a nejspíš byli šťastní. (Mnozí byli – Nurwëho štěstí nikdy zcela neopustil tichý smutek.) Tehdy měl po svém boku Morwëho, přítele ze všech nejvěrnějšího, a spolu si slíbili, že jejich stezky se nikdy nevydají opačným směrem a že nedovolí ničemu zlému, aby mezi ně vstoupilo. Měli možná několik tisíc let na dodržení svého slibu. Pak se do lesů vrátili Lovci a jejich lid začal mizet.

Vraceli se postupně, pomalu, nezastavitelně – změnění k nepoznání a nepoznávající své milované. Noční můry z lesů kolem Cuiviénenu byly zpět. Nikdy nejspíš úplně neodešly. Nurwë nebyl překvapený, vždyť On ho varoval, ale přemýšlet o tom, co On řekl, to Nurwë nechtěl.

(„Jednoho dne se vrátím,“ řekl a Nurwë mu nechtěl věřit, ale věřil, trošičku.)

A tak, když přišel čas, udělal, co věděl, že on sám by chtěl, kdyby byly role obrácené. Napjal luk a, ač pro slzy téměř neviděl, neminul. Morwë padl do měkkého mechu, vrčící, rozšklebená ústa v obličeji téměř k nepoznání znetvořeném konečně utišená. Smrt byla okamžitá. Nurwë už nikdy nevzal do ruky luk a jeho stopy v tichých hvozdech zůstaly osamocené.

„Jednoho dne se vrátím,“ řekl mu Zářící, tenkrát, když byli Kwendi ještě mladí. „Jednoho dne se vrátím,“ řekl mu Tavros, který byl jeho přítelem, a položil mu na čelo horkou dlaň. Byl to slib, Nurwë to cítil. Nebyl to stejný slib, jaký mu dal Morwë, zůstat si bok po boku, ať už je čeká cokoliv zlého. Tento slib mluvil o návratu – návratu a znovushledání navzdory zlu.

Nurwë stále nosil v malém váčku tři kamínky ohlazené vodami jezera.

Ale Tavros se nevrátil.

Tolik tisíciletí už odplynulo spolu s vodou, že čas ztratil všechen svůj význam, a stejně tak i sliby. Věděl, že to tak bude a byl jen trochu zklamaný. Hluboko, hluboko uvnitř něj bolelo to samé místo, které stále toužilo po Cuiviénenu a ovcích, jejichž kosti byly dávno prach. Ale nebylo proč plakat – jejich loučení bylo koneckonců jeho vlastní volbou.

Během svých osamělých cest slýchal mnoho zpráv a zvěstí ze světa, do nějž nepatřil. Pomáhaly mu měřit čas a zároveň ho přesvědčovaly o marnosti toho počínání. Některé se zdály být veliké a důležité, a pak se otočil a světem už běžely jiné, také velké a důležité, a na ty předchozí se už zapomnělo. Svět se měnil až příliš často a každá změna se zdála méně podstatná a více bez významu. Čas všechno strhával k sobě a Nurwëmu zůstávaly jen vzpomínky a tiché hvozdy.

Možná to nebylo tak, že by on už nepatřil do světa. Možná do světa nepatřil čas, možná se tak dlouhá doba už nevešla do hvozdů, řek a horstev, ba ani do temného hvězdného nebe. Takový čas po sobě zanechal nezměrné množství vzpomínek a obtisků duší a ty se musely ukládat do základů země jako sedimenty na březích meandrů. Ale kam se všechny měly vejít? Který strom pamatoval všechny, kdo pod něj usedli, která řeka pamatovala všechny říše, které povstaly a padly podél jejích břehů? Nurwë se snažil, ale stále častěji mu připadalo, že jediné vzpomínky, které si svět skutečně uchovává, jsou ty nejstarší, uložené do přediva země dřív, než vyšlo slunce a měsíc. Vzpomínky věků hvězd.

Ale nyní byly hvězdy vidět jen v noci, Morwë byl pryč a Tavros se nevracel. A na Nurwëho čekala už pouze jedna země, kam dosud nevkročil.

Nurwë se zastavil u studánky, schované v mlází a mechu, a sklonil hlavu. Spatřil se v odrazu na hladině, jako už mockrát. Pokaždé byl trochu jiný, trochu méně podobný tomu, koho kdysi vídal v šerých cuiviénenských vodách. Jeho vlasy, vždy světlé, čas vybělil jako staré kosti a s jeho kůží, tence napjatou na ostrých hranách, se pokoušel dělat totéž. Jen oči mu planuly stále temněji a temněji v tom křídovém obličeji. Jeho prsty byly úzké a neohebné dlouhým nepoužíváním. Nebyl nepodobný těm, které kdysi temný nepřítel proměnil k obrazu svému.

Lovci z lesů zmizeli už dávno, dávno. Byli pryč a on nevěděl, kam odešli. Nelovili už jeho lid, a přesto Kindi dále mizeli, odcházeli. Ani o nich nevěděl, kam šli. Občas nad tím přemýšlel.

Ne, nebyl jedním z Pokřivených, nebyl Morwë, ale mohl být. Díval se sám sobě do očí a přemítal, jestli by ho Tavros vůbec poznal, kdyby se přeci jenom vrátil. Ten Nurwë, kterého potkal u Jezera, byl někým hodně jiným.

Zavřel na okamžik oči, a když je otevřel, odraz na hladině se opět změnil. Kůže bledší, oči temnější, rty bez krve. Sklonil se k zemi pro hořké brusinky, které spatřil zrát, než zavřel oči. Marně. Byla teď zima, keříky se skrývaly pod sněhem a jeho zrcadlo nebyla voda, ale led. Čas už si s ním zase pohrával.

Byl večer. Zavřel oči.

Otevřel je. Byla temná, letní noc, bezměsíčná a plná hvězd, téměř jako na Začátku. Seděl u studánky a ve vlasech měl břečťan. Lesem k němu přicházelo světlo. Znal je, ač je dlouho, předlouho neviděl…

Zavřel oči. Horká, spalující dlaň na jeho čele. Víčka se s třepotáním znovu otevřela.

Zářivé oči, unavenější a starší než pamatoval, byly stejně jako kdysi plné něžného údivu. Jeho vlastní jméno, zašeptané, až se zachvěl les.

Dívali se na sebe dlouho.

„Půjdeš dnes se mnou, dítě?“ zašeptal Tavros. „Naše země… v noci už tam jsou vidět hvězdy…“ Jako tady, zůstalo nevyřčené.

„Slíbil jsi, že se vrátíš,“ řekl Nurwë, hlasem chvějivým jako rákos. „Čekal jsem tě dřív…“

Arōmēz se usmál. Byl to divoký a šťastný úsměv. „Chtěl jsem. Ukázalo se, že čas…“

„Je bezvýznamný,“ přikývl Nurwë. Nemohl souhlasit víc.

Poznámky:

Kindi - jeden z kmenů Avari

Kwendî - forma slova Quendi v praelfštině