Adaneth

Nezemřela jsem, nebojte se, vy, kteří sem stále ještě někdy zavítáte. Naopak, měla jsem rušné prázdniny, což je důvod, proč jsem měsíc a půl nic nezveřejnila.

Dneska jsem se prohrabovala svým archivem básní a musím říct, že už jsem dlouho nebyla tak překvapená.

Je jich, těch nezveřejněných, asi kvadrilion!!! Zcela bez legrace, už dlouho jsem neviděla tolik popsaného papíru. Na některé jsem už dočista zapomněla! A strašně rychle stárnou - ty, na které si pamatuju nejlépe, jsou v průměru tři roky staré! Datovat jsem začala kolem roku 2013 a doteď si pamatuju, jaký to byl velký krok, když mě napadlo, že bych třeba v budoucnu mohla chtít vědět, kdy ten a ten skvostný výtvor vznikl! A co to množství papíru, na kterém žádné datum není? Jsou dobré? Jsou příliš staré?

Co s tím vším, můj ty velký zelený krokodýle, budu dělat???

Takže asi logická otázka zní, stojí to za zveřejňování? Nebo to mám radši v tichosti pochovat?

---

Nakonec jsem se rozhodla zveřejnit jednu ze "starších" tolkienistických básní (nedatovaná, takže odhaduju rok 2012), i když pocitově patří ještě do skupiny "to bylo nedávno... aha, tak ne...". Složena byla poté, co jsem poprvé přečetla Athrabeth (to bylo tak dávno!), takže asi nikoho nepřekvapí, že se věnuje mému nejoblíbenějšímu páru z Tolkienových děl - Andreth a Aegnorovi. Možná je ale až překvapivě filozofická. A vůbec to není Andreth, ba ani Aegnor, kdo mluví. Zato je nechutně dlouhá.

Na to samé téma vznikla později ještě jedna báseň, podle mě o něco lepší. Ale ta ještě v archivu může nějakou dobu vegetovat. S mým tempem ji možná do roku 2024 zveřejním. :)

Adaneth

Co hledáš, ženo, snoubenko smrti,

ve tmě před slunce úsvitem?

Čí ruce chtělas to sevříti ve svých,

dříve než světlo vzkřísí nový den?

Do ohně hledíš, do ohně hledím,

kde končí ticho a začíná svět;

šediny přemohly krásu a mládí,

jež navždy ztraceno je pro Andreth.

Do ohně hledíš, do ohně hledím,

v plamenech spolu čteme otázku,

jak můžeš zemřít nemilována,

a přitom padnout v boji pro lásku?

Brzo již zemřeš, zemdlená, stará,

že nebudeš sama, je naděje chorá:

až vzplanou ohně, pozdě již bude

pro tebe, Andreth, pro Aegnora.

Odejdeš do tmy: ty nevěříš sama,

že za ní je světlo, které spasí svět.

Je to však Osud, každý tam musí;

nevrátíš jaru jeho první květ.

Adaneth, Andreth, když sama jsi stála,

jemně se dotkl tvé ruky se chvící,

tam, kde dřív bylo jen prázdno a ticho,

jasněji zazářil než tisíc svící.

Proved tě temnotou, když jsi klopýtala,

plamenem jasným bylo jeho tělo,

poprvé na sebe v horách jste pohlédli,

právě když slunce hrdě vycházelo.

Neboj se, Andreth, je to návrat domů.

Vy nejste Zajatci, váš lid je tu Hosty,

Atani spasí nás, obnoví Ardu,

vyléčí Zlo a postaví mosty.

Slyším tu hořkost v tvém hlase, ó Moudrá,

každý z nás ztratí, co má nejraději.

Podělili jsme se o to, co máme:

my s vámi o Estel, vy o Naději.

Myslíš, žes nebyla dost dobrá pro něho,

dokud jsi mladá a krásná byla?

Pro lidi lítost jen a trochu soucitu;

dlouho jsi s odmítnutím jeho žila.

Mýlíš se, adaneth, milovaná, moudrá,

v tom ránu té hrdé dívce vše dal.

Již nikdy nepodá ruku elfce žádné,

Aegnor, bratr můj, tě miloval.

Když soumrak na jezero Aeluin padl,

tenkrát už's věděla, že se ti to nezdá,

s velikou bolestí, Andreth, se lásky vzdal;

ve vodě odraz tvůj a v tvých vlasech hvězda.

Najde se pouto, jež ruce vám spojí,

místo, kde lásky bude dosaženo?

Na tyto otázky ptej se zas a znova,

adaneth, Andreth, smrtelná ženo.

Ať již jdeš kamkoliv, najdeš-li tam světlo,

jež neustoupí černé tmě,

v tom světle za časem, smutkem a bolestí

čekej na mého bratra - a mě.

Finrod