Aredheliny povídky a básně

Opět jsou tu Vánoce ve Středozemi , na Mittalmaru to žije (takže si určitě nenechte nic ujít) a já si tu archivuju svůj letošní příspěvek (už po šesté, wow...). Letos se dostala ke slovu Zlatěnka, což samozřejmě přináší spoustu zádrhelů a otázek. Kdo je Zlatěnka, jak ji psát - jako Maiu, ztělesnění Opletnice nebo něco docela jiného? Kdo je její matka - řeka nebo skutečně existuje jakási říční žena? A kdy se povídka vlastně odehrává? Kdo ví... na některé otázky prostě odpovědi nejsou. Poznámka na okraj: Tohle je poslední článek v roce 2019. Letos jsem zcela nečekaně udělala svůj roční rekord - 48 článků! Dobře já...

Bohužel jsem znovu zklamala a ani v listopadu jsem nedokázala zveřejnit dva články. Zcela bezostyšně to svádím na školu... Ale! V prosinci to všem svým (třem) čtenářům vynahradím - nejenže budou články docela určitě dva, ale navíc to budou dvě středozemské povídky! Jak to vím? Protože první zveřejňuju už dneska a druhá bude vánoční příběh, který napíšu pro Vánoce ve Středozemi (které už běží, určitě je nezapomeňte sledovat!). Takže vidíte, tentokrát slib musím splnit! Dnešní povídka by mohla být věnovaná Pomněnce, která velmi nedávno nečekaně projevila zájem o Fëanorovce a vztah Maglora s jeho adoptivními syny. Povídka je starší (jak jinak), v archivu čeká už několik let, ale Pomněnčin zájem mi připomněl, že je nespíš čas pustit ji do světa. Pokud si někdo pamatuje mé starší povídky, možná tuší, že Konec prvního věku je jakýmsi volným pokračováním povídek Potřetí a O bratrech , a také je navázaná na povídku Syn paní z bílé věže . Dohromady tvoří cyklus, který je teď snad už kompletn...

Navzdory všem slibům a dobrým předsevzetím jsem opět v říjnu nezveřejnila druhý článek. Ach jo. Třeba se to v listopadu konečně povede... Dnešní báseň je moje úplně nejnovější, napsaná na konci září. Vznikla pod dojmy z Norska, které jsem mohla letos v létě navštívit. Udělalo na mě dojem, jak je ostatně zřejmé.

V září jsem zapomněla zveřejnit druhý článek a říjen už je z poloviny pryč - nezbývá, než se za sebe stydět. Snad se zase polepším. Na druhou stranu, konečně se mi podařilo aktualizovat svůj rozcestník povídek , tak se snad brzy pustím i do odpovídání na komentáře. Dneska trochu netradiční povídka a shodou okolností jedna z mých úplně nejoblíbenějších. Napsána byla zhruba před rokem. S Tolkienem nemá nic společného, inspirována byla jistým seriálem, který nejspíš 90 % mých čtenářů nezná. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ji vůbec zveřejnit, jen tak, z ničeho nic, ale mám ji příliš ráda, než abych si ji dokázala nechat pro sebe. Koneckonců, zdrojový materiál není nutné znát, aby čtenář pochopil pointu. Aspoň doufám...

Po čtyřech měsících další tolkienistická báseň - a znovu opravdu stará. Básnička se už pohybuje na té hranici dávnosti, že jsem se ji málem rozhodla nezveřejnit, ale myslím, že poskytuje docela dobrý náhled do toho, jaká byla Aredhel v září 2013. A není úplně marná. Nicméně je to zajímavé dilema - zveřejňovat či nezveřejňovat věci starší než rok 2013?

Zveřejnila bych i něco jiného než další básničku, ale není čas. Ta dnešní je jednoduchá a opravdu stará... ale až překvapivě aktuální se všemi těmi zprávami, co přicházejí ze světa. Teď jen přežít víkend a dožít se toho slibovaného ochlazení (měla jsem zůstat v severních krajích)...

Věřte nevěřte, po roce (a jednom měsíci) se Aredhel konečně rozhodla zveřejnit další ze svým playlistů a nenápadně tak vnucovat světu svou oblíbenou hudbu. A co víc, tentokrát je to dokonce začátek série! (Jestli trend bude pokračovat, tak by posluchači mohli vždy po roce dostat nový díl...)

Po měsíci další báseň - tentokrát letně zádumčivá. Kupodivu i takovýhle oxymóron existuje. Ještě že ty básně nikdy nedojdou...

V lednu jsem slíbila, že budu častěji vydávat povídky. A protože se snažím držet slovo (zpravidla opožděně), v červenci svůj slib konečně plním! Dneska je to jedna z kratších archivních povídek - podivný to úkaz, protože mimo březen krátké povídky spíš nepíšu. Pár jich ale existuje, třeba tahle. Téma souvisí s nedávno zveřejněnou básničkou, opět se podíváme do Nan Elmothu.

Venku je takové vedro, až mám pocit, že padnu vyčerpáním, ačkoliv jsem dnes neabsolvovala nic náročnějšího, než dvě cesty autobusem. Mým snem je usnout a neprobudit se, dokud venku nebude míň než 15 °C. Jako bych potřebovala připomenout, proč je léto tou nejnáročnější částí roku... No, tak si na konec června dáme aspoň trochu poezie.