26. března: Prázdné Síně (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Zdá se, že jsem letos odsouzená ke zveřejňování březnových příspěvků o den později. Po napsání už prostě na přepsání do počítače a zveřejnění nejsou síly...

Dnešní povídka (tuším, že letošní poslední, ale ráda bych ještě zkusila nějakou báseň, tak uvidíme) je opět pro Tani, témata byla dvě: něco smutného z Valinoru (ať už o elfech nebo Valar) a "miloval bys mne i jako červa?"

Musím přiznat, že i když jsem hrdá na myšlenku povídky, slova se mnou tentokrát nehezky zápasila. To mám za to, že se snažím psát v první osobě...

Prázdné Síně

Říká se, že když Valar poprvé spatřili elfy, velmi si je zamilovali a zatoužili po jejich přítomnosti. Pro ochranu, pro poznání, pro blízkost. Protože taková je podstata Ainur, plnících Ilúvatarovo poslání – milovat Děti, žasnout nad nimi, od prvního setkání, navěky...

To se říká, a je to pravda.

Já jediný jsem jiný. Já jediný jsem miloval elfy dříve, než jsme se setkali tváří v tvář.

Láska.

Děsivá ve své mnohočetnosti: vždyť každý z nás miluje jinak! Mnohé se skryje za to slovo, pravda i lež, síla i slabost. Ale skutečná láska, láska, kterou si každá duše nese v podstatě svého bytí, je jen jedna – a jak milujeme, mluví o tom, jací jsme.

Jsem spravedlivý, moje láska je tedy spravedlivá; jsem neochvějný, moje láska je tedy neochvějná; jsem chladný, moje láska je tedy chladná. Jak miluji já, nikdo jiný nemiluje.

Vairë mi rozumí – ale její láska je trpělivá. Irmo mi rozumí – ale jeho láska je přelétavá. Nienna mi rozumí – ale její láska je plná soucitu.

Spravedlnost je nezastavitelná – jde setrvale kupředu a nepodřizuje se ani trpělivosti, ani nedočkavosti a shonu.

Spravedlnost je stálá – nikdy nepoleví a nikdy neodvrátí svůj zrak.

Spravedlnost je bezcitná – nerozumí laskavosti ani zášti.

Taková je moje láska – strašlivá i krásná spravedlností.

A kde zemře spravedlnost, zemře i láska.

Dlouho jsem dlel v prázdnotě a ta prázdnota mě mátla. Nerozuměl jsem jejímu účelu.

Když nastal čas postavit si sídla v naší nové, opevněné Zemi, stál jsem sám ve svých rozlehlých Síních a shledal jsem, že jsou prázdné.

Na všechny světové strany se prostíraly a zely prázdnotou.

A přesto mé srdce promluvilo a řeklo – víc, větší!

A stejně promluvila i Vairë – víc, větší.

Zvětšili jsem Síně a jejich prázdnota nám naplnila srdce. Nebylo v nich nic – jen šeď a ticho.

Nerozuměl jsem účelu prázdnoty – a přece byl na dosah.

Teprve když přišli první z nich, začal jsem rozumět.

Přicházely náhle – teplé jiskřičky plamene – a já je zachytil do svých chladných dlaní, aby se mohly ochladit a odpočinout. Hřály mě na dlaních a hřály mě v duši. Zmatené, ztracené, zraněné. A v prázdnotě mých Síní nacházely uzdravení, smysl i sebe. První bylo dítě, nedospělá fëa, stulená do klubíčka – jako by chtěla uniknout zimě. Držel jsem ji v dlaních, opatrně, něžně, a poznal, že prázdnota hřeje, že tiší. Držel jsem ji v dlaních a miloval.

A v té chvíli jsem věděl, že až přijdou další, budu je milovat stejně – spravedlivě, neochvějně, nevyhnutelně.

Miloval jsem je dřív, než jsem je spatřil. Miloval jsem je dřív, než Oromë přinesl velké noviny. Miloval jsem je dřív, než jsme pro ně šli do války. Miloval jsem je dřív, než část z nich svolila žít ve stínu našich hor.

Miloval jsem je, protože oni přicházeli ke mně dříve než k ostatním, a účelem prázdnoty je být naplněna.

Mnozí mí bratři a sestry vzpomínají na Poledne Valinoru.

Byl to čas zlatého štěstí, čas lásky, kterou plodí vzájemné poznání. Čas strávený s těmi, kteří jsou srdci nejbližší.

A mnozí z nás našli takové, kteří jim byli blízcí, které milovali víc, či lépe...

Nikdy jsem nechápal takovou lásku.

Vždyť proč bych měl vanyarského krále, prince Noldor, nejgeniálnějšího z řemeslníků, či nejnadanějšího z pěvců milovat jinak, než avarijského pastýře, jehož duše je mně přišla, slabá a roztřesená strachem, a na polštářcích mých prstů nalezla útěchu?

Miloval jsem je stejně, ale své jiskřičky plamene, děti mé prázdnoty, jsem lépe znal.

Ať ti, kteří žijí, žijí dál, milováni, a pokud je souzeno, aby ke mně přišli... tehdy se poznáme...

Pak zemřelo světlo a s ním i spravedlnost.

Na zkrvaveném ostří meče zemřela, v bouřlivých vodách, v planoucích ohních, na krutém ledu.

Mé dlaně se naplnily plameny.

Byli hluboce zranění, nechápali svůj osud a voněli mořem.

Byli trpce zrazení, provinilí i nevinní, a voněli, jak voní ve vzduchu sníh na začátku zimy.

Miloval jsem je, trpce a spravedlivě, a přitom se sám sebe ptal, zda budu milovat jejich vrahy, až ke mně přijdou.

Láska je spravedlivá. To je pravda, kterou jsem znal od počátku. Spravedlivá jako smrt.

Nedokonale jsem však chápal, co je spravedlnost.

Ještě méně jsem chápal, co je láska.

Teprve když první z vrahů spočinuli v mých dlaních, planoucí ve svém odhodlání, ve své bolesti, ve svém vzdoru... pochopil jsem. Téměř pálili. Voněli jako krev, jako vina a výčitka...

Ale prázdnota tišila jejich plameny a já věděl, že je miluji.

Láska je spravedlivá. Láska je spravedlivá navzdory našim citům a emocím, navzdory rozhořčení a vzteku, smutku a strachu, navzdory vině – jejich i naší.

Stálá a nevyhnutelná. Lehčeji uniknout smrti než mé lásce.

„Co přijde teď?“ Plamen, mocnější a jasnější než ostatní. Vzdor vtělený do ohně. „Trest?“

Mé Síně jsou šeré, tiché, studené; táhnou se do nedohledna. Ale už nejsou prázdné, už ne. Pomalu, pomalu se plní. A každý nový plamen mi trochu zahřeje dlaně. Vairë dokončuje další z gobelínů, prsty na tkanině času, trpělivá ve své věčné lopotě. Jiskřičky duší v šedi.

V každé z nich příběh, v každé z nich bolest, v každé z nich láska.

„Trest? Ne, Fëanáro... Teď se budeme učit jeden druhého znát.“