18. března: Poslání (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy)

 Opět o den později, včera se na zveřejnění nedostávalo sil.

Dneska jsem měla témata tři, vylosovaná z Pomněnčiných lístečků: postavy Olórin a Curunír (správně by asi bylo Curumo, ať držíme quenijská jména :)), emoce provinilost a rozpaky a Tolkienův citát "jediný sen je silnější než tisíce skutečností". 

Zvlášť citát se mi k tématu těchto dvou Istari moc hodil, takže děkuju!

Poslání

„Jak podivné je to – tolik věků Ardy už minulo a my se teprve nyní poznáváme! A za tak zvláštních okolností...“

„Podivné, podivné... a snad přeci ne... Snad se naše duše, naše ëalar, o sebe již někdy otřely, jemně zavadily... a možná jsme si jen neměli co říct... anebo čas pohltil, co bylo řečeno...“

„Jsi zvláštní duše, prazvláštní. Všechna ta snad a možná. Skutečně věříš, že bych zapomněl na setkání s tebou? Já, který odhalil dokonalost kružnic, nezastavitelnost vektorů a krásu definovatelnosti? Zvláštní jsi, ale snad posloužíš účelu, ke kterému jsi byl vybrán...“

„Snad oba budeme poslušně sloužit.“

…

„Co jiného nám také zbývá... s tím, co dostaneme.“

„Ano, máš pravdu. Co jiného – než pokora. Vždyť kdo chce budovat, nesmí stavět na pýše.“

„Už chápu, proč tě vybrali! Ty jsi vskutku ztělesněním opatrnosti. Snad a možná... A opatrnost je na místě! Dál však dosáhne ten, kdo jasně vidí a nebojí se konat.“

„Nečinnost je začátkem konců, skulinou, kterou si k nám zlo nepozorovaně nachází cestu...a my byli vybráni, abychom stáli zlu v cestě... Ale až dostaneme naše těla, až se oblékneme, všechno bude jiné...“

„Duch poráží hmotu.“

„Snad pokud spolu zápasí. Snad pokud je mu jen oděvem. My ji však přijmeme za svou, učiníme ji svou součástí a svět uvidíme skrze její matérii.“

„Náš zrak se zakalí a my přestaneme vidět jasně a přesně.“

„Náš zrak se zakalí a změní – uvidíme jiný svět. Svět Dětí.“

„Budeme slabí, nemohoucí, zranitelní.“

„Se slabostí přichází síla vytrvalosti, s nemohoucností moc naděje a se zranitelností nádhera křehké radosti.“

„A to vše – proč?“

„Pro blízkost Dětem.“

„Blízkost Dětem.“

„Je krásné být někomu nablízku.“

„Dlouho jsme se neviděli, příteli.“

„Jak zvláštní koncept! Dlouho? Ano, bylo to dlouho... Dokonce velmi dlouho. Přemýšlel jsem o čase, příteli, a jak jiný je, teď; o kolik víc ho je! A o kolik míň... Vždyť jsme znali čas! Vyzpívali jsme ho v existenci, a jak plný byl mnohých nepravidelností a přesto nezadržitelně pravidelný! A teď! Teď utíká mezi prsty a pochopit nelze! Kdybych ho mohl rozložit na částečky, na myšlenky, na ideje myšlenek...“

„...zůstal by neuchopitelný. Děti čas nechápou, Děti čas prožívají.“

„Ale my nejsme Dětmi.“

„Jako bychom byli.“

„Řekni mi, příteli, šel jsi daleko? Viděl jsi mnohé?“

„Šel jsem daleko, ale ne tak daleko jako ty. Viděl jsem mnohé, a přesto, tuším, méně než ty.“

„A přece se mi zdá, že cosi skrýváš. Že neseš cosi, co jsi neměl při našem posledním setkání.“

„Snad jsem nešel tak daleko, protože jsem chtěl jít hloub, Snad jsem neviděl tolik, abych se mohl na to, co vidím, dívat déle.“

„Co je to?“

„Vytrvalost, přesvědčení, naděje.“

„Nevymlouvej se! Vidím, jak se provinile kroutíš, jak se rozpakuješ mluvit! Co tvoje slova o pokoře, o službě? A teď – planeš ohněm! A já... a my ostatní...“

„Příteli...“

„Je zrádné... toto tělo... toto bytí... a já mu chci rozumět a ovládnout, a přitom tak často ovládá ono mě... Je to, jak jsi tenkrát řekl: přes matérii světa je vše nezřetelné a zmatené.“

„Kdo však promlouval právě teď – tělo nebo duch?“

„Rozlučme se v dobrém. Vždyť čas nám už brzy opět uteče.“

„Rozlučme se v dobrém, příteli...“

„Již dlouho zůstáváš na jednom místě.“

„Ano... dny putování jsou za mnou. Viděl jsem, co je možné vidět, a pochopil svůj účel. Nyní nastal čas velkého díla, čas reálných úspěchů a činů. Učil jsem se a nyní konám.“

…

„Nesouhlasíš snad? Není snad nečinnost začátkem konců, skulinou, kterou si k nám zlo nachází cestu?“

„Vskutku, tak to je.“

„A přesto jste si ty i ostatní z našich řad zvolili nečinnost. Já jediný jednám, já jediný konám, já jediný tvořím, já jediný rozumím.“

„Mýlíš se; Svět ti zakrývá zrak.“

„Vidím jasně. Vidím cestu i směr.“

„Směr je nejasný a cesta se klikatí. Poslali nás bojovat proti záludnému nepříteli – nechoď cestou, kterou on ti značí a podbízí!“

„Co naznačuješ?“

„To konání, o kterém ty mluvíš, konání pro naše cíle a našimi způsoby – proto nás Páni neposlali! Měli jsme být průvodci a rádci, druhy v naději i v zoufalství. Měli jsme pomáhat snít a vkládat sílu do srdce. Činy jsou nutné – ale to Děti, ne my, mají konat!“

„Sny! Na tom ty zakládáš naše poslání? Možná a snad! Nejistota a slabost! Ale já byl vždy silnější než ty, mocnější než ty! Já mám porozumění, o jakém se ti nesnilo! A slabost, mlha, tělo jsou jen další koncepty, rozložitelné na atomy, na ideje, na prvočinitele – a tedy pochopitelné! Pokořitelné.“

„Pleteš si sny a snění. Zaměňuješ tělo a slabost.“

„Tak ty si vysníš ten účel, pro který jsi byl poslán! Sni si, sni si! Ale neříkej mi, co smím a nesmím, co mám a nemám!“

„Ne, bratře... to nejsem já, kdo musí snít. Mé snění je jen sněním... krásné, ale bezmocné... jako moje ëala, neoděná tělem... teprve když se snění vtělí, stává se nezastavitelnou silou, mocnější než já, mocnější než ty. Takové snění překonává nemožné.

Jsme jen troudem, který pomůže ohni vzplanout. Mocný, kde je nutná pomoc, ale bezcenný bez jiskry.

To ne my, ale Děti, musí konat. To ne my, ale Děti, musí snít.“

…

„Pobavil ji mě. Připomeň mi, jak ti říkali, tenkrát, když jsme se poprvé setkali?“

Poznámky:

ëala - duše, která nepotřebuje tělo, aby byla kompletní, tedy duše Valar a Maiar. Na opačném spektru jsou fëar Dětí Ilúvatarových, které tělo potřebují.

Povídka hodně staví na Tolkienově vysvětlení etymologie Olórinova jména z Nedokončených příběhů, doporučuju připomenout si. :) A že jsem takový dobrák, tak vám ji sem i nakopíruju:

"Olor je slovo často překládané jako "sen", ale netýká se (ponejvíce) lidských "snů", rozhodně ne snů ve spánku. Pro Eldar to zahrnovalo působivé obrazy z jejich paměti i představivosti - znamenalo to vlastně jasnou vidinu věcí fyzicky nepřítomných, a sice netoliko holou myšlenku, ale i její plné odění v přesné formě a detailu.

Samostatná etymologická poznámka vysvětluje význam podobně:

olo-s: vidina, fantazie: obecné elfí slovo pro "výtvor mysli", ne skutečně nezávisle na myšlence (předem) v Eä existující, ale Uměním (Karme) Eldar učinitelný viditelným, smysly vnímatelným. Olos se obvykle používá pro krásný výtvor čistě uměleckého účelu (tedy nikoliv účelu šalby či získávání moci)."