Hranice (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Z hlubin archivu se za odměnu a pro povzbuzení vynořuje další povídka.

Tentokrát se tematicky jedná o poněkud méně známou část příběhu Húrinových dětí, navíc doplněnou o malé "coby kdyby" (v mezích kánonu ;)), tak snad nebude příliš matoucí... Bohužel opět nic veselého.

Hranice

V síni se rozhostilo ticho, rušené jen stařeniným namáhavým oddechováním. Těžké kroky vzbouřenců, nyní již uprchlíků, dávno pohltily sněhové závěje, pouze těžké borové dveře se stále chvěly, jak je jeden z nich při odchodu prudce zabouchl.

Aerin se mlčky rozhlédla po síni plné smrti. V krbech stále hořely ohně a na stolech bylo rozeseto nedojedené jídlo, ale nebyl již nikdo, kdo by hodoval. V celé síni byla naživu jen ona a stín za jedním z dřevěných pilířů. Neslyšně procházela mezi mrtvými a dívala se jim do tváří, do jejich vytřeštěných očí. Většina z nich byli snědí Východňané, ale leželi mezi nimi i starci z Hadorova domu, kteří zemřeli pro svoji pomíjivou svobodu. Cítila, že jí záda drtí cosi nesnesitelně těžkého, a z jejích unavených úst se vydral sten.

Konečně spatřila tělo, které hledala. Broddova vyholená lebka se leskla ve světle košů s řeřavým uhlím a ohňů v krbech, na jeho skráních však byly vidět šediny. Její manžel během let strašlivě ztloustl, krutost mu ale z rysů nezmizela nikdy. Ležel u nohy stolu, kam ho Túrin odhodil, a zlomený krk měl zkroucený v nepřirozeném úhlu.

Aerin mu pohlédla do tváře, ale necítila nic, jen prázdno.

Co jsi to udělal, Túrine? pomyslela si truchlivě. Nebyl snad náš život dost těžký už před tvým příchodem? Co myslíš, že udělají nám, ubohým zbytkům tvého lidu, až přijdou a uvidí své příbuzné pobité? Nepřinesl jsi nám vysvobození, pouze smrt...

Stín za pilířem se nervózně zavrtěl.

Aerin znovu pohlédla na Broddu a pocítila nenávist a znechucení; prázdnota byla pryč, stejně jako strach. Snad se nebojíš o svůj osud, stařeno? pomyslela si pohrdavě. Co by ti mohli udělat tak strašného, že by tě to připravilo o tuhle chvíli vítězství, o pohled na jejich mrtvá těla? Nechala koutky svých úst, aby se zvedly do drobného úsměvu, prvního za dlouhá léta otroctví.

Pak promluvila, velmi, velmi tiše: „Nebojím se tě. Nikdy jsem se tě doopravdy nebála. Nebudu se už bát ani tvých odporných soukmenovců, ani smrti. Jen otroctví a ponížení už nesnesu, už nikdy si nenechám nasadit pouta!“ Neuvědomovala si, že mluví taliskem, jazykem Hadorova domu, a ne hrubou řečí lidí z východu. Oči jí svítily jako kdysi, když byla mladá.

„Tvoje krev smyla všechnu bázlivost z mého srdce! Dnes se ti pomstím. Pomstím se ti, za těch dvacet let, kdy jsi mě zotročoval, ponižoval, bil a znásilňoval. Mýlíš se, jestli se domníváš, že mě tu tvoji příbuzní najdou a ze msty zabijí. To nedopustím! Všechno, o čem sis myslel, že jsi za ta léta vystavěl a spoutal, proměním v prach a popel! Jsem možná stará, ale jsem Hadorovka, a klec, ve které jsi mě tak dlouho týral, dnes pohltí plameny!“ Zvedla ruku, jako by přísahala.

„Máti,“ ozval se opatrný dívčí hlas zpoza pilíře. „Máti, co jsi říkala, nerozuměla jsem ti.“ Dívka mluvila jazykem Východňanů.

Aerin si povzdychla, a pak si jediným rychlým pohybem strhla z hlavy hnědý šátek, který musely nosit všechny ženy Východňanů. Dlouho vězněné vlasy se jí jako šedá řeka zavlnily na ramenou.

Ze stínu se ozval vyděšený výkřik a mladé děvče se rozběhlo ke své matce. I ona měla hlavu omotanou šátkem a obličej měla zakrytý neprůhledným černým závojem, znakem všech neprovdaných dívek.

„Co jsi to udělala!“ zvolala zděšeně. „Vždyť jsme ženy – nesmíme mít odkryté vlasy!“

Aerin se k ní obrátila a v očích měla něco, z čeho dívku zamrazilo. „Ano, jsme ženy,“ řekla. „Ženy, ne něčí otrokyně nebo chovná zvířata, dcero. Ženy Východňanů jsou možná majetkem svých mužů, ale já nejsem Východňanka! Jsem z Edain a ty, má dcero, máš v sobě moji krev.“

Dívka se nedokázala podívat staré ženě do očí. „Maminko,“ zašeptala bázlivě, „co to povídáš? A proč mi neříkáš jménem? Vždyť jsem to já! Tvoje Mirkšmel!“

Aerin k ní přistoupila, zvedla jí bradu a strhla jí závoj z obličeje. Pak si ji pozorně prohlédla. Ačkoliv mělo děvče výrazné rysy Východňanů, snědou pleť a sešikmené oči, přesto byl v její tváři zvláštní půvab, nezvyklý mezi ženami z východu. Dědictví po její matce.

„Ne,“ řekla Aerin, „to je východňanské jméno. Jestli nemáš žádné jiné, ale stále mě zveš svojí matkou, budu ti říkat dcero.“ Pak ji pustila.

Mirkšmeliny oči se zalily slzami a ona téměř poslepu zašátrala po svém závoji.

„Dobře si to rozmysli,“ varovala ji Aerin. „Čí dcera jsi, moje nebo jeho?“ Bradou ukázala k Broddově mrtvole. Závoj se opět snesl k zemi.

„Nerozumím tomu,“ zašeptala Mirkšmel. Její matka neodpověděla. Vzala několik loučí, napálila je a roznášela do různých rohů síně. Překračovala při tom mrtvé, jako by je vůbec neviděla. Tam, kde se hořící louče dotkly smolného borového dřeva, stěny a sloupy síně okamžitě vzplály jasným plamenem. Mirkšmel pocítila dusivý strach.

„Co to děláš?“ zeptala se. „Odpověz mi, prosím!“

Aerin umístila předposlední pochodeň, zastavila se uprostřed síně a chvíli pozorovala hořící dřevo, poslední louč stále v ruce. Požár se rychle šířil. „Tohle je moje pomsta,“ odpověděla po chvíli. „A také moje oběť. Poslední z obětí, které přinesu.“

V síni se rozhostilo ticho, rušené jen praskáním hořícího dřeva. „O čem mluvíš, maminko?“ zeptala se dívka.

„Po celá ta léta, kdy jsem byla Broddovou manželkou a otrokyní, jsem žila jen kvůli jedinému – svému lidu. Kvůli těm, které zotročili, těm, kteří umírali hlady a byli zabíjeni pro zábavu. Pomáhala jsem i paní Morwen, které vy, východňané, říkáte Bledá čarodějnice, a byla jsem zasvětcená do všech jejích plánů. Mnoho jsem udělala a mnoho životů jsem zachránila, ale vše tajně, aniž by to kdokoliv z vás věděl. Byla to práce ticha a trpělivosti, strádání a sebezapírání. Ale teď je konec. Nemůžu čekat poděkování svého lidu, jen pomstu Východňanů. Já jsem se však narodila svobodná, moje dítě, stejně jako ty. Možná mě zotročili za života, ale smrt si zvolím sama. Smrt, která jim nepřinese uspokojení, jen pláč a kletby!“ Aerin domluvila a zvedla hlavu, hrdá, jako tenkrát, když byla mladá.

Mirkšmel naopak cítila hrozivou úzkost. Broddovu síň zaplnil dusivý kouř a z hořících pilířů padaly jiskry na slámou vystlanou zemi. Dívka měla strach. „Matko, matko!“ zvolala. „To nemůžeš udělat! Co bude se mnou?“

„Ke komu patříš, dítě? Jestli ke svému otci, tak uteč, běž ke svému lidu, vrahům a Morgothovým služebníkům! Jestli ke mně, proč máš stále na hlavě ten šátek?“ Dřevěná kostra síně praskala a plameny už dosáhly až ke střeše.

Dívčina třesoucí se ruka uchopila cíp šátku, strhla do dolů a hodila do plamenů. Vlasy se jí rozsypaly po zádech a Aerin spatřila, že navzdory Mirkšmeliným východňanským rysům jsou potokem zlata, husté a zářivé jako vlasy žen z Hadorova domu.

„Jak si krásná,“ zašeptala. „Už nikdy je neskrývej.“

„Maminko,“ zanaříkala dívka. „Nenechávej mě samotnou.“ A klesla před Aerin na kolena.

Aerin ji uchopila za ruku a stiskla ji. „Nenech se ovládnout strachem a neboj se smrti, dítě. Teď mi odpověz: jsi z Edain nebo ne?“

„A-ano,“ vykoktala dívka. „Z Hadorova domu.“

„Jsi svobodná?“ Tlak na její ruku zesílil.

„Navždycky, matko,“ řekla a Aerin slyšela, že pláče.

„Kdo je vládcem světa?“

Mirkšmel málem vyslovila otcem naučenou odpověď, ale pak si vzpomněla na modlitbu, kterou svou matku několikrát slyšela šeptat, když poslouchala za pootevřenými dveřmi. Teprve teď si uvědomila, že dveře zůstávaly otevřené naschvál. „Ilúvatar,“ zamumlala, „a Valar, kterým svěřil vládu.“

„A kdo je Melkor?“ Otázka byla položena tiše, téměř bázlivě.

V dívce se všechno zkroutilo, když odpovídala. „Morgoth, Černý nepřítel světa,“ zavzlykala a zabořila obličej do Aerininých hrubých sukní.

„Přísaháš?“ Stařena jí stiskla ruku tak silně, až to zabolelo.

„Přísahám!“ Pokusila se stisk opětovat.

„Dítě, dítě,“ zamumlala Aerin a povolila sevření. Pak ji pustila úplně a dotkla se jejího čela, jako by jí žehnala. „Jdi, už jdi. Uteč, dokud můžeš, ale nikdy nezapomeň na svoje slova... Lithwen...“

Tak Mirkšmel poprvé uslyšela tajné jméno, které jí matka dala, když byla docela malá. Jméno v jazyce Šedých elfů, v jazyce nevolníků. Lithwen, Popelavá dívka.

Nevěděla, jak se dostala z hořící síně, ani kam půjde s nezakrytými vlasy a zakázanými slovy v srdci v této dlouhé, kruté zimě. Uvědomovala si jen, že se brodí hlubokou závějí k cíli, který sama neznala.

Aerin stála sama uprostřed hořící síně, vznešená a nezlomená. Krásná, starodávnou krásou do bukového dřeva vyřezané tváře. Šedé vlasy jí splývaly kolem pohublých tváří a její oči mluvily o odvaze, kterou chápe málokdo z mužů.

Chvíli tak stála úplně bez hnutí, pak napřáhla paži s poslední pochodní a upustila ji do slámy u svých nohou. Sláma okamžitě vzplála. Aerin zavřela unavené oči a ucítila plameny na své staré tváři. Tehdy se naposledy usmála, protože si vzpomněla na teplo krbu v domě svého dětství.

Broddova síň hořela celou noc a celý další den. Ten požár byl strašlivý, mocný a zlý. Mnoho očí ho vidělo. Viděla ho Lithwen a plakala pro svoji matku i pro ono neznámé něco, co leželo před ní. Viděli ho Východňané a zuřili, protože jiskry sršící z dřevěné střechy byly výsměchem jejich tyranii. Z vysokého horského průsmyku ho viděl Túrin a pochopil odvahu a hrdost mírné staré ženy.

Když pak požár uhasl, zůstaly na tom místě jen kouřící černé trosky. Tak dohořela největší pohřební hranice, kterou svět do té chvíle viděl.

Hranice Aerin, Indorovy dcery.