Slavičí sonáta (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Opět po měsíci jedna prastará povídka za odměnu pro Pomněnku. Ještě že ten archiv mám...

Oproti minulé povídce, tohle je i po letech jedna z mých oblíbených.

Slavičí sonáta

Ten den začal jako každý jiný, tichý a propletený zlatými paprsky slunce. Tkalcovské stavy jejích dívek rytmicky klapaly a jejich štíhlé prsty se rychle probíraly přízí. Gobelín, na kterém pracovaly, byl již téměř dokončený. Zobrazoval dosud zakázaný výjev setkání Lúthien s Berenem. Byl dobrý a plný světla, vše bylo v pořádku...

Tehdy poprvé pocítila slabý náznak čehosi nepatřičného, jako by se něco zlého pokoušelo proniknout dovnitř. Se znepokojením zkontrolovala Pás i svou moc, která prostupovala lesy a chránila je. Vše bylo v pořádku, nikde ani skulinka, kterou by mohl proniknout nepřítel. Byli v bezpečí.

Přesto se jí ten nepříjemný pocit podařilo setřást až před polednem.

Podruhé ho pocítila o necelé dvě hodiny později. Najednou tu byl, nepopiratelné vědomí něčeho špatného, pocit tak bodavý, že ji přinutil zalapat po dechu. Něco nebylo v pořádku.

A pak to bylo najednou pryč, jako by to vůbec neexistovalo.

Už netkala. Zavřela oči a celou svou nezměrnou myslí zkoumala každou nitku své síly, každý hraniční strom, každou začarovanou studánku. Vše se zdálo být v pořádku.

Dívky ustaly v práci a pozorovali ji, ve tvářích strach. Nellas, její sladká Nellas, k ní přišla a opatrně se dotkla její ruky. „Má královno,“ řekla chvějícím se hlasem. „Co jsi viděla? Co nám hrozí?“

Melian jen zavrtěla hlavou. Dalo jí mnoho práce, než své dívky uklidnila. Nakonec se ale, utišené božskou silou své paní, daly znovu do práce. Jen Nellas ji dále pozorovala svýma velkýma, mučivě modrýma očima.

Královna opět zavřela oči a všechnu svou moc soustředila do Pásu a ochrany hranic, přesto se však nezdálo, že by někdo útočil.

Hodiny plynuly a dívky tkaly. Jen ona netkala.

A pak to ucítila znovu, nezřetelně, ale přeci strašlivě blízko. Ozvěnu zášti, chtivosti a zla. Ozvěnu jakési trpké bolesti.

A pochopila.

To nebyl nepřítel, který se snažil prolomit její obranu. Ne, plíživé zlo bylo uvnitř. Již dlouho s nimi dlelo, nezpozorováno, a nyní se chystalo udeřit. Zasadit jí smrtící ránu.

S výkřikem strachu a žalu se vymrštila na nohy. Její bolest byla tak pronikavá, že ji na okamžik celou pohltila. Bolest, kterou Eruhíni nemohli nikdy plně pochopit. Při tom výkřiku tváře jejích dívek zsinaly strachem, ale ona jim věnovala jen zlomek pozornosti. Vyběhla ze dveří a sukně za ní zavířily.

Ještě nikdy takhle neběžela. Chodby Menegrothu se kolem ní slily v souvislou šeď, přesto však cítila, že není dost rychlá. Pokoušela se přinutit své elfské nohy k většímu výkonu. Marně. Shromáždila všechnu svou zbývající moc v marné naději, že dokáže nějak pomoci. Ale jak? Kamenné podlahy jí brněly pod nohama.

První rána byla jako bodnutí do zad.

S výkřikem, který mrazil, se zhroutila k zemi. Měla pocit, jako by jí umíralo tělo i duše. V její mysli kdosi rychlými pohyby přeřezával pouto, které pro ni bylo nejdůležitější věcí v celé Eä. Přesto však věděla, že ona zraněná není. Že musí běžet dál. Rychleji. S námahou se zvedla, vlasy po celém obličeji a na rukou krev, tam, kde se odřela při pádu na kamennou podlahu.

Rychleji.

Proklínala své elfské tělo i hodinu svého vtělení. Chtěla být opět duchem, mocným a nezastavitelným, pro kterého čas ani vzdálenost nic neznamenají. Její pevné tělo ji tížilo a překáželo jí, bralo jí drahocenné vteřiny. Mohla jen běžet. Pomalu, příliš pomalu. A přece se ho nemohla zbavit. Nemohla, protože to, co ji k němu poutalo, stále trvalo. A až to trvat přestane, bude už příliš pozdě. Pozdě na cokoliv. Zůstane sama v Prázdnu. Co z toho, že bude přetnuto pouto a ona bude moci opustit toto tělo, když to samé pouto je pro ni smyslem všeho? Bude navěky sama. Sama jen s žalem strašlivějším než hlubiny Prázdna.

Bude chtít zemřít a nebude moci.

Vždyť přeci nepatří k Dětem Ilúvatarovým, není pro ni připraven Dar zapomnění ani Dar uzdravení. Může jen běžet...

Druhá rána ji zasáhla do srdce.

Zhroutila se na podlahu chodby vedoucí ke kovárnám a její křik plný agónie se odrážel od kamenné klenby. Cítila, že se poslední nitky jejich pouta trhají. Bojuj, prosila ho. Neodcházej, bojuj! Půjč si moji sílu. Zůstaň... Věděla ale, že s bodnou ranou v zádech a v srdci nemá šanci svůj boj vyhrát.

Třetí, čtvrtou ani pátou ránu už necítila. Nebyly smrtelné.

V tu strašlivou vteřinu se k němu natáhla celou svou obrovskou silou, která do té doby chránila jejich království i její vlastní mysl. Najednou viděla jeho očima, očima jednoho z Eruhínů... Vzduchem zavířila křídla slavíků a jejich zpěv ho vedl tajemným lesem až k lesní mýtině, kde stála žena se zlatým světlem kolem svého těla... každý dotyk, každý polibek, každý kontakt myslí i kůže... ten pocit, který cítil, když svíral Lúthien poprvé v náručí a věděl, že nebude jako ostatní... Melianin smích, její vlasy, její zpěv... silmaril, světlo, které září stále jasněji a jasněji a pohlcuje všechno ostatní... Melian věděla, že to je jeho poslední pohled, poslední myšlenka. Ale nebyla.

Světlo zářilo stále jasněji a pronikavěji; už to nebyl kámen, ale dvě oči, naplněné světlem, na které se dívala. Její oči. To světlo je stejné, zaznělo jí v mysli zcela zřetelně. Poslední nitka jejich pouta se zachvěla.

Náhle ji pohltila Elwëho láska, na kterou dokázala odpovědět jen vlastní bolestí. Vesmírem znělo její jméno. Melian. Melian. Melian...

A pak byl konec.

Elwë, zašeptala, ale bylo již pozdě. Jejich pouto bylo zlomeno a svět pohltila temnota. Elwë odešel a ona ho nemohla následovat.

Zůstala ležet na studené chodbě a její moc se pomalu vracela zpět k hranicím Doriathu.

Mablung ji našel jen o hodinu později. Byla chladná, strnulá a oči měla vytřeštěné, přesto však stále zůstávala ve svém těle. Ruce měla sevřené na prsou, na stejném místě, kde trpaslíci zasadili královi smrtelnou ránu. Pokoušel se na ni mluvit, ale neodpovídala.

Po dlouhém přemýšlení ji vzali a položili vedle Thingolova těla. Ani tehdy se nepohnula.

Ležela jako mrtvá, a přece mrtvá nebyla. Nemohla zemřít, vždyť byla z lidu Maiar!

Nellas u ní bděla tři dny a tři noci, a odmítla ji opustit.

„Je to Maia, Nellas,“ říkal jí Mablung marně. „Nemůžeš jí pomoct, nikdo z nás nemůže.“ Ale ona ho neposlouchala.

Čtvrtého dne Melian zamrkala a posadila se. Strnulost ji opustila, ale její oči byly jako dvě okna do Prázdna. Nikdo se do nich nedokázal podívat.

Toho dne byla pobita většina Thingolových vrahů a Nauglamír se silmarilem byl dobyt zpět. Přinesli ho před svou královnu a položili jí ho k nohám. Dlouho se na něj dívala a v tom pohledu byla všechna láska, nenávist i touha světa. A jeho poslední naděje.

„Přeji si mluvit jen s Mablungem, s nikým jiným.“

To byla poslední slova, která doriathští elfové slyšeli od své královny. Nad lesy se rozprostřel strach. Mnozí si šeptali, že kouzla mizí a Melianina moc opouští zemi i prameny, že Esgalduina nyní zpívá jiným hlasem. Moudří mezi nimi se sami sebe ptali, jak dlouho ještě královna bude zůstávat, teď, když je její pouto se Středozemí zlomeno? A co se stane s nimi, až zůstanou bez ochrany?

Uplynuly dva týdny od Thingolovy smrti. Melian u něj seděla téměř bez pohnutí, a nikdy ho neopouštěla. Její mysl bloudila daleko od přítomného okamžiku a světlo jejích očí bylo uhašeno. Všichni, kteří se s králem chtěli rozloučit, museli projít kolem této mlčící sochy, sochy krásné ženy, jejíž smolné vlasy se proplétaly se stříbrnými kadeřemi mrtvého muže. Tělo zůstalo díky její moci neporušené a čisté, ale Elwë už v něm nebyl.

Když k ní Mablung přicházel, jeho srdce bylo těžké. U dveří stála Nellas, slzy rozmazané po tvářích. Dovnitř již nesměla. Mablung si vzpomněl na její přátelství s Belegem, její lásku k Túrinovi i na její nechuť ke kamenným síním. Menegroth jí přinášel pouze utrpení. Přesto však zůstávala.

Mablung se zastavil a chvíli na sebe mlčky hleděli. „Měla bys odejít,“ řekl jí tiše.

„Kam bych šla?“ zeptala se a rukou si přejela přes oči.

„Zpátky do lesů. Copak jsi tam nebyla šťastná?“

„Byla. Ale Melian byla vždy se mnou. Celý můj život ke mně promlouvala a radila mi. V každém slavíkovi jsem slyšela její zpěv. Nechci teď vidět její slzy v každé kapce rosy...“

Mablung cítil, že má stažené hrdlo. „Ona by nechtěla, aby se ti něco stalo. Cítím, že přichází cosi zlého, a my už nemáme ochranu. Jestli se bojíš vzpomínek, odejdi úplně. Opusť Doriath, už tě tu nic nečeká. Oni jsou pryč.“

„Myslíš, že bych mohla opustit tyto lesy? Že bych to dokázala?“

Mablung pokrčil rameny. „Přichází něco zlého,“ zopakoval, „nejsi tu v bezpečí.“

Nellas se mu podívala do očí a Mablung vycítil její obavy. Pak se mu náhle krátce uklonila. „Děkuji, veliteli,“ zašeptala a odběhla chodbou pryč. Hleděl za její drobnou postavou a v srdci měl tichou bolest.

Odepjal si meč a opřel ho o zeď vedle dveří. Pak s těžkým srdcem zaklepal a vstoupil.

Místnost tonula v pološeru, jen u královy hlavy hořel oheň v železném koši. Rudé odlesky plamenů tančily po Melianině tváři. Seděla u Thingola a Mablungovi se téměř zdálo, že její oči jsou opět plné života. Byla to však jen iluze.

„Děkuji, že jsi přišel,“ řekla a její hlas rozechvěl vzduch v místnosti.

„Neděkuj, královno,“ odvětil chraplavě a uctivě poklekl.

Počkala, až se zvedne. „Ty jsi ze všech nejoddanější, nejsilnější, nejmoudřejší. Můžu ti věřit.“ V Melianině hlase znělo cosi, co neznal, protože to nepocházelo z tohoto světa. Chtěl něco říct, ale nedokázal to. Nenašel hlas.

Zvedla z klína Nauglamír a silmaril probodl svým jasem temnotu v pokoji. Mablung opět spatřil náhrdelník a Kámen spojené v jedno, a téměř proti své vůli pocítil obdiv. Podala mu ho, ale on ucouvl.

„Opatruj ho,“ řekla tiše.

„Proč?“ zeptal se a pocítil zášť, kterou neočekával. „Ta věc je prokletá. Je to smrt.“

Pocítil na sobě Melianin pohled, pohled, tak intenzivní, že byl nakonec přinucen podívat se jí do očí. Těm očím nemohl vzdorovat. Dlouho ho držela svou mocí, než konečně promluvila: „Je to naděje.“

Nauglamír opustil její štíhlé prsty a nějak se ocitl v těch jeho. „Ano,“ zašeptal, „udělám to.“

„Potřebuji, abys vyslal posla za Lúthien a Berenem. Musí jim říct všechno, co se stalo. Někdo rychlý a spolehlivý. Ne ty, ty jsi potřeba zde.“

„Postarám se o to.“ Jeho hlas zněl odhodlaněji, než očekával.

„Koho pošleš?“

„Orophera,“ odpověděl bez zaváhání. „On je rychlý a spolehlivý, ale také vytrvalý a silný.“

A je to tvůj přítel, řekly mu královniny oči, zalité odlesky plamenů. Máš ho rád. Cítíš, že se blíží něco zlého a chceš, aby byl co nejdál, až to přijde. Stejně jako Nellas, kterou jsi poslal pryč. „Oropher má malého syna,“ řekla nahlas.

„Ten tu samozřejmě zůstane. Postarám se o něj.“

„To mu slíbíš?“

„To mu odpřisáhnu, pokud bude třeba.“

„Dobrá tedy,“ řekla a sklopila hlavu. „Ať vyrazí co nejdřív. Mnoho na tom záleží.“

Postoupil o krok kupředu. „Znovu už tě nezklamu, má královno, přísahám.“

Podívala se na něj a oči měla truchlivé. „Ty jsi mě nikdy nezklamal, Mablungu. Túrin – to nebyla tvoje vina, Morwen a Nienor – to nebyla tvoje vina, Thingol – to nebyla tvoje vina. Ani to, co se stane, nebude tvoje vina, na to nezapomínej. Je to Osud a Osud je příliš silný.“
„Mluvíš o osudu, mluvíš, jako bys věděla...“

„Hudba, zapomněl jsi?“ přerušila ho. „Velká Hudba, kterou jsem pomáhala splétat. Svým vlastním hlasem jsem se podílela na tvoření tohoto světa.“

„A v Hudbě bylo tohle všechno?“

„Jestli to tam bylo? Už nevím... Možná jsem to spatřila v Jeho vidině, ale věci se zdají být jiné, když je pozoruješ shora, než když jsi uvnitř. Tady, ve světě, je můj zrak zastřený a navíc oslabený tímto tělem. Můžu jen tápat, ale přesto ve mně Hudba stále žije.“

Pozoroval ji, neschopen slova. Ještě nikdy ji neslyšel mluvit o těchto věcech.

„A on je teď mrtvý,“ zašeptala a odhrnula Thingolovi jeho hebké vlasy z čela. „Leží tady, ale ve skutečnosti už dávno odešel a já jsem kdesi v hloubi své mysli vždycky věděla, že se to stane. Ale bolí to, Mablungu, strašně to bolí.“ Opět mu pohlédla do očí. „Je na čase, abych také šla.“

Zmocnila se ho hrůza. Chtěl se k ní vrhnout, ale jakási nepřekonatelná síla, která tam ještě před vteřinou nebyla, ho zarazila. „Královno,“ prosil, „Melian, nedělej to! Neopouštěj nás! Nenechávej svůj lid samotný, neodcházej. Ty víš, jak moc tě potřebujeme...“

Melian zvedla ruku, aby zarazila jeho zoufalé prosby. „Ne, Mablungu, nemůžu, a ty to víš. Zatímco spolu mluvíme, má moc se stahuje z těchto lesů, a už se do nich nikdy nevrátí. Můj žal je na to příliš velký, vždyť to z lásky k Elwëmu jsem vás dokázala ochraňovat po staletí, ale on je teď pryč! Ty jsi Eruhín, Mablungu, nedokážeš pochopit žal Ainur. Žal starší než svět, ve kterém žiješ. Doriath už není chráněný. Musím odejít, opustit Středozem. Musím se vrátit domů. Neměla jsem zůstávat tak dlouho... Prosím, neoddělujte naše těla, až tu nebudu.“
„Ale oni tě potřebují, já tě potřebuji! Co jim mám říct?“ S hrůzou si uvědomil, že mu tečou slzy.

„Ať věří naději a nevěří zlu a přetvářce. A že mi na nich záleží.“ Smutně se usmála. „A ty, Mablungu, bojuj až do konce. Nezapomeň na své sliby a ostatní nikdy nezapomenou na tebe. Ještě tisíce a tisíce let se o tobě bude zpívat, Mablungu Těžkoruký. To je má poslední rada a mé poslední proroctví...“

Vstala a vzduch v místnosti se naplnil zvláštní vůní, krásnější než cokoliv, co kdy Mablung ve svém životě cítil. Poté ulehla na Thingolovo lože a hlavu mu opřela o hruď. Jejich vlasy se okamžitě propletly. Ve světle ohně v železném koši viděl, že se jí na tvářích lesknou slzy.

„Královno, Melian,“ zašeptal naposledy, ale ona zavrtěla hlavou. On zemřel, příteli, řekly mu její oči. Už mě nic nečeká, jen osamělá temnota. Proč bych se ještě měla spoutávat tělem?

Pokojem se prohnal čerstvý vítr a Melianina pokožka se stříbrně rozzářila. Vypadala, jako by z ní cosi vystupovalo ven, jako by se měla každou chvíli protrhnout. Mablung zděšeně ustoupil o krok dozadu, ale přesto nepřestával hledět Maie do očí. Byly jako dvě studny naplněné ohněm. Náhle místnost pohltilo stříbrné světlo, jasnější než oheň v železném koši, a Mablungovi se zdálo, že na zlomek vteřiny spatřil slavíka, letícího vzhůru. Pak záře pohasla a pokoj opět naplnila temnota, jen královnino poslední slovo stále rozechvívalo vzduch.

Sbohem.

Síla, která mu bránila jít kupředu, zmizela, a on věděl, že je po všem, že Maia Melian navždy opustila Středozem. Doklopýtal k Thingolovu loži a padl na kolena. Ležela tak, jak ji viděl, než ji pohltilo stříbrné světlo. Stále ho objímala. Vysoká, krásná žena. Její tělo se teď, když byla pryč, nijak nelišilo od těl ostatních elfích žen. Mocná Maia, která pomáhala tvořit svět, byla pryč. Královna opustila své království.

Mablung sklopil oči a zjistil, že stále svírá Nauglamír se vsazeným silmarilem. Kámen jasně zářil a elf si uvědomil, že pláče. Plakal dlouho a bolestně, čelo opřené o pelest jejich lože.

Nebe nad Doriathem bylo pochmurné a všechna kouzla byla pryč. Doriath se otevřel nepřátelům.

Když se malý Thranduil loučil se svým otcem, snažil se ze všech sil neplakat. Mablung stál opodál a pozoroval, jak se naposledy objímají.

„Poslouchej ve všem strýčka Mablunga,“ řekl Oropher chlapci. „Buď poslušný a udělej vše, co ti nařídí. Slib mi to!“

Thranduil pronesl slib třesoucím se hlasem, ale když se pak otočil k Mablungovi, usmál se. Znali se spolu už dlouho a Mablung byl jeho oblíbeným „strýčkem“. Často spolu jezdili do hlubin Neldorethu, kde ho starší elf učil stopovat a lovit zvěř. Rád s ním trávil čas.

Oropher se napřímil. „Postaráš se o něj? Slibuješ, že se mu nic nestane, zatímco budu pryč?“

„Přísahám,“ řekl Mablung vážně. „Ty ale jeď co nejrychleji. Nezapomeň, co říkala královna – Lúthien se to musí dozvědět co nejdřív. Z nějakého důvodu je to důležité.“ Znovu se ho zmocnil pocit, že se blíží něco zlého.

Oropher přikývl a objal ho. Pak nasedl na koně a tryskem vyjel z bran. Thranduil uchopil Mablunga za ruku a dlouho se díval za svým otcem.

V tu samou hodinu, kdy hnal Oropher svého koně Regionem na východ, vystoupila štíhlá ženská postava ze spleti větví na jižním okraji hvozdu a pohlédla do kraje, na pláně mezi lesy Doriathu a hřebenem Andramu. Byla drobná, se světlými vrbovými vlasy a nohy měla bosé. Vypadala téměř jako ztracené dítě, ačkoliv dítětem již dávno nebyla. Štíhlými prsty pohladila haluze poslední z bříz a při tom tiše šeptala jména lesních bylin ve starodávné doriathské sindarštině. Její oči, sladce, mučivě modré, byly plné slz. Poté se zhluboka nadechla a vykročila ze stínu lesa. V hodině před polednem opustila Nellas Doriath, svou kolébku i svůj jediný domov, a zamířila k jihu.

Do Menegrothu přišla smrt a on stál sám. Poslední ze všech.

Jeho osud, celý jeho dlouhý život, byl nyní malován rudou krví jeho přátel i druhů po šedých zdech Thingolova sídla. Nepřátel bylo mnoho, víc než očekávali. Mnozí z elfů se pokoušeli bojovat, ale marně; bez svého krále a své královny byli zmatení a slabí, zatímco trpaslíci byli silní a zuřiví. Většina žen stihla utéct do lesů, ale muži zůstali, aby bojovali. A zemřeli, až přijde jejich chvíle.

A tak stál nyní sám, s těly svých druhů u nohou. Královnin Pás už nebyl a doriathské vojsko bylo poraženo. Jen on, králův nejvěrnější generál, stál před nejhlubší ze všech pokladnic a bránil poklad, který mu Melian vložila do rukou.

Na meči měl krev a paže měl unavené.

Cítil své selhání jako něco, co mu ulpělo na kůži a co nedokázal smýt. Kolikrát už zvedl meč a obelhal smrt, jen aby připravil nepřítele o několik bezvýznamných vteřin? Kde je smysl celé téhle prohry, konce všeho, co znal? Tohoto selhání?

A pak najednou znovu slyšel Melianin hlas, tichý, ale mocný: „Ani to, co se stane, nebude tvoje vina, na to nezapomínej. Je to Osud a Osud je příliš silný...“

Jako by se zvedla mlha, která mu zakrývala oči, a on opět viděl jasně.

Jakýkoliv boj, bojovaný pro naději, není marný. A to on přece dělal – bránil Naději.

Byl poslední ze všech.

Poslední bojovník Naděje.

Thranduil, skrčený v západním výklenku zbrojnice, si tiskl dlaně na uši, aby neslyšel výkřiky bolesti a řinčení zbraní. Nepomáhalo to. Choulil se ve své skrýši jako zvířátko, které lovci zahnali do kouta, a modlil se, aby už byl konec. Oči měl pevně zavřené, jako by doufal, že když on neuvidí nepřátele, neuvidí ani oni jeho.

Ta tam byla odvaha, se kterou před necelými dvanácti hodinami prosil Mablunga, aby mu dovolil zůstat a bojovat. Odpověď staršího elfa byla jednoznačná – rozhodně ne! Tvrdě mu připomněl slib, který dal svému otci, a poslal ho dobře se schovat.

„Nevylézej ven, dokud si nebudeš úplně, ale úplně jistý, že je po všem!“ řekl mu přísně. Když však uviděl chlapcův žalostný výraz, objal ho a řekl o něco mírněji: „Neboj se, Thranduile, až bude po bitvě, půjdeme spolu naproti tvému otci, ano?“

Tehdy tomu věřil, ale teď, když se jeskyněmi rozléhaly výkřiky smrtelně raněných elfů, pochopil, jak strašlivě mu Mablung lhal. Až bude po bitvě, nebude už žádné oni, bude jen on, vyděšené dítě, samotné v paláci plném mrtvých. Několikrát téměř opustil svou skrýš a vydal se přítele hledat, ale pokaždé si vzpomněl na slib, a to ho zarazilo.

Po době, která se zdála dvakrát delší než jeho dosavadní život, se v jeskyních konečně rozhostilo ticho. Ticho téměř stejně děsivé, jako byl předtím hluk bitvy. Přesto se ještě hodinu neodvážil vylézt ven ze skrýše; co kdyby nepřátelé nebyli tak docela pryč? Když konečně opustil výklenek, neustále se bázlivě rozhlížel kolem sebe. Úkryt ve zbrojnici si vybral hlavně kvůli blízkosti zbraní, které mohl použít, kdyby ho náhodou našli, a tak toho teď využil a vyzbrojil se dlouhou dýkou. Pak se vydal hledat Mablunga.

Šel téměř najisto, protože instinktivně věděl, kde ho najde. Tam, kde je silmaril – v nejhlubší ze všech menegrothských pokladnic. Sbíhal po tesaných schodištích a snažil se nedívat se na mrtvé bojovníky, kteří tam leželi. I chodba ke klenotnici byla poznamenána smrtí – téměř v pravidelných intervalech tam leželi mrtví elfové a někdy i trpaslíci. Když došel na konec chodby, strnul hrůzou nad zkázou, kterou spatřil.

Okované dveře pokladnice byly surově vylomené a její ústí temné. Silmaril byl pryč. Trpaslíci získali, pro co si přišli.

Mablung ležel jen dvě stopy od zničených dveří. Válečná sekera mu rozrazila hlavu a jeho vlnité kaštanové vlasy byly pokryty zaschlou krví. Pravou nohu měl probodnutou oštěpem, kterým ho srazili na kolena. Kolem něj leželo dvanáct mrtvých trpaslíků.

Thranduil cítil, že ho drtí cosi nestvůrného a zrak se mu zamlžil slzami. Natáhl k příteli ruku, ale nedokázal se ho dotknout. Otočil se a prchal chodbou pryč, pryč od toho obrazu smrti. Pryč, tam, kde mohl vidět modré nebe.

I brána Menegrothu byla vylomená a v jejím stínu leželo nejvíc mrtvých. Nevšímal si jich. Běžel, dokud pod svými chodidly neucítil orosenou trávu. Tam padl na kolena, zvrátil hlavu k obloze a vykřikl. Zavyl. Ten výkřik byl plný čehosi strašlivého, co neznal. Zatímco tam klečel a díval se do nebe, pocítil, že se v něm probouzí nenávist. Palčivá nenávist k zakrslému plemeni, nenávist ke všem trpaslíkům, která už nikdy nezmizí.

Říká se, že zahrady Lórienu jsou nejtišším místem na světě. Zde hledají odpočinek znavené duše, zde se ti, kteří byli zraněni, léčí ze svých žalů. Zde se probouzejí k životu elfové propuštění ze síní Mandosu a zde spí na ostrově zvaném Lórellin, uprostřed klidného jezera, zatímco slunce putuje po obloze, Estë, paní zahrad, Valie, jejímž darem je uzdravení a odpočinek.

Jednoho rána, právě když slunce bude stoupat nad vrchol Kalormë na druhé straně světa, prořízne čistotu úsvitu zpěv tak krásný, že se vánek mezi vrbami na okamžik ztiší, a tak smutný, že každá bytost v zahradách zapláče. Na větev rozložitého hlohu usedne drobný hnědý slavík a bude zpívat. Jeho hlas poruší ticho zahrad a každý tón jeho písně bude jako nůž v srdci těch, kteří mu budou naslouchat.

Až nastane večer a vyjdou hvězdy, tehdy procitne Estë na svém stromy stíněném ostrově a přijde ke hlohu, na němž sedí pták. Dlouho na sebe budou hledět a poznají jedna druhou. Slavík však nepřestane zpívat a bude Valii vyprávět o lásce, o ztrátě a o žalu, který je větší než všechny žaly, které poznali ostatní Ainur.

Snad k ní Estë promluví a řekne jí: „Byla jsi pryč celé dlouhé věky. Nezměníš podobu a neodpovíš na mé otázky?“

Ale slavík nepřestane zpívat.

Tehdy Valie skloní hlavu a spatří budoucnost ve vodě fontány. Spatří slavíka, jak sedí na hlohu celá tisíciletí a nepřestává zpívat. Jak čeká, až Elwë Šedoplášť bude zproštěn svých vin, až zaplatí za své omyly i za svou pýchu. A teprve v hodinu, kdy bude opět moci přijmout tělo, opustí slavík hloh a slétne mu do dlaní, než se opět promění v ženu.

Ta chvíle je však od toho tichého večera ještě mnoho tisíc let vzdálená, a tak slavík musí sedět na šumící větvi a zpívat o lásce, kterou ztratil.

A zatímco bude zpívat, modrým soumrakem poletí Estëina zpráva pro všechny její bratry a sestry:

Melian se vrátila domů.

Melian se vrátila domů.

Melian se vrátila domů...

Poznámka: Bylo zajímavé po letech přepisovat tuhle povídku (cca 9 let starou) a uvědomovat si, jak velké množství některých myšlenek a konceptů si úplně mimoděk našlo cestu do scénáře Pádu Doriathu. Člověk očividně nic nezapomíná, jen si nepamatuje, že si to vlastně pamatuje...