Hvězdy Helcaraxë (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Dnešní povídka se vynořuje z nejhlubších hlubin archivu a to jen kvůli Pomněnce, která pro ni tvrdě pracovala. Do archivu jsem znovu zabrousila poprvé po letech a při přepisování jsem si uvědomila, proč jsem se zasekla zrovna u téhle povídky - nemám ji bohužel příliš ráda a o jejích kvalitách dost pochybuju. Ale byla na řadě. (Upřímně jsem přemýšlela, jestli ji trochu nepřepsat, ale nakonec jsem ji nechala v původním znění...) I tak doufám, že udělá radost!!!

Hvězdy Helcaraxë

Sněhová bouře ustala a nebe se projasnilo. Nad krutými ledovými masivy zablikaly hvězdy, ale nebyly to ty, které viděli v Aramanu, krásné a plné naděje. Ne, tyhle byly bledé, vzdálené a lhostejné. Mrazily.

Po ledových pláních se se svištěním proháněl smrtící vítr a odevšad se ozývalo ponuré skřípění ledových ker. Helcaraxë k nim mluvila jazykem chladu a smrti.

Ačkoliv už nesněžilo, Nolofinwëho postava v čele zástupu byla stále špatně viditelná, protože skučící vítr vířil čerstvý sníh a metal ho elfům do očí. Nolofinwëho černé vlasy pokryla bílá námraza a na řasách se mu usadila jinovatka. O svůj nepříliš teplý plášť musel zápasit s větrem a každý krok byl utrpením. Přesto však jeho oči hořely smrtícím modrým plamenem. Kráčel vpřed.

Za ním šla jeho rodina a jeho lid. Šest elfů se v právě přešlé bouři usadilo ke krátkému odpočinku a už nevstali. Marně se je jejich blízcí pokoušeli postavit na nohy a donutit k další cestě. Tváře jim zbledly, rty zmodraly a do očí jim vešla smrt. Usnuli a už se neprobudili. Pět z nich byly ženy, šesté bylo dítě.

Nolofinwë cítil, že se jeho srdce mění. Je tohle, co ji chtěl, Fëanáro? ptal se v duchu. Nejsou snad všichni náš lid? Tvůj lid? Opravdu jsi toužil po jejich smrti, nebo jsi čekal, že se vrátíme a budeme na kolenou škemrat o odpuštění? Opravdu nás znáš tak málo?

Vítr vyl v ledových štěrbinách.

Princové a princezny Eldalië šli se skloněnými hlavami a jejich nohy se monotónně zvedaly a dopadaly, jak je nutili k pohybu. Všichni věděli, že zastavit se znamená smrt.

Malá Itarildë pevně svírala matčinu ruku a pokoušela se nemyslet na sníh, hlad a strašlivou zimu. Místo toho vzpomínala na to, co jí řekl strýček Findekáno: „Neboj se, maličká, jednou dojdeme na místo, kde ti tatínek postaví velký hrad, a ty budeš moci celý den sedět u ohně a hřát se. Helcaraxë ti pak bude připadat jako zlý sen.“ Ta představa jí dodávala sílu zvedat unavené nožky a pokračovat v cestě. Podívala se na maminku.

Elenwë měla bledou tvář, ale nekolísala. Kráčela vytrvale vpřed. Byla to láska k jejímu muži, kvůli které ona, Vanya, vstoupila pod sudbu Noldor. Většina ostatních žen tak neučinila a z Vanyar byla Elenwë v zástupu úplně jediná. Nyní to byl strach o její dceru, který ji hnal kupředu. Strach o jediné dítě, vydané napospas nemilosrdnému chladu a zrádné ledové pláni. Za zády slyšela tiché Turukánovy kroky; držel se těsně za nimi, připravený je zachytit, kdyby zakolísaly.

„Maminko,“ ozval se Itarildin hlásek, tichý, téměř neslyšitelný ve věčně kvílícím vichru. „Maminko, já necítím ruce.“

„Zkus s nimi zahýbat, hvězdičko,“ poradila jí Elenwë a pokusila se zakrýt vlastní paniku.

„Nemůžu, maminko, necítím je.“ V hlase děvčátka byly slyšet slzy.

„Tak si je dej rychle pod oblečení a necukej se, když to bude studit. Musíš je rozehřát.“ Elenwë nevědomky zrychlila, jako by to mohlo pomoci.

„Ale já tě nechci pustit!“

Elenwë si povzdechla. Ani na nechtěla svou dceru pustit. „Tak…“

Nejslabší ze všech zapraskání ji zarazilo uprostřed věty. Jako by ji ovanulo něco nesmírně studeného. Trhla Itarildinou rukou a pokusila se uskočit dozadu, ale bylo už pozdě. Led se jim pohnul pod nohama a zmizel a cosi ledově pálivého je stáhlo dolů…

Nad zástupem se ozval pronikavý ženský výkřik, následovaný výkřikem mužským. Nolofinwë se prudce otočil.

Turukáno klesl na kolena a hmátl kupředu ve chvíli, kdy se led pod jeho ženou a dcerou prolomil. Ledová voda mu zabodla do paže milion jehliček, přesto se mu však podařilo uchopit drobnou ručku. Ze rtů se mu vydral výkřik bolesti a zoufalství. S vypjetím všech sil vytáhl Itarildë zpět na led a hmátl do ledové vody pro Elenwë. Její paže mu však proklouzla mezi prsty, jak se jí zmocnily mořské proudy a zanesly ji daleko od okraje kry. Slyšel se křičet její jméno a viděl její zoufalé oči, i jak se její rty naposledy pohnuly, než ji nemilosrdné víry stáhly do mrazivých hlubin. Věděl, že musí za ní, dostat ji zpět do bezpečí, ale silné ruce ho uchopily za ramena a nedovolily mu následovat Elenwë do vody. Bojoval jako smyslů zbavený, Írissë ho však nepustila.

„Ne, Turukáno, ne!“ křičela. „Je pozdě, je pozdě!“

„Není pozdě! Nech mě! Pusť mě…“

Ucítil další ruce, které ho zadržovaly, ale nevzdával se.

„Bratře – Itarildë!“ vykřikla Írissë a Turukáno slyšel, že pláče. Síly ho opustily.

„Elenwë,“ zamumlal. „Elenwë, vrať se.“

„Itarildë!“ naléhal sestřin hlas a Turukáno se otočil ke svému dítěti.

To, co uviděl, ho vyděsilo. Děvčátko leželo na ledu, celé mokré; pokožka mu zmodrala. Její víčka byla téměř průsvitná a rty se podobaly pergamenu. Třásla se a oči měla zavřené. „Ach ne, Itarildë,“ zašeptal. „Prosím ne… neumírej!“

Rozhlédl se po tvářích, které ho obklopovaly. Írissë seděla nejblíž, paže stále napřažené, jako by mu chtěla zabránit vrhnout se pod led. Findekáno klečel u ní a Arakáno stál za nimi. Všichni měli ve tvářích zděšení a bolest. „Otče,“ zašeptal Turukáno. „Otče, pomoz mi…“

Nolofinwë přišel, jak nejrychleji dokázal. Svého syna našel klečet na ledu s holčičkou v náručí. Na tvářích mu zamrzaly slzy. Itarildë se neovladatelně chvěla. Jeho děti k němu vzhlédly a v jejich očích si přečetl, co se stalo. Pocítil, že mu srdce svírá hrůza.

Jakmile ho Turukáno spatřil, pokusil se vztyčit se. „Ach, otče, tatínku, pomoz mi, jinak mi Itarildë zemře!“ zvolal.

Nolofinwë klesl na kolena, sundal si rukavici a sáhl dítěti na čelo. Bylo ledové. Snažil se skrýt své obavy, ale z tváří svých dětí poznal, že se mu to zcela nepodařilo. „Musíme ji dostat z těch mokrých šatů,“ zamumlal.

„Ale já nemám náhradní,“ namítl Turukáno. Přeci ji nemůžu nechat nahou. Tatínku, zachraň – rozdělej oheň!“

„Oheň?“ ozval se Arakáno tiše. „Bratře, uvažuj, vidíš tu někde dřevo nebo něco jiného, co by hořelo? Máme jen pár zbývajících otýpek a naše oblečení, které nutně potřebujeme k přežití, a i toho máme zoufale málo!“

Turukáno ho nevzal na vědomí. „Tatínku, jestli nerozděláš oheň, tak zmrzne! Je prochladlá! Nevidíš, jak se chvěje? Přece ji nenecháš zemřít!“

Nolofinwë si promnul spánky. Ne, oblečení obětovat nemohli, ale copak opravdu neměli nic jiného, co by hořelo?

„Otče,“ zasténal Turukáno. „Prosím!“

V tu chvíli ho to napadlo. Bude to malý oheň a bude smrdět… ale bude hořet! pomyslel si. V mžiku tasil dýku a než se kdokoliv zmohl na slovo, ležel jeho dlouhý, černý cop ve sněhu u jeho nohou. „Bude to smrdět, ale bude to hořet,“ zopakoval nahlas, když viděl jejich zděšené výrazy.

Írissë hmátla po svém noži jako první a za okamžik už její hebké tmavé kadeře padaly na bílý sníh. Její obličej bez nich vypadal ještě bleději než obvykle. Findekáno i Arakáno ji poslušně následovali a všichni shromáždění elfové tiše sahali po svých dýkách. Turukáno ucítil, že kdosi odřezává jeho vlastní cop, ale nevěnoval tomu pozornost: oči měl upřené do rychle šednoucího obličeje své dcery.

Poté už šlo všechno rychle. Ohýnek naštěstí vydával víc tepla než smradu a Itarilldë, vyvlečená z většiny oblečení, byla položena do jeho bezprostřední blízkosti. Mokré šatstvo se pokusili osušit, jak nejlépe to šlo. Všichni bez dechu pozorovali, jak se dítě přestává třást a jak se mu do tváří pomalu vrací barva. Nolofinwë vydechl a rozhlédl se po shromážděných elfech.

Všichni měli ve tvářích zděšené výrazy. Každý z nich už během jejich pouti viděl smrt umrznutím, ale dnes to bylo poprvé, co Helcaraxë zahubila někoho z Finwëho domu. Manželku prince. Veselou, upřímnou Elenwë, kterou všichni milovali. A Nolofinwë pocítil, že mu v srdci procitá nenávist.

Nikdy předtím to nepocítil. Znal zášť, závist a podezíravost, ale to, co se probouzelo teď, bylo mnohem silnější. V Aramanu, když viděl zář požáru, tenkrát se domníval, že ví, co je to nenávist, ale nyní věděl, že byl jen ublížený a zrazený. Teď se však díval do bledé tváře své jediné vnučky a v duchu přísahal, že dojde do Středozemě za jakoukoliv cenu, pohlédne Fëanárovi do tváře a zeptá se ho, proč. Zda pro něho opravdu nic neznamená rodina, přátelství, čest ani utrpení jeho lidu... Vstal.

„Musíme si odpočinout,“ oznámil. „Dál půjdeme, až se hvězdy jednou otočí. Naberte síly, ale hlídejte se navzájem, abyste neupadli do věčného spánku.“ Pak se otočil a opustil jejich střed.

Malá Itarilldë spala v Írissině náručí, zabalená do pláště své tety, aby byla co nejvíc v teple. Írissë v pravidelných intervalech kontrolovala, zda dýchá. Turukáno nespal. Seděl na okraji temné vody, ve které zmizela jeho manželka, a zíral na místo, kde ji viděl naposled. I v jeho srdci nyní hořela nenávist. Nolofinwë spal a zdál se mu sen.

Stál sám uprostřed ledové pláně a vítr ponuře kvílel. Byla mu zima a beznaděj se ho zmocňovala s každým nádechem. Tu si všiml, že k němu někdo kráčí. Neznal ho, ale okamžitě věděl, že příchozí má Moc. Spíš sněhem proplouval, než aby se brodil. Cizinec přišel až k němu a podal mu kouřící pohár. Jeho oči byly vlídné, a tak se Nolofinwë napil. Nápoj byl sladký a teplý a zahřál ho až do morku kostí. Pak cizinec promluvil:

„Možná máš právo nenávidět svého bratra, ale mysleli jsme, že jsi lepší osoba, že nenecháš své srdce ztvrdnout.“

Nolofinwë sklopil oči a řekl: „Chci se ho zeptat, proč nás zradil.“

„Nemysli už na tu zradu,“ řekl cizinec. „Až dorazíš do Středozemě bude tvůj bratr už mrtvý. Nalezneš jenom jeho syny, zmatené a chycené ve válce, do které je Fëanáro zavlekl. Bude jenom na tobě, zda jim odpustíš.“ A zmizel.

Nolofinwë se probudil a vysoko nad ním svítily bledé hvězdy.

Než vyrazili na další pochod, přišel Nolofinwë ke svým dětem a bledé Itarilldë.

„Ať ta, které Fëanáro nejvíc ublížil, jde se mnou v čele zástupu,“ řekl a natáhl k děvčátku ruku.

„To nemůže zvládnout,“ řekl Turukáno. Tvář měl unavenou.

„Ponesu ji, když bude třeba,“ odpověděl Nolofinwë a Itarilldë ho opatrně uchopila za ruku. Zamířili spolu do čela a před nimi ležela krutá, ledová pláň.

„Dědečku,“ řeklo děvčátko tiše a přitisklo se k jeho paži, „bojím se, že umřu.“

„Neboj se, maličká, ty neumřeš, ty nás všechny přežiješ,“ odpověděl jí konejšivě.

„Stýská se mi po mamince.“

Na to neměl žádná slova. I jemu se stýskalo.

„Dědečku,“ ozvala se opět po chvíli, „proč jste si všichni ostříhali vlasy?“

Musel se pousmát. „Modlili jsme se k Valar,“ odpověděl. „Modlili jsme se, aby tě zachránili, a oni to udělali. Mají tě rádi, Itarilldë. Nezapomínej na to.“

„Nezapomenu,“ odpověděla vážně. „Ale proč jste je spálili?“

Podíval se na ni. „Protože jsme nutně potřebovali oheň.“

Přikývla, jako že rozumí, ale oči měla nejisté.

Po Helcaraxë se proháněl vítr a zpíval jim píseň o spánku v náručí z ledu.

Poznámka: Oheň rozdělat na sněhu lze a vlasy hoří překvapivě jasným plamenem. Empiricky vyzkoušeno.