30. března: Hnití (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy)

Poslední povídka letošního března (básnička má stále šanci) je opět pro Tani, která si přála něco o Drúedain. Má to mít. :)

Drúadani jsou úžasní - nemáme k nim nic jiného, než tu jednu scénu v Návratu krále. Dokud teda neotevřeme Nedokončené příběhy a neskončíme se spoustou obskurních a často velmi velmi překvapivých faktů o tomto lidu. Dnešní povídka se tak odkazuje především na moje oblíbené obskurnosti ohledně Drúedain... 

Taky si začínám všímat v letošním březnu jistého motivu... nebo možná ne motivu, ale přítomnosti. Z důvodů mně neznámých je někdo letos přítomen víc než kdy předtím...

(Za snahu o drúadanská slova se omlouvám.)

Hnití

„Achta, achta, pojďte blíž, děti, blíž ke mně, buri, jako bychom seděli kolem ohně. Ne, nebojte e velké vody, ať si houpe, jak chce, ať sůl divně štípe do nosu! Nedejte se vystrašit puchem mrtvých ryb! Achta bachhar dvah! Brzy budeme mít zase pod nohama hlínu a jehličí a nad hlavami koruny stromů a v nose vůni tlení...

Ale je nepřirozená ta mořská prázdnota!

Co si to mumláte, hngh? Co to je? Proč vás stará Gachra-bewr-Gachrad přinutila vydat se na tuhle zlou cestu? Proč nechat za zády náš rodný stan, tam, kde tak sladce voněly stromy, hngh?

Říkám vám, děti, achta, lepší opustit rodné stromy, dokud voní, než se dočkat zčernání jejich kmenů. Snad je stará Gachra bláznivá, ale ví, kdy se jí země houpe pod nohama, kdy jí pomaličku promokvává zmar – garagan. Hnití. Musíme si pamatovat starý jazyk! Tlejeme rychleji než vysocí lidé...

Ale stará Gachra pořád ví... ak! Ak, buri, kam se díváš! Achta! Našpicuj uši! Stará Gachra zná dávné příběhy, zná je dobře, jako zná jezevec svoji noru. Tak mokval Beleriand, tak hnil dlouho předtím, než se potopil! Tak se ztrácely naše lesy, co jim říkali Brethil, náš Drûg-ih-char, stále voňavé a svěží, ale čekající na zkázu! A naši přátelé... jak málo jich zbylo, jak málo jich ještě zná starý jazyk Haladin! A Drughu je ještě míň! Gachra by plakala, kdyby ji sůl neštípala v očích, hngh!

Ak, děti! Prý to byl smutný den, kdy jsme ztratili náš Drûg-ih-char. Achta, achta! Už téměř osmsetkrát se obrátilo slunce – a stále v nás žije! I naši přátelé už se smísili s ostatními, jen Drughu jsou dřevo plující na hladině, cítící proudy... Ale naslouchá nám mocný král? Ne, ne... Je lepší opustit náš voňavý les, náš Drûg-varrhûr, než hniloba nahlodá základy ostrova, než sežere kořeny, než nás potopí do moře! Lepší odejít po vlastních, když větvi už nelze svěřit vládu, když se země hýbe pod nohama. Nechoďte, děti, do močálů, achta! Pevnější je lesní prsť, voňavější, jen na chvíli podrží otisk chodidla, než ho propustí...

Achta dvah! Za velkou vodou čeká ûvûhar vardûg bar, země bílých výšin a temných dolin, egw-drûg, náš dávný kraj, náš starý domov...

Stará Gachra to ví, jako to její matka věděla. Kdo má dobrý nos, rozpozná garagan zdaleka – vždyť hniloba má vždy sladký puch!

Poslouchejte, poslouchejte mě děti! Achta bachhar dvah!“

Kapitán se stěží zdržel smíchu, když vyslechl žádost těch drobných, nevzhledných tvorů. (Dali se vůbec nazývat lidmi?) Drželi se v pevně sevřené skupince, tlusté, krátké nohy rozkročené, široké plece mocně se nadouvající a temné oči blýskající v snědých obličejích. Vypadali sveřepě. Vypadali odhodlaně. Jejich vůdce, muž snad ve středních letech (ale kdo mohl doopravdy soudit!), se urputně mračil, čelo zvrásněné hlubokými vráskami. Za ním dva další, a tři ženy a klubko čehosi, co musely být děti. Všichni na něj zírali a tmavé oči se občas blýskly rudě.

„Myslíte to vážně, opravdu vážně?“ Dokázal se nerozesmát, ale stálo ho to značné úsilí.

„Chceme se vrátit do zemí, odkud jsme přišli,“ zopakoval tvrdohlavě zdánlivý vůdce hloučku.

„A zrovna dneska? Ze všech dnů zrovna dneska?“ Už se nedokázal ubránit veselí. Ulice Rómenny byly k prasknutí zaplněny jásajícími zástupy, k molům bylo téměř nemožné se prodrat. To že se samotářští Drúadané zrovna v takový den objevili v přístavu, bylo téměř k neuvěření.

„Dnes, při příštím východu slunce, nebo tom dalším. Co nejdříve. Velký ostrov už není bezpečný.“

Kapitán stihl mužíky nevěřícím pohledem. „Númenor že není bezpečný? Númenor nikdy nebyl bezpečnější než dnes, když jsme porazili našeho největšího nepřítele!“

Zírali na něj mlčky a vzdorovitě.

„Vy, Drúadané,“ ušklíbl se. „Neříká se náhodou, že po malých skupinkách odplouváte z Númenoru už od dob krále Aldariona? Už víc než dva tisíce let? A přece se nezdá, že by nám cokoliv hrozilo! Vaši předci se musí cítit vskutku hloupě...“

Temné oči pod hranatými očnicemi se na něj upřely: „Velký ostrov se potápí.“

Kapitán s povzdechem usoudil, že na tohle nemá čas. Den byl příliš krásný a radostný na dohadování se s ubohým zbytkem nejpodivnějších obyvatel Númenoru. „No co,“ zamumlal, „v Umbaru zůstalo mnoho kořisti a král pro ni vyšle lodě. Do Středozemě poplujeme prázdní. Tak co ne, jen si poslužte, když se nebudete plést pod nohy.“ Pokynul jednomu ze svých mužů, aby se podivné skupinky ujal, když Drúadan–vůdce klesl na bobek a přitiskl čelo k zemi. Tentokrát se kapitán smíchu neubránil.

Otočil se a odcházel. Už ztratil dost času. Dnes byl velký den, možná nejslavnější den mocného Númenoru! Chtěl být u toho.

Chtěl spatřit zajatce, kterého povezou ulicemi Rómenny.

Poznámka: "...vypráví se tam, že Drúadané, kteří byli vždy známi svou zvláštní předvídavostí, byli znepokojeni, když slyšeli o jeho [Aldarionových] plavbách, předvídali, že z nich vzejde zlo, a prosili ho, aby už nejezdil. Nenaslouchal jim, neboť ho ke změně dráhy nepřemluvil ani otec, ani manželka, a Drúadané odešli celí rozrušení. Od té doby númenorští Drúadané zneklidněli, a přes svůj strach z moře prosili jeden, dva i tři najednou, aby je velké lodě, které se plavily k severozápadním břehům Středozemě, vzaly na palubu. Když se někdo ptal: „Proč chcete odjet, a kam?" odpovídali: „Velký ostrov už nám pod nohama nepřipadá pevný a chceme se vrátit do zemí, odkud jsme přišli." Tak se během let jejich počet opět ztenčoval, a když Elendil unikl při Pádu, nezbýval už žádný: poslední prchli ze země, když tam byl přivezen Sauron." (Nedokončené příběhy, s. 412)