21. března: Atarinkë (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dnešní povídka je pro Irith, která si přála, abych konečně splnila dávný slib a napsala pro ni povídku z Curufinova úhlu pohledu. (Taky to měl být tuším dárek k nějakým Vánocům... ;))

Povídka mi trochu unikala, ani ne tak tématem, v tom jsem měla jasno dost rychle, ale formou. Nakonec jsem s výsledkem celkem spokojená, i když opět vzniklo cosi depresivnějšího, než jsem zamýšlela...

Atarinkë (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Otec ho pojmenoval Curufinwë, nazval ho svým vlastním jménem, a mnozí z Tirionu nad tou volbou kroutili hlavou. Bylo to zvláštní rozhodnutí. Nezaslouží si snad dítě vlastní jméno? Ale léta plynula, chlapec rostl a nikdo už nepochyboval o tom, že si své jméno zaslouží, že mu skutečně sedne jako druhá kůže. Byl Curufinwë, Zručný Finwë, nejčastěji viděný se svým otcem v kovárně, a co mu prošlo pod rukama, zdálo se zářit zlatem.

Matka ho pojmenovala Atarinkë a mnozí její přátelé jí dali za pravdu. A malý Atarinkë se dmul pýchou, protože jeho otec byl ze všech Eldar v Amanu nejtalentovanější, nejzručnější a jeho oči zářily nejjasnějším ohněm. Jeho bratři měli mnoho talentů, ale malým otcem byl pouze on.

Rád stával vedle Fëanára, oblečený do červené a černé, a doufal, že všichni, kdo se podívají jejich směrem, uslyší slova, která toužil vyslovit: Jsme dva, otec, největší a nejjasnější klenot Noldor, a já – který jsem jako on.

Nikdy nezapomene na den, kdy se mu v tirionských kovárnách, zatímco zkoumali tetraedry ametystů, otec zadíval do oči a tiše mu řekl: „Myslím, že ty jsi dítě, které mi ze všech mých dětí jediné rozumí.“ Fëanárovy oči byly strašlivé – každý, kdo do nich hleděl, musel mrkáním zahánět slzy. Chlapce se zmocnila divoká radost. Otec už nikdy nic podobného neřekl, ale ozvěna těch slov nezemřela. Nevěděl, zda jsou pravdivá. Stačilo, že je otec za pravdivá považoval.

Nechával si říkat Curufinwë, protože to bylo jméno jeho otce a ten největší dar, který mohl obdržet, ale Atarinkë přinášelo jeho srdci větší radost.

Někdy, v temných chvílích, Curufinwë své rodiče téměř nenáviděl. Někdy se ho zmocňovala hořkost, silná a opojná, a on seděl ztracen v bouřích myšlenek, uvězněn pod ledem stínů. Pak temnota pominula a zůstala jen pachuť v ústech.

Neustále ho pronásledovala – slova, pronášená potichu i nahlas, kamkoliv šel. „Přesný obraz svého otce... Jako dívat se na Fëanára!“

Proč on jediný mezi svými bratry, v celém Tirionu, ba celém Valinoru neměl nárok na vlastní jméno? Proč on jediný neměl právo na to být sám sebou?

Kamkoliv šel, byl svým otcem.

Byly dny, kdy ho to plnilo pýchou, a jiné, kdy se ho zmocňoval černý hněv, stejně zuřivý, jako marný.

Nebyl snad něčím víc, něčím svým, něčím jedinečným, co si zasloužilo vlastní bytí? Nebyl jeden Fëanáro, jeden Curufinwë, ve vší své intenzitě a genialitě, dost? Nemohl být někým jiným?

Díval se na svoji matku a v nitru se neubránil výčitce: Jaké právo jsi měla upřít mi mé vlastní jméno? Otec vždy hleděl především na sebe, ale ty... ty vidíš své děti. Zrakem matky nás zříš, jací jsme a co náš čeká... Proč smí mít ostatní jméno, které mluví o nich? Strhla snad i tebe na chvíli otcova záře, zrovna když jsi mě pojmenovávala?

Netoužil už být ani Curufinwë, ani Atarinkë.

Ale neměl jiné jméno, a tak zůstával svým otcem.

Přišel čas, těžce vybojovaný, kdy Curufinwë Atarinkë věřil, že se svému otci ani nepodobá.

Snad jen v tváři, pokud jeho oči někoho oklamaly! (Fëanárovy oči žily a vrhaly světelné blesky na vše kolem, Curufinwëho oči stěží svítily.)

Nehořel tak prudkým ohněm. Raději vyčkával, kde otec ihned konal. Jeho slova byla pečlivě zvažována, Fëanárova slova byla sotva zformovanými myšlenkami. Vždy pronásledován názory druhých, zatímco korunní princ Noldor nedbal ani na mínění Valar.

Ne, nebyli si podobní.

Jsi svá vlastní osoba, říkaly mu Úqueniny oči. Miluji tebe, ne tvého otce. Dívala se na něj a on se učil sám sebe vnímat skrze její zrak.

Nepracoval už s drahokamy. Drahokamy patřily Fëanárovi. Železo pod jeho prsty zpívalo a zvučelo, přelévalo se do nových tvarů a možností. Potenciálů...

Díval se na svého syna a s trochou hořkosti si pomyslel: Já i ty máme potenciál být něčím jiným než ubohou kopií tvého děda.

Dokud se na něj Úquen dívala, bylo to téměř snadné...

Jak strašně byl nevděčný, pochopil až po otcově smrti.

V té zvláštní, smrtelné zemi se zvláštním jazykem, který jim byl vnucen, byl čas vybrat si nové jméno.

Všude kolem něj jeho bratři činili svá rozhodnutí. Všude kolem něj odhazovali dar od otce, vzdávali se jména Finwë a zůstávali syny své matky.

Ale on od matky jméno nedostal – jen roli, úkol, obraz, podle kterého se měl definovat. Malý otec.

A jeho otec se jmenoval Curufinwë.

(Tak ho kdysi pojmenoval Finwë, mrtvý, mrtvý... jako otec... ale otec nebyl mrtvý...)

Ne, otec nebyl doopravdy mrtvý, dokud Curufin chodil Beleriandem.

Kdysi dávno byli dva. Jmenovali se Curufinwë a jeden žil k obrazu druhého, ač na to na čas zapomněl.

Jeho bratři se Fëanára vzdali, nechali ho zemřít, i když se stále snažili plnit jeho vůli...

Matko, prosil, je tohle, co jsi viděla, když jsi mi dávala jméno? Je tohle můj úkol, důvod, proč jsem jako on?

Fëanor byl mrtvý.

Zůstal jen Curufin, aby pokračoval v jeho cílech, plnil jeho sny, mluvil jeho slova. Aby dál tvořil. (Vždyť otci, koneckonců, jako jediný rozuměl.) Zůstal jen Curufinwë, aby skrze něj mohl Fëanáro žít.

(„Jsi jako tvůj otec!“ vmetla mu Úquen do tváře v hodině Zatmění a její oči byly jiné.

„Jsem, co jsem vždycky měl být,“ řekl by jí, kdyby věděl, co přijde.)

A tak před každou křižovatkou, před každým rozhodnutím, před každým vychytralým slovem a před každým pozvednutím meče, Curufin připomněl sám sobě:

Byli jste dva a teď jsi jen jeden.

A v jeho mysli to byl Fëanor, kdo učinil rozhodnutí.

Poznámka: Ano, Úquen je takový malý easter egg. :)