8. března: Celý svět (povídka inspirovaná Silmarillionem)

A je tu opět březen - pokud někdo z mých 1,5 čtenáře má zájem, neváhejte to zkusit! Třeba něco kápne. ;)

Dnešní povídka je pro Tani, která chtěla "něco s Númenorem", a tím se mi velice trefila do nálady. Výsledná povídka je na březen poměrně dlouhá, ale už dlouho jsem chtěla něco podobného napsat.

Celý svět

Dny temněly a noci se dloužily, spánek přicházel ztěžka, neochotně, a byl plný zlých snů. Jako by se celý Númenor ponořil do zvláštní, prokleté nespavosti – nemohl odpočinout a nemohl nabrat sil. Schopný jen zírat do tmy, zatímco dny kolem plynuly, mučivě, pomalu, ale nezastavitelně. A tmy stále přibývalo. Těžké mraky, připomínající strašlivé posly Pánů Západu, se valily oblohou a pod letkami měly zapadající slunce jako rozlitou krev. Moře hučelo a temnými vlnami doráželo na pobřeží – pryč byla modř prosluněných odpolední. Slunce v těch dnech málokdo spatřil, tak zahalené bylo dýmem obětních ohňů, které nikdy nevyhasly. Těžký kouř se válel nad Armenelosem, špinil jeho zlaté střechy, trávil stromy v jeho zahradách, zanášel plíce těch, kteří se snažili dýchat. Přesto se snažili, ach jak strašlivě se snažili!

Ar-Zimraphel nechápala proč.

Když dýchala ona, ukrytá za temným závojem, sedíc na svém vyvýšeném trůnu v Zigûrově strašlivém chrámu, počítala šupinky dehtu, které se jí ukládaly v plicích, a doufala, že každá další vrstvička bude tou poslední, že už brzy nebude třeba nádechů a výdechů. Leč dech zůstával.

Ne na dlouho, věděla. Bylo to dvanáct dnů, co král opustil Númenor.

Lid ji čekal na ranních a večerních obřadech – polední směla vynechat, málokdo chodil na polední obřady. Sem tam někdo šeptal temné zkazky o tom, co se děje, když je Pánův služebník v Chrámu téměř sám, ale Ar-Zimraphel nikdy necítila nutkání ověřit si, co je na nich pravdy. Předpokládala, že je to všechno pravda. Ale večer a ráno ji Zigûrovy oči, planoucí jako dvě jezírka roztaveného zlata, bedlivě sledovaly, zda sedí na svém strohém trůnu, zrak upřený na divadlo před sebou, ale nevidící. Každé ráno a každý večer cítila o něco pronikavěji prázdné místo po své pravici, ten vysoký, vznešený, navždy opuštěný trůn. Každé ráno a každý večer chtěla cítit úlevu, když se na něj podívala, ale zmocňovala se jí jen hrůza. Už brzy, pomyslela si, už brzy a ta hrůza, kterou cítím, nás všechny vysvobodí z našeho utrpení...

Chrámem se rozléhal křik, děsivý nářek a praskání ohně. Neviděla krev, ale viděla Zigûrovy dokonalé rty zkroucené v dokonalém úsměvu a cítila zápach škvařící se kůže. Už brzy, už brzy... Křik postupně utichal.

Venku byl den, zahalený kouřem a zlověstnými mraky, ale přece den. Nemohla se dočkat toho vnějšího dne... Zigûr ji chytil než stihla dosáhnout dveří. Zlehka se uklonil. „Královno.“

„Pane.“ Opětovala jeho úklonu; dlažební kostky chrámu byly z černého mramoru. Mnoho Númenorejců oslovovalo Zigûra jako Jeho Svatost, jiní ho označovali za Kněze nebo Proroka, a ti nejtroufalejší mluvili o Tar-Maironovi, ale to jméno bylo quenijské, jakkoliv krásně znělo, a proto bylo vyslovováno jen šeptem a nikdy v doslechu krále. Ar-Zimraphel mu říkala prostě Pane, protože Pánem byl. Byl Sauronem, nepřítelem, a Maironem, svůdcem. Byl rádcem, byl prorokem, byl knězem. Ale především byl Pánem, pánem jejich životů, pánem jejich smrti, pánem jejich pýchy a zatracení. Pánem Númenoru. Čím proti němu byla královna?

Zigûr přistoupil blíž a v dvorném gestu ji vzal zlehka za paži. Všechna jeho gesta byla jemná a zdvořilá, absolutně děsivá. Za jejich zády smývali chrámoví služebníci z oltáře krev.

„Zdála ses mi dnes rozptýlená, královno.“ Jak strašlivě příjemný dokázal být jeho hlas!

Touha popřít jeho slova byla silná, přistoupit na jeho hru bezpečnější. „Jako v těchto dnech často, Pane, myslela jsem na svého manžela, na našeho krále. Jeho nepřítomnost těžce doléhá na mě i na lid.“ Ani to nebyla lež, ač doufala, že si Zigûr její slova vyloží po svém.

„Ach ano,“ řekl truchlivě, s výrazem tak přesvědčivým, jaký mohlo stvořit jen tělo, které nebylo ničím jiným než oděvem, zcela podřízeným svému majiteli. „Úspěch našeho velkého krále v Zemi zlodějů nesmrtelnosti je zaručený, a přesto se každý z nás třese úzkostí, že bychom o našeho krále mohli přijít. Já nejvíc ze všech!“

Před nimi byly velké železné dveře Chrámu, Zigûr je rozrazil jediným mávnutím ruky. Za dveřmi čekal den, otrávený kouřem a strachem, ale přece den. Vyšli spolu do denního světla a stanuli vysoko na terasách nad Armenelosem.

Ar-Zimraphel se otočila k Zigûrovi a opatrně, opatrně propletla jejich prsty v gestu děsivém ve své intimnosti. Hlas nechala klesnout do něžného, vděčného rejstříku. „Nevěděla jsem, Saurone, Nenáviděný, že ti na Calionovi tak záleží.“

Usmál se a zuby v tom úsměvu byly podobné nožům. Stisk jeho prstů bolestivě zesílil. „Nevěděl jsem, Míriel, děvko, že ti na Pharazônovi tak záleží.“

„Nezáleží mi na něm ani trochu.“ Bolest zostřila její slova.

Zigûr se usmál dokonalým úsměvem, ale jeho oči se zdály být prázdnější než obvykle. „Ano,“ řekl pomalu, „ani mně na něm nezáleží ani trochu.“

Zachvěla se. Zigûrovy prsty byly horké a jí se přesto zmocňovala zima. Oheň, který nepřináší teplo. Ty vroucí, prázdné oči. Ne, nezáleželo mu na nikom z nich a nejméně na jejich krutém, domýšlivém králi. Nezáleželo mu na dětech, nezáleželo mu na ženách, nezáleželo mu na vojácích, které vyslal vstříc smrti, nezáleželo mu na šlechticích, oděných ve zlatě, škemrajících o jeho přízeň.

Nezáleželo mu na Númenoru. Nezáleželo mu na jeho nevyčíslitelných pokladech, ani na jeho nezměrném vědění, ani na jeho nesmírné moci. Jen na jeho zkáze záleželo.

„Co jsme ti udělali?“ vydechla, zděšená svým uvědoměním.

„Královno, nebuď domýšlivá!“ zasmál se, ale jeho oči plály mrtvým, nešťastným ohněm. A zatímco se stále smál, jeho volná ruka ji uchopila za bradu a na té ruce byl zlatý kroužek... bolest... ach Jediný! jak ho mohla předtím nevidět... taková strašlivá bolest a obrazy, vzpomínky, které nebyly z její mysli...

...viděla výspu u moře a přístav a v něm desetitisíce, statisíce mužů oděných ve zbroji a všechno se blýskalo zlatem, jako by byla dvě slunce, jedno na nebi, jedno na zemi... klečela před Ar-Pharazônem, králem celého světa, a čelo měla přitisknuté k zemi... horký písek pálil, ale ona ho nedokázala vnímat... vezli ji na lodi přes strašlivé Moře, cítila jeho nenávist a cítila strach... viděla dveře, dveře z mahagonu (dveře, které tak dobře znala), dveře do komnat velkého krále a řetěz, který ji poutal k armeneloskému trůnu v těch prvních dnech... ponížení, strašlivé ponížení...

Ne, ozvalo se v ní cosi, co bylo pouze z ní. To není ono, jdi zpátky, zpátky!

...viděla poušť, rozpálenou denním žárem i chladnoucí za mrazivých nocí, a v ní mnoho lidí a všichni se jí klaněli... spatřila širý kraj, šedý popelem a smrtí, kde dřív byly zelené lesy, zničený drásavou bezohledností, mučivým pocitem, že na ničem nezáleží, kromě... spatřila město, nádherné město pod horami. Tím městem protékala řeka, rozdělená do mnoha kanálů, stříbro vody padalo přes bránu jako diamantový závěs, vždy zelené stromy s červenými bobulkami a vždy planoucí pece a cesta vinoucí se k horám... Pohlédla na to město a milovala ho, ona-Sauron, ona-Míriel... vysoké lodě vynořující se z nenáviděného Moře, nikdy nekončící příliv, nečekané a nesmírné ve své moci, zoufalství, zoufalství...

Ne, ne, pomyslela si, vrať se k tomu městu, chci ho znovu vidět!

Ona, která byla Sauronem se posměšně zasmála, beze slov, ale význam byl zřejmý. Dej si pozor, co si přeješ.

Město! Krásné krásné město zničené ohněm, utopené v krvi, rozdrcené v prach! Mrtvé, nadobro mrtvé, jako jeho děti, jako jeho vždy zelené stromy, jako jeho umlčené pece, jako ona sama. Kráčela popelem, kráčela po barevných střepech a stále ho milovala, stále ho milovala, ale byla mrtvá, jako ono bylo mrtvé, jako on byl... V její ruce byl oheň, zlatý oheň... strašlivé Moře a z něj, jedna po druhé, se jako kosatky vynořují lodě... kroužky z čistého zlata a jiné, mocnější, krásnější, PRYČ... hledá, prosí, vyhrožuje... zoufalství, zoufalství... mrtvé tělo, zohavené k nepoznání, a přece by ho poznala kdekoliv od konečků prstů až po to nebijící srdce... (ještě před chvílí bilo – kdy, KDY přestalo?)Tisíce dunivých kroků, jako armáda na pochodu, a svět hoří, hoří... ona sama ho zapálila! Proč by se měla starat? Má vše, co chtěla, vše, co potřebuje, a to, co nemá, brzy bude mít... Proč myslet na bijící srdce, na oči plné života, na planoucí pec, na tu chvíli, kdy se prsty dotknou a celý svět se změní? Ne, nyní to bude pouze ona, kdo bude měnit svět! Má všechno nebo brzy bude mít... z Moře povstávají strašlivé lodě (ne!)... a celý svět je spoután v její moci a slávě, celý svět je spoután v tom nepatrném ohnivém kroužku, co plane plamenem mocnějším než slunce... a celý svět je pohlcen a ona je pohlcena... prsten z ní samé, z její duše, z její moc, z jejího bytí...

(NE! Ne! Ne!)

...tvář, živá, tak strašlivě živá a milovaná, černé vlasy, šedé oči, duch, který se před ničím nezastaví...tvář zkroucená v bolesti, tvář pohlcená ohněm, tvář znetvořená k nepoznání... a celý svět je ona, celý svět hoří, celý svět je řád, celý svět je moc... a písek pod jejím čelem a lodě vstávající z Moře... ponížení a zoufalství a vědomí, že to bylo zbytečné... blesk, který ji téměř srazil k zemi... a strašlivé kolo ohně...

Nevěděla, kdo je, nevěděla, kde je. Byla jen duše v prostoru, neuchycená, stěží existující, plující k nebytí... ne, ne, cítila cosi chladného pod rukama, skutečnýma rukama, a něco mokrého na tváři... její tváři. Chvíle neuchycení pominula, svět se vrátil a ona se vrátila do světa. Byla Míriel, byla Zimraphel, zhroucená na schodech Zigûrova chrámu, z očí jí tekly slzy a z nosu krev. Všechno se točilo. Vzhlédla, rozechvělá chladem, a pohlédla Zigûrovi do očí.

Byly plné zkamenělého ohně, spíš jantar než plameny, ale nyní to viděla jasně – nebyly mrtvé, ne. Hluboko, přehluboko uvnitř byl oheň a žal. Vydechla, roztřesená, a pak se rozesmála. Postavit se nemohla a její tělo nevydrželo ani ten náhlý záchvat hysterického veselí. Ruce se pod ní podlomily. Téměř ho cítila, jak se nad ní chystá k úderu.

„Ach, Zigûre, Saurone, Gorthaure... a já vskutku myslela...“ Smála se a polykala slzy, hlen jí zastíral hlas. „Já tě měla za bytost, které skutečně na ničem nezáleží a mezitím... ach Jediný! Je mi tě líto, skoro... Řekni, potřeboval ses svěřit, nebo jsi nečekal, že půjdeme tak daleko?“

Prsty, pálící jako rozžhavené železo, ji uchopily za bradu a přinutily zvednout hlavu. Za jantarem plál požár, ten samý, který spálil Eriador. „A co z toho?“ zasyčel. „Co že to víš, královno ničeho, leda tak brzké smrti?“

S námahou se postavila na nohy. Byl to ten nejtěžší pohyb v jejím životě, ale měla co říct a chtěla promluvit vzpřímená. „Ano, co z toho?“ Slabě se usmála. „Ne, Pane, rozmyslela jsem si to. Přeci jenom tě lituji. Jak ubohý jsi! Tolik let, tolik snahy, takové oběti. Tolik jsi zahodil a pro co? Pro něco, co nakonec stejně ztratíš? Ve svém srdci to víš – jak marné to všechno bylo!“ Znovu se rozesmála. „Teď to vidím zřetelně, o kolik méně tě je...“

Pohladil ji po tváři, jemný pohyb plný zkroceného násilí. Zlatý kroužek plál nesnesitelným světlem, viditelným pouze jí. „Mýlíš se, pošetilé dítě pošetilých předků. Myslíš si snad, že pár vzpomínek na dávno přešlou slabost něco změní? Zachrání tě snad Minastirovy lodě, zatímco on je dávno prach? Jsou snad mé plány, mé vize časem umenšeny? Celý svět...“

Rozesmála se. Nebo to byl možná pláč. „Celý svět? Ach, Pane, prosím, řekni mi, kolik času máš? Kolik, než tě tvé vlastní chyby doženou?“

„Kolik času? Vy lidé – omezené skořápky ve vlnách toho, co považujete za čas! Snad se tvůj rod považuje za dlouhověké, a přece počítáte v pouhých staletích. Pro mne jsou eony jako dny, já vidím čas celý, protože jsem vyzpíval v bytí samotný jeho koncept, a budu tu, až žádný čas nebude...“

„Ne,“ přerušila ho. „Ne, tvůj čas se krátí. Snad bude delší než náš... ale na celý svět nestačí.“ Vymanila se ze sevření jeho prstů. „Nech mne mluvit, jen chvíli, můj nepříteli, jen chvíli...“ Krev z nosu už jí přestala téct, ale slz měla nekončící zásobu, zdálo se. Marně se je pokoušela setřít.

„Spatřila jsem... spatřila jsem...“ Hlas jí selhal. Zkusila to znovu. „Viděla jsem jen náznak tvé vize, tvého velkého plánu, světa, jaký bys ho chtěl mít... jen příliš malý kousíček. Ale viděla jsem, cítila jsem zcela zřetelně jeho krásu, protože jen něco krásného může být tak milováno... A ty jsi byl milován, ty i tvoje vize, tvůj svět, který nikdy nebude... tak moc milován. Proto tě lituju, Nenáviděný. Protože jsi to poslední dobré, co jsi měl, zahodil, a pro co? Pro trochu moci, pro svoje vlastní vězení, pro svůj vlastní konec. A já vidím tvůj konec zřetelně, Pane. Tak zřetelně jako svůj vlastní.“

Zigûr se krutě usmál. Pod nimi se město dávalo do pohybu, pomalu, malátně, jako by tápalo tmou. „Ať si myslíš, že vidíš cokoliv, v jednom tě můžu ujistit – tvůj konec přijde dřív. Škoda, že nikdy neuvidíš, jak moc se mýlíš. Škoda, že nikdy nespatříš můj svět – dovol mi ti aspoň slíbit, že na Númenor nikdo ani nevzpomene, tak úplně a nenávratně vás zničím!“ Usmíval se a zlaté vlasy mu vlály ve větru. Vysoký, krásný, vznešený. Neporazitelný. A přesto ho Tar-Míriel viděla poraženého tak zřetelně, jako viděla obrovskou kopuli Chrámu nad jejich hlavami.

„Ne,“ řekla, toho rána už snad po sté. Ještě nikdy neviděla svět tak zřetelně. „Ty nikdy nedostaneš, po čem toužíš. Ty nikdy nezískáš zpět, co jsi zahodil. Co jsi zničil, zůstane zničené. Nebudou tvoji, ani svět, ani on, ať byl kýmkoliv.“ Otočila se ke svému městu, ke své zemi, prokleté smrtí. Královna ničeho.

„A co my, tví nenávidění nepřátelé, tví pyšní, ubozí otroci?“ Zasmála se, tak jak se smával on, když odevzdával oběti plamenům. „Ach, Pane, my to aspoň budeme mít rychle za sebou.“

Stáli a kolem nich byl celý svět, tak blízko, a přece pro ně navždy ztracený.