12. března: Vzpomínky moří a hvězd (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dneska byla témata dvě a za obě děkuju Pomněnce - povídka je tedy pro ní. Snad se bude líbit!

Témata byla "Tuor a Idril " a úryvek ze Seifertovy básně:

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

(...)

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Dneska to tedy není příliš dějové, zato těžká melancholie.

Vzpomínky moří a hvězd

Ve studených nevodách hvězdného oceánu Eärendil často přemýšlel o věcech, které byly, o věcech, které budou, a o věcech ztracených navždy. Míjel svět, spící pod ním, svět, který tak málo, tak krátce znal, leda z dálky, veliké, veliké dálky... Co věděl o světě, co z něj stále nosil v sobě než těch pár let svého dětství, svého dospívání, svého putování? Ne, on už dávno nebyl ze světa – když otevřel oči, viděl před sebou jen hvězdné dálky, mrazivé svou prázdnotou. Ale když oči zavřel, někdy spatřil jiný obraz – milované, postrádané tváře, dávno ztracené. Duchy míjejícího světa.

Matka se smála, vlasy vlající ve větru a světlo ve tváři, dlaně tak teplé, že v mezihvězdném prostoru pálily. Tryskem se hnala na koni po Tumladenu a tančila na zahradě jejich domu, nohy, políbené mrazem, jako dva bílí ptáci. Byla zvláštní, jeho matka, zvláštní jako podzimní noci, kdy se popíjela medovina, a ona zpívala podivnou, předlouhou píseň beze slov, píseň vzdechů a výkřiků – a dech se srážel v obláčky páry, ačkoliv oheň hořel sálavým plamenem. Tehdy měl dědeček oči jako posypané ledovými krystalky a maminčiny bosé nohy se třpytily až ke kotníkům. „Je to píseň o Ledu,“ matně si vzpomínal, že mu zašeptal Ecthelion, ale on tehdy nerozuměl. Nyní, v mrazivě krásném nadhvězdí, se domníval, že už chápe o něco lépe.

Byl zvláštní jeho otec, vždy tak jiný mezi všemi, dokud nedosáhli, unavení po strastiplné pouti, velkého ústí a nenalezli jemu podobné. Vždy tak rychlý v smíchu, kde jiní zůstávali vážní, netížený staletími a jejich křivdami, neochotný čekat. Otec se stále měnil, kde ostatní ustrnuli, a nebál se svého osudu. Byl jediný, kdo dokázal vtipkovat o smrti, nejlépe o té vlastní, neúprosně se s každým dnem přibližující. Ani matka se nedokázala v těch chvílích jeho slovům smát, ani nikdo z ostatních. Zůstávali zkamenělí v náhlém úleku, temný stín na duších. Ale otec se smál dlouho a upřímně a kolem jeho očí byly vějířky vrásek veselí. Eärendil chápal víc svého podivného otce než svou zvláštní matku.

Slza mu stekla po tváři a ihned zmrzla – maličký diamant třpytící se ve světle silmarilu.

Později, u Sirionu, otec sedával za večerů u ohně s lidskými uprchlíky ze všech koutů Beleriandu a smáli se smrti společně. Eärendil, schovaný pod dekou a otcovou paží, naslouchal jejich příběhům a představoval si příběhy, které bude jednoho dne vyprávět svým vlastním dětem u podobných ohňů... Pomalu otevřel oči a kolem něj byla temnota a mráz a hluboko pod ním svět i se svými ohni. Jejich světlo tak vzdálené jako lidská smrt.

Rodiče byli pryč. Ztratil je a nikdy nenašel.

Pohlédl na svoji zmrzlou slzu. Byl pouze hvězdou, osamělou ve svém vznešeném údělu, nebo v něm stále žilo teplo toho dítěte, sledujícího své rodiče a doufajícího ve svou vlastní budoucnost?

V nekončících, neznámých vodách Belegaeru, na přídi Mořského křídla, Tuor často přemýšlel o věcech, které byly, věcech, které budou, a věcech ztracených navždy. Moře, jeho přelétavý společník, ho svým šuměním hladilo po duši jako ho Idriliny dlaně hladily po pažích, zatímco stál a hleděl vpřed. Tam, za ním, byla země a jeho život. Tam zůstal Eärendil, tam zůstal Gondolin i Sirion, tam zůstalo dětství a dospívání a všechny slzy. Jen Idril nezůstala – vždy ji nalezl po svém boku.

Myslel na své rodiče a na svoji cestu životem, jak daleko od nich odešel, jak daleko... Ale když zavřel oči, nespatřil nic – jeho rodiče byla jen jména, stíny v místě, ze kterého vzešel, neexistující vzpomínka. Někdy se jí pokoušel vdechnout život. Představoval si otce, podobného jemu samému tváří i povahou. (Často mi ho připomínáš,“ svěřil mu Turgon, „máš jeho úsměv a jeho odvahu a hoříš stejným ohněm. Bojím se vás, lidí, kteří máte strach ze tmy, ale vysmějete se sudbě i smrti. Bojím se, protože vás miluji.) Pokoušel se představit si přesný odstín otcových světlých vlasů (byly tmavší nebo světlejší než jeho?) a jak se leskly pod bledým dor-lóminským slunce, v zemi stále radostné, kterou on dostal v dědictví plnou slz. Představoval si ho takového, jací byli staří muži, které potkal u Sirionu, bafající ze svých dýmek a blažící mladší generace moudrostí posbíranou během života, než si vzpomněl, že se jeho otec nedožil třiceti let.

Představoval si svoji matku, drobnou a tmavovlasou s velkýma očima, jak ji popisoval Annael. („Znal jsem ji jen krátce, podle našeho počítání, a přece jsem ji měl tu čest spatřit v nejdůležitějším okamžiku jejího života.“ Annael se pousmál. „Když tě poprvé chovala, jako by se z ní zvedl těžký stín a opět byla taková, jakou ji znal tvůj otec před Nirnaeth.“ „Ale jen nakrátko,“ opáčil Tuor, tenkrát ještě malé dítě. „Ano, jen nakrátko. Ale nesuď ji příliš přísně – všechnu svou sílu dala tobě.“) Představoval si matku, jak tančí a zpívá a klopýtá pustinou. Představoval si sám sebe v jejím náručí. Ale její tvář v jeho mysli zůstávala prázdná a byl to Annael, kdo ji nahradil v jeho myšlenkách, když přemýšlel příliš dlouho. S povzdechem zavřel oči a nechal elfův úsměv, aby ho utěšil tam, kde měla být matka, kde měl být otec.

Ztratil je a nikdy je nemohl nalézt. Byli pryč. Byl tím jediným, co po nich ve světě zůstalo, a ani neznal jejich tváře.

Před ním bylo Moře, nezměrné ve své hloubce a šířce, a nad ním nekonečné nebe plné hvězd. A přece jako by na něm jedna chyběla... V očích ho zaštípaly slzy.

Kdesi za ním, věděl, byla i strašlivá mohyla na spálené pláni, místo jejich posledního odpočinku. Kdybych mohl, pomyslel si, pohřbil bych vaše kosti v Moři.

„Slyším tě,“ zašeptalo Moře.