Pohádka

Nastal čas pokusit se o návrat k vydávání dvou článků měsíčně, a jak nejlépe zahájit, než co nejstarším a nejobskurnějším textem.

Jedná se, pozor, pozor, o rozhlasovou hru. Víceméně.

Napsána byla ještě za mých gymnasijních let pro jednu z našich třídních akcí s pohádkovým námětem. Spolužáci mě pověřili napsáním něčeho, co by se dalo přečíst do školního rozhlasu. Měla to být pohádka, je to spíš krotký horor. Konec šťastný i nešťastný (klasika).

Ale sklidilo to docela úspěch. V rozhlasu to čtené bylo. Co víc si přát...

---

Pohádka

VYPRÁVĚČ: V jedné daleké zemi za sedmero horami a sedmero řekami, kam by sedmero černých vran letělo právě sedm dní a ani o den víc, žili v malé chaloupce tři sourozenci - dvě dívky a jeden chlapec. Jedna z dívek byla krásná, druhá slepá a chlapec byl němý. Jednoho rána, kdy na oblohu vystoupilo sedmé ze sedmasedmdesáti zdejších sluncí, řekla slepá svým sourozencům:

SLEPÁ: Oprav mě, sestro, jestli se mýlím, ale zdá se mi, že je už ráno. Proč si tedy nevzít koně a neudělat si projížďku do lesů?

KRÁSNÁ: Máš pravdu. A mimoto je dnes den sedmého slunce, tudíž je velmi krásně. Náš bratr by také jel rád.

VYPRÁVĚČ: A tak přivázali koně slepé mezi koně jejích sourozenců a vydali se na cestu. Krásná a němý se dívali po lese, slepá si chvílemi zpívala. Když tak jeli několik hodin, ocitli se před starou kamennou zdí. Byla to zeď obklopující malý hřbitov schovaný hluboko v lesích. Tu se slepá zeptala:

SLEPÁ: Co se děje, sestro? Proč jsme se zastavili?

KRÁSNÁ: Je tu starý hřbitov. Není příliš velký a uvnitř roste mnoho stromů.

SLEPÁ: Tak proč se na chvíli nepodíváme dovnitř? Na hřbitovech je takové ticho, že mám někdy pocit, že ho můžu vidět.

VYPRÁVĚČ: Němý se svým sestrám pokoušel říct, že by tam chodit neměli, ale krásná se na něj nedívala, a tak všichni tři vešli dovnitř. Branku nechali otevřenou. Chvíli se procházeli mezi hroby pod vysokými zelenými stromy, a pak se obrátili k odchodu. Když však došli k bráně, viděli krásná a němý, že je zavřená a pevně zamčená. A ať se děti snažily, jak chtěly, nedokázaly ji otevřít ani přelézt zeď. Musely se tedy na noc uložit na hřbitově. Slunce už zapadalo, když krásná řekla:

KRÁSNÁ: Brzy už bude tma, a proto navrhuji, abychom se v noci drželi za ruce, abychom se navzájem neztratili.

VYPRÁVĚČ: Všichni souhlasili a uložili se k spánku mezi hroby. V noci se však slepá, která spala uprostřed, probudila a zjistila, že má obě ruce prázdné. Volala jména svých sourozenců, nikdo jí ale neodpovídal. Po chvíli ticha uslyšela poblíž strašné skučivé zvuky. Polekala se a snažila se utéct. Běžela, klopýtala o hroby a vrážela do stromů, ale zvukům utéct nedokázala. Nakonec začala volat o pomoc, a tak doběhla až k hřbitovní zdi. Dál už nemohla. Skrčila se proto až úplně u země, ohmatávala zeď a napjatě naslouchala přibližujícímu se skučení. A tu najednou ucítila pod šátrajícími prsty díru ve zdi, která tam ještě před chvílí nebyla; protáhla se jí ven a dlouho pak utíkala lesem, dokud zvuky za jejími zády nadobro neutichly. Hřbitov totiž slyšel její zoufalé prosby a otevřel jí cestu ven.

Krásná se také probudila a zjistila, že i ona je sama. Když po chvíli uslyšela podivné strašidelné zvuky, dala se stejně jako její sestra na útěk. Viděla však na cestu, a tak nevrážela do stromů, ale hledala co nejlepší úkryt. Brzy s hrůzou uslyšela, že ji skučení dohání, a tak začala i ona volat o pomoc. Doběhla až k místu, kde stromy rostly hustě; tam se schovala a s bušícím srdcem poslouchala. A najednou cítila, že dřevění, že jí nohy vrůstají do země, že už nemůže mluvit, a že má místo vlasů listí. Nebezpečí chvíli skučelo kolem, a pak se vzdálilo. Stromy totiž slyšely dívčino volání, a tak ji proměnily v jednu z nich, aby ji nebezpečí nemohlo najít.

Němému se vedlo zrovna tak, jako jeho sestrám. Utíkal a snažil se schovat, nemohl však volat o pomoc a skučení se neúprosně přibližovalo…

Když ráno vyšlo osmé slunce, proměnila se krásná opět v dívku, jenom místo vlasů jí už navždy rostly větvičky s mladým zeleným listím. Když došla ke hřbitovní bráně, zjistila, že je opět otevřená.

Dlouho hledala své sourozence a svou sestru poté opravdu našla, bezcílně bloudící lesy, které neviděla. Krásná jí neřekla, co se stalo s jejími vlasy.

Hledaly spolu svého bratra, ale nenašly ho a nikdo se nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo. Sežralo ho snad nějaké strašné zvíře ve tmě hřbitova jenom proto, že nemohl volat o pomoc?