8. března: Zimolez (povídka inspirovaná Silmarillionem a Pánem prstenů)
Chtěla bych psát poezii, ale osud mi nepřeje. Tak třeba příště...
Dneska byla témata extrémně vypečená: hobitka "Mirabelka Bralová", citát Mary Oliver "And the runaway honeysuckle that no one will ever trim again." a do třetice všeho dobrého "Celebrimborova matka" z karty duchů textů 2. Taková normální kombinace.
Honeysuckle je to rostlinstvo, kterému se česky říká zimolez.
Zimolez
Jedna větévka, druhá, tu, a tam další. Odkvetlý květ, seschlý list. Odstřihnout, aby nerušil. Někdy měla dojem, že to pomáhá - stát u svého zimolezového keře a pečovat o jeho krásu. Někdy téměř zapomněla na sebe samu. Kým je a co dělá. (Nic, nic nedělá, jen čeká; čeká na přízraky…) Ale na něj, na svého malého Tyelperinquara, zapomenout nemohla nikdy. Ani kdyby ji břečťan obrostl jako sochu a růže jí zamotaly květy a trní do vlasů.
Ne když stála u svého zimolezu. U toho posledního, co ji spojovalo s jejím dítětem, trpícím daleko za mořem.
Jen tak tak mu vtiskla do dlaně malý výhonek, než je Curufinwë odtrhl a odvedl Tyelperinquara pryč. Zasaď ho, zašeptala tehdy, zasaď ho v daleké Středozemi, a vždycky budeme spolu. Jeho dlaň byla tak drobná! Dlaň dítěte. Nedokázal se na ni podívat. Ale ten křehký výhonek neupustil.
Tady, opadaná větvička, i ta musí pryč. Pečlivě, opatrně.
Zasadil ji, její vzpomínku? Uchytila se v tvrdé Středozemi? Snad teď roste někde, kde on na chvíli spočinul a vzpomněl si na ni. Snad poklekl a na okamžik ponořil ruce do hlíny, jak to s láskou dělávala jeho matka. Možná pohlédl ke hvězdám, než opustil to místo a šel dál. Válčit, tady a tam, ničit a tvořit. Stejně šílený jako jeho otec a děd, stejně nevinný a důvěřivý jako její děťátko. A zimolezový keř z Valinoru roste tam, kde on chvíli stál, neupravovaný, divoký a opuštěný, s výhonky plazícími se po zemi a sladce vonícími květy.
Ztracený. Jako její syn.
Sklonila hlavu pod strašlivou tíhou a vydechla. Nůžky jí vyklouzly z rukou.
Možná se u něj někdy někdo zastaví a uřízne výhonek, aby ho zasadil na místě, které je mu milé. Nevěda, že si sebou odnáší kus srdce matky.
Mirabelka neměla vůbec nic proti dobrodružství - naopak! V mládí byla pro každou ztřeštěnost a i teď, ve svém pokročilém věku, neodolala, když se naskytla příležitost udělat něco nečekaného a trošku skandálního. Klidné stáří by ji nudilo. Vážně! Její sladce vonící zimolez byl jednou z mála klidných činností, kterými se zabývala. Péče o něj ji uklidňovala. Jinak však byla Mirabelka Bralová mnohem nakloněnější nočním toulkám po Kraji (i když nohy už nesloužily) než háčkování, děkuji pěkně!
Ale jednomu dobrodružství nikdy nepřišla na chuť, jakkoliv ji Hrdomír přemlouval. Tihle Brandorádi a jejich voda! Lodičky… ne, do nich ji tedy nedostanou.
Věděla, že k dobrodružství patří i trochu nebezpečí, ale ten pocit, který se jí zmocnil pokaždé, když viděla loďky na Brandyvíně… to nebylo příjemné rozechvění z neznáma. Byl to chlad.
Bohužel její nejmladší nesdílela tyto rozumné obavy. Byla na vodě v jednom kuse. Muselo to být tou brandorádskou krví…
Mirabelka pohlédla na zahradní nůžky ve své ruce. Zimolez. Chtěla ho zastřihnout. Začínal růst divoce.
Večerní vzduch voněl - keř byl v plném květu. Zhluboka se nadechla. Role ustarané matky jí nesedla, ale tady, u jejího keře jí bylo lehčeji. Jako by jí tu kdosi rozuměl. Tady mohla zašeptat, že se bojí, když se její dcera pouští na vodu. Ten keř měl srdce matky.
Kdysi slyšela, už ani nevěděla kde, že zimolez před nesčetnými lety přivezli odkudsi do Středozemě elfové. Ta pověst se jí líbila. Mohla předstírat, že i v tom jejím jsou schována elfí kouzla. Kdoví, co dokáže…
Usmála se a uchopila přerostlý výhonek, aby ho ustřihla. Zarazila se. Proč by měla? Divoký byl hezčí. Měl volnost. Dělal si, co chtěl a nebál se. Jako ona, jako její děti.
Měla by se o ně přestat strachovat, navzdory vší úzkosti.
Jestli Primule vodě věří, bude věřit i ona. A jen čas od času skloní hlavu ve stínu svého přerostlého zimolezu a bude doufat, že se lodička nepřevrátí.
Poznámka: Zkombinovat Mirabelku a Celebrimborovu matku byla zatím asi největší výzva. Upřímně, co můžou mít společného, aby se o tom dala napsat povídka? (Už vím, už vím! Děti, se kterými to špatně dopadlo! S tím už se dá pracovat, ne...?)
Skombinovat tyhle dvě postavy takto, by mě nenapadlo, a přitom je to (geniální) asi jediný možný a logický způsob.
OdpovědětVymazatZimolez...zrádná kytička. Máme na zahradě takový ten, co v létě plodí neskutečné množství "kanadských borůvek", že už nevíme co s nimi, a pak jsem jednou na prohlídce na Hrádku řekla lidem, že tuten keř co roste z hradeb je Zimozel a že asi když si daj jednu kuličku, tak neumřou...Nedali si sice a neumřeli by, ale je to prej jedovatý :)Zdá se mi to, nebo karty "duchů" jsou samé něčí matky nebo aspoň ženy? A obvykle takové, o kterých nevíme skoro nic? (Obojí spolu úzce souvisí že ano)Povídka je jinak moc krásná. Dějiny Ardy jsou plné nešťastných maminek. Na téhle výzvě mi přijde smutné to, že si "soutěžní" příspěvky nikdo pořádně nepřečte, že je to vlastně výzva hlavně pro autora, ale sami autoři výzvy nevím jestli si pak dají tu práci vůbec aspoň náhodně projít pár textů vzniklých na základě výzvy. Mám z toho vůbec takový divný pocit, že lidstvo produkuje tolik textu, že člověk by to za tři životy všechno nepřečet i kdyby pořád čet. A přitom je toho tolik zajímavého!
[1]: Mě to taky skoro nenapadlo. :D Bylo to fakt zoufalství...
OdpovědětVymazatA já myslela, že jsou univerzálně jedovaté! Rozhodně by mi na mysl nepřišlo, že by na nich mohly růst kanadské borůvky. :D :D Rostlinologie není můj silný obor... ;)
Jo, o smutné maminky ve Středozemi skutečně nouze není, a letošní ročník projektu v tom udělal jasno. :D
No, ona to není soutěž, že... Je to spíš něco na způsob "pojďme tvořit!". A teoreticky to můžeš zveřejnit pod správným hashtagem na jejich twitterové stránce (nebo tak někde), kde se to takhle všechno shromažďuje, ale to by vyžadovalo psát anglicky. :)
A co se toho neskutečného množství vyprodukovaného textu týče, to je přesně můj důvod k postoji, že vydávat např. vlastní knihu nemá cenu. Tolik se toho vyprodukuje, vydá atd. za jeden rok (natož víc let), nikdo neví, co s tím, nikdo už o nic dalšího nestojí, nikdo to nikdy všechno nepřečte, a přece je polovina lidstva přesvědčená (snad pravdivě?), že má co vyprávět... Nevím, mám z toho takový pocit marnosti. :-?