5. března: Pro Bëora
Konečně báseň! Je to docela úleva...
Dnes byla témata tři (takže jsem dost hrdá na to, že jsem je nacpala do jedné básně) a to Shakespearův citát "I come to bury Caesar, not to praise him.", citát Mary Oliver "Meanwhile the wild geese, high in the clean blue air, are heading home again." a z karty duchové textů 1 "matka Bëora".
Věc se má ale tak: o Bëorově matce jsem už psala. Kdysi jsem stvořila docela dlouhou povídku a nemám už o ní moc co vyprávět... (Říkám kdysi, ale povídka pořád ještě není zveřejněná, ani přepsaná do počítače. :-?) Takže jsem ji do básně spíš tak propašovala.
Báseň je vložená do úst Finrodovi a zamýšlí se nad tím, jak asi nesl smrt svého dobrého přítele, prvního člověka, kterého jako elf viděl zemřít (stářím).
Pro Bëora
Usedl jsem - a srdce těžce bije,
přicházím, abych tě oplakal,
tvé oči zhasly, nic už nevzbudí je,
ještě ses usmál, než na cestu ses dal.
Ptáci se zvedli, načechrali peří,
k obloze vzlétli, cestu domů snad
ti jejich křídla po nebesích měří,
a já tu zůstal, kdo měl jsem tě rád.
Já zůstal tu - doufaje v rozloučení,
pod dlaněmi hlínu, v níž budeš nyní spát,
pro písně o tvých činech v mém hrdle hlasu není,
když přišel jsem jen truchlit a tělo pochovat.
Ať jiní radši řeknou, kým byls až doposledka,
co znamenal tvůj úsměv pro každého z nás,
mně v prstech zůstala jen z nebe spadlá letka
husí, a pochopení, jak krátký lidský čas.
Krátký jak výdech stromů, jak jejich listí chvění,
co neměli čas vyrůst, do nebe pohledět -
lidé se nedočkají, až svět kolem se změní,
a proto musí sami v základech změnit svět.
Jen malou chvíli mají, než z Kruhů světa zmizí
a nás tu zanechají - je jejich osud snad
lekci o smrtelnosti, co byla nám tak cizí,
nám dát, a potom dál jít bez slibů na návrat.
Jen úder srdce vzdálen je den, kdy tvoje matka
na pláních za horami složila hlavu svou,
a ač léta tvých dětí snad nezdají se krátká,
je to jen další úder, nežli též zahynou.
Srdce to bije těžce, když zemi šeptám sliby,
husám, co domů letí cestou, jíž i tys šel,
vyprávím o příteli - víc než jiní mi chybí,
ač jsem mu, teď se bojím, málokdy rozuměl.
A opět- tři naprosto náhodná témata, která bych dřív zapomněla, než si vůbec sesumírovala, co za příběh pro ně lze vymyslet...A stejně jako u včerejší povídky, běhá mi mráz po zádech kvůli rozdílnému pohledu různých ras na svět, na život. Ach, ten poslední řádek!
OdpovědětVymazatVždycky jsem za to měla Finroda ráda, že se takhle lidí ujal, asi ho i fascinovali, že nebýt něj, kdo ví, jak by to s lidmi vůbec dopadlo. Zároveň pro něj musela být marnost, že tak jako vyprávěl a zpíval Bëorovi a jeho lidem, mohl klidně přijít každých 20 let a opakovat své snahy lidi učit, protože jeho milí lidé mizeli asi tím způsobem, jako by se člověk snažil vypěstovat les ze dvouletých bylin.
Přesto je na tom něco hezkého, když Edain umírali stářím, jak jim to bylo předurčené, a ne předčasně.Báseň je moc krásná a snadno člověk s Finrodem soucítí. Moc ráda si někdy přečtu i povídku.
(P.S. Pomoc, proč si zpívám sloky na melodii Fallonina Prokletého?)
[1]: Díky moc! Tahle básnička je z letošního března moje nejoblíbenější.;)
OdpovědětVymazatJo, Finrod sehrál v příběhu prvních Edain, zvlášť těch z Bëorova domu, naprosto nezastupitelnou roli, ale musel to být strašlivý šok, když viděl první z nich umírat stářím. :-? Určitě byl víc než zvyklý, že nějakého zabili skřeti, nebo něco, ale aby jim zbělely vlasy, zeslábli, zásadně se změnili a pak prostě zemřeli - a řekli mu "tak to chodí", to ho muselo vyděsit. Zvlášť když se jednalo o jeho úplně prvního a dost možná i nejlepšího lidského přítele... A musel si pomyslet "tak tyhle bytosti jsou FAKT jiné než my"... Ale máš pravdu, je hezké, že se někdo v Prvním věku toho starého věku vůbec dožil. :)
"vypěstovat les z dvouletých bylin" :D To se mi líbí... ;)Povídka bude... za dlouho. *povzdech*
(Má to podobné téma? Jenom role jsou obrácené... :))