30. března: Dědictví (povídka inspirovaná Hobitem a Silmarillionem)

Myslím, že žádný odpočinek mě už nečeká (témata nedocházejí a nedocházejí), takže se už těším, až to zítra všechno skončí...

Dneska bylo témat pět: "moudré zvíře" z karty archetypů, citát Mary Oliver "The heart, in those days, was small, and hard, and full of meanness.", "Halethiny ženské stráže" z karty duchů textů 1 (což je kanonické, kdyby se někdo zajímal), knižní titul "The Dark Wife" a citát básnířky H.D. "The petals reach inward, the blue tips bend toward the bluer heart and the flowers are lost."

Přiznávám, že dnešní téma jsem si zkomplikovala víc, než jsem nezbytně musela - to mám z toho, že jsem chtěla psát o prvním zvířeti, které mě napadlo, ještě než jsem si přečetla ostatní témata... Výsledkem je asi nejvíc matoucí výtvor letošního března.

Dědictví

Byla klidná noc, tichá a pokojná, noc Třetího věku. Okny se do pokoje vtíral chladný vzduch - jaro bylo stále studené.

Žena seděla na parapetu a v kolébce spalo dítě. Chlapec.

V dlaních měla malé ptáče, téměř černé, jen na hrudi pár žlutých teček. Něžně ho laskala útlými prsty. Už nyní se mělo k světu mnohem víc, než když ho před pár dny našla. Snad vypadlo z hnízda - ono a jeho tři sourozenci.

Leželi tam, kde kvetly v trsech první modré kvítky, náhle vadnoucí. Blankytné okvětní lístky svěšené, zmrzlé v jarních mrazech. Tři ptáčata už byla mrtvá, ale čtvrté stále slabě pípalo.

A tak nyní odpočívalo v ženiných teplých dlaních a měsíční světlo tančilo po jezeře. Malý drozd.

Otevřel zobáček a ozval se tenkým hlasem.

Ženě se téměř zdálo, že mu rozumí. Zcela jistě věděla, které zapípání znamená děkuji, a které dej mi červa. A zrovna dnes odpoledne si byla tak jistá, že ji drozdí mládě poprosilo, aby otevřela okno a dopřála mu čerstvý vzduch. Ztrácela snad rozum?

(Co by se pak stalo s jejím synem?)

Nepřítomně hladila lesklé, tmavé peří.

Ta ubohá žena! Co věděla o minulosti svého vlastního rodu? Její matka jí ještě vyprávěla o Girionovi, pánovi Dolu, a o loďce s ženou a dítětem, kterou řeka odnesla pryč od žáru a dračího ohně. Ale kdo si pamatoval na slunce v Dolu a na ptáky, kteří hnízdili na úbočí Osamělé hory? Kteří sedali jejím předkům na okenní římsy a vyprávěli svým švitořením příběhy dávno zapomenuté…

Příběhy o založení krásného města pod Horou. Příběhy o prvním z jeho pánů, který si prý přivezl svou nevěstu z daleka, předaleka, ze smutného, šedého kraje jižně a západně od Mlžných hor, kterému říkali Vrchovina. Prý byla nízké postavy, vlasy měla tmavé a pleť snědou - tak rozdílná od lidí ze severu! Říkalo se, že drozdi v tom kraji jejího dětství měli srdce v malých hrudích tvrdá a hořká. Zobali bobule z trnitých keřů a rozbíjeli šneky o skály. Ta dívka jim prý naslouchala a oni letěli s ní, když ji v krytém povoze vezli k severu.

Někdy, za jasných dnů, jí vyprávěli o časech ještě starších, o úprku jejího lidu z potápějícího se kontinentu právě do náručí toho šedého kraje, kde už žili jejich příbuzní. O lesním lidu v zemích dávno ztracených pod mořem a o bojovnici, která se oblékala do kožešin a čelo si malovala rudou hlinkou, když stála po boku své nebojácné paní. A o jejím přátelství s jiným lidem - lidem nevzhledným, tajnůstkářským, a přece dobrým, lidem stromů, balvanů a temných, zapomenutých míst. Drughu si říkali.

A svět už dávno zapomněl, že to byli oni, kteří drželi v srdcích mnohá tajemství, kdo naučil ženu - bojovnici z lesního lidu mluvit s ptáky s žlutě kropenou náprsenkou. Tolik tisíciletí uplynulo! Pryč byla bojovnice a pryč byla nevěsta z Vrchoviny.

Pryč byly stovky generací, rozmlouvajících s nenápadnými tmavými ptáky.

Zbyla jen žena, v dlani zraněné ptáče, a spící syn v kolébce. Měsíc tančící po jezeře. Na obzoru strmící Hora a v ní dřímající zlo.

A u Hory čeká šedý kámen - čeká na toho, který ví, kdy zaťukat.

Poznámky: Drughu - Drúadané

Halethin lid a Vrchovci (a lidé z Hůrky) byli příbuzní, zatímco Seveřané byli nejspíš příbuzní Bëorovců a Hadorovců, jejich odštěpené větve. Přátelství Haladinců s Drúadany je kanonické.