28. března: Ani dobrá, ani zlá (povídka inspirovaná Silmarillionem, Nedokončenými příběhy a Pánem prstenů)

Myslím, že dneska jsem udělala absolutní rekord! (Tedy snad.) Osm témat!!!

To znamená téma ze všech karet kromě jedné! (Kdo dává pozor, může zjistit jaké...) Takže si asi dovedete představit, že to byla lahůdka...

Témata: "moudrý starý muž" (karta archetypů), "Primule Brandorádová" (karta hobitek), Shakespearova scénická poznámka "Exit, Pursued By A Bear", citát Mary Oliver: "I have become the friend of the enemy, whoever that is.", "Tar-Elendilova žena" (duchové textů 1), "The Will of the Empress" (knižní titul), "očekávání" (karta emocí) a citát skupiny The xx "You're touching me like you have no desire for closure."

Bylo extrémně dobrodružné něco na tuhle kombinaci vymyslet. Vážně, co mají tyhle věci společného??? Co je spojuje? Hobitka a žena númenorejského krále? To jako fakt? A co teprve ten pitomý medvěd! Problém je jednoduchý - není spojující bod. Tedy... není klasický, příběhový společný okamžik.

Ale pak mě napadlo (stále jsem uchvácena vlastní genialitou!) změnit zásadně perspektivu. Jakože úplně. Péct na hobity, královny, staré muže i medvědy. Tohle není příběh o nich. Tohle je příběh někoho, kdo je mohl potkat všechny.

Výsledek je, jak jinak, divný. Hodně.

A taky asi letos nejdelší povídka - a jedna z mých oblíbenějších.

(Hledat v povídce všechna ta témata je taky dobrá hra...)

Ani dobrá, ani zlá

Jsem stará téměř jako sám svět. Lampy Valar jsem nespatřila, ale když Středozem spala pod hvězdami, já už tu byla.

Když zástupy Eldar putovaly prázdnou pustinou ke Světlu, já a moje sestry jsme stály v cestě. Byla to osamělá hlídka, po celý šedý První věk.

Jen stromy se odrážely na hladině a ryby v hlubinách pokojně proplouvaly mezi řasami. Zlaté oči Pastýřů stromů pomrkávaly mezi listovím.

Naučila jsem se dýchat samotu, omývat ticho.

A někdy za nocí jsem se ptala starých hvězd - jsem dobrá, nebo zlá? Nikdy mi neodpověděly.

S Druhým věkem přišli lidé.

Měli tmavé hlavy a zvučné hlasy. Skryli se v lesích na levém břehu, rozplynuli se v nich. Jen občas přicházeli ke mně, aby se napili nebo smočili unavené nohy. Málokdy se ponořili celí - víry byly zrádné.

Ryby v hlubinách náhle nebyly mými jedinými společníky. Učila jsem se znát lidi.

A stále jsem se ptala hvězd na své dilema. Mlčely.

Bolelo to - být tak dlouho ignorována.

Snad proto jsem se rozhodla, že budu trochu od obojího. Někdy dobrá, někdy zlá. Kolikrát jsem lidem z lesů poskytla útočiště, když je divá zvěř (nejčastěji medvěd nebo vlk) pronásledovala k mým břehům, kolikrát jsem zmátla stopu. A kolikrát jsem s jarem přinesla od pramenů povodeň, ničila vše v dosahu a brala životy! Ne, nikdo mi nemohl rozumět.

A přesto mi lidé začali dávat jména.

Muselo to být několik století, než ke mně přišli další lidé.

Vysocí a často světlovlasí. Přijeli na velkých lodích z Moře. A Moře vyprávělo o ostrovu, daleko, daleko, ostrovu ve tvaru hvězdy.

V té době jsem už hvězdám nemohla přijít na jméno.

Přijeli k ústí a pozorovali mě s úžasem. Jedna z lodí zamířila proti proudu. Kapitán stál na přídi. Zakotvili uprostřed lesů, asi sedmdesát mil proti proudu. Kapitán sestoupil a nabral vodu do dlaní. Měla hnědou barvu.

Vzal stříbrnou čelenku a ponořil ji do vod. To bylo nové… "Na přání královny, jejíž naděje byla, že tuto čelenku obětuji v první řece Středozemě, po které se poplavím," promluvil ke mně muž, "přijmi náš dar, Jediný."

To musí být manželka Tar-Elendila, čtvrtého krále hvězdného ostrova, který má tři krásné děti, ale jedno miluje víc než ostatní, zašeptalo Moře tam, kde jsme se setkávaly. Zašuměla jsem v odpověď.

Stříbrná čelenka klesala ke dnu.

Hezky se blyštěla ve slunci, uchvacovala. Ale dětem hvězd není radno věřit, věděla jsem.

Stačilo vyčkat. Staletí se převalovala ve vodách, jako tlustí sumci.

Přijížděli znovu a znovu. Začínali kácet lesy, stromy, které jsem znala po staletí; podetnuté kmeny padaly do proudu. Pryč byl zelený stín, pryč byly žíznivé kořeny, zůstala jen kalně hnědá voda.

Každé jaro bouřily strašné pochodně mého hněvu.

Mí divocí lidé z lesů prchali až k ústí, k poslednímu zbytku nezničených hvozdů. Tam se skryli a zahořkli. Říkají tomu lesu Eryn Vorn.

I moje vody zhořkly, někdy se mi zdá.

Nemýlila jsem se, když jsem nevěřila lidem hvězdy.

Daleko na severu jsou mé prameny, velké chladné jezero. Jediná matka, kterou jsem kdy poznala.

Tam z kopců stékají potůčky a bystřiny, moje krev.

Tam přišli lidé padlé hvězdy (tehdy, když Moře bilo v úzkosti do břehů a proud chutnal slaně desítky mil od ústí) a na jeho břehu postavili své město z kamene.

Zuřila jsem.

Ale hluboko uvnitř mě se pohnula vzpomínka na stříbrnou čelenku, tak dlouho odpočívající v hlubinách. Na dar, neočekávaný a velkorysý. Požehnaný rukou královny. Byli jejími potomky, ti, co stavěli město.

Polaskala jsem prastarý dar a smířila se.

Toho dne jsem se rozhodla být na okamžik dobrá.

Jak sladká ironie! Jedny mé děti se skrývaly v posledních zbytcích lesů u ústí, druhé mé děti (nepřátelé těch prvních) nabíraly sil u pramenů. Spojovala je moje dlaň.

Stala jsem se přítelem svých vlastních nepřátel.

Kdyby se hvězdy obtěžovaly odpovědět, možná bych nebyla tak zmatená.

Třetí děti byly mé nejoblíbenější.

Drobní a veselí, dávající přednost pravému břehu. Neznala jsem je dlouho, a přesto jsem věděla, že to budou oni, kdo mě naučí znovu se smát. To už kamenné město u jezera leželo v troskách…

Chránila jsem je věrně, mé bezbranné děti Třetího věku.

Ale někdy, někdy jsem si vzpomněla, kdo jsem.

Přišla ke mně sebejistě, strašlivá zima, a škodolibě se usmívala. Sváděla. Zlo se domáhalo svých práv. Led pokryl moji hladinu.

Zhluboka jsem vydechla a nechala bílé vlky přejít.

Nepamatuji si, kdy ke mně přišel poprvé.

Bylo to dávno, jedna z těch chvil tak všedních, že si už nikdo nevzpomene, kdy nastala.

Přišel v těle starého muže, ale oči mu jiskřily věčností. Klobouk a huňaté obočí.

"Sestro," pozdravil mě tiše. "Už dlouho čekáš? Můžu posedět?"

Jak dlouho už si mě nikdo nevšiml!

Nabídla jsem svému bratrovi suché místo na břehu.

Doufala jsem, že zůstane? Byl stále na cestě, jako já, a přece jinak. Nepobyl dlouho. Ale vracel se často, protože i on si zamiloval mé drobné děti, které se bály vody. A pokaždé, když procházel kolem, nezapomněl se usmát a kývnout na pozdrav.

Svěřil mi věci, které mi hvězdy nikdy neřekly. "Věci se mění," zašeptal a já dostala strach. Když se věci měnily, často přicházela zkáza. Přežila jsem konec Prvního věku, přestála jsem konec Druhého. Svět byl přetvářen, když se věci měnily. Lampy se hroutily, moře se vylévala, hory se zdvihaly. Řeky vznikaly a zanikaly. Byla to změna, která mě zrodila!

A teď znovu?

Ach, snad jsem měla být připravená, vždyť můj příběh byl dlouhý, ale nebyla jsem, nebyla… Lnula jsem k Zemi ze všech sil.

Pusť, napomínala mě Země. Nic se přece neděje! Nic nám nehrozí, ještě dlouho ne. Nevíš, o čem mluvil…

Nechala jsem ji pocítit svůj strach. Strach z konce.

Země se zachvěla. Pusť! trvala na svém. Panikaříš.

Neřekla mi o stínu daleko na východě.

Jsem stará, téměř jako sám svět. Byla jsem tu, když poprvé vyšlo Slunce.

Moje vody jsou zlatě hnědé, stále si však pamatují zelený stín listí.

Byla jsem milována a byla jsem opuštěna. Byla jsem dobrá a byla jsem zlá.

A někdy nejsem ani jedno. Někdy hvězdy promluví a u mých břehů usedne Osud.

Zavřu oči a plynu. Ono se něco stane.

Dnes je na březích veselo. Malý lid cosi slaví. Světla a zpěv a smích. Mám je ráda, své třetí děti, ale nejsem jejich řekou. Umím být dobrá. A umím být zlá.

To, co se stalo dnes, mohl za to Osud? Viděla jsem ho, jak se prochází kolem a pitvoří se na ryby v hlubinách.

Nebo jsem to byla já?

Co na tom - přijdou další léta, další smích, další pláč.

Veselí utichá, hlasy umlkají. Přichází ticho. (Bylo se mnou dřív než všichni ostatní.)

Na hladině se jemně pohupuje převržený člunek.