25. března: Tíha (povídka inspirovaná dodatky k Pánu prstenů)

Dneska jsem plánovala jenom něco úplně kratičkého. Nepovedlo se...

Témata byla tři: citát Mary Oliver: "The poem is not the world. It isn't even the first page of the world.", "2 dcery správce Ectheliona II." z duchů textů 1 a citát zpěvačky Halsey "I'm searching for something that I can't reach."

---

Tíha

Když vzdělanější obyvatelé Minas Tirith četli básně správcovy sestry, vzdychali a oči se jim mlžily dojetím. Mluvili o nich jako o poezii a nešetřili chválou. "Paní vidí do lidských srdcí,"říkali, "zná jejich hlubiny, smutky i radosti; rozumí nám."

Správcova sestra stála vysoko na hradbách a vrtěla hlavou. Byla to jenom slova.

Neměla žádný zvláštní náhled do ostatních lidí. Měla jen melancholickou duši.

A mnoho smutku kolem sebe.

Trpící blízké, ustarané příbuzné… Tolik věcí, které předat papíru. Netřeba o tom mluvit. Otočila se a sestoupila z hradeb.

Svoji sestru nalezla u fontány. Seděla a pozorovala děti.

Mladší ze sester se neukazovala často na veřejnosti. Anonymita a samota jí slušely. Netoužila po ničem, jen po jedné věci, a tu nemohla mít.

Dvě malé děti se honily po zahradě. Dva bratři. Smích, v posledních měsících tak řídký, zvonil pod jarní oblohou. Mladší, sotva pětiletý, se snažil utéct svému velkému bratru; ten trpělivě předstíral, že ho nemůže dohonit, zatímco neustále hlídal, aby bratříček nezakopl. Byla to krásná scéna.

Ženu bodlo u srdce. Strašlivé, zničující toužení. V očích jí zaštípaly slzy.

Teplá ruka se dotkla jejího ramene.

"Netrap se," zamumlala její starší sestra. "Proč si to děláš?"

"Já myslím, že tomu nerozumím…" zašeptala mladší. "Takové dvě krásné děti! Co bych dala…" Zarazila se. Ne, tím směrem se nepouštět. "Nechápu, proč je k malému Faramirovi o tolik chladnější. A věci se jen zhoršily, co nás Finduilas opustila…" Teď už plakala.

"Aspoň má svého bratra," konejšila ji sestra.

Mladší z žen vzlykla. "Kdyby byl můj… Kdyby to náš bratr dovolil, dala bych mu tolik lásky… všechnu lásku… Jak může! To nevidí, jaké je dítě štěstí?" Ruka jí bezděky sjela na břicho, stejně prázdné jako celý její život.

Hledala, tak dlouho hledala to, čeho se jí nedostávalo. Čeho se jí nikdy dostávat nebude.

"Sestro, odjeď se mnou! Odjeď se mnou na jih, do Lebenninu. Necháme tohle město smutku daleko za sebou. Třeba ve kvetoucích horských údolích ti bude líp!"

Překvapeně zvedla hlavu. Její starší sestra měla vážné oči a tvář odhodlanou. Skutečná Paní.

Opustit město? Odjet pryč? Bylo to vůbec možné?

Lákalo ji to. Ve vnitřnostech jí seděla tíha, nepolevující smutek. Možná že pod sluncem, na zelených loukách, by jejímu srdci bylo lépe…

"Udělejme to!" přesvědčovala ji sestra. "Denethor si ani nevšimne. A tvůj pán manžel za námi může přijet, bude-li chtít. Oběma nám bude líp, uvidíš!"

Odejít, daleko… a začít se hojit. Nebo aspoň odpočívat. (Tak jak Finduilas chtěla…) "Dobře," zašeptala, "dobře."

Starší z Ecthelionových dcer pozorovala druhou ženu a plánovala cestu.

Napíše báseň - o bolesti své mladší sestry. Bude niterná, bude o životě.

Nebude ani stínem skutečnosti, jen nezřetelným otiskem v půdě. Jenom slova.

Zahradou zvonil smích dětí.