18. března: Drakobijci (povídka inspirovaná Húrinovými dětmi a Hobitem)
Včera byla nejlepší kombinace témat, kterou jsem mohla obdržet, dneska byla jedna z nejhorších.
Vážně se mi nechtělo psát, ani nic vymýšlet, a asi je to docela znát. Ale co má člověk dělat s takovými tématy?
Byl to Shakespearův citát "For he today that sheds his blood with me, shall be my brother.", "matka Sadora Labadala" (duchové textů 1), "žena Barda I." (duchové textů 2) a emoce "vážnost". Protože zvlášť ty postavy mají tolik společného...
Drakobijci
Už od pradávna, kdekoliv ve světě lidí a kdykoliv v čase, vyprávěly matky za dlouhých večerů svým dobrodružství chtivým chlapcům příběhy o dracích. Vyprávěly tiše a nesmírně vážně o hrůze a slávě, o lítém boji s nejnebezpečnějším z nepřátel. A chlapci naslouchali. Ve svých srdcích toužili být drakobijci. Toužili vyjet se skupinou společníků, blízkých jako bratři, a společně porazit netvora.
Většina se s drakem nikdy setkat neměla. Jiné měl poznamenat navždy. Ale ve svých srdcích ho měli všichni. Stín.
Prvním z draků byl Glaurung.
Když malý Sador ležel ve své tvrdé postýlce, pod tenkou přikrývkou a poslouchal hlas své matky, jeho posvátnou melodii, neměl ještě svět pořádnou představu, co to drak je. Spatřili ho jen jednou, nedospělého a zranitelného, před dlouhou, dlouhou dobou.
A přesto Sador nechtěl slyšet o ničem jiném. Poslouchal s vykulenýma očima.
Jak naivní je stále svět, který si přeje blíže poznat Morgothovy draky!
Maminka vyprávěla, možná si i trochu vymýšlela, a potají se usmívala. Rytíři, vyjíždějící spolu na výpravy, prolít krev a porazit nestvůru. Chlapci se tajil dech…
Sador draka nikdy nespatřil. Viděl však spoušť, kterou Glaurung zanechal na Ard-galenu, když příliš pozdě přispěchal do bitvy. A zhrozil se. Už nechtěl porazit nestvůru.
Když pak ve stáří vyprávěl malému, vážnému chlapci příběhy o netvorech a hrdinech a viděl, jak mu září oči, strašlivé tušení mu napovědělo, že ten smutný chlapec se s drakem setká. A drak ho porazí.
Posledním drakem byl Šmak.
Bardova maminka o dracích nikdy nevyprávěla. Za dlouhých večerů radši mlčela, nebo zpívala smutné, monotónní písně. Proč mluvit o dracích, když ten poslední spí tak blízko, že snad i zašeptání by ho mohlo probudit?
Byla to jeho žena, kdo mu vtiskl do rukou tisový luk, když se jezero proměnilo v plameny. V očích měla slzy a na tvářích saze.
Proléval krev se svými bratry ve zbrani, jak vyprávěly příběhy, kterým nikdy nenaslouchal, a nakonec stál sám. Porazil draka.
Nad krajem se rozhostilo posvátné ticho.
Možná se svět konečně naučil nesnít o dracích.
Jj, matka Sadora Labadala je už krok dosti bokem z komfortní zóny, stejně jako Bardova žena je krok bokem od nějakých možných spojovacích článků, když chceš jako spojovací článek vzít Túrina a Barda.
OdpovědětVymazatAle předokládám že to je ta výzva. Ale myslím, že si s tím víš rady líp, než kdokoliv jiný :)Vzpomněla jsem si na prof. Standu Komárka, jak nám říkal, že představa draků v lidské civilizaci může být jakousi kolektivní pamětí savců na dinosaury, velké děsivé a často i létající stvůry, uložené stále někde hluboko v našich mozkových kůrách nebo ještě hloubš. Myslím že je to spíš kec, ono asi občas docela stačilo nějakou dinosauří kostru najít :)
[1]: Tahle snůška témat byla jednoznačně největší výzva letošního března, a to počítám i povídku o Brandyvíně. :D Vážně, vážně jsem nevěděla, co s tím...
OdpovědětVymazatAle aspoň jsem dostala příležitost říct svůj názor na draky. :)To je docela husté, pokud by to tak doopravdy bylo!! A i pokud je to kec, pořád je to zajímavá myšlenka. :) Myslím, že lidi by měli oživit svoji kolektivní savčí paměť, protože v současné kultuře je drak očividně dobrý tak na to, aby na něm někdo jezdil...