13. března: Znovushledání
Včera jsem měla prázdniny... žádné téma, žádný stres... Myslím, že poprvé a naposledy.
Dneska byla témata čtyři: Shakespearův citát "Let's talk of graves, of worms, and epitaphs.", z duchů textů 2 "Orodrethova žena", knižní titul "At Her Feet" a emoci "závist".
O Orodrethově ženě nevíme skoro nic, kromě toho, že to byla Sinda ze severního Beleriandu - což znamená, že nebyla jednou z "žen, co zůstaly ve Valinoru" (což by měl být vlastní živočišný druh, s latinským názvem a tak podobně). Nevíme, jak skončila, ale já si už léta představuju, že umřela, když Sauron dobýval Tol Sirion, a v době Orodrethovy smrti na Tumhaladu už tedy byla pár desítek let mrtvá...
Znovushledání
Mluvme o něčem krásném - co třeba o shledání,
jež za smrtí a zmarem nám jitro dopřeje,
a ač se stále zdá mi, že bitvu slyším v dáli,
mé tělo leží prázdné a duši lépe je.
Snad tě teď půjdu hledat - už cesty nebojím se,
vždyť sama na mě čekáš téměř čtyřicet let,
a za ty strašné roky, v slzách a osamění,
já naučil se, lásko, vám, mrtvým, závidět.
Já učil jsem se, lásko, o tíži rozhodnutí,
já o chybách se učil, které jim v patách jdou -
tak dej mi odpočinout, do klubíčka se schoulit,
na žití zapomenout a spát ti u nohou.
Mluvme o něčem krásném - co třeba o naději,
a nelpěme už k tělům - jsou mrtvá, prach je vzal!
Proč zbytečně se trápit, že pro ně hrobu není,
když ruku v ruce smíme jít přes Moře, a dál.
Předevčírem veselá povídka a pak tohle. "Mluvme o něčem krásném", no jasně, tak určitě, jen škoda že to asi těžko jde, když je to celé tak plné smutku. To je krása! Skvělá báseň, jistě jedna z mých oblíbených.
OdpovědětVymazatVydrž, už bude půlka! :)
To je krásné, nemám slov.
OdpovědětVymazat[1]: Ale vždyť je to docela positivní! :-? Konečně můžou být zase spolu a Orodrethův život byl stejně jeden velký průšvih, tak mu třeba bude na chvíli v Mandosu líp... Smutek nemusí být jen špatný.
OdpovědětVymazatDíky strašně moc!!! Jsem opravdu ráda, že se ti líbí! :)[2]: Děkuju mockrát!!! :)
Whaw! Nemůžu neobdivovat tu dokonalou formu! Obsah je krásný, silný, poetický a beroucí za srdce, jako vždy, u Tebe by mě spíš překvapilo, kdyby takový nebyl, ale co nechápu je, jak dokážeš tyto věci vyjádřit v tak dokonalé básnické formě a přitom básni zachovat naprostou přirozenost a plynulot. Jen v jediném místě mě to malinko zaškobrtlo a to u těch čtyřceti let, ale nevím proč, z formy to nevybočuje. Každá sloka čtyři verše, každý verš dvě části (půlverš?), každá z těch částí sedm slabik, jen vždy druhá půlka 2. a 4. verše má slabik šest. A tak pořád, u každé sloky. To je fascinující. Nedovedu si představit, jak to děláš, protože ta lova, vyjádření a obraty jsou nesmírně krásná, poetická, citlivá, jemná a působiví že tam přesně mají být, tato slova, v tomto pořadí, a žádná jiná. A přitom jsou v tak přesné formě. Já kdybych to psala, musela bych bd někde z formy vybočit a nemít ji tak dokonalou nebo nutně někdě udržet formu na úkor obsahu. To se Tobě nestalo, necítím a neslyším v básni nic, co by tma bylo špatně, navíc nebo chybělo. Nechápu, jak to děláš, ale je to úžasné.
OdpovědětVymazatA k obsahu - Ty víš, že jsi mě dojala. A bylo tentokrát úplně jedno, o kom báseň je, myslím, že je univerzální, platná pro všechny, kdo neodešli ze světa do Síní Mandosu spolu, zároveň, a kdo mají naději, že se po smrti opět se svými nejdražšími shledají. Tentokrát nevím jak, ale hned po prvním verši jsme věděla, že budu dojatá a že mě to chytne z srdce a nějak jsem okamžitě vycítila atmoféru básničky. Vážně se Ti to povedlo. :-)
Pomněnko moje, děkuju!!! Vím, že odpovídám na téměř pět let starý komentář, ale i tak mi pořád dělá velikou radost, až se cítím, jako bych byla nějaký velký básník (haha). :) Co se formy týče, narážíš na něco, co je typické pro moje básně, a to je velmi přesná forma, která je ovšem občas trochu neintuitivní (to je problém těch čtyřiceti let - slabikově to tam je, ale musí se to správně a ne úplně obvykle nafrázovat, někdy můžu předvést naživo ;)). Aby měly verše pořád stejný pocit slabik, je jedna z mých hlavních snah, používám k tomu metodu, která by se dala nazvat "držení": první je myšlenka pro sloku, která musí být dost ohebná, aby se dala podřídit formě. Pak následuje samotné držení - děje se v hlavě a pouze v hlavě. Určující je většinou první verš, který přijde sám, a automaticky určí rytmus celé básně - první verš sám vyjeví délku verše druhého, který je většinou rýmovaný se čtvrtým, tudíž jsou nejdůležitější (naopak třetí s prvním rýmuju, jen když si to chci udělat "zajímavé" ;)). Třetí verš je nejméně důležitý, přeskočí se a musí se vymyslet verš čtvrtý, rýmující se, a zakončující myšlenku. Třetí verš se mu následně myšlenkově podřídí. Celou tu dobu musím v hlavně a) počítat, b) neustále si recitovat, co už mám (i když mi verše chybí) - je nutné "slyšet", že rytmus sedí. Pokud nesedí, je nutné vymyslet jinou verzi verše a někdy i celého dvojverší. (To vede k velmi přesné formě, ale bohužel občas i k neintuivitě frázování, protože v hlavě, když je člověk pevně fixovaný na jeden rytmus, to zní jinak, než když to dáš na papír, hezky s čárkami, dáš to přečíst jinému člověku, nebo to sám zkoušíš zarecitovat o pár let později. Nejlepší návod, jak to číst, je ignorovat čárky a přirozené plynutí řeči, ale zaměřit se na už rozluštěný rytmus, melodii.) Je to celé takové docela intenzivní myšlenkové cvičení, náročné na soustředění. ;) A samozřejmě se nesmí rezignovat na obsah - mnoho dobrých veršů prostě nakonec zahodíš, protože to nebylo to ono. Takže tak nějak. :)
VymazatÓóóó!!! :) A ano, máš pravdu - je to poměrně univerzální téma. Děkuju!!!!