A kosti v rovech se pohnuly (povídka inspirovaná Pánem prstenů/Dodatky)

Po více jak půl roce od vyhlášení a několika měsících poté, co vyšel almanach, zveřejňuji i tady na blogu povídku, se kterou jsem soutěžila v letošním (druhém) ročníku soutěže O Gondorský semenáček. Zároveň je to poslední povídka, kterou jsem kdy do soutěže poslala, protože se pro třetí ročník připojuju k porotcům literární části.

Takže tohle je poslední půl roku zpožděný příspěvek, který tu archivuju pro ty, co ještě neměli to štěstí na něj narazit kdekoliv jinde...

Tentokrát je to prý horor, i když zamýšleno to tak nebylo.

A kosti v rovech se pohnuly

Kráčel rdousivou temnotou.

Šel, neviděl nic, a svírala ho ledová hrůza. Zdálo se mu, že v dálce kdosi volá, slabým, nejistým hlasem. Náhle se jeho zrak pročistil a on spatřil, že je noc a vítr žene cáry mlhy přes ostré hřebeny kopců. Nad hlavou se občas mihly hvězdy.

"Kde jste?" volal ten vyděšený hlas.

Poznával ty vršky - byl to domov. Ale byl jiný. Děsivý a zlý.

Něco se černalo na vrcholu kopce.

"Kde jste?" volal ten z mlhy.

A hlas, hluboký jako pukliny země, chladný a cizí, odpověděl: "Tady." Dech muži zmrzl v ústech. Nocí kráčelo něco moc zlého. "Čekám na tebe," řekl Hlas.

Někdo byl docela blizoučko. A pak ten vyděšený hlas, ten, který tak volal, vykřikl: "Ne!" Natáhl ruku kupředu. Na okamžik spatřil tvář orámovanou kudrnatými vlasy, tvář zkřivenou hrůzou, než vše opět pohltila temnota…

Otevřel oči a mělce se nadechl.

Za valy hradiště se do oválného údolí začínaly vkrádat první sluneční paprsky. Svítalo. Jeho žena ještě spala, vlasy rozhozené po polštáři a ruce složené na břiše, kde jejich dítě dosud čekalo na svůj čas.

Takový strašný sen a takové krásné jitro.

Nevědomky se zachvěl.

Neměl však čas zabývat se špatnými sny a zlověstnými vidinami. Král se blížil. Ještě dnes si přijede pro polovinu jeho mužů, jak bylo domluveno, a odvede je bránit spanilou věž. Útok už byl blízko - všichni to cítili. Byl to král a válka, kterou se společně snažili vyhrát, na co musel myslet. Ať už byl ten, kdo v mlze hledal své druhy, kdokoliv, a ať nyní bloudil kdekoliv, byl mimo dosah knížete.

A přece se ten sen zdál být důležitý.

Jeho domov a domov jeho lidu - tak proměněný, tak zlověstný! Byla to snad vidina budoucnosti? Setká se jednou s těmi dvěma? S tím drobným, vyděšeným stvořením a hlasem, který se zdál vycházet z temných hrobů…

Pohled mu sklouzl na těhotnou ženu na lůžku. Ať Jediný nedopustí takovou hrůzu! pomyslel si.

Přes zelené drny skákala ze západních svahů vrchů k hvozdu prudká bystřina. Dovádivě padala přes kameny a barvu si brala ze slunce a modré oblohy. Už brzy ji pohltí hvozd a ona se stane řekou, temnou a nebezpečnou, ale tady, ve vrších, byla mladá a plná radosti.

I dívka byla mladá. A krásná, jak mnozí říkali. Seděla u říčky a zkušenými pohyby zastřihávala peříčka šípů. Rychle a nemilosrdně se míhaly její prsty. Jen ovce, divoce se popásající na zeleném drnu, jí dělaly společníky. Co jiného měla ta dívka než svoje mládí a krásu a hbité prsty? Rozhodně ne svoji zemi - ta byla ztracena už před lety, a její lid pobit. Ti, co přežili, se skrývali na pomezí hvozdu a vrchů a stříleli vojáky horského krále ze zálohy právě těmi šípy, které vyrobily útlé prsty jejich paní.

I její otec byl mrtev a nezanechal po sobě ani vzpomínku. Zemřel měsíce před tím, než se dívka narodila. Matka byla živa, ale mohla by ležet v hrobě. Její duše už dávno utichla.

Dívka nebyla kněžnou, jako byl její otec knížetem. Byla jen tím, co zbylo, ubohou vzpomínkou na kdysi vznešené království Cardolanu. Bude-li k ní osud milosrdný, zemře rychle. Ale bude-li osud krutý, vezme jí i to jediné, co má, její mládí a její krásu, a ona zestárne. Pak bude muset sledovat, jak další a další rány dopadají na zbytky cardolanského lidu, dokud z nich nezbyde jediný. I ty hbité prsty zkřehnou, klouby natečou a stanou se neužitečnými.

Bystřina vplyne do hvozdu.

Pryč byly dny mečů a hrdinného boje. Pryč byla sličná věž na vrcholu kopce šlehaného větry. Pryč bylo hradiště v zeleném údolí a jasná rána.

Jen posvátná místa, prastaré mohyly na vrcholcích kopců, zůstávala.

Dívka si dlouze povzdechla, a tu se jí zdálo, že slyší docela blízko smích. Smála se žena - čistě a radostně. Čísi obrys tančil, útlý jako stonek leknínu a stříbrný jako ranní rosa, mezi peřejemi mladé řeky. K smíchu ženy se přidal smích muže - burácivě šťastný a mocný. Voda se vznášela a slunce stálo v nadhlavníku.

"Kdo je tu?" ptala se dívka.

A řeka ztichla.

Unaveně zavřela oči a prsty přejela po sponě, kterou nosila na rameni. Byla to spona z ryzího zlata, vykládaná mnoha modrými kameny, které se ve slunci blyštěly jako nespočetná křídla modrásků.

Král seděl v křesle s vysokým opěradlem, mapy rozložené na stole, a ukazoval knížeti pozice obránců. Jeho přísná, vážná tvář byla zachmuřená. "Muže, které jsi mi půjčil, umístím k severnímu úpatí Větrova, takže neponesou největší nápor útoku, až muži z Angmaru a Rhudauru přitáhnou. Což může být každým dnem…" Rukou si přejel po tmavých vlasech.

Kníže si přitáhl mapy, aby lépe viděl. Jejich vyhlídky se mu nelíbily - spojená vojska černokněžného a horského krále byla mocná. "Jsi si jistý, že nemám jet s tebou?" zeptal se.

Arveleg zavrtěl hlavou. "Bude lepší, když zůstaneš tady, pane - pro případ, že by se pokusili prolomit naši linii na jihu."

"Můžeme tedy očekávat útok na Tyrn Gorthad?"

Král pokrčil rameny. "Kdo ví. Myslím, že Amon Sûl bude prioritou našich nepřátel. A my musíme věž ubránit. Za každou cenu."

Kníže si povzdychl. Větrov - odvěký zdroj sporů mezi Rhudaurem a Cardolanem. Ne snad kvůli samotnému nehostinnému, větry ošlehanému kopci, ale kvůli tomu, co se skrývalo ve věži na jeho vrcholku. Bylo by velmi, velmi lákavé ho mít. A představa, že by skončil v rukách nepřátel, byla děsivá. "Za každou cenu," zopakoval kníže tiše.

Ale Cardolan už nebyl samostatné království a jediný nárok, který mohl na vznešenou věž vznést, byl nárok jménem jejího krále. Krále, který seděl naproti němu. Isildurův rod z Tyrn Gorthad vymřel a on nebyl král, ale jen kníže, dúnadan, jehož rod nenesl velké jméno. Král Arthedainu si opět nárokoval celé území starodávného Arnoru, jak připomínalo Ar- před jeho jménem. Byl to Arvelegův otec, Argeleb, kdo tento nárok první vznesl, a jeho otec, kdo ho uznal. Cardolan už nebyl samostatným královstvím. Argeleb si o sobě prý vždy hodně myslel, aspoň to otec tvrdil, ale Arveleg byl jiný. Statečný, přímý - byl to jeho přítel. Ale v první řadě byl jeho králem. A proto mu nikdy nebude patřit palantír z Amon Sûlské věže.

Nyní však nebyl čas myslet na vlastní zájmy. Nepřítel se blížil.

Arveleg poklepal na mapu. "Braň vrchy, příteli, kdyby snad přeci jenom udeřili z jihu. My udržíme Větrov."

Kníže pohlédl do šedavých očí. "Jak přikazuješ, můj králi. Ale prosím tě - buď opatrný!"

Král se pousmál a jeho tvář tím úsměvem zjemněla. "Některé věci nejsou v našich rukách."

Kníže sklonil hlavu a zamumlal: "Ne, to nejsou - kdo to ví lépe než já…"

"Něco tě trápí?" zeptal se Arveleg.

Kníže se unaveně usmál. "Jenom zlé sny, příteli, nic víc… a nic míň."

Král úsměv oplatil. "Spánek. Jen Jediný ví, kdy jsem naposledy bezesně spal! Znepokojená mysl nedopřává klidného odpočinku."

"Jestli jsi unavený, můžeš…"

"Děkuji ti. Využiju tvé velkorysé nabídky."

Oba dva se zasmáli.

"Mí lidé ti ukáží tvé komnaty."

"Ať ztratím korunu, jestli po všech těch návštěvách nenajdu ve tvém domě své pokoje sám!" ušklíbl se král, zvedaje se ze židle.

"Odpočívej dobře, Arvelegu."

Král na něj hleděl trochu překvapeně. "Děkuji ti." A byl pryč.

Kníže sklonil hlavu do dlaní. I on byl unavený.

Neusnul. Byl by přísahal, že neusnul. A to, co spatřil, bylo nepochybně příliš skutečné, než aby to byl sen. Byla to realita.

Byl uvnitř jakéhosi uzavřeného prostoru a jen zlověstné zelenkavé světlo rušilo temnotu. Stěny byly prastaré a u nohou se mu válely předměty z drahých kovů. A tam, mezi nimi, ležely vedle sebe čtyři neveliké postavy. Byli drobní jako děti, ale nebyli dětmi. Všichni měli kudrnaté vlasy a pokojné tváře. Poznal mezi nimi toho, kterého nakratičko spatřil v mlze. Leželi po způsobu mrtvých jeho lidu, s pažemi zkříženými na prsou a v prostých bílých šatech. Na sobě měli zlato cardolanských princů a přes hrdlo jim ležel tasený meč. A přesto mu cosi šeptalo, že nejsou mrtví, že pouze těžce spí…

Pak si náhle uvědomil, že cosi přichází, cosi moc zlého. Už se to blížilo, už si to všimlo těch čtyř, už se k nim natahovalo…

Probuďte se! Probuďte se! burcoval je beze slov. Nepohnuli se. Probuď se! Otevři oči, teď! volal na toho, kterého poznával. Rychle se vzbuď! A všechno zoufalství, všechen strach toho okamžiku vložil do svého povelu.

Stvoření otevřelo oči.

Byly velké a vyděšené. Drobný muž prudce otočil hlavu a zmateně se rozhlížel kolem. Když spatřil své druhy, tvář se mu zkřivila hrůzou. Uteč! chtěl na něj zavolat, zatímco jiná jeho část mu přikazovala: Braň je!

A pak to strašlivé, všudypřítomné Něco začalo zpívat. Děsivou píseň bez konce a beze smyslu. Zpívalo, nahoře i dole, daleko i blízko, neutěšeně a tvrdě, dokud se slova nespojila ve verše…

Dveře místnosti se prudce otevřely a kníže byl vytržen ze strašlivé vidiny.

Ve dveřích stála jeho žena, košík s chlebem v náručí. "Porada už skončila?" zeptala se.

Dokázal na ni jen tupě zírat.

Znepokojeně se zamračila a došla k němu. "Jsi v pořádku?" Její dlaň byla teplá na jeho čele.

Zatřásl hlavou. "Ano," odpověděl na obě otázky.

"A?"

"Mám zůstat tady a odrážet případný útok."

"Je pravděpodobné, že…"

"Kdo ví." Vzal její dlaň do svých a vtiskl jí do prstů sponu, kterou mu kdysi darovala.

"Pokud mám v nejbližších dnech zemřít, nepohřbívej ji se mnou. Chci, aby ji moje dítě mělo."

Oči jí sklouzly k břichu. "Hlupáku," zamumlala. "Co to povídáš?" Ale její prsty sevřely šperk.

Ta spona byla ze zlata a modré kameny se na ní blyštěly jako křídla modrásků.

Nářek a chrapot nemocných a umírajících v těch dnech téměř přehlušil radostné hlasy v její hlavě. Ještě je někdy slýchala, chladivý smích leknínové ženy a veselý zpěv podivného muže, ale jasné dny jejího mládí byly pryč. Byla stařičká.

Mnozí jí říkali, že osud jí byl nakloněn: málokterý dúnadan se v těch dnech dožil tak vysokého věku, ať už za to mohly neustálé boje, či úpadek jejich rodu. Ona v tom přízeň osudu nespatřovala. Pro koho byl radostným život plný ustavičných bojů a skrývání, kdo ho chtěl strávit strádáním a odříkáním, kdo toužil vidět svůj lid klesat do svého vlastního úpadku? Co skutečně znamenalo víc než dvě stě let takového života? A nyní, když tělo zestárlo a mysl umírala, nyní, když měla nárok na odpočinek a tichou, klidnou smrt, musela sledovat, jak poslední z jejího lidu bídně hynou.

Ta nemoc přišla náhle - vítr ji přinesl z jihu. Prohnala se Eriadorem a zabíjela vše, čeho se dotkla. Mor, šeptali lidé. Umírali všichni. Snad někde daleko na chladném severu byli v bezpečí před strašlivou smrtí, ale zde, na úpatí vrchů, v kraji poznamenaném válkou, už brzy nezbyde nikdo, kdo by pálil mrtvé.

Ona jen doufala, že nezůstane poslední.

Byla stará, prastará - ji nemoc neušetří. A ona ani v delší život nedoufala.

Bude to brzy, věděla. Utírala zpocené tváře nemocným, přikládala obklady z léčivých bylin, mluvila konejšivými slovy a cítila, že i její ruce jsou studené, čelo horké a šediny na skráních slepené potem. Nohy měla slabé. Těžce dosedla na lůžko. Okamžitě přispěchalo děvče, její pomocnice, a začalo se starostlivě vyptávat.

"Jsem v pořádku," řekla jí paní. "To jen do starých kostí sedá prach. Chviličku tu poležím."

Děvče jí uvolnilo plášť a sponu s modrými kameny jí vložilo do dlaně. Paní se na ni laskavě usmála.

"Vzpomínka na mého otce," řekla všem a nikomu. Pak zavřela oči. O kolik laskavější by bylo zemřít v boji a náhle, dokud byla plná síly, jako on, než padnout jako stařena za oběť zákeřné nemoci! Děvče ji pohladilo po vrásčitém hřbetu ruky. Kolikrát jen ta ruka svírala zbraň… Dnes jenom ovce škubou trávu tam, kde kdysi běhala po pružných drnech! A náhle byli ti z její hlavy zpět a hlas muže zněl tak zřetelně, jako v těchto dnech málokdy. Prudce otevřela oči.

"Paní, paní!" Dívčin hlas byl vyděšený. "Je ti dobře?" Obezřetně ztišila hlas. "Slyšela jsi něco?"

Ona však pouze zavrtěla hlavou. Netřeba děvče znepokojovat. Co na tom, co ten muž řekl. Ty věci se nestaly, tím si byla jistá. Zatím.

Ale nemohla ta slova vyhnat z hlavy. Ta slova pronesená vážně, a přece radostně nad předmětem, který tak dobře znala: "Tohle je pěkná tretka pro Toma a jeho paní. Ta, která ji nosívala na rameni, byla krásná. Teď ji bude nosit Zlatěnka a na tamtu nezapomeneme…"

Stařena sevřela dlaně dívky, studené a třesoucí se, a viděla její oči, planoucí horečkou. Věděla, že ty její vypadají stejně.

Byly to oči těch, kteří se nedožijí rána.

Nepřítel přišel nečekaně. Týden poté, co král vyjel z bran pevnosti k severovýchodu.

Zvony se rozezněly uprostřed noci, kdy je spánek nejhlubší a tma nejčernější.

"Angmar, Angmar!" bily zvony na poplach. "Muži z Carn Dûm jsou tady!"

Bylo mu, jako by se probouzel z těžkého snu.

Rychle vzal meč a téměř mimochodem i dýku - tvarovanou do podoby listu a vykládanou zlatými a rudými hady. Pak vyběhl ven.

U valů hradiště se už bojovalo.

Noc byla temná, měsíc i hvězdy clonily mraky, ale nepřítel nesl mnoho pochodní a ty rudě blýskaly po úbočí kopců. Mohyly na jejich vrcholech byly temnými majáky smrti. Bez váhání se vrhl do řeže.

Zasadil ránu a bojiště se mu rozplynulo před očima. Opět byl zavřený v tom děsivém prostoru se zeleným světlem a čtyřmi drobnými postavami, a děsivá píseň právě dostávala smysl…

…Chladni ruko, srdce, kosti…

Paže mu ochabovaly.

Ne! Teď ne! Realita byla tady - bojoval za svůj domov, za svůj lid, za svého krále, a nepřítel byl silný. Ať byli ti čtyři kdekoliv, teď na ně neměl čas. Zvedl meč do výše a vykřikl, než se opět vrhl do boje.

Píseň však neustávala.

…v chladném spánku do věčnosti…

Bojoval za posvátná místa, chráněná před zlem už od dob praotců lidí. Bojoval za minulost i budoucnost.

(Mrtvolná ruka ověšená prsteny se plížila k rukojeti meče, jenž spočíval na hrdlech drobných stvoření.)

…na kamenném chladném loži,

dokud slunce nedohoří…

Bojoval za svou ženu a nenarozené dítě. Bojoval za život.

(Ten, který se probudil, uchopil dýku - nápadně podobnou té, kterou sám měl u pasu - a zvedl ji vysoko nad hlavu, na tváři výraz zoufalé nerozhodnosti. Ruka se blížila. Sekni! Sekni! křičel na něj mlčky, zatímco jiná jeho část volala, že nepřítel je všude kolem, že musí bojovat a zapomenout na to, co se děje na tom strašlivém místě.)

…černý vítr hvězdy svane,

na zlatě spát nepřestaneš…

Udeřil na muže z Carn Dûmu a v uších mu znělo to zlověstné zaříkání.

(Sekni! křičel.)

Už nevěděl, kde je a kde není. Byl na dvou místech a obě byla důležitá. Už nerozeznával stíny od mužů. Netušil, že v tu samou hodinu padl na vrchu bičovaném větry jeho král a nepřátelé podpálili starobylou věž.

…až temný pán pokyne

a zem s mořem zahyne…

(Stvoření s nožem jeho lidu v natažených pažích seklo.)

Nepřítel udeřil v okamžiku nepozornosti a on ucítil pohlcující bolest v pravé ruce. Nohy mu podklesly.

To strašlivé, mrazivé Něco vykřiklo, kvílivě a zle. Píseň byla zlomena.

"Carn Dûm, Carn Dûm!" vyzváněly zvony.

Bystřina se nořila do hvozdu, hluboko, hluboko pod větve stromů, spletené dohromady. Vzduch zde byl těžký a oči se klížily v pološeru. Nad vším bděla stará vrba. Kdosi seděl v lesní tůňce - lekníny jí kvetly u nohou…

Chtěla na ni zavolat, ale víčka měla těžká.

Kdesi daleko někdo mluvil: "Ubohá paní, zmítá jí horečka. Bojím se, že dlouho nevydrží."

Horečka? Bylo jí dobře.

"Není se čemu divit, v jejím věku. Naše ubohá paní!" Možná to byl jen sen.

Bystřina skákala v peřejích z prvních vršků do údolí. Mladá a veselá a plná světla.

Nebyla sama. Čekala na ni na prvním z kopců, její leknínová družka, a stříbrně se blyštěla ve slunci. Paní se k ní rozběhla a její nohy byly opět mladé. Zlaté vlasy té ženy chytaly světlo slunce.

Opět k ní někdo mluvil o horečce a smrti. Nechápala, co chtějí.

Už byla blizoučko.

Ruce se jí prázdně svíraly a oči hledaly sponu, kterou ta druhá měla mít, ale neměla. Zatím, zašeptal hlásek v její mysli.

Pak se ta žena z bystřiny usmála, na ni, a přece na někoho úplně jiného. "Bylo to veselé setkání." Její hlas byl plný radosti a něhy.

Paní se usmála zpět a duše, která tak dlouho lnula k tělu, se konečně vydala bystřinou vzhůru.

Do hrudi ho udeřilo cosi chladného a v srdce se mu zakousla bolest. Byl na kolenou - už nebojoval. Země se náhle zdála být mnohem blíž. Snažil se dýchat, ale nedokázal nabrat dostatek vzduchu; mezi prsty mu prýštila krev. Vše se ztrácelo v těžkém příkrovu nevědomí.

Kdesi ve velké dálce stále duněly zvony a mihotaly se plameny pochodní. Ryk boje slábl. To už se ho netýkalo - on už byl jinde.

Noc byla stále temnější a temnější…

Otevřel oči do jasného, svěžího rána. Vše kolem byl život a naděje - a on tam nepatřil. Co se stalo? Kde byl, kým byl, kam měl jít?

"Co se to jen stalo?" slyšel sám sebe zeptat se a zděsil se. To nebyl jeho hlas! Byl cizí, stejně jako to jitro, to slunce, to tělo…

Pak náhle poznal, kde je: ty vršky, to byly Tyrn Gorthad za jasného podzimního rána. Domov. Vzpomínka udeřila nečekaně - kdesi v dálce vyzváněly zvony. V hrudi ho zabolelo. "Ovšem, už si vzpomínám! V noci na nás přišli muži z Carn Dûmu a my byli poraženi. Ach! To kopí v mém srdci!" řekl, a tentokrát to znělo mnohem víc jako jeho hlas. Ale nebyl. Něco bylo špatně.

Neměl tu být. Měl jít za těmi zvony. Tam, kde ho jeho lid potřeboval. Bylo mu lehce - jako by setřásl cosi chladného a zlého.

Téměř mimoděk si vzpomněl na ty čtyři, uvězněné na strašlivém místě plném temných kouzel. Kratičkou chvíli uvažoval, co se s nimi asi stalo, a kdo byl ten tvor, který snad povstal ze samotných hrobů. Pak se otočil a následoval zvuk prastarých zvonů.

Zeptal se černokněžný král svých služebníků: Řekněte mi, co se stalo s lidem, který obýval vrchy jižně od Velké cesty? Co se stalo s pány Cardolanu?

Oni odpověděli: Jsou mrtví. Většina zahynula již před mnoha lety ve válce, když padl Amon Sûl, a zbytek hubí mor. Brzy nezbyde žádný. Zrovna dnes večer spálili tělo své poslední paní a její šperky uložili do mohyly, kde už léta leží její otec.

A černý král se zle usmál: Škoda nechat starodávné mohyly chátrat neobydlené! Vždyť už první lidé znali jejich cenu. Já říkám toto: vyšlete tam zlé duchy zmaru a nicoty, ať vstoupí do mohyl. Ať se to místo, tolik uctívané a tak vznešené, změní v místo chladu a hrůzy. Ať jen jeho jméno budí bázeň v těch, kdo půjdou kolem. A kosti těch, kteří zemřeli, se pohnou v rovech, a oni budou trýznit vlastní mohyly. Jejich jména budou zapomenuta. Vše, za co bojovali, pozbyde významu. A nikdo, kdo si cení života, nepřijde uctít jejich hroby. Já říkám: vpusťme tam hrůzu a smrt!

Na Mohylové vrchy se začala, tiše a plíživě, snášet mlha.