Padesát tisíc let (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Po dlouhém čase další kratší povídka z mého archivu. (Můj archiv je nevyčerpatelný, zvlášť pokud budu nadále zveřejňovat tímhle tempem. Což je fajn.) Tentokrát se jedná o jeden z těch známějších Tolkienových příběhů, ale komentář si nechám na Neklanovu radu až na konec.

Padesát tisíc let

Toho dne byly hvězdy obzvláště jasné. Nezvykle jasné. Ti, kdo mohli měřit čas pouze podle jejich běhu oblohou, si takových věcí všímali. Znepokojovalo ho to. Byly velmi, velmi krásné, ale proč zrovna dnes? Pokusil se uspořádat si myšlenky. Taky les tak zvláštně voněl, mechem, konvalinkami, pramenitou vodou a ještě něčím, co nedokázal pojmenovat. Věděl, že už se s tou vůní setkal, tam za Mořem, ve světle dvou krásných stromů, po kterém jeho srdce bolestivě toužilo. Jen ta vzpomínka mu dokázala vehnat slzy do očí. Brzy se tam vrátím, pomyslel si. Moře už není daleko a tam na ně budou čekat Páni Světa, aby je odvezli do blaženosti, která trvá navěky. Jen kdyby jeho zástup nebyl nejpomalejší ze všech. Jen kdyby se tolik jeho malověrných následovníků nezaleklo neznámého a nezůstali v zemích, jimiž procházeli. Tiše si povzdychl.

Cestu mu přehradil úzký potůček s pramenitou vodou. Elwë se sklonil, aby se napil, a na vodní hladině spatřil odraz temných stromů, sklánějících se nad ním, jako by ho chtěli uchvátit. Rychle zvedl hlavu. Ne, les byl dosud mladý a světlý, s podrostem borůvčí, ale Elwë cítil, že spatřil jeho budoucnost. Stromy vyrostou a zhoustnou a světlo mezi ně nevejde. Les se stane temným a nebezpečným, ne však zlým. Už nyní do něj vstoupilo nějaké kouzlo, moc, která mu propůjčila to zvláštní světlo a vůni. Elwë se napil a zachvěl se, protože voda byla ledová.

Překročil potok a vydal se hlouběji mezi stromy. Neměl z toho dobrý pocit, že opouští svůj lid, někdy i na několik dnů, ale slyšel, že někde v těchto rozlehlých lesích táboří lid jeho nejlepšího přítele Finwëho. Třetí zástup už nejspíš dosáhl mořského pobřeží, ale Finwë se měl i se svými černovlasými bojovníky pořád zdržovat ve vnitrozemí. Elwë se s ním opět toužil setkat, nechtěl čekat, až budou oba v Blažené zemi. Čím déle však kráčel, tím víc si uvědomoval, že v tomto zvláštním lese, kam náhodou zabloudil, rozhodně žádní Kwendî netáboří. Stromy, hvězdy i zvuky, které ho obklopovaly, byly příliš zvláštní, příliš mocné, i když to nebyla zlá moc. Měl bych se vrátit, pomyslel si, ale přesto se neotočil. Kráčel dál a mech pohlcoval zvuk jeho kroků. Nevěděl, že už nikdy neuvidí svého přítele Finwëho, ani Olwëho, staršího ze svých dvou mladších bratrů, ani většinu svého lidu.

Šumění potoku, který překročil, už dávno zaniklo v šepotu stromů za jeho zády. Přinutil se zastavit a rozhlédl se kolem. Už nějakou dobu nevěděl, který směr je ten správný k návratu, ani jak dlouho bloudí. Klidně o tom přemítal, aniž by se pořádně rozrušil. Co se to děje? pomyslel si. Nemělo by ho znepokojovat, že je sám v rozlehlém, neznámém lese, prostoupeném kouzly, bez jídla, zbraní a pořádného oblečení? Oděn byl v cestovní zelené, která dobře splývala s okolím, a boty měl po dlouhé cestě od Vod probuzení poničené. Jen kolem pasu měl stříbrný opasek, dar z Valinoru, který dostali tři vyslanci Eldar, a přes ramena měl přehozený soumračně šedý plášť, značící jeho vůdčí postavení mezi Lindar. Plášť, který mu získal přízvisko Singollo, Šedoplášť. Elwë byl urostlý, říkalo se, že nejurostlejší ze všech Kwendî, ale věděl, že mu to spolu s jeho dýkou rozhodně nepomůže proti čemukoliv, co se v lese skrývá.

Odhrnul si špinavě stříbrné vlasy z pohledného obličeje a vyslal rychlou modlitbu ke hvězdám a jejich krásné paní, Vardě Elentári. Jen kdyby dnes nesvítily tak nepřirozeně jasně! Byl čas vážně se zamyslet nad zpáteční cestou.

Náhle se lesem prohnal vítr a znovu elfovi přinesl tu zvláštní vůni. Tentokrát však byla silnější. Spolu s ní přinesl ještě něco - zpěv ptáků. Elwë jemu podobný ještě nikdy neslyšel, ani si nedovedl představit, že by ptáci mohli zpívat tak krásně. Padl na kolena do mechu a poslouchal. Píseň se nesla mezi stromy a Elwëmu se vrátila vzpomínka na Valinor, tentokrát v ní však byl i stín velkých lesů, hustých a nekončících, spících pod svitem hvězd.

"Lómelindi," zašeptal, "zpěváci soumraku." Netušil, že slyší slavíky.

Dlouho klečel na zemi a naslouchal. A tu se mu najednou zdálo, že umírá, protože kdesi daleko za zpěvem lómelindi zaslechl jinou píseň, píseň krásnější než svit hvězd, i než blaženost Valinoru. Slova píseň neměla. Nechápal, proč je ještě naživu, proč jeho duch neopustil tělo a nevydal se na Cestu, protože takovou krásu nikdo nemůže slyšet, a přitom přežít. A přesto žil. Možná se mu to jenom zdá. Lómelindi slyší docela jasně, ale ten druhý hlas, ten je někde dál. Co když utichne a on tu zůstane sám, se srdcem prázdným a mrtvým? Namáhavě se zvedl ze země a vydal se směrem, odkud slyšel zpěv.

Šel jako náměsíčný, veden podivnou touhou spatřit toho, kdo zpívá. Už nemyslel na návrat, na rodinu, ani na přátele. Nemyslel na nebezpečí, jen na píseň, která se stále přibližovala a sílila. Možná šel hodiny, možná dny, možná jen chvíli. Náhle měl pocit, že je les prozářen zvláštním světlem, které nepocházelo z hvězd. A pak spatřil něco, co ho přinutilo zastavit. Přímo u svých nohou uviděl to, co předtím viděl jen ve Valinoru- malý bílý kvítek, první v Endórë. Opatrně se ho dotknul, oči rozšířené údivem. Vyrůstal z docela obyčejné zelené rostlinky, o které ani nevěděl, že kvete. Světlo, které mu dalo vyrůst, bylo nyní silnější a krásnější, zlatavě se ovíjelo kolem stromů. Rozhlédl se a spatřil, že všude kolem vyrůstají další a další, bílé okvětní lístky jemnější než dech. Píseň nyní zněla zřetelně a Elwë se opět vztyčil, omámený její krásou. Vykročil vpřed.

Náhle se před ním otevřela okrouhlá mýtina, nezastíněná stromy a otevřená hvězdám. Porostlá byla hebkou zelenou trávou a uprostřed stála Ta, která zpívala. Stála úplně nehybně a kolem hlavy jí kroužili ptáci, které předtím slyšel. Elwë udělal krok kupředu, zůstal však ve stínu stromů a zahleděl se na ni. Ve chvíli, kdy to udělal, byl ztracen. Žena byla úplně nahá, oděná jen ve zlaté světlo, píseň a háv smolných vlasů, který v měkkých vlnách padal až na zem, kde se proplétal se stébly trav. Byla krásnější než světlo Dvou stromů, než sám život, který je Ilúvatarovým darem, a moudrost tryskala ze všech jejích rysů. Elwë věděl, že je jedním z Duchů, kteří vládnou světu, že by měl padnout na kolena a prosit o shovívavost, ale v okamžiku, kdy jí pohlédl do tváře, netoužil už po blaženosti Země za Mořem ani po ničem jiném, jediné, co chtěl, bylo navěky na ni hledět a poslouchat její písně. Zapomněl na své povinnosti, na rodinu i na přátele, na strach. Už neměl vládu nad svým tělem. Nohy mu samy vykročily ze stínu stromů do světla mýtiny a zamířily k nehybné postavě v kruhu lómelindi. Cítil vůni, která ji obklopovala, tu, kterou nedokázal zařadit, když došel až těsně k ní. Věděl, že pokud přežije, nedokáže už nikdy milovat žádnou jinou pod Stromy ani pod hvězdami, že dal své srdce bytosti, která vládne Mocí, a která ho nekonečně převyšuje. Že pokud mu nebude dovoleno pobývat v přítomnosti její krásy a světla, zemře, navždy a nenávratně.

Píseň pomalu utichla, jako by si žena uvědomila jeho přítomnost. Byl už velice blízko. Věděl, že se její tělo může každým okamžikem rozplynout a ona odejde, neznámo kam. Nic se však nestalo. V tu chvíli přemohla láska v Elwëho srdci poslední zbytky strachu a on se natáhl a vzal ji za ruku.

Žena se pohnula.

Zvedla hlavu a zabodla své jasné oči do jeho.

* * *

Byly soumračně šedé s teplými zelenými flíčky.

Jeho ruka v její se zachvěla, ale ona mu nedovolila ji vytrhnout.

* * *

Nedokázal by to, pustit ji.

* * *

Cítil, jak se její světlo rozprostírá kolem něho a věděl, že se s ním děje velká změna. Jeho vlasy se stříbrně rozzářily.

A hvězdy jim tančily nad hlavou.

* * *

Proč jsi mě vzal za ruku?

Kdo jsi? zeptal se hlas v jeho hlavě. Její hlas. Řekni mi, kdo jsi, protože já tě neznám, cizinče.

* * *

Elwë.

* * *

Otevřely se nekonečné síně Eä, v nichž se dny měnily v roky a staletí. A napříč tím vším zněl její hlas.

* * *

Jmenovala se Melian. Melyanna, Maia.

* * *

Proč jsi to udělal?

Jejich ruce byly chladné, ale ani jeden tu druhou nepustil.

* * *

Miluji tě.

Nepotřeboval hlas, aby mohl promluvit.

* * *

Stromy ztemněly. Uplynuly vteřiny nebo roky?

* * *

Miluji tě, Elwë Singollo, Pane Lindar. Vtělím se úplně a nenávratně, svážu sama sebe zákony Ardy, její hmotou i jejími smutky. Zůstanu ti stát po boku.

* * *

A jejich ruce se rozpojily.

* * *

Elwë pomalu otevřel oči. Stál na mýtině, té samé mýtině, kde byl, když ponořil svůj zrak do zraku Maii, ale ta mýtina byla jiná. Menší, temnější, stromy stály blíž a byly vyšší a zlověstnější. Hvězdy svítily stejně jako každé jiné noci. Elwë měl neodbytný pocit, že mu něco uniká. Zapotácel se.

Kdosi se dotkl jeho ruky. Otočil se. Melian tam pořád stála, z nahé kůže jí vyzařovalo měkké zlaté světlo. Krásnější byla nad všechno pomyšlení. Opatrně se dotkl její tváře.

"Co se stalo?" zeptal se, tentokrát nahlas.

"Miluji tě," odpověděla.

"Staneš se mojí ženou?" Byla to troufalá otázka, aby jedno z dětí světa žádalo ruku někoho, kdo pomáhal svět tvořit.

Ale ona se usmála v odpověď.

Vzal ji do náruče a políbil. Ten první polibek netrval tak dlouho jako jejich vytržení, ale stejně byl nekonečný.

"Melian," zašeptal. Jak krásně její jméno znělo.

"Příliš dlouho jsme stáli," řekla hlasem, který byl trochu smutný.

"Jak dlouho?" Připadalo mu to jako padesát tisíc let a jako jediný úder srdce zároveň. Nedokázal odhadnout správnou odpověď.

Melian na okamžik sklopila řasy, pak však vzala pramen jeho vlasů a ukázal mu ho. Zalapal po dechu. Jeho původní nevýrazná hnědo-šedá barva byla pryč. Nyní zářily stříbrem, krásnější než všechny vlasy jeho lidu.

"Dvacet dva valinorských let. Omlouvám se, můj Elwë. Přišel jsi tak náhle. Tolik jsem se bála, že tě ztratím, jakmile pustím tvou ruku."

Dvacet dva let.

Co se stalo s jeho lidem? Mohl les takhle vyrůst za dvacet dva let? Jsou už všichni ve Valinoru?

A najednou si uvědomil, že už po Valinoru netouží. Ani po ničem jiném. Jen po Melianině ruce ve své, jejích rtech na svých, jejích písních, jejích očích…

Tiše se spolu vydali lesem. Vedla ho, jistě a rychle, a ani na okamžik nepustila jeho prsty. Díval se na její krásu a svou vlastní ani nevnímal.

Les byl temný, stromy husté a hvězdy zářily vysoko nad nimi. Elwë se rozhodl, že osudný les pojmenuje. Podělil se o myšlenku se svou ženou a ta se zastavila.

"Nan Elmoth," zašeptal, než ji opět políbil.

Nan Elmoth, Údolí hvězdného soumraku.

Poznámky:

Kwendî - forma slova Quendi v praelfštině.

Lindar - Zpěváci, tak Teleri říkali sami sobě.

Melyanna - Melianino quenijské jméno. (Moc jsem nevěděla, jak v tomhle období Melian říkat, sindarština ani quenijština jako takové ještě prakticky neexistovaly.)

22 valinorských let = nějakých 211 let slunce. A ano, to je skutečný údaj.

Huh, romantika...

To přece nepíšu. Pravda je, že Thingol a Melian je pár, který mě fascinuje. Je koneckonců jediný svého druhu. Povídka je psaná kompletně z Elwëho úhlu pohledu, ale ten Melianin by byl určitě neméně zajímavý. Víc než o romantiku mi šlo o to ukázat, jak rozdílní ti dva jsou a jaké asi to první setkání bylo pro Thingola. Elfové se už s Ainur setkali, ale můžeme předpokládat, že to buď byli Ainur, kteří se pečlivě kontrolovali, aby ubohé elfíky nevyděsili, nebo Valar vedoucí strašlivou válku kdesi v dálce. Ale Melian se nekontrolovala. Sama v lese, na "dovolené", její kouzla všude kolem. Byla dokonce tak nepřipravená, že se Elwëmu podařilo dostat se až k ní a dotknout se jí. A tehdy začala opravdová jízda. Vždyť ti dva tam stáli a koukali na sebe víc jak dvě století! To nebyla Thingolova zásluha, to jenom Melian prodělávala něco na způsob maiarského šoku. Myslím, že by se nedokázala ovládnout, ani kdyby se snažila (a že se asi moc nesnažila), a Elwë vlastně neměl moc na výběr (ne, že by si vybral jinak). Je to vlastně docela děsivé, nebo přinejmenším fascinující, záleží na úhlu pohledu.

Takže ano, romantika.