Snadnější cesta (povídka inspirovaná dodatky k Návratu krále)

Ano, čtete správně!

Teprve teďka, téměř půl roku po vyhlášení, zveřejnuji povídku, se kterou jsem soutěžila v prvním ročníku soutěže O Gondorský semenáček. Co na to říct? Jsem tvor líný a okolnosti dřívějšímu zveřejnění povídky též nepřály (ale hlavně to bude ta lenost).

Pokud je mezi vámi ještě někdo, kdo povídku nezná, snad tohle pozdní zveřejnění ocení.

Snadnější cesta

Byl dvanáctý den v ohonu modré lišky, když Yakone stála pod oblohou, doširoka rozevřenou jako studnice bezedného mrazu.

Sníh jemně křupal pod sněžnicemi a ze severovýchodu byl cítit blizard. Skupinka lovců byla nepočetná, neočekával se velký úlovek. První síť zela prázdnotou. To nebylo nic neobvyklého, v čase tak blízkém vlády Černokněžníkovy dlaně. Ve druhé a třetí neuvízlo nic než pár sleďů. Tulení mládě sebou mrskalo ve čtvrté. Yakone pohlédla na své ruce svírající kostěný oštěp. Stačila jediná rána, tam, na to místo na zátylku. Nezaváhala. Trhavé pohyby zvířete, snažícího se osvobodit, ustaly a lovci se shlukli, aby mohli obdivovat hebkou kožešinu. Zabalí do ní Onegino děcko, to slaboučké, a maso vyudí, aby jim dobře posloužilo, až bude vládnout Černokněžník.

Pátá síť byla poničená, jako by ji někdo rozřízl nožem, a kořist byla pryč. Yakone se zamračila.

Mezi šestou a sedmou pastí ležel na sněhu mrtvý muž. Ležel obrácen tváří k obloze, nohy narovnané a ruce zkřížené na prsou, jako by ho někdo připravil k pohřbu; na jeho tváři jiskřila námraza. Lovci se shlukli kolem a z jejich úst byly slyšet výdechy údivu. Ještě nikdy neviděli člověka tak zvláštního. Vysoký, bledý, s vlnami tmavých vlasů a očima, které nebyly ani trochu šikmé. Ničím se nepodobal lovcům z lidu Lossothů. I jeho oděv byl jiný, plátěný a příliš tenký pro mrazivé větry Forochelu. Jediná kožešina, kterou vlastnil, byla na jeho límci. Yakone ji hbitě odřízla a schovala do tlumoku na svých zádech - mrtvému už nijak neposlouží.

Kdo byl ten zvláštní muž, jak sem přišel a kam se chtěl dostat?

Sníh kolem těla byl poset otisky nohou. Ne však stopami po sněžnicích, ale po těžkých, pevných botách. Mrtvý muž nebyl sám. Lossothi beze slova vyrazili po stopě.

Mlha přicházela zvolna, skoro jako by se bála. Prvně pohladila slunce, visící nízko nad obzorem, a váhavě ho obestřela poloprůsvitným závojem, než se obtočila kolem ledovcových špiček a jemně je sevřela v objetí. Sníh přicházel s ní, tichý a nebezpečný.

V té mlze je poprvé spatřili.

Nezřetelné obrysy tří vysokých mužů a velkého zvířete, koně, jak se Yakone dozvěděla později. Lovci je tiše obklíčili, oštěpy připravené k úderu. Cizinci si až příliš pozdě uvědomili, že nejsou sami. Zdáli se být zmatení a třásli se zimou. Jeden prakticky visel koni na krku, ruce zamotané v hřívě. Byli slabí; Yakone pocítila lítost.

Vetřelci spolu mluvili rychlým, melodickým jazykem, kterému Lossothi nerozuměli, a od úst jim stoupala pára. Lovci se opatrně přiblížili, ale jeden z mužů vykřikl, strachem, jak se Yakone zdálo, a dívka v okamžení shledala, že má ke krku přiložený hrot neskutečně dlouhého, zářivého kusu kovu, patřícímu nejvyššímu a nejvznešenějšímu z mužů. A nejkrásnějšímu: černé vlasy mu ve vlnách spadaly až na ramena a obličej měl jako vyřezaný z narvalí kosti. Jeho oděv, nyní potrhaný a špinavý, musel být kdysi bohatý a krásný. Nejpozoruhodnější však byly jeho oči - zářily jako dvě hvězdy, jako lampičky, které stavila na okraj ledu, aby přilákala ryby k hladině. Zděšená těma očima a zbraní na svém hrdle ustoupila dozadu. Muže to nejspíš uklidnilo, protože když znovu promluvil ke svým druhům, nebyla jeho slova tak rychlá. Pak se opět obrátil k Lossothům a k dívčině překvapení promluvil, pomalu a trhaně, jejich řečí.

"Pokoj," řekl s tím dlouhým, zářivým nožem z kovu stále pozvednutým. "Ne nepřítel. Já král, král z jihu. Ne nepřítel. Velký boj s černokněžníkem z Carn Dûmu." Při tom jméně se lovci zachvěli. "Mnoho mrtvých," pokračoval muž. "Pomoc. Nám pomoc. Vy. Dám mnoho darů. Vy dáte jídlo a dům. Prosím."

Yakone na něj mlčky hleděla. Král z jihu, který bojoval s Černokněžníkem? To přece není možné, ten přináší mráz, sníh a hlad a s těmi se bojovat nedá. Anebo to je možné s tím pozoruhodným kusem kovu?

"Ty jsi bojoval s Černokněžníkem? Jak? Jak porazíš zimu a hlad?" zeptala se a vyzývavě vystrčila bradu.

Zdál se nejistý, zřejmě jí dobře nerozuměl. "Já… boj s černokněžníkem. S jeho… glamhoth!" Tohle slovo Yakone neznala. "Pomoc. Prosím." Muž sklonil svoji zbraň.

Dívka se nedokázala ubránit lítosti. Byli slabí, hladoví a třásli se zimou. Nebyli jejich nepřátelé, ten muž to sám řekl. Co na tom s kým bojovali, či nebojovali? Pomoc jim bylo správné - byla si jistá, že její otec, innugati kmene, s ní bude souhlasit. Rychle promluvila se svými lovci, pak pokynula cizincům, aby ji následovali. Dva z nich se tvářili nejistě, jejich král však rozhodně vyrazil za Lossothy - a tak následovali. Prošli kolem sedmé, šesté a páté pasti, a tulení mládě táhli za sebou. A navzdory houstnoucí mlze Yakone zřetelně viděla, že je tvář krále z jihu smutná, a věděla, že ho tíží vzpomínka. Vzpomínka na druha, který zůstal ležet pod bezedným kruhem oblohy.

Jasnookým hostům postavili obydlí z ledu podobné těm, ve kterých sami bydleli, a vybrali několik žen, aby jim sloužilo. Sama Yakone ulovila bílou lišku s ostrými zuby a její kožešinu darovala černovlasému králi. Vděčně se usmál, ale bylo zřejmé, že neví, co si s ní počít; ušila mu z ní proto rukavice a přinesla mu ty. Tehdy se úsměv poprvé dotkl těch zářivých očí.

Všem hostům byl věnován oděv z tulení kůže, jak přikázal innugati, a byla jim prokazována úcta - zčásti kvůli jejich přirozené vznešenosti, zčásti kvůli zářícím zbraním. Někdy za nocí se Lossothům zdálo, že z jejich obydlí vychází modravá záře a král k někomu mluví svým jazykem, kterému nerozuměli, nikdo mu ale nikdy neodpověděl. Ráno pak bývala králova tvář unavená. Lovci se báli a Yakone byla záhy jediná, kdo se k obydlím mužů z jihu dobrovolně přibližoval.

Pak jednoho rána slunce nevyšlo. Den co den viselo níž a níž nad obzorem a onoho posledního dne v ohonu modré lišky jitro nepřišlo. Jen matné, šedavé světlo se rozlilo po obloze. Snesla se Noc, temnější a temnější, jak dny postupovaly. Krajina byla sevřena v čelistech hladového vlka a Černokněžník vznesl svůj nárok mrazu a smrti na zátoku Forochelu. V ten čas se lidé přestávali modlit k zářivému duchu, co vládl světu, jak jim to šeptali jejich předci, ale třásli se před přízraky Carn Dûmu, schovaném daleko na východě.

Ten první den Noci přišel černovlasý král za Yakone, jasné oči rozšířené znepokojením. "Co se děje?" doptával se.

"Černokněžník je zpátky," odpověděla prostě. "Jako každý rok," dodala tišeji.

Král zavrtěl hlavou. "Ne, to nemůže být jeho přičiněním, tomu nevěřím. Arien je příliš jasná pro stín pouhého muže, žádný Sauronův přízrak nemá sílu vzdorovat moci Pánů Západu." Yakone mlčela. Ačkoliv se král během večerů v jejich obydlích naučil jazyku Lossothů velmi dobře, někdy, jako třeba teď, mu ani trochu nerozuměla.

"Musí být nějaké vysvětlení," mumlal král a rozhlížel se kolem, jako by mu ztemnělá ledová pláň mohla odpovědět. Pak se jeho oči obrátily k jihu, náhle smutné, a Yakone věděla, že touží po své zemi; zemi, kde slunce každého rána vychází.

Tehdy, za večerů stejně temných jako noci, ji začal učit svoje jméno. "Ar-" řekl tiše a ona si vzpomněla na havrany, co nakrátko přilétali, když Černokněžníkova moc polevila, a na jejich hrubé hlasy. "-ve" pokračoval král; Yakone se usmála a hned zase posmutněla. Ve, ve, ve… to bylo žvatlání dětí, co se ještě nenaučily mluvit. Onegino děťátko, to slaboučké, umřelo, když udeřily mrazy, a tulení kožešinka už měla nového majitele. "-dui" byla poslední část jména a Yakone v ní slyšela svištění studeného větru, který se proháněl mezi ledy Forochelu. "Arvedui," zopakovala pomaličku a jasné oči se na ni usmály.

Za dne vycházeli lovci na led a jejich lampičky, ve kterých hořel tulení tuk, prskaly a syčely pod nekončící nocí. Král sledoval, jak odcházejí, malé, jasné body v temnotě, dokud nezmizely mezi ledovci. Pak byla zase tma. Yakone mezitím ležela v záři své lampičky u otvoru v ledu, lehký oštěp v ruce, a čekala na rybu, přivábenou světlem, které by ho mohla prohnat hřbetem. Ležela bez hnutí a myslela na to, co se naučila: havran, dítě, vítr. Arvedui.

To jméno se prohnalo temnotou, zavzdychalo a zmizelo ve vodách Forochelu; padalo dolů, do studených, rdousivých hlubin.

"Ne."

Za stěnami ledového obydlí stále vládla temnota.

"Ne, vznešený innugati, nemůžu přijmout tvoji dceru za ženu, ačkoliv mě trápí, že musím takto zahodit tvoji velkorysou nabídku." Yakone seděla se skloněnou hlavou; neočekávala jinou odpověď, přesto jí však v hrudi pálilo zklamání. Král se na okamžik odmlčel. "Mám královnu, kterou miluji, a moje srdce doufá, že ona a můj syn utekli do bezpečí Círdanových přístavů." Ať to bylo kdekoliv.

Dívka zvedla oči. "A naše druhá nabídka, králi Arvedui. Náš druhý dar?" Oba muži se na ni dívali trochu udiveně, jako by je překvapilo, jak rychle odmítnutí přešla. Král z jihu vypadal smutně.

"I ten budu muset odmítnout."

Yakone nechápala. Její otec byl nejmocnější z věštců posledních pěti pokolení, jeho dar vidění byl silný. Mnozí toužili po věštbě. A přesto jim byla tato pocta hozena zpátky, jako by neměla žádnou cenu?

Zdálo se, že si král všiml jejího rozčarování; znovu promluvil, halíce se hlouběji do kožešiny bílého medvěda. "Jsem už pod věštbou. Když jsem se narodil, byla nade mnou pronesena - těžká a zlá. Není lehké s ní usínat, sledovat, jak přichází k životu. Nechci žít pod dvěma." Mladé lovkyni se zdálo, že jasné oči nepatrně pohasly.

"O čem mluvila tvá věštba?" zeptal se innugati a plamen lampičky se chvěl v rytmu jeho hlasu.

Arvedui odvrátil tvář. "O zkáze," zamumlal, "o smrti." Yakone se naklonila dopředu, oči rozšířené. "Věštec mi prorokoval, že budu posledním z dlouhé linie králů, posledním vladařem Arthedainu. Nejsou to však jen slova, dávno ztracená v studnicích času, ne, je to cejch, který si sebou nosím, kamkoliv jdu. Mé jméno mi nedovoluje zapomenout - Arvedui, poslední král." Muž upřeně hleděl do světla lampičky. "Poslední - jak hluše a děsivě to slovo zní!"

Yakone chtěla promluvit, utěšit muže před sebou, ale její otec sotva znatelně zavrtěl hlavou, a tak mlčela. Po chvíli král promluvil znovu: "Snad je tu ještě naděje. Věštba mluvila o volbě, která rozhodne, zda skutečně naplním své jméno, či budu moci přijmout jiné, šťastnější, a svůj trůn předat dědici, až nadejde čas. Zvolím-li snadnější cestu, padnu a zahynu, ale pokud půjdu tou zdánlivě méně nadějnou, pak snad…" Opět na chvíli zavládlo ticho. "Ale kdo může vědět, o čem ta věštba mluvila? Zda už jsem nevolil a pokud ano, zda dobře či špatně? Byla už budoucnost vyrvaná z mých rukou? Zahnaný na kraj světa, odsouzený k pomalé smrti hladem či zimou! Je to snad odpověď na všechny ty otázky?" Zasmál se, ale veselí v tom nebylo.

"Tvá sudba je zlá," promluvil innugati vážně. "Ale nevzdávej se naděje - třeba tvá volba ještě čeká."

Arvedui pohlédl do zbrázděné tváře starce a sklopil oči. "Kde je naděje, když ani slunce už nevychází na oblohu?" zeptal se.

Místo odpovědi náčelník natáhl ruku k mihotavému plamenu mezi nimi. "Nabízím ti okno k tomu, co může být, svou věštbu, jak to ty nazýváš. Jako dar útěchy a jako radu. Přijímáš?"

Arvedui zavrtěl hlavou. "Už žádná další proroctví," zašeptal zlomeně.

Ohýnek z naplaveného dříví byl docela malý.

Arvedui a jeho muži ho zapálili před deseti dny, když se k polednímu na nebi poprvé po dlouhé době ukázalo slunce, bledé a mdlé, přesto však plné nadějných příslibů. Forochel se vymanil z čelistí hladového vlka, aby mohl vzlétnout ve spárech slunečního havrana; ledy pomalu povolovaly své sevření. Každý den se slunce zdrželo na obloze o něco déle a každý den královi muži zapalovali oheň na hranici země a krami zbrázděného moře. Lossothi nad tím počínáním vrtěli hlavou - v jakou naději to jižané doufali, že mohla přijít z moře? Yakone často došla až na dohled ohně, kde seděl král, vážný a tichý, ale nikdy se neodvážila porušit jeho mlčení. Nevěděla, v co doufá.

Deset dní udržovali tři muži oheň a jen v noci se navraceli do svých obydlí, deset dní se Sněžný lid podivoval a deset dní chodila Yakone tam a zase zpátky. Desátého dne připlula mořská obluda.

Byla obrovská a strašlivá, jak si razila cestu mezi krami, nezastavitelná. Z černavého trupu vystupovaly bílé laloky, a ty se nadouvaly ve větru. Yakone na ni hleděla očima naplněnýma hrůzou a pod šedavou oblohou zněl vyděšený nářek Sněžného lidu. A přesto, jak hrůznost připlouvala stále blíž a blíž, si dívka začala uvědomovat, že to není živý tvor, ale jen věc, kterou řídí něčí vůle. Vydechla. Když se opět zaposlouchala, zřetelně mezi bědováním Lossothů rozeznala i jiné výkřiky, výkřiky radosti. Obluda si přijela pro krále z jihu a jeho jasnooké druhy, a ti ji vítali s úlevou. Neznamenala zkázu, ale záchranu - a Yakone porozuměla naději, schované v ohni z naplaveného dřeva.

Přesto však pocítila zlověstné mrazení v zádech, jak by ji cosi varovalo před tou nadějí.

Nespokojeně se zamračila: nejspíš to byl jen sobecký smutek, způsobený blížícím se loučením s hrdým králem… Dívčiny tmavé oči vyhledaly innugatiho, stojícího nepohnutě uprostřed svého lidu; její otec se opíral o hůl a jeho tvář brázdily vrásky starostí. Yakone pro všechny případy potěžkala svůj oštěp.

Zatímco Lossothi s bázní pozorovali zjev před nimi, začala mořská obluda zpomalovat a zpomalovat, až zastavila úplně. Vždyť teprve deset dnů se Forochel vznášel se slunečním havranem - nemohla se tedy pro led dostat blíž ke břehu. Z jejího chřtánu se ozvaly výkřiky a nesly se přes ledovou pláň, hlasy byly melodické a jazyku Yakone nerozuměla. Nářek Sněžného lidu utichl.

Yakone viděla, jak Arvedui mluví s jejím otcem a přistoupila blíž, aby je lépe slyšela. "…musí být nějaká možnost, jak se k nim dostat! Loď už blíž nemůže. Prosím, vznešený innugati, je to naše jediná naděje, že se dostaneme domů!"

"Jediná?" zeptal se innugati tiše, ale na otázku nikdo neodpověděl. Staré oči vyhledaly Yakoniny a dívka mlčky přikývla. Loď, přemítala tiše, tak se tedy mořské obludě říká? Byly přitaženy čtyři saně - pro muže z jihu a innugatiho. Lossothi je pak opatrně vlekli přes led a Yakone kráčela vedle nich, prsty pevně sevřené kolem ratiště oštěpu. Obluda byla větší a děsivější, jak se přibližovali. Obloha temněla, led praskal a na severu se začínaly kupit mraky.

Saně dovezly krále až na kraj ledu, dál však už nemohly. Lossothi z bázní sledovali, jak se od boku obludy oddělil jakýsi člun a zamířil k nim. Byly to však bytosti v něm sedící, které Yakone vyrazily dech. Vysoké, bledé, sličné a vznešené, kde byli Lossothi malí, s nažloutlou pletí a šikmýma očima. Někteří z těch zvláštních mužů měli dlouhé vlasy bílé jako len, jiní černé jako saze, a jejich oči… jejich oči byly poslední důkaz, který dívka potřebovala. Ti, co připluli v mořské obludě, nemohli být lidmi. S opravdovým strachem se podívala na Arveduiho, ale ten měl ve tváři jen úlevu - promluvil k tvorům neznámým jazykem a oni mu rozuměli. Přikyvovali a usmívali se. Yakone si vzpomněla na příběhy, které jí v dětství vyprávěla matka, příběhy z pradávných časů, kdy byl ještě Forodwaith velkým lidem a na severu vládl samotný Pán temnoty… na zkazky o vysokých, bledých bojovnících se strašlivýma očima. Zachvěla se.

Král se obrátil k jejímu otci a jeho hlas byl poprvé, co ho Yakone znala, šťastný: "Děkuji ti za pomoc, moudrý innugati, a za pomoc tvého lidu. Nastal čas se rozloučit a vyjádřit vděčnost. Přítel z… jihu pro mě poslal loď a jeho…" zaváhal, jako by nevěděl, jak ty tvory popsat, "…námořníci mě a mé muže odvezou do bezpečí…"

Nejspíš řekl ještě něco, ale Yakone to už neslyšela, protože se jí náhle zmocnil neklid tak silný, až se roztřásla. Strach se jí zakousl do kostí spolu s větrem, který se zvedal na severním okraji zátoky. Podívala se po svých lovcích - byli neklidní. "Nejezdi," zašeptala, ale nikdo ji neslyšel.

Královi muži se chystali nasednout. Oba nesli jakýsi těžký kulatý předmět zabalený v látce. Když je podávali námořníkům ve člunu, přehoz zpola sklouzl z jedné z koulí a dívka spatřila lesklý, černý povrch a hluboko, hluboko uvnitř slabou modravou záři. Pak byl ten předmět pryč, schovaný pod nohama námořníků, ale Yakone si pamatovala na zvláštní světlo v králově ledovém obydlí a opět se zachvěla. Byla jí zima.

"Arvedui!" zvolala a on se k ní překvapeně otočil - ještě nikdy ho neoslovila tak přímo. "Neodjížděj, tohle není dobré! Zůstaň tady."

"Má paní," jeho hlas byl laskavý, "taky mě naše loučení mrzí, ale musím jet. Musím se vrátit, protože teď mám naději, že bych snad mohl získat svou zemi zpět. A pokud se to stane, vyšlu posly s dary a budeme přáteli…"

Zavrtěla hlavou. Rozuměla mu, opravdu chápala, po čem touží. Ale všechny smysly na ni křičely varování, které nemohla ignorovat. "Musí být jiná cesta! Počkej s námi, dokud sluneční havran neodletí a slunce nevystoupí vysoko nad hlavu. Až připluje šedý narval, budou ledy téměř pryč. Pak se vydáš na jih!"

Viděla, jak nad jejími slovy přemýšlí. "Ale pomoc je tu teď," řekl nakonec. "Proč bych ji měl odmítnout? Nemůžu čekat do léta."

Další neznámé slovo, léto. "Ve vzduchu je zlo," zašeptala.

Zamračil se. "Velmi si vážím moudrosti tvého lidu, Yakone, ale mýlíš se. V mých přátelích není žádné zlo."

To jsem neřekla, pomyslela si dívka, byl to ale její otec, kdo promluvil: "Ve vzduchu je cítit zlo." Každá slabika si musela prorazit cestu poryvy větru, který teď vířil sníh mezi ledovci. "Odmítl jsi moji věštbu, přijmi aspoň moji radu - pro své vlastní dobro. Nevstupuj na tu mořskou obludu! Mají-li ti námořníci potravu a jiné věci, které potřebujeme, ať nám je přinesou a můžete tu zůstat, dokud Černokněžný král neodejde domů. V létě totiž jeho moc slábne, teď je však jeho dech smrtonosný a jeho studená paže je dlouhá."

Yakone souhlasně přikyvovala.

"Ano, blíží se bouře, ale je ještě daleko! A tohle je elfí loď, budu v bezpečí." Dívka nechápala, jak by ji cokoliv z toho, co král právě řekl, mohlo uklidnit, neměla ale čas o tom přemýšlet. Arvedui se podíval na svou ruku a po chvíli váhání z ní stáhl velký prsten. "Je čas poděkovat a rozloučit se," řekl. "Je toho tolik, za co jsem vděčný, a tak málo, co můžu dát na oplátku." Natáhl ruku a vložil prsten dívce do dlaně, díval se však na jejího otce. Jeho oči byly velmi, velmi vážné. Smutné. Mluvil pomalu a zřetelně, jako by chtěl každé slovo zdůraznit co nejvíc: "Toto je věc, jejíž cenu nemůžeš vyčíslit, jen pro samu její starobylost." Zdálo se jí to, nebo mu opravdu zvlhly oči? "Nemá žádnou moc, jen úctu, ve které ji chovají ti, kdo milují můj rod. Nepomůže ti, ale budeš-li kdy v nouzi, mí příbuzní ji vykoupí velkým množstvím všeho, po čem zatoužíš." Naposledy se smutně podíval na prsten. "Sbohem," zamumlal a otočil se k těm, kdo na něj čekali.

Yakone zvedla oči a shledala, že všichni ve člunu, královi muži i zářivé bytosti, pozorují výměnu s očima nevěřícně rozšířenýma. Byl to šok v jejich tvářích, ne králova slova, co ji přimělo uvědomit si, že svírá něco nesmírně cenného. Podívala se na prsten ve své dlani. Byl tvarován do podoby dvou podlouhlých zvířat bez nohou, jimž podobná nikdy neviděla, a mezi nimi byla koruna z malých zlatých květů, takových, jaké ve Forochelu nikdy nevykvetly. Zdálo se, že o ni tvorové bojují. Nechápala, co má prsten znázorňovat.

Král nasedl do člunu a ten odrazil od okraje ledu. Odjížděl a Yakone se ani nerozloučila. Úzkost a smutek jí sevřely srdce a ruka s prstenem vylétla k ústům. "Šťastnou cestu!" zvolala, ale vítr ta slova ukradl a umlčel.

Dívala se za nimi dlouho, dívala se, dokud nepřirazili k boku obludy, dokud nezmizeli v jejích útrobách. Dívala se i potom. Den a noc. A viděla. Viděla všechno.

Yakone věděla, že jejich výkřiky jí budou znít v uších až do smrti. Ať bude její život dlouhý, jako ten jejího otce, nebo krátký, jako matčin, navždycky bude slyšet zlověstné skřípání ledu a hučení větru, zoufalé hlasy, prosící o pomoc, a za nocí ji bude budit hlasité praskání dřeva. Stála na okraji ledu s několika lovci a dusivý sníh je připravoval o zrak; přesto však nebylo pochyb o tom, co se děje. Mořská obluda, loď, nebyla ještě ani v polovině cesty k ústí zátoky, když se vichr zmocnil jejích bílých laloků a zahnal ji k ledovcům. Led se kolem ní vršil ze všech stran a drtil ji nemilosrdně ve svém sevření. Přes vodu se nesly zoufalé výkřiky. Yakone a její lovci vzali saně, bylo to však marné - loď byla daleko a led jim praskal pod nohama. Seděla pak na okraji vody bičované větry a snažila se mezi zoufalými hlasy rozeznat ten jeho, ale všechno, co slyšela, byly výkřiky mužů, ke kterým se blíží smrt. Plakala.

V noci se ozval děsivý praskot, a když slunce konečně vyšlo, nebylo po mořské obludě ani stopy. Jen nakupený led prozrazoval místo, kde zmizela v hlubinách. Bylo ticho. Bouře byla pryč, pryč byli i námořníci, co nebyli lidmi, královi muži, kteří na čas žili mezi nimi, a podivné černé kameny. A Arvedui. Jen jediný zvuk se nesl nad krajinou, zatímco dívka plakala. Tichý, zlý smích. Přicházel ze severovýchodu.

Yakone sevřela prsten v dlani a zamířila k obydlí svého otce.

O mnoho let později, to už bude innugatim kmene ona, přijdou muži s jasnýma očima znovu. Tentokrát však nebudou hledat pomoc, naopak, přinesou dary - jídlo, kožešiny a zbraně podobné těm, co kdysi svíral jejich král - a na oplátku budou žádat jen jednu věc. Jejich oči budou vážné. Dá jim ho dobrovolně, téměř s úlevou, a večer pak vyjde na okraj ledu, odkud se bude dívat k místu, kde Arvedui spí v ledové hlubině.

A nebe bude doširoka rozevřené, jako bezedná studnice mrazu a hladu.