Poslední psaní (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy/ dodatkem A k Pánu prstenů)

Od zveřejnění poslední povídky uplynulo už půl roku docela dost času, takže je to docela nezvyk, chystat se vypustit nějakou další do světa, sepisovat poznámky na konec (a že jich bude) a vůbec - odhodlat se k celému procesu zveřejnění.

Tím spíš, že tahle povídka, ačkoliv nijak zvlášť dlouhá, byla jednou z nejobtížnějších na napsání: v příběhu je neskutečně mnoho maličkostí, na které jsem nesměla zapomenout, pokud jsem chtěla, aby moje verze seděla s tou Tolkienovou. Vypisovala jsem si poznámky (a pak si to podle nich neustále kontrolovala), zkoumala data - a to ne pouze data roků, ale i dnů, ve kterých se události odehrávají - a jak tohle píšu, opět všechno kontroluji, protože od dopsání povídky už nějaký čas uplynul a kdo ví, jestli jsem něco nepřehlédla... Při psaní jsem objevila dvě anachronické nesrovnalosti, které Tolkienovi jaksi utekly, což pro mě byl šok. Pokud si teď říkáte, co jsem to sakra sepisovala, většina problémů byla způsobená tím, že Tolkien a) příběh nedopsal, takže určité jeho aspekty jsou mírně nejasné (což mi dovolilo si maličko zakonspirovat) nebo b) to, co napsal, je zase tak podrobné, že si člověk musí dávat opravdu velký pozor na to, co píše, aby nějakou nešťastnou část armády nepostavil jinam, než kde ji chtěl profesor.

To je pro zatím všechno, ze zbytku se vypíšu v poznámkách na konci.

Poslední psaní

Žena zvedla ruku s perem nad neposkvrněný pergamen a opět ji nechala klesnout. Sklonila hlavu a záplava černých kudrlin se jí rozsypala po bílých ramenou a dubovém stole. Odkudsi z hloubi pokoje zaplakalo dítě a komnatou se prohnal studený severní vítr. Vstala, vzala pléd přehozený přes křeslo a zahalila se do něj. Okno pokoje hledělo na sever. Přála si, aby bylo obraceno k jihu. Odtud mohla pozorovat zelené kopce, zvlněné pod ocelově šedou oblohou, a záblesk hladiny tichého jezera Nenuial. Kdyby se však její okno otvíralo k jihu, mohla by pohlédnout přes nekonečné míle smutného Arnoru a nechat své oči snít, že kdesi v dálce vidí Bílé hory a slunečnou zemi svého domova.

Nebyla nešťastná, jen trochu smutná a roztoužená. Chybělo jí slunce dotýkající se jemně její kůže. Chyběl jí pocit bezpečí a bezstarostnosti. Jako manželka prince a králova dědice byla vtažena do nejistoty s vědomím, že se jednoho dne stane královnou v době, která vůbec není lehká, ne, ani trochu lehká.

Sklonila se nad kolébkou a pohlédla do tváře svého syna. Už neplakal; opět usínal a neměl v očích žádný strach. Pousmála se.

Co by měla napsat?

Opět se posadila ke stolu a zvedla pero. Měla by psát o studeném arnorském větru? O mracích, kterými jen zřídkakdy proniknou sluneční paprsky? O zvlněných kopcích a nekončících vřesovištích? Dívčiny řasy, kryjící tmavé oči, se zachvěly a ruka klesla k pergamenu.

Moji drazí, napsala.

Jak moc bych si přála zase vás vidět…

Od daleké zátoky Forochelu vál studený severní vítr.

Byl počátek měsíce cermië. Vzduch byl těžký a dusný a jediný vítr, který občas vanul ulicemi města, přicházel z Východu. Byl to špatný vítr. Artamir sklonil hlavu a nechal své myšlenky volně proudit. Byly to dva dny, co přišlo poslední poselství od Eärnila a Jižní armády. Stáhl se do Jižního Ithilienu a nechal Brody přes Poros úmyslně nestřežené. Artamir netušil, co tím sleduje, ale král Eärnilovi věřil. Byl to dobrý muž a výborný kapitán, Ondoherův příbuzný.

Ze spodních kruhů města sem doléhaly rozrušené hlasy a zvuky trubek. Na polích Pelennoru se už šikovalo vojsko. Hodinu po poledni dá král povel a Severní armáda vyrazí směrem k Dagorladu. Artamir pojede do války po boku svého otce. Svého krále.

Opustil ochoz a vešel do komnaty. Tam už čekala připravená jeho zbroj a na stole ležel obnažený meč. Strašlivý a smrtící. Vedle něj byl položený list papíru, který byl princovou poslední útěchou před nadcházející válkou. Opatrně ho vzal do prstů a začal číst. Do očí mu vstoupily něžné slzy.

Moji drazí, stálo na místě oslovení.

Jak moc bych si přála zase Vás vidět. Každou noc sním o Vašich milých tvářích; snad brzy nastane čas, kdy nepřátelé našich zemí budou poraženi, cesty se otevřou a já se Vám opět na kratičkou chvíli vrátím. Taková je má naděje. Zde, ve Fornostu, je krásně a studeně, ale mému srdci jsou bližší trosky královského Annúminasu. Celé to kamenné město se starobyle odráží v klidné hladině jezera Nenuial. Slunce se tak málo dotýká mé kůže, až se téměř bojím, že zapomenu, jak chutná jeho polibek. Studený severní vítr se prohání mezi kameny porostlými vřesem a starými mohylami. I těmi novými. Jestlipak víte, bratříčci, kolik mužů jsme ztratili v posledních střetech s Angmarem? Slibte mi, milovaní, že budete opatrní, neboť jsem slyšela, že i na Vás útočí temné národy. Zvláště ty, Artamire, dej na sebe pozor, až pojedeš po boku našeho otce do bitvy. Neriskuj zbytečně a nezapomínej na svou sestru, která daleko odtud čeká na zprávy od tebe.

A ty, Faramire,… Muž přestal číst a složil pergamen. Další slova patřila jeho mladšímu bratru, neměl právo je znát.

Zastrčil si za ucho pramen medově hnědých vlasů a pomyslel si, že nesmí zapomenout předat dopis Faramirovi. Z města k němu stále doléhaly rozrušené hlasy a někdy i pláč. Všichni měli strach.

Jen Artamir už ne.

V srdci mu teď hořel něžný plamen vzpomínek na milovanou sestru a jeho duše byla lehká. Tiše zašeptal její jméno do východního větru a začal se oblékat do zbroje.

Faramir seděl v křesle, hlavu složenou v dlaních, a poslouchal poslední pokyny a rady, které mu jeho otec před odjezdem uděloval. Lord místodržící. Ten, který musí zůstat, když jdou ostatní do bitvy. Takový hloupý zákon!

"Faramire," otcův hlas zněl mírnou výčitkou.

Princ zvedl obličej orámovaný tmavými, vlnitými vlasy. Na rozdíl od Artamira byl velmi podobný své sestře a zesnulé matce; Artamir zase zdědil tvář i postavu jejich královského otce. Faramirovy oči hleděly vyčítavě. "Otče," řekl prosebně. "Nenechávejte mě odloženého v bezpečí. Jsem dospělý muž a zručný bojovník, chci jít s tebou! Chci jít s Artamirem! Chci bránit svou zemi, když je napadena!"

Ondoherovy rysy ztvrdly.

"Lorde místodržící," řekl přísně. "Tvé místo je zde, ve městě Minas Anor spolu s naším lidem, a to až do okamžiku, než se král vrátí z války. Já jsem tvůj král a toto je můj rozkaz. Sám dobře víš, že podle zákona musím nechat ve městě alespoň jednoho dědice s nezpochybnitelným nárokem na trůn. Musíš zůstat. Tvůj úkol není o nic méně důležitý než úkol tvého staršího bratra. Máš zodpovědnost! Rozuměl jsi mi?"

Faramir se poklonil, ale v očích měl vzdor. "Ano, králi, rozuměl. Přikazuj, poslouchám."

Ondoher se mírně pousmál. "Tak se dobře starej o náš lid, princi." Objal svého syna, políbil ho a požehnal mu. Pak odešel a nechal stát Faramira uprostřed pokoje.

Po chvíli vešel do místnosti Artamir a podal bratrovi dopis. "Od sestry," řekl a podíval se Faramirovi do očí.

Vzal si ho. "Stýská se jí," pokračoval Artamir. "I mně se po tobě bude stýskat, bratříčku. Měj se dobře, ať Páni Světa střeží tvé kroky."

Byl už skoro ve dveřích, když ho zastavil bratrův hlas: "Budeš opatrný, že ano?"

Usmál se na něj. "Ptáš se úplně jako sestra."

"A budeš?"

"A ty budeš, lorde místodržící?" Když ale viděl strach ve Faramirových očích, zatvářil se omluvně. "Neměj strach, Faramire," řekl.

A byl pryč.

Tak vyjelo vojsko z Minas Anor a v jeho čele jel vznešený král Ondoher spolu se svým prvorozeným synem. Jeli Ithilienem na sever, směrem k Dagorladu, kde se chtěli střetnout s vojskem Vozatajů. Jejich zvědi pozorovali pohyb a rychlost nepřátel, a podle těchto zpráv měli gondorští dostatek času k dosažení Bitevní pláně. Nemohli se víc mýlit.

A ty, Faramire, buď dobrým správcem, dobrým místodržícím. Sama uprostřed bezútěšnosti války jsem poznala, jak moc touží lid po útěšné ruce svých vládců. Buď spravedlivý a opatrný jako kdysi, když jsme byli děti a ty jsi chránil svou malou sestřičku. Modli se k Mocnostem za tu, která čelí zkoušce, za jejího muže i syna, a také pros, ať se náš otec a bratr vrátí v pořádku z vítězné války…

Odhodil dopis, jako by mu ztěžkl v ruce. Už nemohl číst dál. V očích ho pálily slzy a v srdci oheň, který sestřin dopis znovu rozdmýchal. Ať se náš otec a bratr vrátí v pořádku… Ale co když se nevrátí? Co když padnou? Může se stát úplně cokoliv a on už svou rodinu nikdy neuvidí. Musí do bitvy! Ať si otec myslí, co chce, jeho místo není tady.

Počkal pět minut, dokud se aspoň trochu neuklidnil, a pak zavolal své služebníky.

"Jaké je rozmístění našich vojsk?" zeptal se králova hlavního rádce. "Přesné rozmístění."

Přinesli mapu a rozložili ji na stole.

"Jižní armáda se stáhla do severní části Jižního Ithilienu a tam čeká na útok Haradských. Velí jí tvůj příbuzný Eärnil. Brody přes Poros nechal nechráněné, domnívám se, že chce vlákat nepřítele do léčky. Podle zpráv však hrozí z jihu menší nebezpečí, než je to, kterému čelí Severní armáda. Té, jak dobře víš, velí tvůj otec, král, jejímu pravému křídlu Minohtar, tvůj bratranec, a levému křídlu Adrahil, kníže z Dol Amrothu. Pochodují Ithilienem na sever a s Vozataji, kteří táhnou z východu, se chtějí střetnout na Dagorladu. To je pro nepřátele Gondoru nedobré místo."

"A co muži z Éothéodu?" zeptal se Faramir, skloněný nad mapou.

"Bojovníci se Severu se opět ukázali být našimi přáteli a nejvěrnějšími spojenci, jako už tolikrát předtím. Přijela nám jich na pomoc velká síla. S předvojem Severní armády se setkají v Ithilienu na úrovni Morannonu."

To byla přesně ta informace, kterou Faramir potřeboval. "Jak se jmenuje jejich vůdce?" zeptal se dychtivě.

Starý rádce se však k jeho překvapení začervenal. "Nepamatuju si to," přiznal. "Jsem si jistý, že jeho jméno začíná na Marh, ale jak dál už nevím. Marh je jejich výraz pro koně," dodal omluvně.

No, nevadí, pomyslel si princ a starého rádce s poděkováním propustil. "Můžeš jít. Jenom zařiď, aby bylo město v pohotovosti. Dej ale pozor, aby se nešířila panika. Děkuji."

Poté řekl svým služebníkům, že je unavený a přeje si být ponechán o samotě a nerušen. Byla to lež - nikdy nepotřeboval odpočívat míň než teď. Žilami mu proudil chladný oheň.

Jakmile osaměl, začal se rychle připravovat. Brnění, přilba, meč. Ne takové, které nosil jako princ, ale docela obyčejné a nenápadné. Zanedlouho byl hotový. Pohled mu padl na sestřin dopis, dopis, který dosud nedočetl. Rychle ho zvedl. Když ho o chvíli později opět skládal, měl zamlžené oči. Pečlivě schoval pergamen pod zbroj. Nevěděl, proč to udělal. Snad chtěl mít u sebe něco blízkého, až pojede do bitvy, možná měl přeci jenom trochu strach.

O několik minut později vyjel z brány města Minas Anor nenápadný jezdec na nenápadném koni a zamířil k Anduině.

Marhwendimu bylo okamžitě jasné, že muž, kterého k němu přivedli, nepatří k jeho lidu. Byl to gondorský voják podle vzhledu, mluvy i oblečení. Přijel úplně sám a chtěl mluvit s pánem mužů z Éothéodu.

"Co potřebuješ?" zeptal se. "Nebo mi snad neseš nějaké poselství od svého krále?" Marhwendi dobře věděl, že nemá žádný čas, kterým by mohl plýtvat.

"Nenesu," odpověděl muž. "Chtěl jsem tě požádat, jestli bych se nemohl připojit k tvému vojsku a jet s ním do bitvy." Mluvil rychle; i on cítil napětí vznášející se ve vzduchu. Vojsko bylo připraveno vyjet.

Marhwendi zvedl překvapeně obočí. "Proč ses nepřipojil k vojsku svého krále?"

Faramirovy oči se střetly s pronikavým pohledem plavovlasého bojovníka a už nedokázal zalhat. "Zakázali mi jít do bitvy, ale já nebudu stát stranou. Chci taky bojovat za svou zemi a za životy svých blízkých. Přijmi mě, pane."

Marhwendi si nasadil přilbu. "Jestli ti to zakázali, měl bych tě poslat zpátky," řekl. "Ale už jsi jednou tady a nezbyl nám už žádný čas. Zjistili jsme, že se zvědi krále Ondohera mýlili. Vozatajové se pohybují mnohem rychleji, než hlásili, protože jedou po kamenné silnici pod Ered Lithui. Ondoher to nestihne na Dagorlad. Všechno visí na vlásku; musíme tvým lidem okamžitě na pomoc, než bude pozdě. Možná už je dokonce napadli. Proto se připrav do bitvy, mladý muži, jestli vládneš aspoň trochu obstojně zbraní."

Faramira zalil strach. "Jsou v nebezpečí?" zeptal se tiše.

"Ve velkém," odpověděl ten divoký náčelník a vyšvihl se na koně. Muž po jeho pravici zatroubil na roh.

Artamir věděl, že je po všem. Pravá noha mu krvácela a levou ruku měl rozseknutou až na kost. Štít v ní dávno netřímal a věděl, že už dlouho nevydrží. Všechno bylo špatně. Všechno.

Napadli je, když dosáhli Morannonu. Znenadání se vynořili zpoza Ered Lithui a jejich jízda a smrtonosné vozy vjely do řad králova předvoje jako nůž do másla. Čas nebyl žádný. Král a jeho družina stačili zaujmout pozici na malém pahorku před Černou branou a Ondoher vzkázal svému synovci Minohtarovi, aby mu chránil levý bok. Po pravici měli vysoko se tyčící, kruté štíty Popelavých hor. A Vozatajové se přiřítili. Stalo se to ve chvíli, kdy většina armády byla ještě v Ithilienu. Východňanské vozy byly jako blesk - usmrcovaly vše, čeho se dotkly. V jedinou chvíli naděje sice Artamir uslyšel roh a bojový pokřik seveřanů, spěchajících jim na pomoc, ale vzápětí vše zaniklo v ryku Vozatajů. A jím projela myšlenka, že tu všichni zahynou; nejen gondorští muži, ale i jejich přátelé z Éothéodu. A přál si, aby jim byli nikdy nepřijeli na pomoc.

Když padla králova zástava, uvědomil si, že je po všem. Proti pahorku se soustředil největší nápor nepřátel a všichni měli jen jeden cíl - zbavit Severní armádu velitele. Ondoherova družina několik minut odolávala, pak však podlehla bezohledné vlně. Ve chvíli, kdy byl Artamir odtržen od ostatních, spatřil, jak se králův praporec hroutí k zemi, a věděl, že jeho otec zemřel. Srdce mu zalila bolest a touha být u něj a držet ho v posledních vteřinách v náručí. Nemožné. Dělila je zeď nepřátel. Někdo ho uhodil po hlavě a svět na okamžik zčernal.

Tři mrknutí, než mu opět začal sloužit zrak. Věděl, že ho zabijí. Zemře, obklopen tisíci divokých východňanů, kteří zneuctí jeho tělo. Ani on, ani jeho otec neulehnou v Rath Dínenu po boku předků. Spočine zde, v prachu pláně před Morannonem. A pak spatřil smrt, jak k němu přistupuje. Muž byl vysoký a měl dlouhé kopí.

Máš snad strach, princi Artamire? O sebe, o svůj lid? Ne, neměl strach. Jen pocit, že je všechno špatně, že tohle se stát nemělo. Jeho poslední myšlenka však nepatřila jemu, ale hořko-sladké vzpomínce na vzdálenou ženu.

Sestřičko, pomyslel si.

A Vozataj bodl.

Marhwendimu stékaly po tváři čůrky potu. Formace jeho vojska už byla dávno rozprášena. Nedosáhli ničeho, jen na chvíli Vozataje překvapili - na to, aby mohli králi Ondoherovi pomoct, jich ale bylo příliš málo. Bylo malou útěchou, že se hlavní voj gondorské armády do bitvy nestihl zapojit, a zůstal proto ušetřen. Vojsko Éothéodu bylo rozehnáno a mnoho bojovníků bylo zahnáno do Mrtvých močálů. Jen muži kolem Marhwendiho, potomka Marhariho a Marhwiniho byli stále bojeschopní. Otočil se a spatřil jednu z nešťastných skupinek, tlačenou zuřivými východňany stále dál a dál na nejistou půdu. Vykřikl a vyrazil se zbytkem svých mužů nešťastníkům na pomoc.

Vozatajů bylo víc a stačili už většinu mužů ze skupiny pobít, než byli sami zahnáni. Jen tři seveřané přežili, aby Marhwendimu poděkovali za záchranu. Rozhlédl se kolem sebe a hleděl do vytřeštěných očí mrtvých mužů, jejichž těla se už počala propadat do močálu. Smrt. Smrt a porážka.

Najednou polekaně nadskočil, protože jeden z mužů, kteří tam leželi, zasténal. Rychle k němu přiklekl a zvedl mu hlavu z rozbahněné půdy. Byl to ten gondorský voják, který ho prosil, aby mohl bojovat s muži z Éothéodu. Žil, ale bylo zřejmé, že z něj život v několika minutách vyprchá. Hloupý, mladý blázne, pomyslel si Marhwendi smutně. Dal mu napít, sundal přilbu a omyl mu čelo. Mladíkovy oči v bledém obličeji na okamžik ožily a on se pokusil něco říct.

"Kdo jsi?" zeptal se těžce.

"Nepoznáváš mě." Marhwendi nebyl překvapený; muž v jeho náručí byl velmi blízko smrti.

"Řekni mi pravdu. Jsi Forthwini, král Éothéodu?"

Plavovlasý bojovník zbledl. Jak to ví? Mělo to být tajemství mezi ním a králem Ondoherem. Zmocnilo se ho zlé tušení.

"Jak to víš?"

"Vím." Bledé rty se nepatrně pousmály. Forthwini nemohl tušit, že muž myslí na kus pergamenu, který mu tajně podstrčil starý rádce, a na kterém stálo, že jim na pomoc jede sám král Forthwini, který však kvůli bezpečí a utajení bude nosit jméno Marhwendi - jméno, které rádce bohužel zapomněl.

Voják zalapal po dechu. "Vem," zašeptal a namáhavě zašátral pod zbrojí.

Forthwini mu pomohl a po chvíli se jim podařilo vyprostit složený pergamen.

"Vem," zasténal znovu. "Řekni… řekni to těm, co přežili. Děkuji za pochopení… Neodmítls…"

Křečovitě se zachvěl. Oči se obrátily k nebi a byly náhle prázdné. Král Éothéodu seděl na okraji močálů s mrtvým tělem v náručí, ruce pohřbené hluboko v mladíkových černých vlasech.

"Jak jsi to věděl?" zašeptal nešťastně.

Jako ve snách rozložil pergamen, který mu umírající muž svěřil. Byl to dopis.

Čím déle četl, tím méně se soustředil na slova, ale na tu strašlivou pravdu, kterou psaní odhalovalo.

Posledních pár vět, vět, které změnily tušení v jistotu, se mu však vrylo do paměti navždycky.

…náš otec a bratr vrátí v pořádku z války. Neztrácej naději.

Když je mi nejhůř, prosím jižní vítr o zprávy z domova a on ke mně přijde. Rozvíří mi vlasy a přinese mi polibky od těch, které miluji.

Skutečně miluji.

Fíriel

Minohtar, velitel pravého křídla a syn královy sestry, se nepoddal zoufalství. Král i prvorozený princ byli mrtví a jejich těla nenávratně ztracena, ale on před Vozataji neucouvne. Dal příkaz k ústupu do Ithilienu a společně s Adrahilem Dol Amrothským chystal léčku. Hořkou léčku.

V tu hodinu přijel velitel mužů z Éothéodu. Z vojska mu zbyla jen nepočetná družina a jeho tvář byla unavená. Smutná.

"Kde je váš král? Potřebuji s ním mluvit. Hned!"

"Král padl, pane." Jak moc Minohtara bolelo, říct to.

"Myslel jsem si to," zamumlal seveřan. Teď si generál vzpomněl, že se jmenuje Marhwendi. "Tak princ. Kde je princ Artamir?"

"Princ je také mrtev."

Marhwendi vypadal, jako by utrpěl těžkou ránu. Minohtar si povzdechl. Věděl, že už to nemůže odkládat. Otočil se k Adrahilovi a řekl: "Pošlete rychlého posla do Minas Anor a oznamte lordu místodržícímu, že… že se stal králem."

"Ne," řekl Marhwendi. "Ne, je to zbytečné. Princ Faramir je také mrtev." A podal jim popsaný pergamen. Oba generálové četli a hrůza se jim plížila podél páteří.

"Ne," zašeptal Adrahil. "Ne, to se nestalo. Neměl být v bitvě, měl zůstat ve městě."

"Jak to mohl Jediný dopustit!" Minohtarův výkřik byl strašný. Nikdy, nikdy Vozatajům neodpustí. Zaplatí. Zaplatí, i kdyby ho to mělo stát život. Ó, ano! Dá svůj život a dá ho rád! Smrt.

O něco jižněji vbíhala cesta do úvozu, zrádného a zalesněného…

Tiše stoupala se svým dvouletým synem v náručí. Na vrcholu kopce byl výhled daleko, daleko do kraje. Ráda si namlouvala, že odtud dohlédne až na hranice své rodné země. Zvláště v těchto dnech. Už téměř čtyři měsíce uplynuly od chvíle, kdy poslala posla s dopisem pro rodinu. Neobjeví se snad na obzoru jezdec?

Vítr jí rozcuchal černé kudrny a byl to jižní vítr. Jižní vítr.

A tu se náhle žena jménem Fíriel zachvěla, protože se jí zdálo, jako by jí vítr přinesl něžný polibek, poslední polibek plný slz.

Poznámky:

1. "Počátek měsíce cermië" znamená zhruba konec června.

2. Měla jsem docela velké dilema, jak psát Jižní a Severní Ithilien - s malými nebo velkými písmeny? Prvně mi připadalo přirozenější psát obojí s malými, ale pak se ukázalo, že se nejedná pouze o rozdělení území Ithilien, ale o dvě území, která se tak jmenují: Severní Ithilien a Jižní Ithilien. Proto ta velká písmena. A v angličtině se to taky píše s velkými. Pokud na to má někdo jiný názor, omlouvám se.

3. Zdá se, že Faramir, kterého známe z PP, dostal jméno právě po tomhle Faramirovi. Zajímavá volba.

4. Minohtar - když přijde na scénu, příběh náhle končí. Nicméně se zdá, že Minohtar připravil Vozatajům u ústí silnice do Ithilienu jakousi léčku, která je měla nakrátko zdržet. Asi tak na den, abychom byli přesní - potom Minohtarovi muže porazili a Minohtara zabili. Nejspíš to ale stačilo na to, aby se Adrahil mohl stáhnout hlouběji do Ithilienu a přidat se k Eärnilovi, který velel Jižní armádě. Jak to dopadlo, všichni víme. Nicméně Minohtarova smrt nebyla žádná podřadná záležitost, protože jakožto králův synovec (syn jeho sestry) byl třetím v pořadí následnictví trůnu, hned po obou princích. S Fíriel se očividně nepočítalo - tolik k právům žen v Gondoru. Vždyť dokonce ani Arvedui, když požadoval náhle volnou gondorskou korunu, ji nechtěl pro svoji ženu, ale pro sebe, a odvolával se na jakési hodně vzdálené příbuzenství. Když řeknu, že Eärnil, který korunu nakonec dostal, byl pravnuk mladšího bratra Ondoherova dědečka, zní to hodně vzdáleně, ale Arvedui byl 21x pra- vnuk staršího bratra 25x pra- dědečka krále Ondohera, zatímco Fíriel byla Ondoherova dcera! Protože to dává smysl. Hlavně že jsme všichni jedna velká rodina... Númenorejcům představa královny nijak nevadila, ale v Gondoru (a očividně i v Arthedainu, že, Arvedui?) se někdo hodně snažil, aby se zapomnělo, že Ondoher měl ještě jedno dítě.

5. Forthwini/Marhwendi - ano, přiznávám se, zakonspirovala jsem si. Forthwini byl pánem Éothéodu v době bitvy a jeho otec i dědeček měli historii vypomáhání Gondoru, když si nedokázal pomoct sám (téměř pořád). Byl to Forthwini, kdo první Ondohera upozornil, že Vozatajové cosi kují, a poté mu samozřejmě vyslal muže na pomoc. Nikdy se ale nedozvíme jméno vůdce mužů z Éothéodu, protože v Tolkienově rukopise z něj nejde přečíst víc, než začáteční Marh-. Nevyzívá to snad přímo k nějaké malé konspirační teorii? Zvlášť když je tak nepravděpodobné, že by Forthwini na pomoc Gondoru nejel a prostě někoho poslal. Jeho otec a dědeček to nedělali a neudělali to ani Eorl a Théoden o staletí později (dobře, je jeden případ, kdy se tak nestalo, ale Folcwine poslal svoje vlastní syny - DVA!)

6. K dopisu - je řečeno, že vůdce Éothéodu našel u Faramira věci, které dosvědčovaly, že je to princ. Nikde není řečeno, co to bylo.

A teď ty dvě časové nesrovnalosti:

7. Vlastně to ani nesouvisí s povídkou (nebo jenom hodně zlehka), ale když si člověk ověřuje všechna data, leccos zjistí. Vypadá to, že Aranarth, syn Fíriel a Arveduiho, se narodil roku 1938 T.V., tedy dva roky před svatbou svých rodičů, která se konala 1940 T.V. Vím, co všechny okamžitě napadne, ale to je dost nepravděpodobné, no ne? Za prvé, je to Tolkien, o kom mluvíme. Za druhé, je zřejmé, že se jednalo o domluvené manželství, jak vyplývá z poznámky, že Arveduiho otec Araphant a Ondoher chtěli uzavřít spojenectví z obavy z neustálých útoků na obě království (Fíriel si tedy nebrala krále, ale jenom prince, a královnou se poté ještě nějakých dvacet pět let nestala), nebo prostě jenom z faktu, že mezi Minas Tirith (tehdy ještě Anor - což je jen tak mimochodem dosti matoucí, protože v Nedokončených příbězích se o městě mluví jako o Minas Tirith, tak o tom člověk nepřemýšlí, a pak si uvědomí, na jaké maličkosti si musí dávat pozor) a Fornostem (Annúminas už tou dobou nějaké to století chátral - přesné datum, kdy byl opuštěn, neznáme - nicméně si představuju, že dokud byli v Arthedainu králové, aspoň občas město navštěvovali) je cesta dlouhá a kontakt mezi oběma královstvími asi nijak zvlášť hojný. Vůbec bych se nedivila, kdyby se Arvedui a Fíriel poprvé viděli až před svatbou.

8. Adrahil z Dol Amrothu. Ne, problém není s Adrahilem, ale s druhou částí toho slovního spojení. V Belfalasu, konkrétněji v Dor-en-Ernilu žil významný númenorejský rod už někdy od Druhého věku, žádný Dol Amroth nicméně ještě neexistoval, ne dokud se tam o nějakých dvacet let později tak neslavně neutopil elfí král Amroth (což je mimochodem věc, na kterou si musím dávat pozor i u další povídky, kterou píšu). Adrahil musel být předkem Imrazôra (klidně to mohl být jeho otec, protože Imrazôr se narodil 1950 T.V., zatímco události popsané v povídce se staly 1944 T.V.), který se ujal elfky Mithrellas a měl s ní dvě děti, Galadora a Gilmith, které zajistily jeho rodu ono elfské dědictví, o kterém mluví Legolas v PP. Právě Galador byl první "princ z Dol Amrothu", takže Adrahil ten titul určitě držet nemohl. Tolkien na to nejspíš zapomněl, což je NAPROSTO pochopitelné.

Tak jsem vám názorně předvedla, na co všechno musí Aredhel myslet, když píše povídky, a jak je všechno úžasně propojené. Nemáte zač.