Cesta do hor Středozemě 2

Pokračování...

Den čtvrtý, ve kterém konečně zjistíte, co sebou nemáme, "divočinka" se ukáže v plné kráse a Thangorodrim je navzdory pečlivému plánování pokořena:

Pondělí, den, na který amme nadšeně čekala, kdy byl před námi výlet do, na naší cestě, nejdivočejší krajiny a nejvyšších hor, do "divočinky". Ráno bylo krásně, teplo, sluníčko svítilo… ano, konečně to můžu napsat. Byl to nejteplejší den celého týdne - vedro, obloha kýčovitě modrá, bez jediného mraku. Paráda. Nadšení člověku vydrží jenom tak dlouho, než si uvědomí, že jde do vysokých hor za parného dne bez opalovacího krému. Abych nás ospravedlnila: my ho doopravdy vzít chtěly, ale v půl páté ráno jsme doma nemohly žádný najít, tak jsme jednoduše vyrazily bez něj. Ach, ach. Bylo nám jasné, že máme problém - už v devět hodin se na přímém sluníčku téměř nedalo existovat. Naštěstí jsou Češi vynalézaví a s podobnou situací si hravě poradí tím nejtypičtějším českým způsobem… Palandu vedle té naší obývaly dvě rakouské dámy ve středním věku, poličku měly plnou věcí a mezi nimi i opalovací krém. Nevidíce jinou možnost, rychle jsme ho popadly, trochu si vymáčkly a zase ho vrátily. Dodnes se hluboce stydím… Dle možností jsme si namazaly obličeje, ramena i ruce, leč ani jednu nenapadlo namazat i moje nohy, které byly ten den výjimečně odhalené. Chyba, velká chyba. Vyrazila jsem s šátkem omotaným kolem hlavy, abych vůbec byla schopná fungovat. Měly jsme naplánovaný relativně krátký výlet (aspoň podle mapy, v terénu to zabralo celý den) a první část cesty do průsmyku Windischscharte proběhla naprosto idylicky. Těsně pod jeho vrcholem nás překvapilo poměrně velké pole zbytkového sněhu; nemělo být zdaleka poslední. Po překonání průsmyku jsme se octly doopravdy v "divočince" - a bylo to znát. Napravo se vypínaly dvě majestátní hory, Windischkopf (2609 m) a široko daleko nejvyšší Mosermandl (2680 m), před námi se otvíral široký kar, jeho stěny a srázy samé kamení, mezi kterým občas vykukovaly zářivě barevné alpinky. Žádní lidé, žádná civilizace, hlavně obrovské balvany. Pocit osamělosti se snášel velmi rychle.

Cesta do průsmyku Windischscharte.

Pohled dolů.

První sněhové pole.

První etapa naší divoké cesty vedla po úbočí karu, po cestě sice mizerně značené, ale pořád dost zřetelné. Cesta se měla ve svém nejzazším bodě zlomit a vracet se trochu šikmo zpět k oběma horám po něčem, o čem jsem si myslela, že bude úbočí druhého karu pod Mosermandlem. Leč nebylo tomu tak, neexistoval žádný druhý kar. Místo toho nás čekalo několik kilometrů dlouhé nehostinné suťovisko, plné obrovských šedých balvanů, které se pozvolna zvedalo až k svahům Mosermandlu. A na začátku tohoto nepřehledného úseku, v místě, kde šla nová cesta chvíli téměř rovnoběžně s tou starou, se značení ztrácelo úplně. Zoufale jsme hledaly naši značku, nicméně po chvíli jsme si už ani nebyly jisté, jestli těch pár cákanců červené barvy (v Rakousku jsou všechny cesty značené červeně) neznačí náhodou cestu, kterou jsme přišly (značily). Po dlouhém a pro mě mírně zoufalém hledání (nebyla jsem si jistá, jestli bychom vůbec trefily tu správnou cestu nazpět - tak nepřehledné to bylo) amme konečně objevila naši značku, za což jsem jí doteď neskonale vděčná. Tím ovšem naše zoufalá snaha najít správnou cestu neskončila. Celou dobu chůze přes suťovisko jsem se rozhlížela po dalších a dalších značkách, protože pokud by je člověk v takovémhle terénu ztratil, nebylo příliš pravděpodobné, že je ještě najde. A ztratit je bylo velmi jednoduché. Od každé značky měla být teoreticky vidět další, a taky většinou byla, ale většinou se nacházela úplně opačným směrem, než jsme očekávaly, a barva byla vybledlá. Často se stávalo, že jsme se pět minut zoufale rozhlížely po značce a jediný směr nám udával Mosermandl před námi, napůl schovaný za mnoha kamenitými hřbítky a proláklinami s poměrně rozsáhlými sněhovými poli. Doteď jsem si na sluníčko jenom stěžovala, teď je ale čas (ačkoliv to bylo vážně peklo, nechat ho na sebe pražit na cestě přes tuhle kamenitou pustinu) vyjádřit mu vděčnost. Měly jsme štěstí, že bylo hezky, protože v dešti, natožpak v mlze, bychom asi cestu k Mosermandlu nikdy nenašly. Bez nadsázky.

Tady ještě víme kudy jít.

Obědová idyla.

Před suťoviskem: Windischkopf napravo, Mosermandl nalevo.

A tady už je cesta ztracena.

Suťovisko.

Konečně jsme nechaly suťovisko za zády a začaly šplhat na svahy hory, kterou jsem později překřtila na nejvyšší ze štítů Thangorodrim (sedělo to - napravo se tyčil Windischkopf, nalevo o něco menší Kleiner Mosermandl, a ačkoliv nebyly černé, nehostinné a pusté byly všechny tři hory až dost). Celou dobu jsem si myslela, že nepolezeme přes vrchol; dávalo to smysl - v Alpách většinou cesta vede přes průsmyk, kde se odpojuje pěšinka pro ty šílence, co by snad chtěli lézt až nahoru. Pohled do mapy mé domněnce nasvědčoval, a stejně tak i skutečnost, že vést regulérní turistickou značku přes 2680 metrů vysoký Mosermandl by bylo, jak jsem si myslela, čiré šílenství - vrchol hory nebyl z těch, na které, jakkoliv vysoké jsou, můžete prostě vyjít; ne, jednalo se impozantně nejednotné, holé skalisko, rozčleněné mnoha roklemi, propastmi a podobnými sympatickými úkazy, které nevypadaly, že by šly zdolat bez cepínu a horolezeckého výcviku. Leč když byly všechny průsmyky, kterými by snad šla vést cesta, už za námi a svah nabral nebezpečný sklon, pocítila jsem znepokojení. Opět jsem se podívala do mapy, ještě pečlivěji než před tím, a s hrůzou jsem zjistila, že ano, jdeme přes vrchol. Na prvním úseku cesty, uzounké, ostře zahýbající pěšince vedoucí těsně pod skaliskem, jsem se cítila poměrně bezpečně, ne však amme: křečovitě se držela každého výstupku, lezla tím nejmíň praktickým způsobem a neustále jí podjížděly kameny pod nohama (nechápu, jak to bylo možné, mně nepodjíždělo nic, ale bylo to tak). A pak byl před námi masiv skal, stezička se nořila do uzoučké, strmé trhliny a v ní na nás čekala lana. Ano, na vrchol se nedalo jinak než po lanech. Karty se obrátily - teď to byla amme, kdo měl pocit, že se může chytit něčeho pevného a lézt dál, zatímco já, pro kterou lana znamenají, že už se nemůžu spolehnout na vlastní sílu, ale jen věřit pofidérnímu provazu, který mě může zavést kamkoliv, jsem mírně zpanikařila a nejistě navrhla ústup. Nevyšlo to. Amme lezla první a já s batohem za ní; dokud jsem ještě měla lano ve výšce pasu, šlo to, ale jakmile se ocitlo ve výšce mých kotníků a já musela lézt prakticky po čtyřech přes děsivě otevřený úsek cesty, stálo mě to většinu duševních sil. Mrzí mě, že z téhle části cesty nemáme žádné fotky, měly jsme ale jiné starosti. A pak jsme se konečně vynořily na vrcholu. Choulily jsme se pod křížem (kříž na každé hoře, pamatujete?) na vrcholu toho impozantního skaliska a ujišťovaly se, že žijeme. Výhled byl nádherný a dech beroucí, hory všude kolem v odpoledním světle neskutečně plastické a na obzoru zasněžené Vysoké Taury, i když se obávám, že naše pocuchané nervy to patřičně nedocenily.

Život je všude.

Mosermandl

A pak jsme schovaly foťák...

Pohled z vrcholu.

K sestupu dolů nebyla potřeba lana, jen jisté nohy a ruce, aby se člověk udržel na zrádné šedavé skále, což znamenalo úlevu pro mě a utrpení pro amme; párkrát se jen tak tak vyhnula pádu. Poslední úsek sestupu sestával z několika kilometrové, velmi nepříjemné cesty suťovým polem plným kamenů a prachu, která se zdála být nekonečná. Lézt na Mosermandl z téhle strany muselo být ještě větší utrpení. Bylo to na poslední etapě našeho výletu, příjemném traverzu vedoucím k naší chatě, kdy jsem poprvé ucítila, že mám nejspíš spálené nohy. Ale jak byly spálené - daly by se použít ke smažení palačinek ještě čtyři dny poté! Jak cesta postupovala, bolely mě víc a víc, a když jsme konečně dorazily do cíle, už jsem na nich mohla jen uboze pajdat. Zatímco se amme koupala, seděla jsem u stolu s oběma dámami, od kterých jsme si ráno "vypůjčily" krém, a chladila si své laní nožky. Navázaly jsme rozhovor a ony mě politovaly. Milé paní.

Pohled zdola: Mosermandl napravo, po té hraně úplně na kraji jsme scházely.

Podvečerní hory.

Bažinka.

Té noci jsem se dvakrát vzbudila bolestí a jediné, čeho jsem byla schopná, bylo dovléct se do sprch a tam si na svá kopýtka deset minut pouštět ledovou vodu vzatou přímo z ledovcového jezírka u chalupy. Celou noc jsme spala s namočenými kapesníky kolem lýtek. Miluju slunce! (A proto si, děti, do hor vždycky berte opalovací krém…)

Den pátý, aneb přechod Helcaraxë:

V noci trochu sprchlo. Slunečné dny (anebo spíš den) byly u konce, ráno byla obloha zahalena příjemně chladivými mraky. Měly jsme naplánovanou naprosto nenáročnou trasu - vrátit se cestou, kterou jsme předevčírem přišly, k Tappenkarsee, tam se ubytovat a zbytek dne se poflakovat kolem jezera. Jenže to by bylo nějak málo dobrodružné, no ne?

Poslední pohled na Roklinku, shodou okolností stejný jako ten první, jenom v jiném světle.

Rozloučení s "divočinkou".

Na odchodu jsme dostaly první varování před deštěm. Cesta po traverzu proběhla celkem klidně, první znepokojení jsme pocítily až u jezírka Ilgsee, na které se zpoza hřebenů převalily chuchvalce mlhy. Ale byla to moc pěkná mlha, to se musí nechat. Pod naším osudným průsmykem poprvé trochu sprchlo, ovšem nebyla to žádná hrůza. Začalo to na začátku sestupu onoho nezapomenutelného kopce (toho, který jsme v neděli tak těžce pokořily): prvně nás obklopila mlha a my si musely začít hlídat cestu. Déšť přišel asi o tři sta metrů níž. A stál doopravdy za to. Prudký, vše promočující déšť, který během několika sekund proměnil nevinné bahýnko v horský potok a bušil člověku do zad. S ním přišel vítr. Přišel zprava, ze severu, jako by ho na nás skutečně přivolal Morgoth, ohýbal keře až k zemi, hnal déšť z boku a chvílemi byl tak silný, že téměř srážel člověka ze svahu. Nevím, kdy jsem naposledy byla takhle mokrá; během pár minut jsem byla promočená až na kůži na všech částech těla, ačkoliv batoh jsem se stále tvrdošíjně snažila chránit. Horší pláštěnku vítr rozerval na naprosto nepoužitelný plastový cár (v tu chvíli ji měla amme, protože vlastnila dobrou bundu a zvláštní pláštěnku na batoh), moje se ještě relativně držela. Kalhoty se přilepily k nohám a otíraly se o moje spálená lýtka, takže doslova každý krok bolel. Přes mlhu a šikmý déšť nebylo nic vidět, překračovat proudy vody valící se dolů bylo těžší a těžší. V těchto podmínkách jsme absolvovaly celý drastický sestup a překonaly údolí (asi hodina cesty), než jsme konečně dorazily k vytoužené chalupě. Bylo jasné, že z procházky kolem jezera nebude nic. Z každé boty jsem vylila půl sklenice vody a zbytek odpoledne pak prospala na své palandě.

Mlha na Ilgsee.

Začátek sestupu.

Večeře byla vtipná. Amme měla velmi specifické požadavky na polévku, které jsem nejenom nedokázala vhodně tlumočit, ale byla jsem i pevně přesvědčená, že chalupa ničím podobným nedisponuje. Měla jsem pravdu. Obsluha nicméně prokázala nevídané diplomatické schopnosti, takže amme místo polévky obdržela bramboráčky se salátem, které si pochvalovala, a já skončila s jakýmsi sladkým pokrmem, který se vzhledem podobal trhanci, ale chutnal úplně jinak. Byl neskutečně dobrý, i když jsem nikdy nezjistila, jak se jmenoval. Království za ještě jeden talíř téhle dobroty! Po večeři následovalo dohadování se s majiteli chalupy o tom, zda jim došla naše platba (poprvé a naposledy, co jsme platily přes internet). Když se nás pak zeptali, kam zítra plánujeme jít, a my jim sdělily, že musíme přejít ještě jeden hřeben, abychom se dostaly do údolí, odkud nám pojede autobus do civilizace, zatvářili se dost zděšeně. Ne, to nemůžeme, je nebezpečné lézt nahoru, zítra bude opravdu špatné počasí, prý má i sněžit (koukala jsem na ně jak tele na nová vrata - sněžit?), znají lepší cestu do jiného údolí s autobusem, je kratší (i když pořád dost dlouhá) a hlavně pořád dolů. Dokonce nám poskytli jízdní řád, abychom si ověřily, že nám odtamtud jede něco, čím stihneme náš vlak v bodě StiP. Rozhodly jsme se je poslechnout. Dobře jsme udělaly.

Pohled z terasy boudy.

Den šestý, aneb přechod Helcaraxë podruhé (tentokrát i se sněhem):

Jakmile jsme ráno vyšly ven, pocítily jsme změnu. Byla zima. Doopravdy zima. Jakkoliv moc v předchozích dnech pršelo, vzduch byl vždycky relativně teplý. Teď byl déšť studený, vítr ledový a já začala věřit slovům o sněhu. Prsty, kterými jsem si zoufale držela pláštěnku přes batoh, mi za chvíli znecitlivěly. Vydaly jsme se dolů podél jezera. To byla asi nejobtížnější část cesty; se shora se co pět metrů řítil travou nějaký potok, takže člověk šel víc jezerem než po zemi. Situace se trochu zlepšila v místě, kde pastviny končily a nad jezerem se zvedaly strmé skály - cesta byla sušší. Nad hladinou Kheled-zâram se převalovaly zlověstné mlhy a celá scenérie vypadala skoro děsivě, jako bychom nebyly v Alpách, ale někde na severu, v Grónsku nebo na Islandu… Tehdy jsem poprvé ucítila, že déšť už není jenom déšť - byl v něm přimíchaný sníh. Byla mi zima. Rychle jsme pospíchaly dál, abychom byly co nejrychleji v údolí.

Déšť se začíná podobat sněhu...

To není focené v Grónsku, to jsou vážně Alpy.

Z Tappenkarsee vytékal potok, podle kterého měla naše cesta vést do údolí. Byly jsme překvapené jeho mohutností, množstvím vody, které se vrhalo dolů a vytvářelo sérii vodopádů; jeden z nich byl opravdu obrovský. Cesta se měla po překonání nejvyššího převýšení proměnit v malou silničku, která nás měla zavést k menšímu jezeru Jägersee, nejzazšímu bodu kam jezdí autobusy. Sestup byl nekonečný a silnička pořád nikde. Pak se sklon konečně začal snižovat a my si myslely, že na ni co nevidět narazíme, že už nás nic nemůže překvapit. Nicméně překvapilo a stálo to vážně za to. Byl to potok, ale ne jedna z těch ubohých stružek, co už jsme jich překonaly desítky; byla to spíš menší řeka, valící se přímo přes cestu. Za lepšího počasí šla možná jakž takž přejít po kamenech, nicméně teď byly skoro všechny pod silným proudem. Přesto jsem se rozhodla, že po nich přejdu "suchou nohou". Zasekla jsem se přesně uprostřed. Amme nic podobného nezkoušela, prostě si zula boty a jala se brodit; tak jsem jí aspoň ze své pozice mohla pomoct. Nakonec mi nezbylo, než si na tom kameni uprostřed sundat boty (akrobatický to výkon) a sestoupit do ledové vody. Proud byl silnější, než jsem čekala, ale to nejobtížnější mě čekalo na druhé straně. Zkuste si narvat úplně mokré nohy do úplně mokrých ponožek a ty do úplně mokrých bot - je to obtížnější, než by se zdálo. Při této eskapádě se lepší pláštěnka roztrhla po celé šířce, což definitivně zpečetilo osud obou nešťastných kusů plastu. Úsek po silničce k jezeru Jägersee jsme už zvládly poměrně rychle a tam jsme se usušily (aspoň trochu) v místní chalupě. Když jsme se otočily zpátky, spatřily jsme, že svahy, ze kterých jsme sešly, jsou bílé napadaným sněhem. Byl to svým způsobem děsivý pohled.

Největší z vodopádů.

Jägersee...

...a sníh.

Co napsat o cestě domů? Řidič horského autobusu byl milý (i přes můj věk mi dal dětskou slevu, a ano, věděl, kolik mi je), vlak z bodu StiP do bodu S měl zpoždění, zatímco vlak z bodu S do bodu W přijel na minutu přesně (a to to byl rychlík z Zürichu do Budapeště!). Česko-rakouský vlak z bodu W do bodu P zase nabral deset minut zpoždění sotva přejel hranice před Břeclaví. Ha, ha. A to je všechno. Snad jen ještě, že svišti se živí rostlinami, kořínky i hmyzem, takže jsme měly pravdu obě, a že můj batoh přijel domů stále plný jídla. A tím nemyslím jenom chleba, salám a napůl plesnivý sýr, ale i müsli, tatranky a celou čokoládu. Stane se.

Tak skončila moje cesta po alpských horách Středozemě, která byla mokrá i suchá, bolestivá, dobrodružná a někdy i trochu nebezpečná, ale nade všechno ostatní krásná.