Cesta do hor Středozemě 1

Jsem zpátky! A hluboce se stydím za svoji lenost... polepším se, vážně.

Abych to dokázala, přináším vám uboze napsané, roztahané vypravování o jedné z mých prázdninových cest. Snad je to dobrá známka, že se konečně dostávám ze svého spisovatelského bloku...

Cesta do hor Středozemě

Den první, ve kterém si uvědomím, že na přízni a nepřízni Valar (v tomto případě hlavně Manwëho a Ulma, ale také Lóriena) závisí opravdu mnoho:

Ráda bych své vyprávění začala slovy "nevím, čí to byl nápad, že jsme se pátého dne měsíce srpna vydaly (to tvrdé y je správně) do…", ale byla by to lež. Byl to můj nápad. Byl to dobrý nápad, aby mezi námi bylo jasno. Jenže když musíte vstávat před čtvrtou ráno a za sebou máte jenom nějaké tři hodiny spánku, nijak zvlášť dobrý se nezdá. A když jste ty tři hodiny ani pořádně neprospali, ale proleželi v jakémsi transu (elfové prý spí s otevřenýma očima… už jste to někdy zkoušeli?), tak se vám celá cesta po horách Středozemě zdá jako obzvlášť velká pitomost. Díky, Lóriene, díky.

V půl šesté jsme vyrazily vlakem z bodu P do bodu L, a poté druhým vlakem z bodu L do bodu StiP. Celá cesta trvala nějakých osm hodin a za tu dobu jsem zjistila, že amme, druhý účastník našeho zájezdu (mimochodem ho celý naplánovala, protože nápad a realizace jsou dvě různé věci), je na svém mobilu závislejší, než jsem si myslela. Obvolala několik lidí, zkontrolovala několik věcí, a když se jala googlit aktuální počasí v oblasti, kam jsme plánovaly invazi, a nešťastně mi sdělila, že tam prší, podrážděně jsem se zeptala, proč jsme to potřebovaly vědět, když s tím stejně nemůžeme nic dělat. Později, zmoklá a unavená, jsem svých lehkovážných slov poněkud litovala, ale pořád si myslím, že byla perfektně logická.

Ještě bych měla zmínit účastníky naší výpravy: já, amme… a to je všechno. Jo, byl to skutečně můj nápad. S námi putovaly též dva poměrně těžké batohy. Měly jsme moc jídla, nakonec jsme snědly sotva polovinu. Na druhou stranu pořád lepší než ta druhá alternativa. Amme nesouhlasila - pravidelně si stěžovala na váhu svého batohu, ačkoliv jsme jedly prakticky jenom z jejích zásob. Tolik k věcem, které jsme měly, o věcech, co jsme neměly, budu vykládat později.

V bodě StiP jsme hodinu čekaly na horský autobus, který nás měl v poslední etapě naší cesty vyvézt do bodu Ko. Pršelo. Pršelo hodně a z hor bylo slyšet hřmění. Nádhera. (Abych ale byla spravedlivá, ty mraky a mlhy válející se po horách byly opravdu moc pěkné…) Čekaly jsme v autobusové budce, doufaly v náhlé rozjasnění a dohadovaly se, do kterého z bodů K to konkrétně jedeme. Nakonec byl po diskuzi s řidičem zvolen právě bod Ko. Po celých šest dní jsem většinu komunikace zastávala já a dodnes se za své výkony stydím…

Netřeba říkat, že v cílovém bodě pršelo. Hodně. Rozbouřené potoky mléčně šedé vody se valily do údolí. Vytáhly jsme pláštěnky a odhodlaně se pustily do výstupu. Ano, pláštěnky jsme měly, k tomu, co jsme neměly, se ještě dostaneme. Jenže jaké to byly pláštěnky… Řekněme, že na konci naší cesty obě skončily v první dostupné popelnici. Ten první den se horší pláštěnka roztrhla od krku po pás (a trhat se už nepřestala), té lepší se urvala kapuce. Výstup byl nekonečný, jak to u výstupů z bodu "téměř 0" do bodu "poměrně vysoko" většinou bývá. Šly jsme cestami, které byly víc potoky než cesty, pastvinami, které byly víc potoky než pastviny, lesy, které byly víc potoky než lesy, kolem krav, které byly víc… no, zrovna krávy byly prostě krávy, ale myslím, že jste to pochopili. Brzo jsem vzdala veškerou snahu o to zůstat suchá, ale za každou cenu jsem chránila svůj batoh. To se vždycky vyplatí - je v něm suché oblečení a jídlo. A vůbec. Amme začínala být unavená, zoufalá a zůstávala pozadu. Chalupa, kde jsme měly spát, stále v nedohlednu a Manwë s Ulmem nelenili - pršelo vytrvale, na konci dokonce víc než na začátku. Nakonec jsme našeho útočiště přeci jenom dosáhly.

Pokojík nebyl větší než nepříliš vzrostlé olifantí mládě (jak na výšku, tak na šířku). Usušily jsme se, najedly, dopřály si horkou sprchu a vážně studený čaj, ujasnily si, že elektrické zástrčky nefungují. Jak se ukázalo, chalupa disponovala pouze solárním panelem (i když dva oslíci, kteří kempovali v ohradě před chalupou, by se podle mě dali taky nějak využít), a tudíž byla energie, vzhledem k aktuálnímu počasí, poněkud nedostatkové zboží. Jediné světlo v našem pokoji pět minut poslušně svítilo, pak třikrát ponuře zablikalo a zhaslo. Znovu už se nám ho rozsvítit nepodařilo. Venku stále vytrvale pršelo.

To není beton, to je voda.

Horší z obou pláštěnek.

Den druhý, ve kterém téměř získáme koně, krávu a krásné výhledy, nakonec se nám však nedostane ani jednoho, a také o nejkrásnější ze všech alpských skal:

Nejspíš by bylo hezké, kdybych mohla říct, že ráno nás přivítalo slunce, modrá obloha a rosa na květech… leč ve skutečnosti to byla hustá mlha a jemné mrholení. Naštěstí ono mrholení bylo vázané pouze na tu mlhu, takže jakmile ji člověk nechal za sebou, mohl jít relativně v suchu (až na nohy, z bot jsem večer vylévala vodu). S čistým svědomím můžu říct, že ten den jsme nezmokly. Díky Valar za milosrdenství.

Oslíci před chalupou.

Modřínový les.

Naše cesta vedla modřínovým lesem na pastviny. Modřínovým, ani jeden smrk. Zelená v šedé, až z toho bolí oči. Byla jsem okouzlená. Na pastvinách bylo mokro a bahnito, několik krav a dva koně; jeden z nich byl odrostlé hříbě. Nadšeně jsem se jala koníky fotit, a když se hříbě přiloudalo až k nám, několikrát jsem ho poplácala po čumáku. Chyba. Otočila jsem se k odchodu, udělala pár kroků… a kůň za mnou. O něco vyšší než já, funěl mi akorát za krk; tlamu měl těsně u mého batohu a se zájmem ožvýkával jasně žlutou pláštěnku. Zkusmo jsem ušla pár metrů a kůň mě věrně následoval. Paráda. Amme si všimla mého problému a přispěchala mi na pomoc. Pláštěnka byla bleskově odstraněna, leč kůň se pouze otočil a začal ožužlávat druhý dostupný batoh; teď to byla amme, kdo musel jít s funící potvorou za zády. Začala jsem se poněkud obávat, jak se koně zbavíme, popřípadě co s ním budeme dělat. Asi po padesáti metrech zvedla máma kůň hlavu a vydala se za námi. V tu chvíli udělala to samé i kráva nad námi na svahu. Přiznávám, že jsem zbaběle prchla - příliš mnoho intenzivních zvířat. Amme mě následovala. Celá příhoda byla skončena jejím neslavným pádem do bahna, za což ten kůň už ale úplně nemohl. Stál úplně nezúčastněně asi deset metrů od nás a tvářil se dost nechápavě. Škoda, mohl nám nést batohy a žrát přebytečné zásoby.

Tady jsme ještě kamarádi...

...a tady už ne.

Naše cesta po hřebenech byla provázena mlhou valící se ze všech údolí, takže jsme viděly jen před sebe (někdy) a nahoru. Jen občas se v rychlých mlžných oknech objevovaly části údolí, zelené kary, kamenitá suťoviska a zvonící krávy. Pod nohama nám vesele čvachtaly bažinky, nic neodvyklého v dvoutisícových horách. Postupně jsme pokořily tyto vrcholy: Kitzstein Gabel (2037 m), Penkkopf (2011 m) a konečně Gründegg (2168 m). Kitzstein Gabel byl vlastně zacházka - měly jsme pocit, že na ten den máme naplánovanou příliš krátkou trasu. Podivné pocity to někdy přepadají poutníky v horách…

Pastviny v mlze.

Kitzstein Gabel

Krátké rozhrnutí mlžného závoje.

Těsně pod Penkkopfem, zahalené v mlze na mě čekalo - jedno z nejkouzelnějších míst, jaké jsem kdy v horách potkala. Sám Penkkopf, ač dvoutisícová hora, je taková hromada šedých šutrů, ale nedaleko pod vrcholem jsou kameny růžové a hladké (a to já si většinou šutrů moc nevšímám), kolem sem tam zakrslý modřínek a na nich ohromující sbírka horkých květů. Nejvíc ale byly porostlé keříkem s květy jasně růžovými v šedé mlze, a bylo to nádherné. (Šárko, potřebuju tvou odbornou pomoc: co je to za kytku? Amme tvrdí, že nějaká azalka, ale jistě to neví. Dokonce jsem ti přivezla jeden exemplář, ale ta ubohá kytka cestu nenesla právě dobře…) Taková přírodní skalka; nikdy jsem nic podobného neviděla. Aby se člověk dostal na vrchol, musel prolézt růžovou soutěskou (bez nadsázky) s batohem a se vším. Zábava musí být.

Růžová skála...

...a růžová kytka. Šárko?

Pohled seshora.

Soutěska

Penkkopf

Během cesty na Gründegg byla největší mlha. Neviděly jsme hory před námi, za námi, ba ani propast pod námi; a tak se párkrát stalo, že jsme už už vítězně šplhaly na vrchol, když se ukázalo, že je to jen nějaký předkopec. Skutečný vrchol se představil dramaticky. První, co jsme spatřily v mlze, byla silueta kříže (na každém vrcholu byl obrovský kříž a vidět ho nad sebou je mnohem optimističtější, než to zní, když to člověk takhle napíše) a ostrý hřeben vybíhající do šedého prázdna. A přímo na jeho hraně stála majestátní kráva. Nakonec se ukázalo, že vrcholu hory vládne celé stádo krav; u rozcestníku jsem šlápla do přímo výstavního kravince (a nebylo to naposledy). Jedna přátelská kráva s obrovským zvoncem na krku, která se pásla přímo u kříže, kde jsme odpočívaly, byla přesvědčená, že ammina tvář je obzvláště vhodná věc k olíznutí a byla poměrně vytrvalá. V takových chvílích si člověk uvědomí, že kráva je vlastně dost velké zvíře.

Bažinky

Gründegg

Přátelská kráva.

Na poslední etapě cesty z Gründeggu dolů (sestup, který jsme musely o den později opět absolvovat nahoru) se mlhy konečně začaly zvedat a odkrývat výhledy do všech tří údolí (ano, tří). Tak jsme ještě dostaly možnost shlédnout oválné údolíčko utvořené ledovcem s mnoha fotogenickým jezírky na dně, než jsme sestoupaly k chatě, co nám měla poskytnout útočiště na noc.

Mlha se zvedá.

Ledovcové údolí (trog)...

...a jezírka na jeho dně.

Překvapení však nebyl konec. Na chatě jsme měly možnost být svědky nefalšované trpasličí párty. Asi deset trpaslíků v slušivých tyroláčských kloboucích, kšandách a šortkách hrálo na harmoniku, tleskalo a řvalo. Upřímně, bylo to na ohluchnutí. Nepředstavujte si ale nějaké dědoušky, nejmladším mohlo být kolem třiceti. U jinak prázdného stolu seděli dva mladíci, kteří sice k trpasličí partě nepatřili, ale to jim nebránilo řvát a lít do sebe alkohol. Nebyla jiná možnost, než si přisednout. Jakmile chlapci pochopili, že trochu mluvím jejich řečí, jali se konverzovat. Tedy, konverzovat… moje komunikace s opilejším z nich sestávala z mého maření jeho pokusů nalít mi rum do čaje a opakování, že ne, nechci "ein bisschen Schnaps", protože si nemyslím, že je s ním všechno zábavnější. Ten druhý, abych byla spravedlivá, se opravdu o konverzaci snažil. Jenže ve chvíli, kdy neslyším ani amme mluvící vedle mě česky, kdokoliv, kdo na mě rychle spustí jakýmsi tyrolským nářečím (a ani zdaleka ne dost hlasitě), holt musí být připravený, že mi bude trvat deset minut, než pochopím, že byl v Českém Krumlově (věřte mi, to slovo vážně neznělo jako Krumlov!). Přátelští chlapci.

Asi v jedenáct hodin se všechny slušivé kloboučky sebraly a ve více než podnapilém stavu se vydaly dolů do údolí. Jestli to všichni ve zdraví přežili, mají tyrolští trpaslíci můj obdiv.

Večerní slunce.

Den třetí, ve kterém objevím Tumladen, shlédnu na Zrcadlové jezero a za cenu obrovského duševního i fyzického úsilí (ale hlavně duševního) dosáhneme Posledního domáckého domu (doslova):

První věc, která na nás ráno čekala, byl opětovný výstup na Gründegg. To je to odvěké kouzlo hor: kdykoliv trochu sestoupíte, můžete si být jistí, že zase polezete nahoru. To člověka neomrzí. Nad námi svítilo jasné letní slunce… a z údolí se valily poslední zbytky mlhy. Bylo to zajímavé počasí, člověk kráčel v slunečním svitu a zároveň se z kotlů po obou stranách plazila šedavá chapadla. V horách se mlha zvedá dlouho (ale před polednem už byla všechna pryč). Vyrazily jsme po krásné hřebenové cestě (bažinky, potůčky, kýčovitě modrá obloha) k daleké hoře Draugstein (2358 m), kterou jsme musely obejít (naštěstí ne na ni vylézt). Na ten den jsme měli naplánovanou nejdelší cestu - naše chata byla až ve vzdálené divočině za třemi údolími (třemi!) a ani v pohodlí domova jsme si nebyly úplně jisté, zda to zvládneme dojít. Takové plány jsou vždycky nejlepší, no ne?

Opětovný výstup na Gründegg.

Krávy všude - ovšem nejčastěji na cestě.

Počasí bylo zvláštní...

...místy hodně zvláštní.

Stromy byly taky zajímavé.

Před mnoha a mnoha tisíci lety se můj bratr vydal do Okružních hor a nalezl skryté údolí nevídané krásy… já jsem svůj vlastní Tumladen objevila asi dvě hodiny po poledni. Pravda, neodpovídal přesně popisu, vysokými horami byl obklopen jenom zčásti, z jedné strany se otvíral do širokého karu, který se postupně měnil v údolí, ale jinak to byla zahrada uprostřed hor. Zahrada tisíce vůní, tisíce květů (ani ty růžové nechyběly), kamenů, které vypadaly jako zelené polštáře, a minimálně osmi potoků, které se vějířovitě stékaly do jediného, s vodou tak průzračnou, že si vysloveně říkala o nějaké kýčovité básnické přirovnání. To vše ve stínu mohutného Draugsteinu. Jestli si tohle místo nezasloužilo jméno Ondolindë, Skála hudby vody, tak nevím jaké jiné.

Celkový pohled na Tumladen.

A pokus zachytit jeden z jeho potoků.

Draugstein

Ke Kheled-zâram, horskému jezeru Tappenkarsee, kde končila předposlední etapa naší cesty, nám zbývaly ještě dva sestupy a jeden výstup, slunce začalo připalovat a čas se krátil. Když jsem jezero seshora poprvé uviděla, okamžitě jsem věděla, kde ve Středozemi jsem. Bylo krásné. Škoda, že jsem nikdy nedostala příležitost podívat se do něj v noci; kdo ví, co bych viděla.

Kheled-zâram poprvé.

Kheled-zâram podruhé.

Bohužel jsme se u břehů Zrcadlového jezera nemohly zdržet, ale musely jít bez prodlení dál do "divočinky", jak amme náš cíl poeticky nazvala ještě v bezpečí Prahy. "Divočinka" indeed. Tak, teď k tomu duševnímu a fyzickému úsilí. Bylo tři čtvrtě na pět a rozcestník ukazoval tři hodiny cesty k naší chatě. Už jsem se zmínila, jak nesnáším časové rozcestníky? Ne? Tak teď je správný čas. Nesnáším časové rozcestníky - jsou nepřesné, subjektivní, nespolehlivé, neefektivní a depresoidní. Pochválen buď KČT a všichni, kdo počítají na kilometry! Takže tedy, stály jsme na břehu Tappenkarsee a rozcestník nám tvrdil, že do cíle jsou to tři hodiny; to samé tvrdil i rozcestník, který jsme potkaly o nějakou půlhodinku dřív, o cestě k chatě, ze které jsme vyrazily, tedy o trase, kterou jsme šly většinu dne. Myslím, že pod ten údaj měla patřit ještě informace o křídlech a osmi párech nohou. Víte, co to s vámi udělá, když vám rozcestník tvrdí, že do cíle, kde musíte být do večera, to může být, soudě podle časového údaje, stejně daleko jako na místo, odkud jste ráno vyšli? Amme začala mírně panikařit, bála se, že to do tmy nestihneme. Já jsem po rychlém pohledu na výšku slunce usoudila, že když vyrazíme okamžitě, stihneme to, vzala jsem jí část věcí z batohu a přiměla k pohybu. Kamenem úrazu se ukázal být terén. Stojíte-li u horského jezera, i když leží v úctyhodné výšce 1820 m (výš než vrchol Sněžky), jste v údolí a v naprosté většině případů můžete jít jenom nahoru; kopce všude, kam se podíváte. Pokud musíte překonat převýšení téměř čtyři sta metrů, máte problém. Z mapy (nedala jsem ji z ruky, pamatujete?) jsem vyčetla, že budeme stoupat, pak snad i klesat a zakončíme to něčím, co by mohla být i rovinka. Brutalita kopce zarazila i mě. Vysoko nad námi strměl vrchol hory (Weiβgrubenkopf), majestátní rozeklané skalisko, divoké potoky se řítily dolů k jezeru a po stráni se proháněli svišti. Jo, svišti, a někteří i docela blízko. Zapištělo to, a pak člověk viděl utíkající huňatý ocas. Svišť je mnohem větší zvíře, než jsem si myslela… Stoupání bylo nekonečné. Asi ve třetině kopce amme zpanikařila úplně, což byla vážně nepříjemná situace. Zkuste si přesvědčit starší a zkušenější osobu, která nad vámi má prakticky autoritu, že do tmy ještě daleko, a ne, neuvízneme tu na noc a neumřeme v dvoutisícových horách, a ano, jasně že zvládneš vyjít ten kopec… koukej támhle asi jdeme! Snažila jsem se jí ukázat mapu a nabídnout trochu útěchy ve faktu, že po téhle hoře to už horší nebude, ale odpovědí bylo ostré "nechci". No tak ne, no. Měla jsem ještě půl lahve vody (s vodou vždycky strašně šetřím), a tak jsem amme dávala v pravidelných intervalech napít. Asi sto metrů pod vrcholem se amme podařilo láhev upustit (třásly se jí ruce i nohy) a na příkrém svahu se většina vody vylila. Ani jsem neměla sílu být vyděšená, což je u mě, člověka chronicky přesvědčeného o naprosté nepostradatelnosti vody, dost neobvyklá situace. Koneckonců, byly jsme naštěstí v horách (v Čechách uprostřed řepkového pole by se podobná situace řešila mnohem hůř)…

Jakmile jsme se vyškrábaly do průsmyku, situace se zlomila a naděje se vrátila. Čekal nás krátký sestup (s přístupným potokem) a asi dvouhodinová cesta traverzem po úbočí údolí, nad kterým se zvedala "divočinka" (po které jsme už ani jedna netoužila tak jako v Praze). Cesta byla ještě dlouhá a plná nečekaných překážek, nicméně do údolí už sedal stín a my toužily být konečně v cíli, takže nám cesta za strhující diskuze o tom, co vlastně jí takový svišť, utíkala rychle. Amme byla pro trávu a rostlinstvo, já prosazovala hmyz, možná hlízy a kořínky; diskuze skončila rozpačitě, když jsme si uvědomily, že ani nevíme, co žere takový bobr.

Zjevení Posledního domáckého domu (doslova) mi málem vhrklo slzy do očí. Obešly jsme jeden z ostrohů a v dálce jsme ho spatřily: stál na konci údolí na malém pahorku u ledovcového jezírka, nad ním se vypínal majestátní masiv "divočinky" (čti: směsice dvouapůl tisícových hor, karů a suťovisek bez jakékoliv civilizace) a v oknech bylo vidět světlo. Poslední bezpečný přístav a za ním už jenom hory. Poslední úsek cesty jsem běžela. Dorazily jsme unavené, s uchozenýma nohama a mírně pozdě na večeři, ale ten pocit úlevy byl vskutku jedinečný.