Syn Paní z bílé věže (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Protože k zajištění světového míru nemám ani dostatečné přesvědčovací, ani donucovací prostředky, rozhodla jsem se, že dám Clarisse k narozeninám přece jenom něco trochu víc... předvídatelného. Ano, mám pár dní zpoždění, ale ona to taky neřekla právě včas, že?

Jelikož vím, jak se Clarisse líbila jedna z mých minulých povídek, pokusila jsem se napsat něco s podobnou tématikou. Nepodařilo se mi sice vytvořit pokračování, spíš jakýsi flashback, nicméně... no, doufám, že se ti to bude líbit, Clarisso.

A ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám!!!

Syn Paní z bílé věže

V určitém okamžiku naše role v Příběhu skončí. Když je vykonáno vše, co vykonáno být mělo, když je řečeno vše, co nám bylo vloženo do úst, přichází chvíle našeho odpočinku; chvíle, ve které jsme osvobozeni od únavy a od břemene světa. A Příběh o nás dál nemluví, jako bychom už nežili.

Ale my žijeme.

Jsme přeci Starší děti Ilúvatarovy a neumíráme, neopouštíme svět tak jako Atani, naši Nástupci. A i když je naše tělo zničeno, nebo když ho dobrovolně opustíme, zůstáváme připoutáni ke světu, léčíce se v Síních čekání, stále přítomní, čekající na své propuštění.

A těm z nás, kteří na své cestě nepadnou, ani nezemřou, je dovoleno, poté co je naše role v Příběhu uzavřena, odplout domů, do země, která je nám slíbena, kde konečně odpočinem a kde se setkáme s těmi, které jsme kdysi milovali, a snad ještě pořád milujeme.

Snad.

I já jsem se vrátil. Můj velký Příběh skončil a dějiny o mně budou nadále mlčet. Setkal jsem se se svou milovanou ženou a společně jsme truchlili nad ztrátou, která nás postihla.

Dál budu žít s tou, kterou miluji, a budu šťastný. Nikdo se nebude ptát, co se se mnou stalo.

Přesto mi však stále zbývá něco, co musím udělat, a já nemůžu vědět, co očekávat. Bude to sladké nebo hořké? Čí bude ruka, která povede mé kroky?

Stáli spolu na skále na pobřeží a příboj je v pravidelných intervalech smáčel sprškami mořské pěny. Mlčeli a její prsty ho jemně hladily po tváři. Cítil, jak mu přejíždějí po čelisti, a zavřel na okamžik oči.

Dívat se na její tvář bylo téměř nesnesitelné.

Nikdy za ta dlouhá staletí nedokázal zapomenout na první noci nového života. Na noci plné strachu a zoufalství, na zimu, která obcházela jeho zraněnou duši, a na vzlyky, které se mu draly z hrdla. Byl to pláč malého dítěte, tak zoufalý, jako byl marný. Tenkrát se zoufale snažil vybavit si její tvář a udržet ji u sebe; myslet na ni a jen na ni, ne na krev, křik a smrt.

Od těch proplakaných nocí uplynuly tisíce let a nešťastné pětileté dítě dávno vyrostlo v muže. Stal se válečníkem, učencem, diplomatem a nakonec i pánem početného lidu. Zamiloval se do té nejkrásnější a nejúžasnější dívky, kterou kdy potkal, a oženil se s ní. Byl strážcem Prvního ze Tří a jeho slova určila další osud Středozemě. Byl mocný, byl moudrý, byl šťastný i hluboce nešťastný. Musel dát sbohem dvěma milovaným osobám, a to až do skonání Ardy. Poznal oběť a poznal Sudbu. Přesto však nikdy nezapomněl.

"Elronde," ozval se její hlas, tiše a prosebně. "Podívej se na mě, prosím."

Opět otevřel oči a zadíval se na ni. Bylo to jako hledět do zrcadla. Ty samé šedé oči a uhlově černé vlasy, ta samá křídově bledá tvář. A přesto byl celkový ráz jeho tváře úplně jiný. Hrdost a tvrdé rysy kolem úst bylo Elrondovo dědictví po noldorských předcích, po otci. Její tvář byla mírná a něžná, s nádechem světla.

Dívat se bolelo.

Téměř nevědomky si vybavil poslední vzpomínku, kterou na ni měl. Viděl to tak jasně, jako by to bylo včera. Sklonila se nad jeho a Elrosovou postýlkou, aby jim popřála dobrou noc. Políbila je a aura klidu a krásy zaplavila ztemnělý pokojík. V očích měla lásku a nic než lásku. Věděla to už tenkrát?

Věděla, že sotva o pár hodin později dá přednost zářivému kameni před svými vlastními dětmi? Jak dlouho jí trvalo rozhodování? Sekundu? Dvě? Víc času určitě neměla.

Neviděl to vždycky z tohoto úhlu pohledu. Naopak. Ty první noci ji zoufale miloval a zuřivě nenáviděl ty, kteří ji, jak se domníval, zabili. Že je naživu začal tušit poté, co spatřil silmaril na nebi, ale s jistotou se to dozvěděl až po Válce hněvu. Do té chvíle však ještě zbývalo mnoho let; let, kdy mohl přemýšlet.

Často na ni vzpomínal, na ženu, která svým rozhodnutím zachránila Středozem. Která byla jeho matkou. Která se o něj s láskou v očích starala a pečovala o něj. Která zvolila sudbu a jeho nechala, spolu s bratrem, napospas jisté smrti.

Té noci si smrt přišla pro každého muže, ženu i dítě v Ústí Sirionu, kteří nestačili včas utéct. Přišla si i pro Elrose a Elronda, ale kdosi je vytrhl z jejích spárů a odvedl je daleko od jejich zničeného domova. Nepřítel. Vrah. Jeden z nich.

A jediný skutečný otec, kterého kdy Elrond měl.

Pohlédl do očí své matky a ty oči byly smutné.

"Ty víš, na co se chci zeptat," řekl.

"Milovala jsem vás a pořád miluji," zašeptala. "Nikdy jsem na vás nepřestala myslet. Té noci ale působila sudba a vyjmula mi vás na okamžik z mysli, takže jsem mohla zachránit silmaril. Já i tvůj otec jsme dlouho truchlili nad ztrátou svých dětí, ale váš osud už nebyl v našich rukách. Doufali jsme, že jste v pořádku."

"Proč mi lžeš?" Elrondův hlas zbarvil slabý náznak hněvu. "Zažila jsi Doriath. Viděla jsi zemřít svého otce i matku. Víš, co se stalo s tvými bratry, že Fëanorovci neměli slitování ani s dětmi. A to tenkrát zdaleka nebyli tak zoufalí. Proč by se měli chovat u Sirionu jinak? Věděla jsi, že nejspíš budeme zabiti! Byli jsme, koneckonců, tvými syny. Nechat nás žít by bylo pro Fëanorovce nebezpečné."

Když jsem procitla, mohli jste už být dávno mrtví, odpověděly mu její oči. Nahlas řekla: "Ale oni vás nezabili." Po chvíli mlčení tiše dodala: "Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života."

Rozhostilo se ticho, rušené jen hukotem moře po jejich pravici. Bílá Elwinžina věž se třpytila ve svitu měsíce.

"Kdysi jsi mě velmi miloval," ozvala se po chvíli. "Miluješ mě ještě?"

"Ano," odpověděl. "Jsi moje matka. Jediná matka, kterou jsem kdy měl. Vždycky k tobě budu cítit lásku. Nic ale už nebude stejné jako dřív. Nikdy."

"Jak zaujal moje místo?"

Elrond přešel k blízkému skalisku a posadil se. "Byli jsme malé děti, lpící na své matce, když jsi zmizela z našich životů. Plakali jsme pro tebe a nenáviděli naše uchvatitele. Milovali jsme i otce, vzdáleného, kterého jsme téměř neznali, protože nikdy nebyl doma. Ale on postupně zmizel z našich životů a byl nahrazen vrahy našeho lidu. Pečovali o nás, vychovali nás, měli nás rádi. Nikdy na nás nezapomněli, dokud nebyl úplný konec. Maglor…" Tady se Elrond trochu pousmál. "Smiloval se nad námi a zamiloval si nás. Považoval nás za své syny. Utěšoval nás, když jsme plakali, zpíval nám, když jsme nemohli usnout. Vedl naši ruku, když jsme črtali první písmena, a učil nás hrát na harfu. Bojoval s námi, mluvil s námi, poslouchal nás. Přes všechnu krev na svém meči byl naším skutečným otcem."

Elwing odvrátila tvář. "Miluješ ho víc než své skutečné rodiče."

"Je skutečnější než mí skuteční rodiče."

Kolem věže létali mořští ptáci a naříkali.

"Ještě ve Středozemi složil jeden z mých přátel píseň o Eärendilovi. Myslím, že to udělal naschvál. V písni se mnoho mluvilo o tom, co vykonal, ale ani slovo o jeho synech, které viděl jen párkrát za život. Mluvilo se i o statečnosti jeho ženy a o její oběti pro Kámen, o tom, že se nebála smrti, ale málo o tom, že nechala své děti samotné v hořícím městě plném nemilosrdných nepřátel."

"Nevyčítej mi to," zašeptala. Spatřil v jejích očích slzy a objal ji. "Už jsem zaplatila. Přišla jsem o vaše dětství a svého prvorozeného syna už nespatřím nikdy. Odpusť mi."

"Rád ti odpustím pro všechno, co jsi pro mě udělala. Vzpomínek se ale nikdy nezbavím, ty víš, že ne."

Přikývla a opřela si hlavu o jeho rameno.

"Co se s ním stalo?" zeptala se po chvíli ticha. "S tvým přijatým otcem."

"Nevím," odpověděl a nitro mu rozechvěla pronikavá bolest. Po posledním, chvatném rozloučení už svého nevlastního otce nikdy nespatřil. Věřil však, že stále žije. Bylo mu smutno, když na něj myslel. Jeho nešťastná role v Příběhu skončila už před tisíci lety, přesto se však dosud nevrátil domů. Není mu to snad dovoleno? Nezná cestu? Pamatuje si ještě na děti, které vychoval?

Ucítil na tváři slzy.

Elwing se o něj opřela a zašeptala: "Byly to kruté časy, které mi tě vyrvaly z náruče a daly tě vrahům tvé vlastní rodiny. Ale oni našli ve svém srdci milosrdenství a přijali tě za vlastního. Vychovali tě a vznikla mezi vámi láska. Co zbývá pro mě, ženu, která musela volit?"

"Můžeme začít od začátku." Elrondův hlas byl konejšivý. "Já a ty."

A Elwing se usmála.

Stáli v objetí a nad mořem na východě začínalo vycházet slunce. Noc odcházela. Žena se zachvěla. "Už přichází," zašeptala radostně, "už je tady! Musím…"

Elrond ji pustil. "Samozřejmě," přitakal. "Jdi. Jdi a přivítej mého otce." Ale cítil v těch slovech skrytou lež. Eärendil ho možná zplodil, ale jeho skutečným otcem byl Maglor. Maglor s hebkými černými vlasy a překrásným hlasem. Maglor se smutnýma očima a zraněným srdcem. Maglor.

Elwing se rozběhla ke své věži. Slunce se plamenně vynořovalo z vln Belegaeru a z dosud setmělého nebe sestupovala k zemi nejjasnější z hvězd. Ne, to nebyla hvězda, ale loď oděná do bílého plamene a na její přídi kdosi stál.

V ten okamžik stanula v nejvyšším okně věže dívčí postava a pohlédla vzhůru. Pak roztáhla ruce a vykročila do prázdna. V jasném záblesku světla vzlétli všichni ptáci, kteří před tím seděli na skalách, a zamířili vstříc hvězdné lodi. A v jejich čele letěl bílý albatros, větší a krásnější než všichni ostatní.

Elrondovy stály v očích slzy. Vzpomněl si na řádky, které kdysi četl: Eärendil ji přivinul k sobě, ale ráno s úžasem vedle sebe spatřil svou manželku v její vlastní podobě; její vlasy mu zastíraly tvář a spala.

Vysoko nad jeho hlavou se hvězdný námořník a žena s podobou ptáka opět nakrátko setkali.

Stál sám na pláži a pozoroval slunce putující po obloze. Přemýšlel. Vzpomínal. Vzpomínal na Maglora, jak svými štíhlými prsty vypáčil z Elrosových prstů drobnou dýku a při tom se na ně trochu usmál. Elronda ten úsměv maličko uklidnil, ale ne úplně. Potom ho ten zvláštní elf, tvář a zbroj stále ještě potřísněné krví, vzal do náruče a kamsi ho odnášel. Plakal, ale Maglor tiše prozpěvoval jakousi uklidňující melodii a houpal ho v náručí, dokud se neztišil. Pár slov neznámým jazykem, to ještě Elrond neznal quinejštinu, a Maedhros uchopil za ruku jeho bratra. Děs v Elrosových očích.

Přesto se v Maglorově náručí cítil téměř v bezpečí, jako by ho jeho silné paže chránily před hrůzami smrti všude kolem. Podíval se na svého únosce. Jemný, bledý obličej kontrastující s uhlovými vlasy, oboje zamazané od krve. Tmavé, uhrančivé oči; smutné, tak smutné. Těžko věřit, že vůbec mohl někoho zabít. Ty truchlivé oči a něžný výraz se podivně nehodily k jeho zkrvavenému meči. Všiml si, že ho jeho malý zajatec pozoruje a tiše mu pošeptal: "Už je konec, už je po všem. Už nemusíš mít strach."

A Elrond náhle s podivnou jistotou věděl, že mu nebude ublíženo.

Začaly se mu klížit oči a v Maglorově náruči bylo tak příjemně. Slyšel kolem sebe mnoho hlasů, rozčílených, někdy i nejistých, jako by se někomu nelíbilo, že spočívá v Maglorových pažích. Nakonec ho však únava přemohla a on usnul s hlavou položenou na vrahově rameni.

Když se probudil, byl usazený před Maglorem na koni a Fëanorovci ho odváželi neznámo kam…

Elrond se tiše vynořil ze vzpomínek a potřásl hlavou. Už je to dávno. Už je to pryč. Setkají se ještě někdy? Nic by si nepřál víc.

Sundal si boty a brodil se příbojem. Voda byla příjemně chladivá. Uklidňovala ho. Klesl do písku a prstem do něj napsal Maglorovo jméno. Chvíli na něj mlčky hleděl, a pak pod ně připsal: Vrať se domů, prosím.

Z moře přišla vlna a smazala křehký nápis. Elrond seděl na břehu a představoval si, že oceán zanese jeho slova tomu, kdo marně bloudí, ztracený a zoufalý. Že ho jednoho dne opět obejmou paže jeho milovaného ochránce.

Vysoko na obloze kroužil velký bílý pták.

V určité chvíli naše role v Příběhu skončí. Příběh nás propustí ze svého sevření a nechá nás odpočinout. V historických spisech se můžeme dočíst o všech našich činech, ale dějiny o nás nadále nemluví. Jako bychom už nežili.

Ale my žijeme.

Poznámka: Tak si říkám: jak by asi vypadalo Elrondovo setkání s Eärendilem? Mohlo by být ještě zajímavější... ;-)