O bratrech (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Ano, opět velmi originální název.

Tahle povídka může být volným pokračováním k povídce Potřetí, ale také nemusí, záleží jen na čtenáři.

O bratrech

Táborem se nesl slabý dětský pláč. Maedhros se opřel zády o strom a vyčerpaně zavřel oči. Ne, už ne, pomyslel si. Prosím, ať už jsou zticha! Copak nestačilo, že se mu každou noc zdálo o tom, co se stalo, že znovu slyšel výkřiky a cítil hořkou příchuť smrti, že se pokaždé probudil zpocený a s pusou plnou svých vlasů, aby náhodou nevykřikl spolu s hlasy ve své hlavě? Opravdu musí mít na každém kroku živou připomínku toho, co udělal? Dva týdny.

Dva týdny nepohodlné cesty s nevelkým počtem bojovníků. Kdykoliv je mohl napadnout nepřítel, což v jejich situaci znamenalo téměř kdokoliv. Nezáviděníhodné postavení. Maedhros byl velmi, velmi unavený- po psychické stránce. Ztráta bratrů byla ještě pořád živá, stejně jako vzpomínky na vraždění v ústí Sirionu. Proč vlastně souhlasil s ušetřením těch dvou dětí? Ovšem, pomyslel si hořce, protože by se mohly hodit jako rukojmí, kdyby se proti nám Círdan a mladý Ereinion, který je nyní Velekrálem, pokusili něco podniknout. Maedhros nechtěl Ereinionovi ublížit, natož ho zabít, protože Ereinion byl Fingonův syn. Pořád ještě cítil hluboký zármutek a výčitky svědomí nad smrtí svého nejlepšího přítele, ačkoliv to všechno bylo již mnoho let minulostí. Ne, nechtěl jeho synovi nijak ublížit, a to znamenalo utéct co nejrychleji z místa činu, protože Velekrál určitě vytáhne s vojskem, aby vrahy sirionských elfů potrestal. Balar byl příliš blízko u pobřeží. Vyhnutí se střetu s Ereinionem ovšem nebyl jediný důvod, proč Maedhros Elwinžiny syny ušetřil. Vraždění dětí je strašlivý zločin, ještě horší než vraždění rodných. A Elrond a Elros Maedhrosovi připomněli jiné dva chlapce: Eluréda a Elurína. Když je viděl, znovu se mu vrátilo zoufalství, které zakoušel při svém neúspěšném hledání i poté, co je našel…

"Chtěl jsem je zachránit, opravdu," řekl tiše k zamračenému obzoru. Doufal, že až budou jednou Valar soudit jeho zločiny, přičtou mu snahu o záchranu Nimlothiných synů k dobru, ale pochyboval o tom. Valar už dávno nenaslouchali jeho modlitbám.

A nyní tu jsou jiné dvě malé děti a šance pro něj, aby napravil, co ještě napravit může. Byly chvíle, jako třeba tahle, kdy upřímně litoval, že podlehl prosbě v očích svého bratra a své vlastní slabosti a nechal děti žít. V hloubi duše ale věděl, že tento pocit potrvá pouze do chvíle, než na chlapce opět pohlédne a uvidí, jak jsou malí a bezbranní, ačkoliv ho jejich pláč nevýslovně mučí. S povzdechem se odlepil od stromu a zamířil k místu, kde jeho bratr děti uspával.

Maglor seděl na provizorním lůžku z kožešin, v náručí držel malého Elronda a pokoušel se ho utěšit. Elros seděl vedle nich a upřeně, bez jediného pohnutí svého, opatrovníka pozoroval. Maglorovi splývaly podél obličeje jeho hebké, černé vlasy a zakrývaly mu část tváře, takže Maedhros neviděl, jak se tváří.

"Já chci maminku, prosím, prosím, já chci maminku," vzlykal žalostně Elrond a Maedhrosovi se svíralo srdce, když si uvědomil, že už svou matku nikdy neuvidí.

"Tiše, Elerrondo, tiše," konejšil chlapce jeho bratr a kolébal ho v náručí. "Tvoje maminka tu teď není, ale nemusíš se ničeho bát." S tím začal Maglor tiše zpívat a jeho překrásný hlas ukolébal rozrušené dítě k spánku. Opatrně uložil křehké dětské tělíčko na lůžko a pečlivě je zabalil do kožešin. Poté se obrátil k Elrosovi, který na něho nepřestával zírat, pohled mírně rozostřený.

"Je čas jít spát, Elerosso," řekl něžně. "Je už pozdě a Maitimo by se mohl zlobit."

Elros na něj upřel další vážný pohled. "Zabije nás Maitimo, když ho rozzlobíme?" zeptal se.

Maglor zvedl překvapeně hlavu a jeho pohled se střetl s Maedhrosovým. Zaražený výraz se proměnil ve zděšený, když si uvědomil, že není žádná naděje, že Maedhros poslední Elrosovu otázku neslyšel. Rychle se sklonil zpět k Elrosovi, aby si dítě nevšimlo směru jeho pohledu, a prudce zavrtěl hlavou.

"Tak to vůbec není, Elerosso! Maitimo vás má rád, stejně jako já. Nikdo vám nechce ublížit, naopak vás vezeme do bezpečí. Ať už tě nikdy neslyším takhle mluvit!"

"Co se teda stalo s maminkou?" zeptal se Elros naléhavým hlasem. Maglor sklonil hlavu a mlčel. Po chvíli nesnesitelného ticha Elros dodal: "Je mrtvá, že ano?"

Maglor tiše přikývl, protože měl příliš stažené hrdlo na to, aby odpověděl.

"Vy jste ji zabili!"

"Ne, to není pravda!" ohradil se Maglor proti obvinění, které čišelo z chlapcova hlasu. "Tvá matka si svou smrt vybrala sama."

"Ale vy za to můžete. Zabili jste i ty ostatní!"

Maglor s povzdechem zvedl malému půlelfovi bradu. "Je mi to líto, Elerosso, opravdu je."

"Proč jste to udělali? Proč jsi to udělal ty,Maglore?" Naléhavost v Elrosově hlase Maglora bodala do duše.

Než však mohl odpovědět, vystoupil ze svého úkrytu Maedhros, který už nemohl vydržet mučení, které mu tiché dětské otázky působily. "Myslím," řekl, "že už je opravdu čas jít spát."

Jakmile Elros uslyšel jeho hlas, přitiskl se reflexivně ke svému ochránci. Teprve poté byl schopen čelit pohledu vysokého, plně ozbrojeného, rusovlasého Noldy, jehož oči hořely šílenstvím a utrpením. Maedhrose bolestivě bodlo u srdce jako pokaždé, když viděl, jak pohled na něj a jeho chybějící pravou ruku děti vždycky vyděsí.

Maglor uložil Elrose po boku jeho malého bratříčka, a pak se připojil k bratrovi. Maedhros mlčky hleděl do noci, a když konečně promluvil, byl jeho hlas smutný.

"Bojí se mě," řekl.

"To se změní, uvidíš," uklidňoval ho Maglor nejistě. "Máme před sebou celá staletí."

"Nenávidí mě. Myslí si, že je chci zabít."

Maglor mlčel. Jiskry z ohně vyletovaly k obloze. Mladí Eärendilovi synové spali schoulení k sobě. Nevěděli, že jejich rodiče žijí, ale že se pro ně už nikdy nevrátí, protože si myslí, že je krutí Fëanorovci zavraždili, jako zbytek lidu z ústí Sirionu.

Dům bratrů Fëanorovců se nacházel v podhůří Modrých hor na severu Ossiriandu u pramenů Thalosu. Bylo to skromné sídlo v porovnání s krásou a slávou Himringu, ale Maglor to místo miloval. Měl rád jeho tichá, klidná, průzračná jitra, jeho čisté, zurčivé prameny i večery, které zažíhaly rudé ohně na svazích Ered Luin. I Maedhrose ten všemi zapomenutý kout světa uklidňoval, tišil jeho bolest i plamen šílenství, který mu zžíral duši. Zde byl svět za nocí plných hvězd opět krásný a neporušený. A právě sem přivezli bratři Elronda a Elrose.

Všude kolem byly husté lesy, země byla zvlněná a podhůří se zvolna zvedalo k horským průsmykům. Chlapci dostali vlastní pokoj, protože dům byl po smrti dvojčat podivně prázdný. Mohli také volně pobíhat kolem domu, jen na jídlo je bratři Fëanorovci volali domů a Maglor úzkostlivě dbal na to, aby chodili každý den ihned po setmění spát. Zdánlivá svoboda dodala Elrosovi odvahu.

"Musíme utéct," řekl jednoho večera tiše svému bratříčkovi poté, co Maglor odešel z jejich pokoje. "Musíme najít tatínka. Určitě se už vrátil a teď nás hledá." Elrond ho pozoroval velkýma, vystrašenýma očima.

"Co když nás chytí?" zeptal se tiše.

Elros bratra pevně objal. "Neboj se," odpověděl. "Než zjistí, že jsme zmizeli, budeme už dávno pryč."

Když se však později převaloval na lůžku a nemohl usnout, nebyl si tím už tak jistý. Musíme být zticha jako stíny a musíme jít rychle, pomyslel si. Jestli nás chytnou, zabijí nás. Maglor je hodný a chce nám pomoct, možná by nás ušetřil, ale Maedhros by to nedovolil, ne znovu. Usnul až ve chvíli, kdy obzor na východě začínal blednout.

"Viděl jsi Eärendiliony?" Bratrův hlas vytrhl Maedhrose z nicnedělání a nečinného pozorování oblohy.

"U oběda," odpověděl krátce.

"A od té doby? Nemůžu je nikde najít. Nevíš, kde by mohli být?"

"Ty se o ně staráš, ne já," zavrčel Maedhros a doufal, že bude ponechán na pokoji. Když však Maglor neodcházel, s povzdechem se zvedl a šel bratrovi pomoct najít ztracené chlapce.

Slunce už pomalu zapadalo, když Elros ucítil, že bratříček po jeho boku začíná zaostávat. Přál si, aby šli rychleji. Sám byl také vyčerpaný, ale strach byl silnější než únava.

"Pojď, Elronde, musíme si pospíšit," řekl naléhavě.

Elrondovy oči byly unavené, když nutil nohy k pohybu. Od chvíle, kdy tiše opustili Maedhrosův dům, ušli téměř šest mil. Chlapci tak dlouhou cestu ještě nikdy nepodnikli. Asi před hodinou snědli chleba, který Elros ukradl u oběda, teď však už měli zase hlad.

"Prosím, prosím, Elrosi, pojď si odpočinout, jenom na malou chviličku!" škemral Elrond. V očích měl slzy.

Elros se začal rozhlížet po nějakém místě, kde by se mohli na chvíli schovat. Nakonec zalezli do hustého křoví; Elrond se stulil na spadané listí jako zvířátko a usnul. Elros ho objal a zavřel oči. Někde v zadním koutku mysli mu hlodalo znepokojení, ale únava se tvrdě dovolávala svých práv. Po chvíli už oba Eärendilovi synové tvrdě spali.

Maedhros rozhrnul větve a povzdechl si. Mohl se na ně zlobit? Spali tak, jak malé děti obvykle spávají, tvrdě a nevinně. Vypadali vyčerpaně, zaprášeně a tulili se k sobě. Tak malé děti ještě neumí zametat své stopy- bylo velmi lehké je najít, tím spíš, že se zdrželi. Maedhros spustil ruku a větve se opět zavřely. Rozhlédl se po údolí ozářeném tlumeným, červeným světlem zapadajícího slunce a rozhodl se, že je čas jít domů. Maglor hledal na opačné straně údolí a teď už si určitě dělal starosti, co se s dětmi stalo.

"Elerrondo! Elerosso!" zavolal. Naprosté ticho, které následovalo, bylo hlasitější než výkřik.

Elros se vymrštil na nohy, oči rozšířené hrůzou. "Elronde, Elronde! Rychle, vstávej!" zašeptal naléhavě. Elrond se k němu přikrčil v předtuše nejhoršího. "Utíkej, Elronde!" Škubl za bratříčkovu ruku a vyrazil tryskem pryč z houští, aniž by se jen jedenkrát ohlédl. Elrond klopýtal za ním, jak dovedl nejrychleji.

Elros ještě nikdy neběžel tak rychle. Nohy mu kmitaly, dech se krátil a před očima mu tančily černé tečky. Uteč, uteč, říkal mu rozum. Uteč hodně daleko a tam se schovej. Zahrab se do listí, do země, kamkoliv. Nesmějí tě chytit! A najednou byl ten horečný děs pryč a chlapec stál sám uprostřed tichého, zalesněného údolí, zatímco slunce zvolna zapadalo. Rozhlédl se kolem. Rozhlédl se ještě jednou. Začala ho svírat neúprosná pěst úzkosti.

"Elronde!" vykřikl a jeho hlas zněl tence a rozechvěle. "Elronde, kde jsi? Odpověz!" Myslel si, že bratříček běží za ním; neuvědomoval si, jak rychlý ve svém strachu byl. Údolí mlčelo a Elros ucítil, jak ho v očích pálí slzy. Věděl, že musí Elronda najít. Nemůže ho tu nechat napospas divokým zvířatům nebo bratrům Fëanorovcům. Otočil se a opatrně se vracel zpátky po svých stopách. Srdce mu divoce bušilo.

Tiché zašustění ho vyrušilo z jeho soustředění. Prudce se otočil a srdce mu vynechalo několik úderů. Z obličeje se mu vytratila všechna krev a ruce se mu roztřásly. Pár kroků od něj stál Maedhros, na zádech luk a toulec šípů. Byl příliš blízko na to, aby Elros mohl pomýšlet na útěk, a co hůř, v náručí pevně svíral Elronda. Ten byl bledý; vyděšené oči upíral prosebně na bratra. Elros věděl, že by mu měl dodat odvahu, pokusit se ho zachránit nebo aspoň utěšit, ale nedokázal to. Zhroutil se na zem, nechal slzy, aby mu volně proudily po tvářích, a vzlykal a vzlykal. Všechny rány, které mu za jeho krátký život stihl osud zasadit, ho teď zavalily a tlačily jeho křehká ramínka k zemi.

"Proč pláčeš, Elerosso?" zeptal se hlas kdesi nad jeho hlavou. Zněl podrážděně, ale ne výhružně. "Přestaň s tím, tvému bratrovi se nic nestalo." Dítě k Maedhrosovi zvedlo hlavu.

"Vstaň a usuš si obličej, Elerosso. Je čas jít domů," rozkázal.

"Domů?" zeptal se Elros slabým hlasem.

"Ano. Maglor už tam na nás určitě čeká. Budete mu muset váš útěk vysvětlit."

"Lorde Maedhrosi," řekl Elros nesměle, "přesvědčil jsem Elronda, aby šel se mnou, nechápal, co dělá, je ještě moc malý. Prosím, moc tě prosím, ušetři ho."

Maedhros na něj chvíli podivně zíral, potom opatrně postavil Elronda na zem a postrčil ho směrem k bratrovi. Ten ho rychle přitáhl k sobě, ve tváři zmatený výraz.

"Myslím, že je na čase," řekl Maedhros pomalu a zřetelně, "abychom si mi dva promluvili, Elerosso. Chápu, že jsi zažil hrozné věci a přišel jsi o rodiče, ale já taky. Spáchal jsem strašlivé zločiny, nechtěl jsem ale ublížit tobě ani Elrondovi. Nechci vás zabít. Chci, abyste měli střechu nad hlavou a abyste vyrostli ve správné, mladé elfy. Maglor vás má rád a já taky. Pojď domů, Elerosso, než nám vystydne večeře."

S tím vstal a natáhla k chlapci ruku. Elros ji opatrně uchopil a bratříčka táhl za sebou. Elrond se už netřásl, ale bledý byl pořád. Na zpáteční cestě se mu pletly nohy a víčka mu klesala.

Do domu na úbočí hory dorazili až po setmění. Maglorův obličej byl strhaný a ustaraný, naplnil se však úlevou, když viděl, že jsou oba chlapci v pořádku. Přesto mu ale v očích kmital plamínek hněvu. Přeměřil si oba přísným pohledem, a pak řekl Elrosovi hlasem, který se třásl:

"Slib mi, že už to nikdy neuděláte."

Ten tón Elrose překvapil- ještě nikdy neviděl Maglora tak rozhněvaného. Vystrašeně přikývl.

Maglor k němu přiklekl, vzal ho za ruce a upřeně se mu zadíval do očí. "Umíš si vůbec představit, jak nebezpečné je pro dvě malé děti, aby se pohybovaly samy zemí, kterou z velké části ovládá Nepřítel? Měl jsem o vás takový strach. Řekni, Elerosso, na co jste mysleli?"

Elros se rozhodl neodpovídat, ale Elrond po jeho boku řekl tiše: "Šli jsme hledat tatínka. Elros říkal, že nás určitě hledá."

Maglorovy oči se okamžitě naplnily bolestí. Pustil Elrosovy ruce a pomalu se postavil. Maedhros vycítil, že tentokrát je to jeho bratr, kdo se brzy zhroutí, nevěděl však, co má čekat- jestli výbuch pláče nebo vzteku. Rychle odvedl Eärendiliony do jídelny. Toho dne padla povinnost ukládat děti na něj, když však usnuly, posadil se Maglor pod jejich otevřeným oknem a dlouho do noci jim zpíval svým nádherným hlasem. Maedhros seděl sám pod hvězdami, poslouchal a před očima se mu míhaly uklidňující obrazy, které Maglor vytvářel pro své přijaté syny.

"Makalaurë," zašeptal tiše, když se k němu bratr konečně připojil.

"Téměř jsem zapomněl," špitl Maglor v odpověď. Chvíli seděli tiše, a pak Maglor znovu promluvil, tentokrát mnohem hlasitěji: "Budu o ně bojovat. Svedu bitvu o jejich srdce, nehledě na to, jak dlouhá a namáhavá bude. Nenechám si je vzít přízrakem mrtvé ženy a pohřešovaného muže. Já sám jsem je zachránil z ohně a zkázy, jsou moji! Ona je tam nechala napospas jejich osudu, i kdyby jím měla být smrt. Jaké má vůbec právo nazývat se matkou?!"

Maedhros se měkce usmál. "Jsem si jistý, že děti Maglora Fëanorovce budou jedinečné," odvětil tiše. Hvězdy zářily a hluboko v údolí hučela řeka.

Maglor držel své slovo a brzy mu jeho péče o malé Eärendiliony začala přinášet ovoce. Chodili spolu po lesích, pili ze studánek a on je učil všechno, co potřebovali vědět o životě v podhůří. Posadil si je na klín a opatrně jim vkládal prstíky do strun harfy, zpíval pro ně, když usínali, a stavěl jim skryté příbytky v lese. Odháněl od nich zlé sny a vařil ji quinelas s medem. Často se smál a někdy jim vyprávěl příběhy z dob, kdy Středozemě ještě spala pod hvězdami a ve Valinoru kvetly Dva Stromy.

"Kolik je ti let, Maglore?" zeptal se Elros jednoho večera, když si hrál s hebkými, černými vlasy svého opatrovníka.

"Tolik, že si to ani nepamatuji," odpověděl Maglor s úsměvem. Nebyla to pravda. Maglor věděl, kolik je mu let. Stejně, jako si pamatoval všechny dny svého života- i ty, na které by radši zapomněl. Hořce se pousmál.

Elrond se mu vyškrábal na klín. "Vyprávěj nám o své mamince, Maglore," zaškemral.

Maglor ho objal. "Moje maminka se jmenuje Nerdanel a žije v překrásné zemi, kde není ani bolest, ani smrt. Je moc hezká a její vlasy jsou jako oheň."

"Stejné jako má Maedhros?" zajímal se Elrond.

"Podobné," připustil Maglor.

"Myslím, že Maedhrosovi začínají vlasy trochu žloutnout," řekl Elros a dětsky se zahihňal.

Maglor se na něj zaraženě podíval; teprve po chvíli si uvědomil, na co Elros naráží...

Byla to asi týden stará událost. Když si na ni Maglor vzpomněl, musel se usmívat; Maedhros stále cítil, jak mu horkost stoupá do tváří. Toho dne se Maglor rozhodl, že bratry naučí péct chléb. Neměl s touto činností žádné zvláštní zkušenosti, ale obě děti tak dlouho naléhaly, až svolil. Říct, že to neproběhlo podle jeho představ, znamenalo neříct vůbec nic.

Chlapci byli rozjívení, hráli si s těstem a běhali po celé kuchyni, až se Maglor bál, aby se nezranili o pec. Povykovali, až se dům otřásal v základech, a v jednu chvíli se Elrond zmocnil dvou vajíček a běhal s nimi po místnosti. "Chyť svého bratra," řekl Maglor Elrosovi a obrátil svou pozornost jinam. V tu chvíli si neuvědomil, jak velký hluk oba Eärendilovi synové dělají.

"Dej mi ta vajíčka, Elronde, dej mi je," vábil bratříčka Elros, zatímco ten běhal po kuchyni a rozpustile se smál. "Elronde, vrať Maglorovi ta vajíčka, než se rozbijí. Bez vajíčka chleba neupečeme."

Elrond se znovu rozpustile zasmál a vykřikl: "Tak chytej!" A mrštil vajíčko přes celou místnost silou, která byla na tak malé dítě ohromující. Samozřejmě, že netrefil tam, kam chtěl, a Maglor mohl jen zděšeně sledovat, jak vajíčko opsalo elegantní křivku a zamířilo přímo na dveře.

Nešťastnou náhodou se právě v tu chvíli dveře otevřely a neméně nešťastnou náhodou to byl právě Maedhros, kdo vešel dovnitř. Přesto si však Maglor později pomyslel, že někdo z Valar musel zasáhnout, protože Maedhros stihl sehnout hlavu, a tak mu vajíčko neskončilo v obličeji, ale v jeho rudých vlasech.

Místnost okamžitě zachvátilo zděšené ticho, narušené pouze lehkým křupnutím, jak Elrondovi vypadlo ze ztuhlých prstů zbývající vajíčko. Maedhros zvedl hlavu a jeho oči byly zuřivější než oheň. Chvíli na sebe všichni čtyři zírali, a pak se obě děti rozběhly k Maglorovi a pevně se k němu přitiskly. Maedhros vstoupil do místnosti. Maglor si ani neuvědomil, že v ruce svírá nůž na porcování těsta.

"Je mi to líto, Maitimo," řekl. "Elerrondo to neudělal naschvál."

"Myslel jsem," procedil Maedhros mezi zuby, "že jste chtěli péct chleba."

"To taky děláme," odpověděl Maglor, jak nejveseleji dokázal. "Jenom se mi zdá, že mi někdo sebral vajíčko." Kdesi u jeho kolen se jedno z dětí nervózně zahihňalo. Oči jeho bratra se zúžily na pouhé štěrbinky naplněné plameny.

"Jdi si umýt vlasy, Maitimo," poradil mu Maglor. "Žlutá není tvoje barva."

Když viděl, že se Maedhros chystá něco odseknout, rychle dodal: "Moc mě to mrzí, bratře, opravdu!"

Z Maedhrosových očí šlehl blesk, když zasyčel: "Hlídej si ty děti líp, Káno. Příště už jim to neprojde!" Odešel a práskl za sebou dveřmi.

Maglor pomalu rozevřel ztuhlé prsty a porcovací nůž z nich s lehkým cinknutím vypadl. Jeho pohled sjel dolů k Elrondově rozrušené tvářičce. "Ukliď to," zasyčel a zhroutil se na nejbližší židli...

...Maglor pohladil Elronda po vlasech. "Už ses Maitimovi omluvil?" zeptal se.

Elrond přikývl. "Řekl, ať mu táhnu z očí."

"A udělal jsi to?" zajímal se Maglor.

Elrond zahanbeně sklopil oči. Nedokázal prostě zůstat, jakmile ho Maedhros jednou vyzval, aby táhl.

"Neboj se, on se na tebe doopravdy nezlobí," ujistil ho Maglor. Elrond ani Elros si to nemysleli.

Toho dne byla Maglorova ukolébavka jiná než obvykle. Oba nádherné stromy, o kterých chlapci tolik slyšeli, se jim vznášely před očima a strašlivě krásná bílá hora zářila v mlhách stínu.

"Stojí ještě ta hora, ada?" zeptal se Elros ospale. Ada, tatínku.

Maglorovy oči svítily ve tmě. "Stojí," odpověděl zpěvavě, "ale nikdo ji už nikdy nespatří, protože ji navždy sebrali těm, kteří zůstali ve Středozemi. Odřízlo nás od sebe moře stínů. Nemůžeme domů."

Chlapci spali schoulení k sobě. Maglor je políbil na čelo a vyšel ven. Nebe bylo bezoblačné a hvězdy jasně svítily. Bratra našel u horské bystřiny nedaleko domu. Beze slova si sedl vedle něho.

Té noci silmaril poprvé vstoupil na nebeskou klenbu.

Seděli vedle sebe a tiše ho pozorovali, v srdci zvláštní směs bolesti a uspokojení. Teprve po dlouhé době Maglor promluvil: "Jestliže je to opravdu silmaril, jejž jsme viděli padat do Moře a jenž opět vstává z moci Valar, buďme rádi; vždyť jeho slávu teď vidí mnozí, a přece je v bezpečí před každým zlem."

V Maedhrosových očích se zrcadlilo světlo Kamene. "Vyhrál jsi svou bitvu," řekl. "Ať se s Eärendilem a Elwing stalo cokoliv, už se pro své děti nevrátí. Jsou jenom tvoji, bratříčku. Nikdy jsem si nemyslel, že by hvězda mohla být tak krásná."

Maglor se usmál a na okamžik byl opět tím nevinným mladíkem, který se ještě pořád skrýval v jeho nitru. "Ano, bratře," řekl. "To silmaril září na západním nebi."

Maitimo- Maedhrosovo quinejské mateřské jméno

Makalaurë- Maglorovo quinejské mateřské jméno

Káno- zkratka z Kanafinwë (Maglorovo quinejské otcovské jméno)

Elerosso- Quinejská forma Elrosova jména

Elerrondo- Quinejská forma Elrondova jména

Poznámka: Tahle povídka má HODNĚ inspirací, takže se nedivte, kdybyste nějakou poznávali. (OPRAVDU hodně.) Co se věku Elrose a Elronda týče, platí, co jsem psala už v poznámce k povídce Potřetí.