Úsvit (povídka inspirovaná Silmarillionem/ Nedokončenými příběhy)

Čas největší krize je (snad) zdárně za mnou.

Proto zveřejňuji další tolkienistickou povídku, abych trochu zlepšila náladu (všeobecně velmi špatnou, za což viním v neposlední řadě sama sebe.) Ano, vím, že moje povídky nejsou na zlepšování nálad moc vhodné, ale berte to jako odhodlaný návrat. Pořád jsem tady!

(A rozhodla jsem se, že i budu.) 

Víte, co je jedna z mnoha skvělých věcí na Středozemi. Rodokmeny se spoustou jmen, ke kterým se neváže žádný příběh! Tentokrát jsem psala o Tolkienově postavě, o které nevíme takřka nic, známe jen její jméno a několik rodinných příslušníků. Vítejte na Númenoru v jeho (skoro) počátcích!

Povídka je trochu zvláštní - taková nedějová. Vypráví o jedné důležité volbě, která mi vrtá hlavou. Tady se dovolím zeptat se: jak byste volili vy? (Tohle je vážně míněná otázka, klidně odpovězte do komentářů.) Já říkám, že nevím, je to na mě moc velké dilema...

(Kdyby se vám nezdály roky, které jsou v povídce uvedeny, berte prosím na zřetel, že Númenorejci, a ti první zvlášť, žili opravdu dlouho. Nebojte, počítala jsem.)

Úsvit

U vysokého, bohatě zdobeného okna, obráceného k východu, seděla mladá dívka a pozorovala ohnivou čáru svítání rozšiřující se po obloze. Rudé záblesky světla zažehly hladinu, zčeřenou mírnými vlnami, a roztančily se po nekonečných mořských pláních, dosud pokrytých modravým stínem noci. Po obloze pluly první červánky a přímo z té nadpozemské krásy, z oslnivého jasu, ve kterém se mělo každý okamžik objevit slunce, vylétl pták, jeden z těch velkých, sličných ptáků moře, a zamířil k pobřeží, ostrá černá silueta proti řeřavému uhlí. Dívka si pomyslela, že nic nemůže být krásnější. Ani smutnější. Rychlým pohybem ruky si utřela oči.

Nevěděla, že v tu hodinu sama vypadá jako překrásná, tajemná bohyně, balancující mezi nocí a úsvitem. Dlouhé, hebké vlasy měla černé jako smola, ve tváři však měla světlo vycházejícího slunce a její oči byly modří moře pěnícího hluboko pod jejím oknem. Napětí její sličné tváře bylo napětím prvního výkřiku mořského racka, nořícího se do tmavě zpěněné vody, a první vlny hladící po tváři vycházející Arien. Proč? ptala se sama sebe, když pozorovala zlatavý mlžný opar. Proč? ptala se znovu, když ji roztřásl ranní chlad. Ta dívka, která se slzami v očích pozorovala moře, byla blaženou princeznou krásného ostrova Númenoru. Jmenovala se Tindómiel, Ranní hvězda.

Vardamir byl vždy tiché, přemýšlivé dítě, které, jak běžel čas, vyrostlo v klidného, uzavřeného mladíka, vyhýbajícího se společnosti a trávícího většinu svého času mezi milovanými knihami. Manwendil byl jeho pravým opakem: nepokojný, nespoutaný a divoký. Miloval nebezpečí, dokonce je vyhledával. Atanalcar, nejmladší ze sourozenců, byl miláčkem rodiny: veselý, milý a společenský. Byla to jen jeho naprostá bezstarostnost, co znepokojovalo jeho rodiče. Tindómiel, v pořadí druhé dítě krále Tar-Minyatura a jeho jediná dcera, vyrostla mezi svými třemi bratry ve zvláštní dívku- tvrdou, nesmlouvavou a neochvějnou. Svůj názor měnila jen málokdy, nikdy nezapomínala a odpouštět neuměla. Domnělé i opravdové křivdy ji trápily ještě mnoho let poté, co na ně ostatní už ani nepomysleli. Věděla, že nikdy úplně nezapomene Manwendilovi, že ji zamknul na půl dne v pokoji z pouhého podezření, že na něj žalovala matce, což nebyla pravda, ani své dětské přítelkyni Vairilmë, která jí rozbila oblíbenou korunku; a to navzdory skutečnosti, že se obě události staly již před téměř čtyřiceti lety. Tindómiel však trápilo něco jiného. To "něco" jí dokázalo vehnat slzy do očí a naplnit srdce beznadějí, dokázalo ji přinutit zašeptat ono nešťastné proč.

Tindómiel milovala svou rodinu, a ze všech nejvíc svého otce a svého bratra Vardamira. A přitom to byl právě její otec, kdo jí nejvíc ukřivdil, ublížil jí tak, že na to nikdy nebude moci zapomenout. Ukradl jí možnost volby, vzal jí právě to, co je v životě nejdůležitější- okamžik jejího vlastního, svobodného rozhodnutí. Rozhodl za ni a rozhodl špatně. Tindómiel nikdy neviděla svého strýce Elronda a ani nechtěla. Nechtěla se podívat do očí tomu, co sama navždy ztratila. Rozhodnutí, které padlo, bylo nevratné. Tindómiel, dcera Elrosova, byla smrtelnou ženou, možná s životem o něco delším, než ten lidí z temných krajin, ale v důsledku stejně nestálým a pomíjivým.

Možná, přemítala, dívajíc se na východ slunce, by mě ani nenapadlo zoufat si nad svým osudem, kdyby byl můj otec nemusel volit. Kdyby mu nikdy nebyla nabídnuta možnost být Starším z Dětí Ilúvatarových, být blažený a moudrý, žít na věky. Ta nabídka však učiněna byla, on ji zdvořile odmítl a místo toho přijal smrtelnost, pomíjivost a marnost pro sebe i svůj rod. Co z toho, že je králem tohoto krásného ostrova, když všechno, co je na něm nyní, zemře dřív, než náš nesmrtelný příbuzný počne své první dítě? Tak hořké byly její myšlenky, zatímco nad mořem svítalo. O svých pocitech mluvila jen s Vardamirem, o němž věděla, že se mu může se vším svěřit. Nesdílel její názory.

"Nemyslíš si, sestřičko, že měl otec dobré důvody ke svému rozhodnutí, ačkoliv my je nevidíme?" zeptal se jí. Přemýšlela o tom, ale na nic nepřišla.

"Možná," pokračoval Vardamir velice tiše, "chtěl nás, svoje děti a potomky, uchránit právě před tou nesmrtelností, po které ty tak toužíš. Smrt je koneckonců dar, i když se nám to možná těžko chápe."

"A co otcova rodina?" zeptala se Tindómiel. "Co bratr, kterého tolik miloval? Co matka s otcem, o kterých věděl, že už je nikdy neuvidí, pokud přijme smrtelnost? Copak na nich nezáleží?"

"Záleží. Možná že nejvíc ze všech. Vzdal se jich, a právě to byla ta oběť, kterou kvůli nám podstoupil. Každý, sestřičko, musí v určité chvíli podstoupit tuto oběť, vzdát se něčeho pro dobro ostatních."

Tindómiel chtěla něco odseknout, chtěla se zeptat, co o tom asi tak může vědět, ale neudělala to. Pohlédla mu do očí a v těch očích byla bolest.

Tak jejich rozmluva skončila. Tindómiel však netušila, že její slova vnukla bratrovi zvláštní myšlenku: totiž že bratr a pohřešovaní rodiče nebyli jedinou rodinou jejich otce. Smrtelnost najednou dostala docela nový rozměr.

Život šel dál a čas ubíhal v neměnném koloběhu. Čas ubíhal a bral s sebou i roky. Když uplynula víc než tři staletí ode dne, kdy Tindómiel pozorovala svítání, zemřel Elros, milovaný král Tar-Minyatur, první z dlouhé řady králů Númenoru. Prožil život delší, než byl dán jakémukoliv jinému smrtelníkovi a ke hrobu ho provázela jeho rodina. Mlčeli. Nelítostný čas se podepsal na každém z nich. Vardamirovy vlasy zešedivěly, ale držení jeho těla bylo stále pevné a vznešené, když naposledy doprovázel svého otce, obklopen svými, nyní již dospělými dětmi. Po celém Númenoru byl nyní znám pod jménem Nólimon a jeho znalosti Starých časů se nikdo nevyrovnal. Byl připraven stát se králem. I v Tindómieliných černých kadeřích prosvítaly bílé prameny, ale její tvář byla stále krásná. Manwendilových hnědých vlasů se také dotkl mráz, jen Atanalcarova hlava byla stále zlatá. Tiše se dívali na tělo klesající do hrobky, kde spočine vedle těla své milované manželky.

"Buď sbohem, králi," řekl Vardamir vážně. "Tvá země se s tebou loučí. I tvůj lid. I tvé milující děti a vnoučata, tvůj vzdálený bratr a rodiče. Všichni, kdo tě znali." Na okamžik se odmlčel. "I ti, co bloudí, ztraceni, po mořském břehu nebo již dlí v síních Mandosu." Tindómiel se na bratra udiveně podívala. Náhle se zvedl západní vítr a zašuměl v korunách stromů.

Večer povolal Vardamir Tindómiel do svých komnat. Když vešla, stál u okna a zamyšleně se díval do noci. "Sestro," oslovil ji tiše.

"Králi," odvětila a mírně se uklonila.

Vardamir opustil své místo u okna a zamířil k ní. "Ne, sestřičko, nenazývej mě tím titulem." Jeho úsměv byl smutný. "Nenáleží mi."

"Proč ne, Vardamire?" zeptala se Tindómiel podmračeně.

"Proto. Nebudu králem. Zítra to oznámím, a otcovým nástupcem bude Amandil. Je to již dorostlý muž, moudrý a spravedlivý; Númenor by si nemohl přát lepšího panovníka."

"Copak ty nechceš být králem?" zeptala se ohromeně.

"Tady přece vůbec nejde o to, co chci nebo nechci. Posaď se, Tindómiel. Byl bych špatný král. Miluji knihy, příběhy a starodávnou učenost, sestřičko, ne vládnutí. Nedělal bych to rád."

"Proč jsi mi to nikdy neřekl?"

"Protože jsem to nevěděl. Teď už to vím. To naše dávné rozhovory mi otevřely oči. Ty, a náš otec."

"Co ti otec řekl? Že bys byl špatný král?"

"Ne, vyprávěl mi příběh. Já sám jsem ho o to poprosil. Oběť, sestro. Pamatuješ si na náš rozhovor? Otec se vzdal nesmrtelnosti, bratra i rodičů a stal se člověkem, ale proč? Proč si pro nás přál tento osud? Zeptal jsem se ho, a on mi dal odpověď, kterou jsem očekával. Náš otec se setkal s nesmrtelností a viděl, co dokáže z bezprostřední blízkosti. Věděl, že to pro nás nechce."

Tindómiel se nepokojně zavrtěla na židli. "Nerozumím ti," řekla.

"Ale sestro, vždyť znáš ten příběh taky, není ještě úplně zapomenut. Víš přece, kdo našeho otce a strýce vychovával." Žena se zachvěla a Vardamir pokračoval: "Jaké asi byly tváře jejich ochránců, krásné, kruté, smrtící? Co asi viděli v jejich očích na úplném konci? Co tak strašného, že otec přijal smrtelnost?"

"Už tomu rozumím," zašeptala Tindómiel. "Udělal to pro nás a pro ty, co přijdou později."

Vardamir přikývl. "Teď je řada na mně, abych vykonal svou oběť. Nebude žádný král Tar-Vardamir ale král Tar-Amandil, a bude to vládce dobrý, moudrý a spravedlivý."

Tindómiel seděla u svého okna hledícího na východ a pozorovala svítání. Její tvář, napůl ozářená sluncem a napůl ponořená do nočního stínu, byla stará. Míjející roky královu dceru vskutku nešetřily. Vlasy měla již docela bílé a oči smutné, byl to ale světlý smutek naplněný jasem. Vardamir odešel, i Manwendil s Atanalcarem, a na trůnu v Armenelosu seděl král Tar-Amandil. Vlny se rozbíjely o skálu pod věží a ženě tekly po tváři třpytivé slzy. Nebála se. Už dávno věděla, že dostala dar. Ale přesto někdy pocítila podivný smutek. Z vln oceánu se vynořil pták a zamířil k temné čáře pobřeží. Chladný ranní vzduch proťal jeho výkřik.

Tindómiel znala příběh své babičky, která se vrhla do moře se silmarilem na krku a, proměněna v albatrosa, odletěla na Západ. Tindómiel chtěla být alespoň na okamžik také tak volná, vznášet se nad hloubkami oceánu, mířit k nedosažitelnému cíli.

"Až zemřu, budu pochována ve vlnách moře, zde pod mým oknem," zašeptala. "Chci alespoň na okamžik letět."

Vstala a nejistými krůčky došla k okennímu oblouku. Stačil jen jediný, docela nepatrný pohyb a ona se dozví pravdu o daru, kterého se jí dostalo. Nad potemnělým mořem vycházelo slunce a v otevřeném oblouku kamenné věže stála stará žena. Jmenovala se Tindómiel a její duše měla křídla. Bylo ráno, úsvit nového věku a ona byla jeho první hvězdou.

Poznámka: Tindómiel byla Elrosovým druhým dítětem, ona i její bratři jsou zmíněni v Nedokončených příbězích (proto je to inspirované Silmarillionem a Nedokončenými příběhy). O jejím životě, stejně jako o životě Manwendila a Atanalcara, nevíme nic. To, co víme o Vardamirově životě, jsem prakticky shrnula v této povídce.