Skřivánek a král (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dlouho jsem tu nebyla.

Neumřela jsem, ani jsem nezapomněla, že mám blog, jenom jsem čekala na znamení. Ani ne tak z nebe, jako spíš od jisté osoby; nepřišlo, ale mě už nebaví čekat. Ani tuhle povídku už to nebaví. Takže tady je.

Povídka, která měla vyznít trochu romanticky, ale nakonec je prostě jenom smutná.

Zároveň je to taky povídka, kterou bych chtěla věnovat Clarisse jako vzpomínku na náš zoufalý pokus z Tolkienconu vzdělat hobity, a taky proto, že na ni v jednom místě (ke konci) významně pomrkávám.

Snad se vám ale bude líbit všem.

Skřivánek a král

Bílé kvítky tiše plachtily vzduchem a dopadaly na trávou porostlou zemi. Dopadaly na zelené lůžko spletené z větví smuteční vrby a zůstávaly zachycené mezi nimi. Otíraly se o bledé tváře, o bledé paže i o čelo okrášlené stříbrnou korunkou. Některé se zachytily v tmavých vlasech se stříbrným leskem rozhozených po zeleném polštáři. Žena, která ležela na tom zvláštním zeleném lůžku, mohla být považována za mramorovou sochu. Stejně bledá, stejně nehybná, zavřená víčka se jí ani na okamžik nezachvěla, v pootevřených rtech neměla ani kapičku krve. I přes tu nepřirozenou nehybnost však vypadala, jako by spala. Už několik měsíců.

Finwë se posadil na kamenné sedátko vedle lůžka bledé ženy a nechal si slzy volně stékat po tvářích. Jak je to možné? pomyslel si. Jak se to stalo, že ačkoliv už se mnou nejsi, pořád tu ležíš, stejně krásná, jako jsi byla před tím. Žena doopravdy byla krásná. Drobné postavy, s jemným obličejem, štíhlými, obratnými prsty a dlouhými, tmavými vlasy se zvláštním stříbrným nádechem. Oblečena byla v prostých, bílých šatech a v korunce, která jí spoutávala skráně, byl zasazen jediný bílý drahokam. Finwë se opatrně dotkl její ruky. Byla chladná jako led.

"Serindë," oslovil ji tiše, ale naléhavě. Nic, žena se nepohnula, jenom listy smutečních vrb zašuměly. Kdesi v dáli slyšel zurčet fontánu.

"Míriel!" zvolal král. "Míriel, slyšíš mě? Odpověz mi, prosím!" Bez účinku, ani řasy se dívce nezachvěly.

"Míriel! Míriel! Míriel!" volal Finwë znovu a znovu a z jeho hlasu zaznívalo čím dál větší napětí a zoufalství.

Mezi vrbami stály tři bytosti a znepokojeně ho pozorovaly. Byly téměř neviditelné a jejich hlasy zněly jako vánek v listoví.

"Neměl by sem již chodit," řekla jedna z nich, vtělení vznešené ženy v soumračně šedém rouchu. "Nepřináší mu to uzdravení, spíš naopak."

Další z nich, dívka s vlasy jako řeřavé uhlí, skrze jejíž vtělené tělo jasně prosvítal plamen její duše, poodhrnula větve, které jí bránily ve výhledu, a poznamenala: "Její oheň je dávno uhašený a jeho také brzy zhasne, pokud nenajde novou sílu k životu."

Třetí bytost, muž se zářivě modrými vlasy a očima jako dvě lávová jezírka, neřekl nic, jen tiše hleděl na trpícího elfa. Kolem kotníků mu zavířilo listí a ve spleti větví najednou stály pouze dvě ženy. Netvářily se nijak překvapeně a dál pozorovaly krále, který, jak se zdálo, usnul s čelem opřeným o okraj lůžka. Jeho pramínky slz zbrázděná tvář se na okamžik zdála klidnější, ne tak nešťastná. Pak se s trhnutím probral a do rysů jeho tváře se znovu vetřelo utrpení, ale také rozhodnost, která tam dřív nebyla. Bytosti v listoví sledovaly, jak líbá nehybnou ženu na čelo a na rty, a poté odchází, váhavě a s mnohým otáčením; postavy mezi vrbami už byly zase tři.

Finwë kráčel tichými zahradami. Dokud mu lůžko jeho ženy nezmizelo z dohledu, nebyl schopen přestat se otáčet. Sen, který se mu před chvíli zdál, byl krátký, ale jasný. Finwë v něm nebyl sám. Slova Pána snů ho pořád ještě zraňovala, ale věděl, že jsou pravdivá. Měl by přestat přicházet do zahrad Lórienu. Měl by se pokusit zapomenout. Zapomenout na to, že jeho žena Míriel Serindë, zvaná Vyšívačka, královna země, kde neznají smrt, zemřela.

Finwë se už do Lórienu nikdy nevrátil a nikdy už nepohlédl na tělo své ženy. To leželo na svém zeleném loži a Estëiny dívky se staraly, aby zůstalo časem nedotčeno. Finwë se celou duší obrátil k svému malému synu Fëanárovi, věnoval mu všechnu svou péči i lásku. Tiše pozoroval, jak jeho neobyčejné dítě roste, dospívá a jak se čím dál víc rozvíjí jeho nadání v práci se slovy a jeho řemeslné schopnosti. Jakkoliv vroucně však Fëanára miloval a jakkoliv pyšný na něj byl, nikdy už nebyl doopravdy šťastný. V jeho duši žil stín Míriel a mučil ho vzpomínkami na štěstí, které ztratil. Světlo Stromů mu už nepřišlo tak krásné, jako když je viděl poprvé; Valinor pro něj ztratil svou blaženost a jeho srdce bylo nemocné žalem a utrpením.

Ingwë nenápadně pozoroval noldorského krále skrze mřížoví svých dlouhých řas. To, co viděl, se mu vůbec nezamlouvalo. Finwëho tvář byla pohublá, jeho oči byly kalné a beze světla, téměř nemluvil, a také se nedíval Velekráli elfů do očí, pokud nemusel. Ingwë věděl, že není nejlepším přítelem hrdého Noldy; tím byl vždycky Elwë, jejich telerijský druh, který se ztratil již před staletími v nekončících lesích temných zemí za Mořem, a nikdo se nikdy nedozvěděl, co se stalo s ním a s těmi, kdo zůstali, aby ho našli. Ale přesto byl Finwë jeho přítel již po dlouhé věky, a proto si teď o něj dělal starosti. Věděl, jak hluboce miloval svou manželku, která se rozhodla víckrát se nevrátit do světa. Viděl snahu svého přítele odpoutat se od jejího stínu. Dokonce požádal Manwëho, aby zlomil jeho pouto s Míriel, a ten mu, po poradě s Ilúvatarem a vzhledem k závažnosti situace, přání splnil. Finwë a Míriel již tedy nebyli manželé a jejich manželství, přísně vzato, nikdy neexistovalo. Ale přítelovy oči, které se pokoušel ukrýt, říkali Ingwëmu něco jiného - Finwë stále trpěl. Míriel mohla být mrtvá a jejich pouto mohlo být zlomeno, ale vzpomínku na milovanou ženu Finwëmu nikdo vzít nemohl. A Fëanáro, jeho nejcennější poklad, mu svým jménem i obličejem spíš rozjitřoval rány, než aby je hojil.

"Dlouho si nepřijel do mého domu, příteli," řekl Ingwë opatrně.

Finwë vykouzlil nepřesvědčivý úsměv. "Omlouvám se. Nemám nic, čím bych své chování ospravedlnil." Jeho hlas byl zkroušený.

"Nezlobím se na tebe," ujistil ho Ingwë. "Ale považ, dvanáct let je dlouhá doba, měl bys přestat truchlit. Fëanáro pomalu dospívá a dva, tři dny se bez tebe klidně obejde. Přijeď mě navštívit do mého domu, Nólemë, třeba tam najdeš uzdravení."

Já nepotřebuji uzdravení, řekl mu Finwëho obličej, ale jeho oči mluvili jinak. Nahlas však pouze odvětil: "Velice rád přijedu, Ingwë, snad ti svou návštěvou aspoň z části vynahradím těch dvanáct let neodpustitelného zanedbávání."

Finwë se vyhoupl do sedla a popohnal koně k poslednímu úseku cesty. Z Tirionu k Ingwëho domu na svazích Oiolossë to byly necelé dva dny cesty, a tak Finwë musel přespat v malém borovém lesíku. Jak se blížil k Valmaru a Taniquetilu, světlo Laurelinu bylo intenzivnější a intenzivnější a Finwë zatoužil po chladném vzduchu křišťálového Tirionu. Po smrti Míriel pro něj světlo stromů vybledlo, ale tady, v blízkosti Corollairë, ho bodalo do očí, a on si náhle vzpomněl, jak krásné se mu zdálo, když na ně hleděl poprvé.

Jak se blížil k Ingwëho domu, zmocňovala se ho úzkost. Již roky nebyl mezi lidmi a nebyl si jist, jak ho rodina Velekrále přijme.

Ingwëho dvorec stál však osamocen v tichém a klidném koutu Amanu na úbočí Bílé hory a bydlela tam jen jeho nejbližší rodina a pár služebníků. Jak se Finwë zvolna blížil, vánek mu přinesl jemnou vůni květin, které neznal, protože v Tirionu nerostly. To jsou květy světla, pomyslel si. Květy zalévané zlatou rosou, které neznají zármutek. Zatímco jel dál a vdechoval vzduch prosycený jejich vůní, přinesl k němu vánek něco jiného. Zpěv. Nezřetelný, zeslabený dálkou, ale přesto krásnější než cokoliv, co kdy v životě slyšel. Finwë cítil, jak mu srdce poskočilo, a najednou si přál být v Ingwëho zahradách. Hlas mu připomínal zpěv lirulin, skřivana, jak se však blížil, uvědomil si, že to nezpívá žádný pták, ale nějaká žena. Slova píseň neměla, tóny se spolu proplétaly, stoupaly a klesaly, spojovaly se v trylcích… Pobídl koně a vyrazil směrem, odkud se ozýval zpěv. Zanedlouho už stál před branou Ingwëho domu.

Jeho přítel ho uvítal a odvedl do zahrady, kde na stoličkách u fontány seděly dvě ženy. Zpěv se ozýval odněkud z hloubi sadu. Ingwë mu obě dvě představil. Starší z nich, krásná žena s vážným, neúsměvným obličejem, byla jeho sestra Tataiwë. Její oči byly jako dva smaragdy. Jeho vnučka Meril byla naproti tomu veselá a měla příjemný úsměv. Seděli spolu a rozprávěli, zatímco popíjeli chladivou šťávu; Finwë však většinu času mlčel a poslouchal zpěv z hloubi zahrady. Konečně se odhodlal zeptat se, kdo to zpívá. K jeho překvapení to byla Tataiwë, kdo mu odpověděl.

"To je Indis, moje dcera," řekla s netypickým úsměvem. "Když se doslechla, že k nám přijede král Noldor, rozhodla se, že mu zazpívá, ale raději se skrývá v listoví a vydává se za ptáka, protože se bojí, že by se noldorskému králi její píseň nemusela líbit."

"Její hlas je nádherný," řekl Finwë tiše.

Ingwë se pousmál. "Indis, dítě, proč se k nám nepřipojíš?" zavolal, zpěv v zahradě ztichl a do Finwëho srdce opět padla zasmušilost. Přál si, aby dívka s hlasem skřivánka nebyla přestala zpívat.

Větve bezů se rozevřely a Indis vstoupila na prostranství u fontány. Navzdory Ingwëho slovům už nebyla dítě, nýbrž dospělá žena, urostlá, vysoká, s hustými zlatými vlasy splývajícími jí po zádech. Krátce, ale uctivě se Finwëmu uklonila, a když zvedla svůj dosud sklopený zrak, viděl, že oči zastíněné mřížovým dlouhých řas jsou ještě zářivěji zelenější než oči její matky. Tvář měla sličnou a plnou radosti, přesto se však ostýchala. Finwë si pomyslel, že by pravděpodobně nenašel ženu víc nepodobnou Míriel, ale jak na ni hleděl, cítil, že mu do duše vstupuje mír, a že utrpení a žal, který ho zraňoval, se zmenšuje, stejně jako když předtím zpívala.

"Paní," řekl a políbil jí ruku. "Slyšel jsem tvou píseň a říkám ti, že jsem ještě nikdy neslyšel nic tak krásného. V první chvíli jsem tvůj hlas dokonce považoval za zpěv lirulin, protože jsem nedokázal uvěřit, že by někdo z Eldar mohl zpívat tak krásně."

Dívka se začervenala a sklonila hlavu. "Jsi laskavý, můj pane," řekla tiše. "Chtěla jsem zazpívat králi lidu Noldor, protože jsem slyšela, že jeho srdce je nemocné a trápí se. Chtěla jsem se pokusit je uzdravit. Jsem ráda, že se ti to líbilo."

Finwë se v tu chvíli cítil skoro šťastný, jako by nějaká odporná nemoc, která ho tolik let sužovala, odešla, a on věděl, že se už nevrátí. Celý zbytek dne si povídal s Ingwëm a jeho rodinou- vážnou Tataiwë, plachou Indis a usměvavou Meril. Večer, když se v přítelově domě ukládal k spánku, uslyšel otevřeným oknem opět zpěv krásné Indis. Dlouho stál a poslouchal, jak se tóny proplétají se stříbrným světlem Telperionu.

Příštích několik dní strávil Finwë převážně ve společnosti Skřivánka, jak dívku s oblibou nazýval. Jakmile si zvykla na jeho přítomnost, ztratila část své plachosti a Finwë zjistil, že kromě neobyčejné krásy a čarovného hlasu vyniká i inteligencí, silou, na ženu překvapující, a ohromující hbitostí při jízdě na koni. Často se smála a její veselí bylo nakažlivé. Když se jí ho poprvé podařilo rozesmát, vyděsilo ho to- co se to s ním děje? Přesto však nespěchal s návratem domů. V Ingwëho domě se cítil tak dobře, že to bylo jen pomyšlení na Fëanára, co ho nakonec přimělo obrátit koně zpět k Tirionu. Indis Sličná se dívala za jezdcem, dokud jí nezmizel za obzorem, a její oči byly smutné.

Ingwëho neteř byla sebevědomá žena, která v posledních dnech o velkou část svého sebevědomí přišla. To urostlý noldorský král ji o ně připravil. Král s vážným obličejem, smutnýma očima a havraními vlasy. Nemohla na něj přestat myslet.

"Jsi hloupá!" vytkla jí matka, když se jí dívka konečně svěřila. "Copak nevíš, že patří jiné?" Samozřejmě, že to věděla.

Tataiwë byla velmi praktická, ale její dcera po ní tento rys zdědila jen z části. Indis připadalo, že patřit mrtvé ženě je špatné. Čím víc o tom přemýšlela, tím přesvědčenější byla.

Netrvalo dlouho a Ingwë si všiml jejího nepokoje. Velekráli elfů se nevzdoruje, a proto mu Indis záhy všechno vypověděla. Dlouho ji mlčky pozoroval. "Finwë a Míriel se velmi milovali," řekl potom tiše. "Když Vyšívačka zemřela, zasáhlo ho to tím nejbolestivějším způsobem. To, co jsi viděla, na něj bylo veselé. Jeho srdce je nemocné."

"Jeho srdce se může uzdravit," odporovala, a pak smutně dodala: "Říkal mi Skřivánku, nikdo jiný mi tak nikdy neříkal."

Ingwë si povzdechl. "Dělej, co považuješ za rozumné, Indis. Třeba ho dokážeš uzdravit."

Indis Vanya vjela do města tryskem a zlaté vlasy jí vlály kolem obličeje. Když stoupala křišťálovými ulicemi Tirionu ke královu paláci, tváře jí hořely a oči zářily nedočkavostí. Lidé se překvapeně dívali za jezdkyní, která se neobtěžovala zpomalit ani v přeplněném městě, a jejíž krásné vlasy vyvolávaly svou, mezi Noldor neobvyklou barvou úžas. Přes svoji dobrou náladu však, když sesedala z koně před bílým palácem, pocítila záchvěv nejistoty. Co když ji neuvidí rád?

Finwë dívku přivítal přede dveřmi, zmateně, ale s radostí. "Fëanáro," řekl s úsměvem svému synovi. "Rád bych ti představil Indis, neteř Velekrále Ingwëho."

Fëanáro se jí zdvořile uklonil, a pak se s podezřením podíval na otce. Finwë se usmíval. To nebylo normální. Fëanáro takový úsměv na jeho tváři ještě nikdy neviděl. Otec mu přes všechnu lásku, kterou k němu choval, sotvakdy věnoval víc než letmé pousmání. Po většinu času byl zasmušilý nebo smutný. A najednou vítal tuhle ženu s rozzářeným obličejem a šťastně se smál něčemu, co právě řekla. Ve Fëanárově srdci zahlodalo podezření.

"Paní," řekl, "omluv mě. Musím do své dílny." A aniž počkal na odpověď, odešel a Finwëho s Indis nechal stát na prahu. Zmateně se za ním dívali.

"Musíš mu odpustit, Indis," řekl Finwë po chvíli. "Vždycky to bylo zvláštní dítě a nikdy si nedělal snadno přátele." Indis se na něj usmála. Vzal ji za ruku a odvedl do zahrady. Tam spolu seděli a dlouho si povídali, a když se snesl soumrak, zpívala pro něj píseň noci. Zpívala, a její hlas byl jako hlasy skřivanů; urostlá a krásná stála mezi větvemi, zalitá světlem Telperionu. Zpívala pro něj až do svítání. Finwë cítil, jak pookřívá a jak se jeho srdce uzdravuje. Když nastalo míšení světel, učinil nevratné rozhodnutí a na stvrzení svého úmyslu přistoupil k Indis a políbil ji. Stáli spolu v zahradě při míšení světel, skřivánek a král, a na stromech začínali zpívat ptáci.

Indis stála mezi ruinami Formenosu, nebo spíš tím, co z nich zbylo, a pozorovala jediný kámen, který nepoznamenal čas. Opuštěným městem se proháněl studený vítr, mezi zřícenými zdmi rostla tráva a pokroucené keře. Nikdy neviděla Formenos dokud ještě stál, jeho krásu ani život v jeho ulicích, a netoužila po tom. Severní pevnost nebyla jejím městem- vždy patřila Fëanárovi. To on ji ve své zraněné pýše vystavěl a přivedl sem svého otce, který s ním šel dobrovolně do vyhnanství. Indis ho v tu chvíli nenáviděla. Věděla, že i on nenávidí ji. A nyní byl pryč. A Finwë také.

Upřela oči na náhrobek a znovu si přečetla jméno svého manžela vyryté tengwar do kamene. Nedokázala potlačit vzlyk, který se jí vydral z hrdla. Její dcera Findis, která stála do této chvíle nehnutě za ní, nyní přistoupila a objala ji kolem ramen. Přítomnost milované bytosti byla uklidňující.

Proč, pomyslela si, proč to tak muselo skončit? Ačkoliv už mnoho let s Finwëm nežila, ale bydlela s Vanyar, a hlavně se svou sestřenicí Meril, pořád ho milovala a pořád byli manželé. Jeho smrt ji zasáhla na tom nejbolestivějším místě. Když jí sdělili tu hroznou novinu, celé dny proplakala a několik měsíců s nikým nepromluvila. A proč musel ležet právě tady, na tomto nehostinném, studeném, smutném místě, kde ho pohřbil šílený Fëanáro a jeho sedm synů. Indis si vybavila jejich tváře a ihned se jí chtělo plakat, protože si vzpomněla na jiné milované obličeje- nebyl to jenom Finwë, koho ztratila. Byly to i její děti a vnoučata.

Přejela prsty po hrubém kameni, vstala a odcházela pryč mezi zříceninami. Findis ji tiše následovala. Její nádherné, šťastné děti. Byly čtyři- dvě černovlasé a dvě zlatovlasé. Zbyla jí jen Findis, která jí byla ze všech nejpodobnější, a mírný Ingoldo, který nyní seděl na otcově trůnu v Tirionu. Došla s dcerou ke koním, kde na ně čekaly další tři ženy. První byla krásná, s vlasy rudými jako oheň a smrtí ve tváři. Druhá, černovlasá, byla sličná, vznešená a trpící. Třetí, s vlasy jako sníh na vrcholku Oiolossë, byla půvabná a smutná. Její zlatovlasá dcera vypadala, jako by přežila vlastní smrt. Pět truchlících žen vysedlo na koně a zamířilo k jihu.

Indis vzpomínala na ty, které ztratila: na svého statečného syna Aracána a tvrdohlavou dceru Írien Lalwendë. Na sedm mladých mužů, kteří ji nikdy nemilovali, a kteří jí po vzoru svého otce opovrhovali, na tři černovlasé chlapce a jejich divokou sestru, na veselého chlapce, čtyři zlatovlasé hochy a jejich sestřičku, v jejíchž vlasech se mísilo světlo dvou, nyní již mrtvých stromů. Na Fëanára, který je všechny odvedl na smrt.

O měsíc později vstoupila Indis poprvé ve svém životě do zahrad Lórienu. Tiše procházela mezi mlčícími stromy, nevěnujíc pozornost tvorům, kteří ji pozorovali. Věděla, že se chová hloupě, ale nedokázala se zastavit. Konečně spatřila cíl své cesty. Byla tam fontána, tichá a šumivá, bylo tam kamenné sedátko, bylo tam lůžko z vrbových větví. Indis se zachvěla. Na lůžku ležela žena.

Fëanáro- Fëanorovo quinejské mateřské jméno

Nólemë- jedno z Finwëho dřívějších jmen, ráda si představuju, že mu tak Ingwë pořád říká

Ingoldo- Finarfinovo quinejské mateřské jméno

Aracáno- Fingolfinovo quinejské mateřské jméno

Findis- nejstarší dcera Finwëho a Indis, zůstala s matkou ve Valinoru

Írien Lalwendë- její sestra, známá taky jako Írimë, později ve Středozemi jako Lalwen

Poznámka: Když v povídce mluvím o dvanácti letech, nejedná se o naše ubohé sluneční roky, ale o Valinorské roky- o roky Stromů. Pokud chcete vědět, kolik by to bylo našich let, vynásobte to číslem 9,582. (Nápověda: 114, 984 našich let.) Co se výčtu Indisiných vnoučat na konci povídky týče, pozorný čtenář si jistě všiml, že jedno jaksi... přebývá. To je správně. Clarissa ví. (Výrazné zamrkání- proto Findis vypadá jako by "přežila vlastní smrt".) Co se Indis týče- nejčastěji se předpokládá, že byla dcerou Ingwëho sestry, které jsem si dovolila dát jméno. Ani Meril není kompletně mým výtvorem, ale je založená na Meril-i-Turinqi, která vystupuje v úplně první verzi Silmarillionu, Knize ztracených pověstí, a je právě Ingwëho vnučkou. Ačkoliv se Meril nedostala do konečné verze Silmarillionu, líbí se mi představa, že Ingwë žil jako každý jiný elf, měl děti a ty měly taky děti... Proto Meril.