Černý pták (pohádka) 2/2

Druhá část pohádky. NESNÁŠÍM limity na blogu!!!

pokračování:

U moře plyne čas jako vlny. Někdy je klidný a mírný, rozpustile si pohrává s roztěkanými lidskými myšlenkami; tehdy se zdá, že vůbec neubíhá. Jindy je divoký a nedočkavý, s hladovou rychlostí naráží na pobřeží smrtelníků a nestará se o roky, které spláchl do bezčasí minulosti. Tak dívka přišla nejen o čtvrtý, ale i pátý a šestý rok své lhůty.

Těžko by někomu řekla, jak žila celou tu dobu. Vodnářova pouta byla jemná a chladivá, ale ji přesto pálila, jako by její mysl svazovaly sluneční paprsky. Mnohokrát se je pokoušela zlomit, vždy marně. Přesto se však nedokázala vzdát Vodnářovi společnosti, ať už měla v srdci jakoukoliv hořkost. Často s ním sedala za nocí u břehu a mluvili spolu, dokud daleko na východě nezačalo svítat. Ve dne pak spala, chráněna před vším, co žilo v moři.

"Znáš moje jméno," řekl jí jednou, "ale nikdy jsi mi nepověděla to svoje. Jak se jmenuješ?"

"Říkej mi Černý pták," odpověděla mu pouze. Přesto jí tak nikdy neřekl. Vymyslel pro ni vlastní jméno- Kormorán, a tvrdil, že patřila moři dřív, než ho vůbec spatřila. Nerozuměla tomu.

Často mu vyprávěla o svém předchozím životě, o rodině a o tom, co ztratila, doufajíc, že mu její slova proniknou do srdce a on se obměkčí. Poslouchal pozorně, ale v jeho očích nebylo porozumění. Někdy se jí zdál být smutný, jindy byl téměř veselý, ale dovedl být i krutý- tehdy zuřily strašlivé mořské bouře a dívka nemohla, než se okouzleně dívat. Bála se jeho hněvu i síly, ale nejvíc se bála jeho krásy; očí, které se usmívaly, i když byly plné hněvu, a tváře, která nepotřebovala šeptavých pout, aby ji vábila k sobě.

Pobledla a byla tišší než dřív, ale jinak na ní ubíhající roky nezanechaly stopy, a v jejích očích žil třpyt zapadajícího slunce, zrcadlícího se na mořské hladině. Jen dvě úzké perleťové stružky pod těma očima poznamenaly její krásnou tvář- stopy žalu, které na jejích lících nesmazatelně vybělila sůl slz.

Na začátku podzimu sedmého roku od chvíle, kdy se stala černým ptákem, šla dívka po pobřeží, bez cíle, bez úsměvu, bosá, s vlasy ozdobenými mrtvými korály, a obloha nad její hlavou byla soumračně šedá. Vysoko nad ní v šedi nebe kroužili tři racci a bezútěšně a hladově naříkali. Už dávno necítila touhu se k nim přidat. Nakonec usedla na kamenité pobřeží mezi skořápky a ulity dávno mrtvých mušlí a mlčela. Moře tiše zašumělo a ona slyšela lehké kroky, které k ní přicházely. "Už se známe několik let. Pověz mi, budeš vždycky takhle smutná?" zeptal se tlumený hlas.

Překvapeně zvedla hlavu. Vodnář k ní přicházel vždy jen v noci nebo za soumraku, nikdy ne ve dne, a v její mysli byl pevně spjat s temnými vodami a měsícem, chvějícím se mezi mraky. Ale přesto tu teď stál a shlížel na ni, v očích něco zvláštního, co mohlo být jen hrou moře, ale dívce se přesto zdálo, že jsou to slzy…

"Má lhůta brzy vyprší. Do té doby, ano, budu, a potom… Kdo ví, co bude potom."

"Kdo ví, co bude potom…" zopakoval tiše Vodnář.

Dívka se k němu otočila a její oči byly zoufalé. "Prosím," přešlo jí přes rty, "propusť mě. Vše, o co si řekneš, ti za to dám!" Neuvědomila si, že ta slova už jednou vyslovila před úplně jinou, a přesto podobnou bytostí.

"Ty sama jsi to řekla," zašeptal Vodnář tak tiše, že si dívka nebyla jistá, zda skutečně promluvil. Jeho další slova však slyšela zřetelně. "Dobrá," řekl, "propustím tě a ty budeš moci letět na Ostrov stínů a pokusit se zachránit stín toho, koho miluješ. Snad tam najdeš nejen jeho, ale i svůj úsměv. Dám ti však jednu podmínku, něco, co mi slíbíš."

Dívka vyskočila a vrhla se Vodnářovi k nohám, oči plné světla. On se jí však vytrhl a moře za jejich zády se rozvlnilo. "Jaká je to podmínka, co ode mne žádáš, prosím mluv!"

Vodnářovy oči se na ni dívaly zvláštně, trochu smutně, trochu vesele, když promluvil. "Má cena není vysoká," řekl. "Jediné, co chci, je polibek. Až se budeš vracet, ať už sama nebo s ním, ještě jednou se setkáme, a tehdy si řeknu o to, co mi náleží. Souhlasíš?"

A dívka se smála, přikyvovala a slova slibů jí padala ze rtů; byla příliš šťastná, než aby si uvědomila, že téměř stejná slova už jednou slyšela. A že i tenkrát řekla ano.

Vodnář na okamžik zavřel oči a od pobřežních skal zavál čerstvý vítr. "Tak tedy leť. Moře tě propouští," řekl tiše. "Zbav se všech pout, obleč znovu svá křídla a ovládni vítr. Tvá lhůta se krátí."

A dívka cítila, jak se moře stahuje z její mysli, a že je opět volná. Pohlédla na Vodnáře novýma očima a poprvé za celou tu dlouhou dobu v něm spatřila přítele. Natáhla k němu paži a dotkla se jeho předloktí, než se s divokým ptačím výkřikem vrhla vstříc nebi. A opět letěla, země byla daleko a nekonečná šeď nebe všude kolem, a opět byla volná. Třikrát obkroužila pláž i útesy, než jediným mocným úderem černých křídel prorazila vzduch a zamířila přes nekonečné vody k západu.

Letěla dva dny a dvě noci a nespatřila jediný ostrov, na kterém by si mohla odpočinout. Třetího dne přeletěla nad mrtvými vodami, kde nežila jediná ryba a které mohl překonat jen černý pták a duše mrtvých; vodami, které obklopovaly Ostrov stínů. Letěla a zdálo se jí, že moře není jen pod ní, ale i nad ní a vedle ní, že by měla plavat a křídla jí jsou jen přítěží. Celé tělo ji bolelo a toužilo po odpočinku. Přesto však nepodlehla únavě, protože věděla, že tomuto moři nevládne Vodnář a že by se nedočkala pomoci, kdyby ji uchvátily mrtvé vody.

Třetího dne za soumraku překonala hradby těch moří; tu se všude kolem náhle rozlilo klidné zlatorudé světlo a v posledním paprsku zapadajícího slunce před sebou spatřila Ostrov stínů. Byla to hora povstávající z hlubin, v blízkosti moře byly její svahy pokryty stínovými lesy a ze dvou třetin byla zahalena mlhou. Dívka napjala své zbývající síly a černá křídla ji zanesla nad ostrov. Spadla v mdlobách mezi stínové stromy, právě když slunce zapadlo.

Přišla noc a lesy procházely stíny bez těl. Byly tiché a jejich hlasy zněly jako šelestění listí. Bez hlesu postávaly mezi stromy, někteří se dívaly na nebe, jako by hledaly hvězdy, jiní měly zrak upřený k zemi. Na zemi posypané temnotou pod dvěma stínovými olšemi ležel bez hnutí velký černý pták a stíny se kolem něj shromažďovaly ve velkém kruhu, jako by čekaly, co se bude dít. Noc přešla a nad světem vstalo chladné podzimní jitro, ale zde, v kraji šedé mlhy, neznali svítání, jen tma se proměnila v pološero a stíny si šeptem vyprávěly o slunci, které dosud žilo v jejich vzpomínkách.

Černý pták procitl a opět se proměnil v ženu, která nebyla stínem. Šla tou zemí jako hvězda, která zbloudila na zakázané stezky, jako pochodeň v ruce nevidomého. Stíny prchaly před tím světlem života, ale nikdy ne daleko- zůstávaly stát za temnými kmeny stromů a okouzleně ji pozorovaly. Šla a volala jméno svého milého, snažila se pohlédnout stínům do tváří, které víc nebyly, než byly, a prosila je, aby jí pomohly najít toho, koho hledá. A Ostrovem letěl tichý šepot, šepot o černém ptáku, který překonal mrtvé vody, a o jméně toho, koho chtěl pták odnést zpět do světa živých; mnoho stínů se zachvělo.

Hodiny uplývaly a v temném šeru se občas bledě zatřpytily skvrny slunečního světla. Vyčerpaná, usedla dívka na zem a obličej si skryla do dlaní. Zdálo se jí, že kolem náhle zašumělo mnoho hlasů, jako suché listí nebo křídla motýlů, třoucí se o sebe, a věděla, že není sama. Přesto se však bála zvednout oči. Pak se hlasy ztišily a na okamžik nastalo ticho, než k ní jeden ze stínů promluvil. Oslovil ji jménem. A ona otevřela oči, protože poznala jeho hlas.

Byl jenom stínem stojícím mezi stromy pár metrů od ní, s tváří stěží rozeznatelnou, ale dívka se k němu vrhla s výkřikem plným radosti. Nemohla se ho však dotknout, nemohla ho obejmout, protože nebyl; jen jako stín toho, co dřív bylo bijícím srdcem. Smutně se na ni usmál a promluvil šelestivým, nestálým hlasem: "Nemůžeš za mnou, není kam. Přišel jsem za tebou, protože mi řekli, že černý pták opakuje moje jméno. Přivedli mě sem a já spatřil, že pláčeš mezi temnotou a stíny. Proč jsi sem přišla, má milá?"

Natáhla dlaň k jeho matné paži, ale nepokoušela se jí dotknout, jen si vychutnávala tu nepatrnou vzdálenost mezi nimi. "Přišla jsem tě odvést zpátky do světa živých."

Stín muže stál chvíli bez hnutí, a potom sklonil hlavu. "Toto je Ostrov stínů a já jsem jeho součástí," řekl. "Nemůžu odsud, protože už nemám tělo, a i moje duše brzy zmizí, splyne s šedí tohoto lesa. A ač jsem tě toužil spatřit každou vteřinu, co jsem zde, musím ti teď říct, abys odešla. Vždyť jak bys mě chtěla přivést zpět do světa živých?"

Dívka stála jako zasažená nožem. "Vědma říkala, že tě můžu odvést zpátky," přešlo jí přes blednoucí rty.

"Lhala, vědma ti lhala!" zasyčely stíny všude kolem ní. "Musela ti lhát. Tvorům jako ona není nikdy radno věřit!"

Dívka klesla na kolena a plakala. Je možné, že to byla všechno jen lež? Že není žádný způsob, jak vrátit jejího milého živým? Ne, zašeptal slabý hlásek kdesi uvnitř ní. Proč by potom od tebe vědma žádala růži? Přesto nedokázala přestat plakat. Protože růže je bezcenná, odpověděla sama sobě.

Nad svojí skloněnou hlavou uslyšela povzdech a její milý k ní natáhl stínové paže, jako by ji chtěl obejmout, dát jí útěchu, kterou od něj nikdy nemohla přijmout. Slzy jí padaly z tváří na žíznivou zem Ostrova a jedna z nich se zatřpytila a dotkla se kouřové paže, která se k ní opatrně natahovala. Stín vykřikl bolestí. Místo, kde se slza dotkla jeho zápěstí, zbělelo a jasně zazářilo a přímo před dívčinýma udivenýma očima z něj vyrašilo drobné ptačí pírko.

Všude kolem ní začaly stíny křičet hlasy, které se jejich tichému šeptání vůbec nepodobaly- byly vysoké a vřískavé. "Chce ho odvést! Chce s ním odletět pryč!"

Dívka si jich nevšímala, uplakané oči jí svítily štěstím.

"Neuhýbej," šeptala. "Jsou to jenom slzy, neublíží ti. Vědma měla pravdu, snažila se napovědět mi. Ty jsi teď jedním z těch, kterým lidský smutek slouží za potravu. Už vím, co dělat. Seď klidně a já ti ze svých slz stvořím tělo, tělo s křídly." Stínové paže se k ní natáhly a ona plakala, žalem i štěstím, a tam, kde se ho slzy dotkly, svítila jeho kůže bílým světlem a pokrývala se peřím. Stín muže se měnil a v jeho tváři byla bolest, přesto však už nevydal jediného zasténání. Poslední slza uvízla dívce na rtech a ona je sklonila k jeho, ačkoliv ho nemohla políbit. Slza však našla cestu mezi světem živých a mrtvých a mrazivě zastudila na mužových nehmotných rtech. Tu se Ostrovem stínů prohnal ostrý poryv větru a blesk bílého světla vyletěl ke vzdáleným hvězdám. Když světlo pohaslo, nastalo ticho; jen ozvěna výkřiku plného bolesti a utrpení se dosud chvěla ve vzduchu. A na mýtině, naplněné stíny, rozpínal svá majestátní křídla obrovský bílý pták. Mezi temnými listy, spadanými z ponurých stromů, ležela mladá žena, bledá a nehybná, podobná mrtvole. Dýchala mělce. Pět dní a pět nocí ji bílý pták střežil a odháněl od ní stíny, a ty prchaly před jeho hněvem. Páté noci otevřela oči a usmála se na něj.

Nastalo jitro. Toho rána spolu opustili Ostrov a překonali mrtvé vody. Černý pták letěl první a ukazoval cestu, jeho druh se držel těsně za ním, aby se neztratil. Prokleté vody pod nimi syčely a bouřily, jako by je nechtěly propustit, neměly však nad nimi žádnou moc. Tak se stalo, že se onoho jasného podzimního jitra oba vrátili do svěžího vzduchu světa živých, a kdyby je v tu chvíli spatřil nějaký člověk, strnul by úžasem. Neboť jakkoliv byl černý pták vznešený a krásný, bílý pták byl mnohem větší a majestátnější, a přece pokorně následoval svoji drobnou družku. Letěli nad azurovým oceánem a západní vítr byl v jejich letkách, vítr naplněný světlem.

V daleké, předaleké zemi vyšel toho jitra dívčin bratr před chalupu a užasl, protože spatřil, že sedm let mrtvá růže obrazila a pokryla se svěžími zelenými lístky. Než přešlo poledne, objevila se první poupata, která se ještě před večerem rozvila v květy. A bratr klesl na kolena na zem, hlavu zdviženou k nebi. Z hrdla mu unikl tichý, šťastný smích. Sestra se vracela domů.

Černý a bílý pták letěli nad mořskou plání k východu a po dvou dnech konečně uviděli ve zlatém podvečerním světle pobřeží. Přistáli na mírném svahu porostlém suchými travinami, který sbíhal k moři, a tam odpočívali. Kdyby se zastavili na nějakém jiném, pustějším místě, možná by si dívka vzpomněla na svůj slib, ale zde, mezi schnoucími, šelestivými stébly ostřice, bylo tak snadné zapomenout na cokoliv kromě rtů jejího milého. Shodili své ptačí podoby a celou noc si ukradli pro sebe.

Když přišlo ráno, procitli oba mladí lidé a chystali se k odletu. Tu k nim od moře zavál chladný poryv větru a vlny zahučely, ponuře a výhružně. Celé západní nebe nad oceánem potemnělo bouřkovými mraky a z nich padaly na vodní hladinu modro-zelené blesky. Vítr bičoval vlny a slaná tříšť splývala v jedno s nebem. Tu si dívka vzpomněla na svůj slib a rozběhla se k moři. Muž ji vyplašeně následoval.

Zastavila se na okraji moře a hleděla na jeho rozbouřené vody. Její milý ji objal kolem ramen a prosil ji, aby mu řekla, co se děje. "To přichází Vodnář," odvětila tiše. "Než jsem přišla na Ostrov stínů, dlouho mě věznil na mořském břehu. Nakonec mě propustil, musela jsem mu však dát slib, a ten musím dodržet. Neboj, nezdržíme se dlouho."

Ale mladík se zděsil, protože už slyšel Vodnářovo jméno; šeptaly ho stíny, které zahynuly na moři, mluvily o jeho nestálosti, lstivosti a prohnanosti. Mladík pohlédl na bouřící vody a prosil dívku, aby nevěřila Vodnářovi, aby odletěli, dokud je čas. Ale ona věděla, že svůj slib nemůže zlomit.

Vody moře se otevřely, vytvořily děsivé hradby a z hlubin oceánu vystoupil Vodnář. Přicházel, drobný mezi bouřícími valy, ale přesto silný. Vlasy mu vlály ve větru spolu s jeho šedým rouchem; rty měl indigově modré a tvář bledou. Kráčel vodou, ale nikdy se nedotkl dna. Vysoko nad jeho hlavou křičeli racci a mladík pocítil strach.

Vodnář došel až skoro k nim a mlčky si je prohlížel. Když se jeho zrak setkal s pohledem mladého muže, nepatrně se pousmál. Mladík sevřel dívku pevněji v náručí. Poté Vodnář pohlédl na ni. "Vidím, že jsi získala, po čem jsi toužila," řekl klidně. "Snad ses ale nesnažila uletět svému slibu?"

"Ne," odpověděla a vymanila se z mladíkova sevření. "Málem jsem na slib zapomněla, ale jsem připravena ho splnit." Přistoupila k Vodnářovi.

"Počkej! Co ti slíbila?" Mladíkův hlas byl ostřejší než nabroušené dýky.

"Nic víc a nic míň než jeden polibek," odpověděl mu Vodnář a vlny se při jeho slovech vzedmuly.

V hučícím příboji dívka objala svého milého a uklidňujícími slovy tišila jeho úzkost, než přistoupila k Vodnářovi. Jeho dlaně byly studené jako vlny za mrazivé lednové noci a dívce se zdálo, že se na ni jeho oči dívají stejně, jako když se loučili- trochu vítězně, trochu smutně. Nezbývalo mnoho závazků, které ještě musela splnit, tohle byl jeden z posledních; zavřela proto oči, aby se na vládce moří nemusela dívat, a políbila ho. S mocným zahučením se vlny naposledy vzedmuly, než se vrátily zpět do moře, a to bylo opět klidné. Mraky se roztrhaly a ranní slunce si našlo cestu mezi jejich šedými cáry. Polibek byl docela krátký, ale stačil, aby se starý svět rozpadl a nový povstal z jeho trosek.

Dívka vykřikla, když ucítila, že ji Vodnářovi ruce pouštějí, a že padá po zádech do čekajících vln. Dopadla měkce. Cítila jemné vlny na své kůži a ve svých vlasech; změna, odehrávající se v jejích očích, však jemná nebyla. Neztratily nic ze své barvy, nic ze svého světla, dobroty a lásky, pro kterou toho tolik obětovala, ale přesto byly jiné. Do její mysli a srdce vstoupilo moře, když mu Vodnářovy rty otevřely bránu. Žilo v ní, tlouklo s jejím srdcem, dýchalo spolu s ní. Nemohla a nechtěla ho poslat pryč. Patřila moři a ono patřilo jí. Vykřikla hlasem racků a albatrosů a vznesla se k nebi, černá křídla postříbřená pěnou.

Mladík se za ní s hrůzou díval, než se obrátil k Vodnářovi. "Co jsi to udělal?" vykřikl. "Co jsi to jenom udělal!"

Vodnář mu věnoval úsměv plný posměchu. "Zvítězil jsem. Konečně."

"Nad kým jsi zvítězil?"

"Nad ní, samozřejmě. Teď už mě nebude prosit, abych ji propustil, nebude plakat a nebude se trápit. Zůstane tady a zůstane tu ráda. Bude jedním z mých ptáků, ale přesto bude výjimečná. Pochopí mě i moře a já už nebudu sám!"

"Ty… ty jsi ji obelstil!" vykřikl mladík hněvivě.

"Obelstil?" Vodnářovy proměnlivé oči se nebezpečně přimhouřily. "Nic takového jsem neudělal. Copak jsem po ní žádal víc, než bylo domluveno. Jeden polibek- nic víc, nic míň."

"Ale ty jsi to věděl! Věděl jsi, co se stane, když tě políbí!"

Vodnář se zlověstně zasmál a mladíkovi se zdálo, že na jeho hlavě spatřil korunu z perel a korálů. "Já vím o mnohých věcech, o kterých vy, smrtelníci, nemáte ani tušení. Ano, věděl jsem, že už nikdy nebude chtít opustit mé pobřeží, že zůstane navždy, ale byla to ona, kdo přistoupil na naši dohodu. Možná tenkrát měla klást otázky!"

"Ne," zamumlal mladík vzpurně. "Nemůžeš mi ji vzít, já ji miluju!"

"Kdo ti ji bere?" zeptal se Vodnář pohrdavě. "Ona na tebe nezapomněla- nezapomněla na nic. Patří teď ale moři. Jestli ji máš doopravdy rád, klidně si zůstaň. Nikdo ti nebrání strávit život mezi dívkou, kterou miluješ, a mořem, které nenávidíš. Volba je tvoje." Znovu se zasmál a z moře přišla vlna, která ho celého obklopila. Když se vody opět uklidnily, byl Vodnář pryč. Jen jeho tichý smích stále zněl ve vzduchu, který byl cítit ozonem.

Mladík doklopýtal tam, kde cítil pod chodidly suchý písek a schnoucí trávu, zhroutil se na zem a plakal. Plakal dlouho, ale přesto neodletěl. Nemohl, nechtěl. Když přišel večer, spatřil černého ptáka, jak k němu přilétá. Dívka byla šťastná. Položila mu hlavu na rameno a mluvila; mluvila o moři a o jeho tisíci barvách, o slaném větru a o zpěvu příboje. Muž na ni hleděl a viděl, že se všech tisíc barev moře odráží v jejích očích, krásných a šťastných. Několik slz mu spadlo z očí, když se rozhlížel po pobřeží, po oceánu, táhnoucím se od obzoru k obzoru, po mírných vlnách, které tančily ve světle zapadajícího slunce. Po jejich novém domově.

Uprostřed hlubokých lesů, kde stála malá chaloupka, skončil podzim. Všechny listy opadaly, jen jehličnany zůstaly stále stejně zelené. Sníh napadl a zase roztál. Přišla zima a přišlo jaro, sedmé od chvíle, kdy krásná dívka vypila odraz hvězdy. Rozkvetly bledule a konvalinky a mnoho dalších květin a vzduch se oteplil. Chladné noci ustoupily teplejším a do kraje vstoupilo léto. Vše spělo k letnímu slunovratu.

Než uplyne sedm let, vrátím se a nebudu sama. Ta slova stále zněla v hlavě osamělému muži, který žil v chaloupce. Často obracel hlavu k nebi v naději, že uslyší tlukot křídel. Černý pták se však nevracel.

Nadešel čas slunovratu a muže se zmocnil strach, neboť věděl, co to znamená. Celý den klečel před růžovým keřem a naslouchal větru, marně doufal v jediný záblesk černého peří, v jediné malé znamení. Přesto však nepřišla žádná zpráva o osudu černého ptáka.

Nastal večer. Hluboko v lesích, ve stínu černých smrků, hořel velký oheň a u něj seděla vědma. Bylo jasno a na nebi se začínaly rozsvěcet první hvězdy jako bílí, třepotaví motýli. Jiskry vyletovaly z plamenů k obloze, jiskry padaly vědmě z očí. Plakala. Ohnivé slzy jí zanechávaly na tvářích cestičky sazí, zatímco její prsty zvolna přejížděly po sedm let staré jizvě na pravé noze. Někdy ji ještě bolela.

Vědma věřila v lidskou dívku, věřila v sedm let, věřila v lásku a vůli. To všechno ji zklamalo. Jen na několik krátkých let otevřela své nitro naději a ta se jí vysmála. Její prázdné přísahy ji zesměšnily a zranily; teď nastal čas pomsty. Sevřela mezi prsty svazek bolehlavů. Věděla, co udělá, přesto však doufala, že snad nebude muset…

Les kolem ní zašuměl a ona uslyšela kroky, které se přibližovaly. Kroky? Doufala v křídla. Ani nezvedla hlavu, když přišel na okraj mýtiny. "Tebe jsem nečekala," řekla.

"Já vím," odpověděl muž, "přesto jsem přišel. Chci splnit slib, který ti dala má sestra."

Vědma zvedla zrak a dívčin bratr strnul pod tím zvláštním pohledem. V ruce držel květ růže.

"Dokázala to!" zašeptala vědma. "Porazila svět stínů a přivedla ho zpět." Pak se zarazila. "Proč za mnou nepřišla ona? Co se stalo špatně?"

"Má sestra se nikdy nevrátila. Čekal jsem dlouho, ale marně. Už půl roku její růže kvete, a přesto o ní nemám jediné zprávy. Můžu jít blíž?"

Vědma mu pokynula, ať přistoupí. Plameny jejího ohně kolem ní utvořily ochranný kruh, když jí podával růži. Krátce se dotkl jejích prstů a zdály se mu studené; ona se na něj však usmála. "Jdi," řekla. "Nedívej se, neposlouchej, pospíchej domů. Tvé sestře ode mě nehrozí žádné nebezpečí." Přikývl a otočil se k odchodu.

Když zmizel mezi stromy, podívala se ta, které říkali vědma, na svou růži a usmála se. Její čekání bylo u konce. Uvnitř ní bylo místo, které čekalo na růži, místo toužící po lásce. Osamocená ohnivá slza se jí skutálela po tváři.

Dívčin bratr byl už hluboko v lese, když za sebou uslyšel krátký výkřik. Strnul, a pak se otočil zpátky. Šel ostražitě jako zvíře na lovu, a přesto rychle, protože to byl ženský výkřik, co zaslechl. Když došel zpět na mýtinu, spatřil ve světle skomírajícího ohně vědmu, ležící na zemi. Na ruce měla krev od trnů růže, samotnou růži však nikde neviděl.

Přistoupil k ní a spatřil, že se něco změnilo. Vědmina tvář byla jiná- jemnější, pokojnější, víc lidská. Bílá polovina jejích vlasů zmatněla a rozházené černo-bílé prameny jí zakrývaly tvář. Muž si všiml velké bílé jizvy na její pravé noze. Opatrně k ní natáhl paži, zpola ji obrátil a dlaní setřel tři rudé kříže z její šíje. Pak ji znovu položil a jemně jí odhrnul vlasy z obličeje. Otevřela oči a pohlédla na něj.

Cokoliv bylo dřív v jejím zraku tak znepokojivé a nebezpečné, bylo to teď pryč. Najednou vypadala mladě a zranitelně. Chvíli oba dva mlčeli.

"Co se ti stalo s nohou?" zeptal se muž po chvíli.

"Střelil jsi mě do ní. Při slunovratu před sedmi lety. Copak si nevzpomínáš?"

Překvapeně se na ni díval a na strach z mocné, nepřátelské bytosti úplně zapomněl. "Můžu ti nějak pomoct?" zeptal se opatrně.

"Ano." Pousmála se a přivřela oči. "Uhas ten oheň, už ho nebudu potřebovat. Už nikdy."