Černý pták (pohádka) 1/2

Vždycky jsem chtěla napsat pohádku. Tak jsem jednu napsala jako dárek pro svoji nejlepší kamarádku.

Jestli je to, co jsem stvořila, doopravdy pohádka, je diskutabilní, ale já tvrdím, že ano. Čistě ze sobeckých důvodů.

Nutno poznamenat, že postavy příběhu si už během psaní dělaly naprosto, co chtěly, a vesele ignorovaly mé původní záměry. Nezbylo mi, než se podřídit.

Někteří lidé by možná mohli namítnout (a někteří to i udělali), že pohádky mají končit šťastně. Černý pták končí šťastně- svým způsobem. Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem se pokusila vytvořit šťastný konec pro každou z pěti postav příběhu, což v situaci, kdy byly jejich zájmy v nějakém zásadnějším rozporu, nebylo nic jednoduchého.

Kvůli jakémusi hloupému limitu rozděluji pohádku do dvou částí. BERTE, prosím, na vědomí, že původně rozdělena být NEMĚLA - byla psána jako souvislý příběh.

Pohádku zveřejňuji se svolením kamarádky.

Černý pták (pohádka)

V daleké zemi v malé chaloupce uprostřed lesů žili spolu bratr a sestra. K nim přicházel jeden mladík, jenž byl nejlepším přítelem bratrovým, a mezi ním a tou dívkou vznikla velká láska. Žili šťastně. Před chaloupkou rostly růže a dívka byla stejně krásná jako jedna z nich. Jednoho dne však byl její milý v lese zraněn divokým kancem a zanedlouho poté zemřel. Tehdy vstoupilo do chalupy zlověstné ticho, rušené jen vzlyky nešťastné dívky a ona uvadala. Když přišla zima a napadl sníh, omrzly listy její růže a pokryly se jinovatkou. S jarem se země probudila a rozkvetla, ale růže zůstala holá a mrtvá. Dívčina tvář byla bledá a slzy, které vyplakala, jí vybělily pod očima perleťové stružky.

Uprostřed lesů, tam, kde byl stín větví nejhlubší, žila mocná vědma. Když rozkvetly první konvalinky a vzduch se naplnil jejich omamnou vůní, vstala dívka, zakryla si vlasy černým šátkem a vydala se vědmu hledat. Celou noc putovala k jejímu domu pod vysokými černými smrky. Tam hořel vysoký oheň a u něj, v kruhu oblázků, klečela žena.

Polovinu vlasů měla bílou jako křída, polovinu černou jako tekutá smola, vysoká byla, i když klečela, a na skloněné šíji měla nakreslené tři rudé kříže. Věděla, kdo k ní přichází, zvedla proto oči a skrze plameny pohlédla dívce do tváře. Ty oči bodaly a pálily žárem obětního ohně; nebylo možno určit, zda to byl zrak novorozeněte nebo prastaré bytosti.

"Nechoď blíž," řekla vědma. "Za nic na světě nesmíš vstoupit do mého kruhu. Ty oblázky mě spoutávají a tebe chrání. Posaď se tam, kde jsi, a pověz, proč jsi přišla."

Dívka poslechla a usedla na suché jehličí ve stínu vědminých smrků. Dlouho pak mluvila o svém žalu a slzy jí stékaly po tvářích.

Tu zvedla vědma ruku a zarazila ji. "Smýšlím s tebou dobře, dívko, a nechci ti ublížit, proto ti radím, neplač. Což nevíš, že tvorům jako já slouží čisté, upřímné slzy za potravu? My, přízraky a čarodějnice, vědmy a vládci živlů, my, nepokojní duchové, čerpáme sílu z vašeho žalu. Nepřestaneš-li, tvé tváře zblednou, tvé rty zmodrají, tvé oči zhasnou a já vystoupím z kruhu oblázků, silná a nebezpečná. Neplač a poslechni, co ti nabízím."

Dívka utřela slzy a zadívala se na vědmu. "Víš, jak mě zbavit mého žalu? Prosím, pověz mi to; vše, o co si řekneš, ti za to dám!"

Vědma vstala a vhodila do ohně hrst sušených bylin. Oheň vzplanul a pohasl. "Běda, dítě," řekla, "nikdo tě nemůže zbavit tvého žalu, jen ty sama. Já ti nabízím jinou cestu, cestu hořkou a nebezpečnou. Toužíš-li opravdu po tom, aby se tvůj milý vrátil, já vím, kde ho najít. Já znám cestu i způsob, jak ho navrátit živým."

Dívka vyskočila a, nemyslíc na varování, se s radostným výkřikem vrhla k vědmě. Oheň vzplanul a zahradil jí cestu a z toho žáru zněl vědmin hlas: "Nepřibližuj se, už ani krok! Tvé srdce tluče a ten zvuk zní příliš sladce těm, kterým neproudí v žilách krev. Chceš snad, abych si vzala tlukot tvého srdce, abych vysála všechnu tvou životní sílu? Neznáš hranici mé vůle... Vrať se a seď, ať můžeme uzavřít obchod!" Plameny pohasly stejně rychle, jako vzplanuly, a v záři uhlíků bylo vidět dívku, bledou a slabou, jak opět sedí na suchém jehličí.

"Co musím udělat? Jaký je to způsob?" zeptala se.

"Tvůj milý dlí v Zemi mrtvých. Tam ho hledej, na Ostrově stínů uprostřed moře, které jsi nikdy neviděla, ale mnohé jsi o něm už slyšela. Ten ostrov je obklopen vodami, kterými nepronikne žádná loď, kde nežije nic živého, které jsou hradbou mezi Zemí živých a mrtvých. Jen černý pták dokáže překonat ty vody. Vezmeš-li na sebe jeho podobu a najdeš-li moře, pak tě tvá smolná křídla přenesou tam, kde dlí stíny." Vědma domluvila a pod temnými smrky bylo ticho.

"Černý pták dokáže najít Ostrov stínů," zašeptala dívka. "Ale já se neumím proměnit v černého ptáka, nemám křídla a nemohu létat! Nevím, co mám dělat..." Pohlédla na vědmu a v jejích očích plálo světlo touhy. "Ale ty to víš, musíš to vědět!"

"Vskutku, vím to." Vědminy rty se trochu pousmály. "Mohu ti to povědět."

"Jmenuj svou cenu, zaplatím ji."

Vědma sklonila hlavu a černá polovina jejích vlasů jí sklouzla přes tvář. "Má cena není vysoká," řekla. "Jediné, co chci, je růže z tvého keře."

"Ale má růže zvadla a zmrzla. Zima ji zahubila. Není na ní jediný květ, který bych ti mohla dát!"

"Ne zima, to ty jsi ji zahubila," odvětila vědma. "Tvůj žal zmrazil její listy, smrt tvého milého zabila nerozvitá poupata, tvé slzy posolily zem, na které roste. Je-li on mrtvý, je mrtvý i tvůj keř. Ale to se změní, až ho přivedeš zpět do světa živých. Tehdy tvá růže znovu obrazí a já dostanu svůj květ. Jen jeden, víc nechci a nežádám. Přijímáš tyto podmínky?"

Dívka na okamžik zavřela oči. "Co když nedokážu splnit toto poslání. Copak tu není taková možnost? Čím ti pak zaplatím?"

"To je samozřejmě možné- tvá cesta bude velmi těžká. Proto ti dám sedm let. Sedm let je dlouhá doba. Nedostanu-li do sedmi let svůj květ, budu vědět, že jsi nedostála svému slovu. Potom tě prokleji strašlivou kletbou, kletbou, které neunikneš ani jako člověk, ani jako pták. To se stane, nedostanu-li do sedmi let růži."

Dívka otevřela oči. "Nač potřebuješ moji růži?" zeptala se.

Vědma vstala a plameny se dotkly jejích natažených prstů. "V tvé růži se skrývá láska. Nemám srdce, které by tlouklo, ale budu-li mít takový květ, mohu si ho vsadit do hrudi a její trny mi budou připomínat tento cit. S každým bodnutím pocítím lásku. Pamatuj si, že my, tvorové stínů, toužíme po lásce stejně jako vy. Mohlo by se ti to hodit."

Dívka chvíli mlčela, než odpověděla: "Přijímám tvoje podmínky. Růži za tajemství, jak se stát černým ptákem. Slibuji, že do sedmi let dostaneš, o co sis řekla, jinak ať mě stihne tvá kletba. A teď mi pověz, co musím udělat, abych získala křídla."

Vědma se usmála divokým, vlčím úsměvem. "Pak mě tedy dobře poslouchej. V den letního slunovratu, kdy je noc nejkratší, se navečer vydej se svým bratrem do lesa. Ať s sebou vezme svůj luk. První laň, kterou spatříte, musí střelit do nohy, nesmí ji však zabít. Ty sama pak půjdeš po její krvavé stopě a ona tě dovede k prameni. Ten pramen musíš nalézt před setměním a vykoupat se v něm. Až padne soumrak a na oblohu vyjde první hvězda, ta nejjasnější ze všech, napiješ se vody z pramene. Stačí ti jen jeden doušek, ale musí to být právě ta voda, ve které se odráží světlo první hvězdy. Její odraz musíš vypít, aby ses stala černým ptákem." Vědma utichla a obětní oheň tiše zapraskal.

"To je všechno?" podivila se dívka.

"Ano," odpověděla vědma. "Až se proměníš v černého ptáka, vydáš se hledat moře. Moře je daleko a cesta k němu je dlouhá, proto ti radím, abys šetřila síly. Až dosáhneš jeho břehů, vydáš se přímo na západ přes nekonečné vody. Není podstatné, ke kterému moři tě křídla zanesou, Ostrov stínů leží vždy západním směrem. Svou ptačí podobu budeš moci podle libosti odkládat a zase přijímat, nikdy ale nebude sloužit nikomu jinému než tobě; a pamatuj, že jakmile se jednou proměníš v ptáka, navždy v tobě utkví něco z něho."

Dívka přikyvovala a oči jí zářily. Postavila se. "Děkuji, děkuji ti, vědmo! Slibuji, že než uplyne sedm let, dostaneš svou růži!" A otočila se k odchodu. Nad krajem se už stmívalo.

"Dítě," uslyšela za sebou vědmino tiché zvolání a zdálo se jí smutné. Otočila se. Vědma stála a plameny se ovíjely kolem jejího těla, u nohou jí rostl plamenný keř divokých růží.

"Dítě, přijmi ode mne poslední radu, poslední varování. Dej pozor. Dej pozor na Vodnáře. Nepodceň jeho sílu, sic se už domů nikdy nevrátíš, abys splnila svůj slib."

"Kdo je Vodnář?" zeptala se dívka zmateně. Nikdy to jméno neslyšela, ale když ho vědma vyslovila, cítila, že jí v nitru zanechalo jakousi ozvěnu, která se jí chvěla mezi žebry.

"Vodnář je vládcem moře. Moře, které musíš překonat, pokud chceš svého milého přivést zpátky. Tys nikdy moře neviděla, nevíš jaké je. Nevíš nic o jeho nezměrnosti, o jeho síle, o vlnách ani barvách, které se neustále mění. Neviděla jsi, jak z něho ráno vstává slunce, ani jak do něj večer zapadá, nespatřila jsi mořskou bouři. Proto ti radím- až ho spatříš, nezastavuj, neodpočívej na jeho břehu, neobdivuj ho. Jestli se zdržíš na pobřežních skalách, On si tě všimne."

"Co se stane, jestli si mě všimne?" zeptala se dívka.

"Potom ti sedm let nebude stačit," řekla vědma tiše, sotva slyšitelně. A když se na ni dívka podívala, uvědomila si, že v ochranném kruhu chybí dva oblázky. Nevěděla, jak dlouho tam už nejsou. Vědma se pousmála, když sledovala směr jejího pohledu; pak opatrně vystoupila z kruhu. Nohy měla bosé. Dívka se zděsila a začala couvat směrem k lesu, ale vědma ji nepronásledovala.

"Slíbila jsi mi květ z růže," řekla smutně. "Jdi domů a připrav se na letní slunovrat, ať tě nestihne má kletba. Běž! Copak nevidíš, že jsem volná..."

A dívka uprchla do noci.

Nezapomněla však na vědmina slova a po celé dlouhé jaro se připravovala na svůj úkol. Bratr se bál o svoji sestru, ale nedokázal ji od té cesty odradit. Snila o tom, že je černým ptákem a letí daleko, předaleko, až tam, kde najde toho, po kterém touží. Přešlo jaro i velká část léta, teplého a vonícího. Přiblížil se letní slunovrat. Tehdy se dívka rozloučila se vším, co milovala, a navečer onoho dne se sourozenci vydali do lesů. Bratr s sebou nesl svůj bílý luk.

Dlouho šli létem prohřátým lesem bezcílně, až nakonec přišli na okraj malé mýtiny. Na ní se pásl jelen a laň s bílou značkou na čele. Skryt v houští napjal bratr svůj bílý luk a vystřelil. Jelen utekl, zmizel, jako by nikdy nebyl, ale laň nemohla, protože v jejím předním běhu vězel hluboko šíp. Nakonec se i ona odplížila do houští. Tehdy se dívka rozloučila s bratrem a byla to smutná chvíle, protože oba cítili tíhu jejich odloučení.

"Než uplyne sedm let, vrátím se a nebudu sama," řekla. "Určitě se vrátím, vždyť musím vědmě splatit růží."

Bratr ji objal a řekl: "Nezdržuj se příliš, sestřičko. Čekají na tebe křídla." A rozplakal se.

Dívka šla potom sama lesem, sledujíc po mechu stezku krve. Cesta byla dlouhá a namáhavá, a nejednou dívka pomyslela na bolest ubohé laně, která ji vedla k cíli. Už se začínalo šeřit, když konečně našla, co hledala. Pramen vyvěral z šedé skály a plnil svou vodou jezírko pod ní, velké právě tak, aby se do něj mohla ponořit. Krvavá stopa zde končila, jen v písčině u břehu zůstal něžný otisk kopýtka. Plna smutku, přišla dívka k prameni, rukou rozčeřila jeho vodu a pohlédla na nebe.

Už se šeřilo, když svlékla šaty a ponořila se do jezírka. Nechala vodu, aby ji omyla celou, i s hlavou a vlasy. Pramen byl ledový a v jeho dotyku bylo cosi poutajícího- jako by jí kreslil starodávné runy po těle. Vynořila se z jezírka a voda na její kůži se studeně třpytila. Usedla do mechu a čekala na první hvězdu.

Čekala dlouho, protože noc slunovratu je nejkratší nocí v roce a přichází pozdě. Vypadala jako přízrak- bledá a neklidná. Pak hvězda konečně vyšla a její záře se odrazila na hladině jezírka. Dívka ponořila ruce do vody a snažila se lapit ten rozechvělý odraz, ale marně- jakmile zvedla dlaně k ústům, byl ten tam, dál plaval nedotčený na vodní hladině. Dlouho se zoufale snažila, zatímco se na obloze tiše rozsvěcely další hvězdy. Neuspěla. Nakonec však dostala poslední nápad a opět se ponořila do jezírka, celá, hluboko pod hladinu, oči otevřené. Tam tiše splývala, dokud nespatřila chvějivý a nezřetelný odraz hvězdy na hladině přímo nad svým čelem. Odrazila se, otevřela ústa a polkla. Svět se s ní protočil a ona se začala topit.

Snažila se uniknout vodě, ale jako by ji cosi stahovalo a drželo pod hladinou. Cítila, jak se údery jejích rukou a nohou stávají slabšími, jak bojují se stále menší silou, jak… a pak byla pouta pryč a ona vylétla ven, ke světlu, zoufalá znovu se nadechnout. Mocná černá křídla rozrazila vodní hladinu, rozervala ji v půli, a dívka, konečně volná, ze sebe setřásla tu zlořečenou vodu jedinou ladnou piruetou. Opět dýchala vzduch a viděla hvězdy a ty hvězdy byly náhle blíž, než byla zvyklá, a země dál…

V tu hodinu zvedla vědma, sedící u svého ohně, zrak k nebi a spatřila krásného černého ptáka, jak vzlétá k nebesům ze stínu lesů. Možná byl trochu nemotorný, nezvyklý letu, ale jeho černá křídla byla mocná, jeho peří bylo jako stín nad nočním hvozdem a on prorážel vzduch silnými údery letek, mířil stále výš a výš.

Vědma se usmála a přesně v tu chvíli proťal vzduch ptačí výkřik- výkřik plný uvědomění, uvědomění si pravdy, uvědomění si křídel, uvědomění si vlastního hlasu. A radosti. Radosti z křídel, z nočního vzduchu, z rychlosti a ze země tak hluboko dole. Radosti z pravdy. Na oblohu vyšel měsíc a kovově se zaleskl na černém peří. Noc opět pohltilo ticho, rušené jen vědminým tichým povzdechem, smutným a bolestným. Co neuděláme pro lásku, pomyslela si. Nebo třeba jenom pro iluzi lásky. Kolik strádání a bolesti pro to podstoupíme…

Seděla u ohně, vlasy slepené potem, a z hluboké rány na její pravé noze dosud tekla krev.

Let je nádherný. Ten, komu nečekaně narostla křídla, se ho nemůže nabažit. Pod sluncem, pod hvězdami, nad hladinou jezer, jiskřících ve svitu měsíce, nad hvozdy a zasněženými vrcholky hor. Černý pták měl silná křídla a peří se mu lesklo, když mířil vytrvale na západ. Sedm dní od chvíle, kdy se tak nečekaně stala ptákem, se dívka nezastavila, nejedla, nepila, neodpočívala. Nevěděla, proč zamířila tam, kde každý večer zapadalo slunce, a ne jiným směrem. Snažila se naslouchat, naslouchat větru a šepotu ve vzduchu, vzdáleným zvukům, které snad byly šuměním moře, ale nevěděla, co hledá- a proto nic nenalezla. Letěla a křídla ji bolela, putovala bez odpočinku a bez naděje; sedmého dne se vyčerpaná zřítila z oblohy a ptačí šat z ní spadl.

Té noci spala ve vysoké trávě a stébla se jí otírala o tvář. Ráno ji probudila rosa. Otevřela své jasné oči a nechápavě pohlédla na své opět lidské ruce. Zděsila se. Co se stalo s její ptačí podobou? Jak ji získá zpátky? Běhala trávou a plakala; jako by doufala, že mezi lučními zvonky najde černé peří. Nakonec nalezla bystřinu, spěchající mezi travnatými břehy, usedla do písčin a plakala. A každá slza, která jí spadla z očí, se stříbrně zatřpytila. Tu jí projela vzpomínka na vědmina slova, zřetelná, jako by vědma stála vedle ní: "Svou ptačí podobu budeš moci podle libosti odkládat a zase přijímat…"

Usušila si slzy, zavřela oči a myslela na rychlost letu, měkkost černého peří a vítr, smýkající jejím tělem podle libosti, jako by si s ní hrál. Zmocnil se jí podivný pocit, a když opět otevřela oči, viděla, že se její paže pokrývají černým peřím. S radostným výkřikem vyskočila a vzlétla. Mířila ke slunci a bystřina, která si vzala její slzy, se brzy proměnila ve stříbrnou stružku hluboko pod oblohou.

Dívka hledala moře dlouho. Stále na západ, týdny a měsíce, letěla a za nocí odpočívala na březích potoků a říček, pozorujíce hvězdné nebe. Spatřila mnoho lesů, mnoho jezer, mnoho luk a řek, ale nikdy pobřežní čáru. A její srdce krvácelo.

Bylo to za těch osamělých, beznadějných nocí, kdy se naučila zpívat. Ale ne tak, jako zpívají lidé, její dívčí hlas nedokázal uchopit, co cítila. Ne, zpívala jako pták. V podobě dívky sedávala u řek a ptačím hlasem, rychlým, krásným a pronikavým, volala ke hvězdám po útěše. Občas některá z hvězd zablikala a dívka věděla, že slyšela její zpěv.

Naučila se používat svých křídel jako ochrany před deštěm a nelítostným sluncem, naučila se splynout s větrem, místo aby s ním bojovala, naučila se trpělivosti. Nepočítala míle, které zůstaly za ní, ale věděla, že jich bylo mnoho. Dva roky letěla a po tu dobu byla víc ptákem než ženou, pila jako ptáci, jedla jako oni a dokonce ani ve spánku neodkládala své peří, jak to dělala dříve. Když dva roky uplynuly, nalezla konečně moře.

Prvně to byla jen modrá čára na obzoru, příliš vzdálená a nezřetelná, než aby dívka dokázala říct, co to je. Ale zvětšovala se. Den co den byla blíž a rozlévala se do šířky i do dálky. Potom k ní náhle dolehla píseň moře- šepot vln a burácení příboje; lidské srdce v ptačím těle se zachvělo jakousi zapomenutou ozvěnou a dívka vykřikla jako ještě nikdy. Vykřikla hlasem mořských ptáků.

Byla noc, noc plná hvězd a slaně vonícího větru, když dívka konečně dosáhla mořského pobřeží. Spatřila, že zem pod ní náhle končí rozeklanými útesy a oblázkovými plážemi, a dál už je jenom modrá pláň, nekonečná a vlnící se, a za ní už nic. Příboj narážel do strmých pobřežních skal a kapky vody vyletovaly vysoko- tříšť soli a stříbra korunovaná měsícem. Několik z nich se dotklo černého peří a dívka se zimničně zachvěla. Okouzlena krásou nočního moře slétla a usedla na jedné z oblázkových pláží. Jen na chvíli, pomyslela si. Jen dokud nenaberu sílu.

Moře se dotklo jejího srdce a ona ze sebe po dvou dlouhých letech nechala spadnout ptačí peří. Stála na břehu, opět v podobě krásné ženy, a tiše, s bolestí vzpomínala na to, co znamená být člověkem. Zpěněná voda se dotkla jejích bosých chodidel a postříbřila jí kotníky. Na obloze, vysoko nad mořskou plání, stál srpek měsíce a celá ta zvláštní krajina, kterou dívka nikdy předtím nespatřila, se třpytila a tančila v jeho tlumeném světle.

Stála, okouzlená mořskou plání, a přesto byl její zrak stále toužebně upřený k západu, kde tušila konec své dlouhé cesty. "Nesmím se zdržet," zašeptala, ale věděla, že než poletí dál, musí se aspoň jednou vykoupat ve vodách moře, že druhou příležitost už nedostane. Neodolala. Volání příboje bylo silnější než dívčí vůle.

Shodila zbytky svých lidských šatů a vstoupila do vln. Ty se jí okamžitě zmocnily a jemně jí podtrhly nohy, aby ji mohly obejmout celou. Obklopily ji stříbřitou pěnou a své studené prsty jí vpletly do vlasů. Zasmála se, opravdovým lidským smíchem, když padala do jejich obětí, zasmála se, když poprvé ochutnala slanou vodu, zasmála se, když jí příboj zhoupl jako dítětem v kolébce. Moře z ní smylo únavu i prach cest, dovolilo jí nakrátko zapomenout na všechen žal. Ještě nikdy se necítila tak lehce.

Podívala se na nebe a její tvář, stříkaná kapkami stříbrného světla, byla krásná. Zdálo se jí, že ji měsíc pozoruje. S rozpustilým smíchem se vrhla do vln a moře ji schovalo před jeho slídivým zrakem.

Neviděla však, a ani vidět nemohla, dvě překrásné, divoké oči, které ji pozorovaly. Snad přišly z hlubin nočního oceánu ty oči zelenější než mořské řasy, modřejší než hbité indigové ryby, šedší než nemilosrdné bouřkové mraky, černější než neprobádané podmořské příkopy. Se zalíbením spočinuly na dívce, silné jako moře samo; a vskutku, vždyť ony byly mořem. Dlouho se dívaly a vlny mezitím kolébaly její tělo jako dlouhá, něžná paže. Zdálo se, že se oči usmívají, úsměvem plným odražených hvězd. Byl to úsměv, kterému není radno věřit.

Po zbytek té noci spala dívka na mořském břehu a hukot vln byl v jejích snech. Snila o divokých ptácích moře a o soli na jejich křídlech. Snila o příboji, který nikdy nepřestává zpívat. Snila o podivných očích a sladkém úsměvu na chladně modrých rtech…

Ráno bylo čisté a dívka, opět oděna černým peřím, se chystala vzlétnout. Nedokázala to však. Zoufale tloukla křídly, až do úplného vyčerpání, a přesto neodlétla, jako by ji cosi nutilo zůstat na prázdných skalách. Pohlédla na své nohy, ale nespatřila žádná pouta. Odpočinula si a zkusila to znovu, a znovu, a znovu…Když kolem poledne černá křídla konečně prorazila vzduch, zbyl z její síly jen malý uzlíček odhodlání uvnitř stažené hrudi. Unaveně zakroužila nad pobřežními skalami a oblázkovou pláží, než pohlédla přes nekonečnou modrou pláň k západu. Než však stačila dvakrát mávnout křídly, kdosi k ní promluvil. Snad to bylo samo moře, snad vlny na okamžik ovládly lidský jazyk, ten hlas byl však krásný, podmanivý a mocný. "Zůstaň," zašeptal a černý pták sebou zazmítal, když mu ta slova projela nitrem.

Toužila odletět daleko, předaleko, zamířit k Ostrovu stínů, kde dlel její milý, ale věděla, že nemůže. Ten hlas ji svázal, spoutal její mysl i vůli s mořem, ovládl její křídla a snesl ji zpět na zem, která ji obrala o ptačí podobu a zanechala ji obnaženou a plačící na nehostinných skalách.

Plakala dlouho.

Plakala marně.

Doplazila se až k moři a do něj padaly všechny její slzy a stávaly se jedním se slanou tříští. Ale ten, který vládl oceánu, nepotřeboval dívčin pláč- byl dost silný i bez něho. Přišla k ní vlna, tichá a něžná, a omyla jí nohy, tvář i oči. Opatrně, téměř jako by se bála, vzala z dívčiny tváře poslední slzu.

Nemohla odejít. Patřila moři. Moři, které nikdy nespí a nikdy nepovolí svá pouta. Musela zůstat, stát se jedním z jeho ptáků.

Jeho. Teď už věděla, čí hlas k ní mluvil, cítila oči, které ji bez ustání pozorovaly. Nemohla to jméno dostat z hlavy.

Vodnář.

Ani na okamžik nezapochybovala, že to byl on.

Tak započal dívčin život na mořském břehu. Pobřežní skály se jí staly domovem, oblázky a písek lůžkem, západy a východy slunce přestala počítat. Z vybělených kusů naplaveného dřeva si postavila přístřešek proti větru a dešti, pila z nedaleké řeky a jedla mušle a ústřice, které hojně nacházela na své pláži, vždy na místech lehce dosažitelných, jako by je tam někdo pokládal jen pro ni. Někdy se odívala peřím a létala podél pobřeží, ale když se zatoulala moc daleko, tichý hlas jí připomněl, kam nyní patří. Nedokázala mu vzdorovat. Proto to dělala jen zřídka- bylo jí smutno, když se vznášela vysoko nad zemí, a přece se nemohla vydat hledat Ostrov stínů.

Poznala všechny barvy moře, od perleťově průsvitné až po děsivě černou, znala všechny mořské ptáky, viděla strašlivou bouři, ve které Vodnář svou mocí na dohled od břehu potopil velkou loď se servanými plachtami přímo před jejíma zděšenýma očima. Bděla oné teplé letní noci, kdy z nebe pršely hvězdy a hroužily se do vod oceánu. Znala to všechno.

Několikrát se pokusila utopit se, ale vlny ji nechtěly. Když se probrala z mdlob, ležela pokaždé v bezpečí na břehu a na kůži stále cítila dotyk rukou, které ji tam položily. Dávala své slzy i sílu moři, které nechtělo ani jedno. Zhubla a tváře jí zbledly, nedokázala však zadržet pláč. Vlny ji tišily, když ležela v příboji, a přemlouvaly ji, aby nedávala svou sílu bytosti mocné jako oceán, že o ni nestojí, že má být šťastná, protože není nic krásnějšího než moře. A dívka věděla, že vlny mluví pravdu, a nové slzy jí zakalily zrak.

Za nocí a za večerů občas slýchávala zpěv. Zpěv někdy vzdálený, někdy blízký, zpěv jednou divoký a hrozivý, jindy mírný a tišící. Krásnější než všechny ostatní hlasy, ptačí i lidské. Věděla dobře, kdo to zpívá. Vábil ji k sobě, volal ji, ale ona si zakrývala uši před jeho písní a nikdy neodpověděla. Nenáviděla Vodnáře. Nenáviděla ho, protože jí nedovolil odejít, protože jí nedovolil zemřít, protože byl jeho hlas krásný a jeho oči ji sledovaly ve snech. Přísahala si, že nikdy nepůjde za jeho písní.

Ale byla osamělá. Rok a půl seděla sama na mořském břehu, nemluvila s nikým, ani sama se sebou, a její srdce krvácelo, toužilo po jediném lidském slově, jediném malém úsměvu. A tak jedné jasné jarní noci konečně opatrně sundala dlaně z uší a nejistě se zadívala na skalní ostroh, za nímž slyšela Vodnářovu píseň. Mořská pěna světélkovala v tlumené záři hvězd a kreslila jemné, pomíjivé květy po dívčiných chodidlech, když kráčela vlhkým pískem ke skalnímu ostrohu. Obešla ho a píseň zazněla blíž, než kdy předtím.

Její tvář byla nejistá a rty si rozkousala do krve, když ho hledala očima. Seděl mezi mírnými vlnami na mělčině vzdálené několik metrů, nehybný jako socha, a moře naslouchalo jeho zpěvu. Pohlédla na něj a už se nemohla podívat jinam. Byl zády k ní, zrak upřený přes mořskou pláň, jako by cosi vyhlížel, a jeho předlouhé, tmavě modré vlasy mu splývaly po zádech a padaly do vody v lesklých, vlhkých pletencích. Opatrně se k němu přiblížila a usedla do teplé vody vedle něj.

Neotočil se, aby se na ni podíval, stěží se pohnul, ale vlny kolem nich se vzedmuly a zašuměly, a dívka poznala, že o ní ví. Zachvěla se a její prsty pročísly vodní hladinu. Muž vedle ní zvolna natáhl dlaň a moře se opět ztišilo.

"Trápíš se," promluvil k ní tlumeným hlasem, který jí zabrněl v uších a zasvištěl ve vlasech. "Proč?"

"Jsem osamělá," odpověděla trochu vyčítavě.

"Pouze ze své vlastní vůle," odvětil. "Copak jsem tě k sobě nevolal už před mnoha měsíci? Se mnou bys nebyla osamělá. Proč jsi tak dlouho nepřicházela?"

"Donutil jsi mě tu zůstat a nedovolíš mi pokračovat v cestě. Jsi můj věznitel, a přesto se ptáš, proč jsem nechtěla přijít?" Věděla, že jsou její slova odvážná, ale vztek překonal strach.

"Jsem tvůj přítel." Vodnář se k ní otočil a dívka konečně čelila očím, které ji pronásledovaly ve snech. Nezdály se být rozhněvané, jen trochu zklamané. "Je mi líto všech slz, které jsem ti vzal; chtěl jsem ti je vrátit. Kdyby bylo po mém, už by si nikdy neplakala."

"Proč mě tu držíš? K čemu jsem ti dobrá?"

Odvrátil tvář a pokynul dlaní směrem k moři. To se okamžitě uklidnilo, tišší než hladké zrcadlo. "Je krásné, že?"

Pohlédla na nekonečnou vodní hladinu a její oči se přimhouřily. "Trochu pusté."

"Ano, to je. Tedy není. Žije v něm spousta ryb a jiných… živočichů. Ale přesto- ty chápeš, jak to myslím."

Dívka se mělce nadechla a v mysli jí zazněla zpola zapomenutá vědmina slova: Pamatuj si, že my, tvorové stínů, toužíme po lásce stejně jako vy. Mohlo by se ti to hodit... Mohl se snad Vodnář cítit opuštěný? Odpovídal na její otázku?

"Už se nikdy nepokoušej utopit se," promluvil znovu, hlas přísný. "Stejně se ti to nikdy nepodaří, moje ostražitost nepolevuje."

"Propusť mě," zašeptala s očima upřenýma na třpytící se vodu. Nechtěla se dívat na něj.

"Ne." To jediné slovo bylo těžké jako skály podmořských příkopů.

"Nenávidím moře. Nenávidím tebe, Vodnáři."

"Nelži, víš, že to není pravda. Moře ti přijde krásné, okouzluje tě, probouzí v tvém srdci písně, o kterých jsi dřív neměla ani tušení. A já? Kdybys mě nenáviděla, nikdy bys u mě nehledala vysvobození ze své samoty."

"Prosím, nech mě jít. Mám jenom sedm let na splnění svého úkolu!"

Vodnář se zasmál, tichým, znepokojivým smíchem, a jeho silná dlaň se dotkla její. "Ty už žádný úkol nemáš," zašeptal. Vlny kolem nich se vztyčily vysoko nad její hlavu a objaly ji svými ledovými pažemi a výkřik zděšení zanikl v jejich burácení a Vodnářově tichém smíchu.