Menegroth

Dneska mám takovou soukromou oslavu: jen já, počítač a prázdný pokoj! (No dobře, už není tak prázdný, jako byl před deseti minutami.) Nádhera!

Právě jsem úspěšně udělala druhou (ústní) část německého Sprachdiplomu, takže teď můžu jásat a slavit!!! (No, ještě sice musím počkat až dorazí z Německa výsledky té první části, ale... tss, detaily.)

Při této speciální příležitosti jsem se rozhodla zveřejnit moji první báseň inspirovanou Silmarillionem!

Jakkoliv zvláštně to zní, báseň není zas TAK stará. Dřív jsem se totiž básně inspirované Tolkienem skládat bála, ale jednoho večera jsem stvořila tuhle... a už to jelo.

Báseň je napsaná z Thingolova úhlu pohledu a popisuje celé dějiny Menegrothu od založení až do zkázy. Předem upozorňuji, že je místy hodně špatně poznat, o kom nebo o čem se právě mluví, a přechody mezi jednotlivými událostmi nejsou skoro žádné, takže si nedělejte iluze, že báseň rozšifrujete. To dokážu jenom já.

A ano, poslední dvě strofy jsou psány v ÚPLNĚ odlišném rytmu než všechny ostatní- naprosto záměrně. Po třetím přečtení si na to zvyknete.

Menegroth

V les temný vstoupil hvězdný jas,

země se dotkla krása krás,

sežehla víčka očí mých,

lesk vlasů, nyní stříbřitých.

Roky nám měřil planet běh,

chlad rukou, větve na stromech;

ve světě od slz zmatnělém,

spojil život elf s andělem.

Pak v mramorových síních klidu,

jež dílem jsou drobného lidu,

s těmi, co na mě čekali,

kruté zimy jsme přečkali.

Korunu nám dvoum opatřím

pro světlo, jež již nespatřím;

příliš dlouho mě hledali,

ti, jenž si Eglath říkali.

Když zrodila se, v světla hrách

blýskly se perly po stěnách,

na oslavu těch krásných sil,

vykvetl bílý nifredil.

V mramoru síní perlových

pak zaznít mohl zpěv a smích.

Chráněni Pásem od všech muk,

tam žily Runy, Meč a Luk.

Kouzlo příchozí mámilo

a království mé bránilo.

Svět venku svůj, my vevnitř sví-

než Pásem prošel smrtelný.

Zde upředl jsem zkázu svou,

můj hlas nesl se ozvěnou;

odešel, pokloniv se jen,

zde spadly slzy Lúthien.

Pro hvězdné nebe, strom a plášť,

jenž nosil spánek, tišil zášť,

zpěv jeho proměnil se v žal,

který s sebou za Moře vzal.

Za Moře musí každý sám,

kdo pýchou svojí příliš hnán:

když klenot v rukou měla zem,

nad hrobem dětí plakal jsem.

Zpěvem však jejím pohnut byl,

vrátil jim život, vin zprostil,

a z lásky jejich lidských těl

zrodil se sličný Aranel.

Za Moře musí každý sám,

kdo záští svojí příliš hnán,

když ke mně dítě přived však,

pro lásku nespatřil jsem mrak.

Když v pustinách ho hledali,

divné větry jim zpívaly,

ten, jenž ho nejvíc miloval,

pak rukou jeho dokonal.

Příliš pozdě se v očích mých

spojily v jedno slzy, smích,

však za stíny Naugrim na zdech

její jméno mi vzalo dech.

A poté už jen pláč a křik

a krev zaschlá na každé z klik;

odešla hvězda a její jas,

zůstala pýcha, pominul Pás.

Tam padl Mablung, poslední a sám,

zabit byl Dior, do kouta vhnán,

zavražděna Nimloth a její syni

do lesa vyhnáni z otcových síní.

Milovaná má, božské světlo zářilo v očích tvých,

dříve než tvoje slzy stekly do ran mých krvavých.

Zde za Mořem po tobě žízním, sám na konci svých sil,

Menegroth zbořen, mrtvé děti, uvadlý nifredil.

Jen tebe, jasný duchu Ardy, tebe jsem miloval,

na tebe mnoho roků hleděl, svou ruku v tvoji dal,

tvé oči dražší nad Dva stromy, nad zemi, nad nebe,

a proto budu navždy plakat, Melian, pro tebe.